Prázdný způsob života?

                                                                  1 Pt 1,14  Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti;

15  ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života.

16  Vždyť je psáno: `Svatí buďte, neboť já jsem svatý.´

17  Jestliže `vzýváte jako Otce´ toho, kdo nestranně soudí každého podle jeho činů, v bázni před ním žijte dny svého pozemského života.

18  Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem,

19  nýbrž převzácnou krví Kristovou.

Tato perikopa vzbuzovala vždy spíše mou nelibost. Už to oslovování křesťanů jako poslušných dětí! Ale hlavně pak verše 18-19 Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou.( v jiném znění překladu: ze svého prázdného způsobu života.  To se mi zdálo (a stále zdá) dost ideologické: Proč se musí hanět nějaký předchozí způsob života, životní styl, navíc když je to styl "přejatý od otců", tedy se zřejmě naráží ne na nějaké mravní výstřelky, ale na život dle předpisů tóry? Co je špatného na tradici a jejím dodržování? Samozřejmě – náboženský reformátor musí trošku poplivat to staré náboženství, aby zdůraznil novost a význam toho, co přináší; ale nazývat ho prázdným? To asi opravdu je ideologické.

Ale přes zjevnou vadu tohoto textu, která tkví v jeho ideologičnosti, zkusme jej nyní vzít neideologicky. Odpoutejme se proto od toho, na co asi měl tento text narážet, a zeptejme se, co je to prázdný život a hlavně, čím se dá takový prázdný život naplnit. Náš text to neříká, zdůrazňuje místo toho, že změna způsobu života (zde nazývaná "vykoupením", což nám opět poukazuje trošku zpět, tam, kam nechceme) je způsobena Kristem. Tohle asi mnohým čerstvým konvertitům (a podle mnoha známek je Petrův list psán právě pro ně) stačilo. Bývá to totiž tak, že když se člověk setkává s něčím novým, novým a mohutným duchovním proudem, je jeho celá bytost tím mocně zasažena a jaksi "vyplněna", že po určitý čas má pocit velikého naplnění, až přeplnění: ten nový duchovní svět se ho zmocňuje, uvádí ho do stále nových a nových tajemství, vodí ho podivuhodnými cestami, dosud jemu neznámými a tak dále.

Měl by tedy asi takový neofyta tendenci říci, že ten nový způsob života, který je naplněním starého, je Kristus sám. To není špatně, pokud to chápeme ve smyslu "jak", problematické však, máme-li to tendenci chápat i ve smyslu "co".

Kristus totiž není žádná konkrétní postava, žádná osobnost, která by mohla být vzorem, podle něhož by utvářely své chování, své hodnoty, ba i své vzezření celé zástupy jeho následovníků, jak to vidíme u mnohých duchovních učitelů minulosti i přítomnosti. A napodobování životního stylu Ježíše z Nazareta – to nefungovalo ani v těch úplně nejstarších církevních sborech: Ty totiž vznikaly převážně ve městech a jejich příslušníky byli více méně usedlí řemeslníci, sem tam nějaký obchodník, voják, nebo člověk "čilejšího životaběhu". A napodobovat v těchto podmínkách životní styl toulavého kazatele, jenž hovořil k obyvatelům polopouštních venkovských občin, částečně zemědělských, částečně pasteveckých a rybářských, který neměl stálý příbytek a nikdy se nevázal žádnou prací ani způsobem výdělku, bylo již v těchto podmínkách zhola nemožné – i když Ježíš k takovému způsobu života své následovníky vyzýval! – Viz Matoušova desátá kapitola.

Přesto tendence napodobit tento životní styl byly. První zaznamenáváme v období okolo roku 300, tedy v době, kdy bylo křesťanství legalizováno a projevovalo se původně čistě individuálním "odchodem na poušť". Komunity, které pak vznikaly, alespoň co do přírodních podmínek byly skutečně blízké životnímu stylu palestinské Ježíšovy skupiny, ovšem neputovaly: Tak se v konečném výsledku blíží spíše esejským komunitám, v době Ježíšově ještě četným.

Další podobnou tendenci zaznamenáváme ve vrcholném středověku v období vzniku žebravých řádů, a to v dobovém velkém úsilí (projevujícím se v těchto řádech ale i v některých jiných, laických skupinách) řídit se "evangelickými radami". Byla to svým způsobem jakási nostalgie: Tehdy bylo všem, a to i protagonistům těchto reformních proudů, jasné, že se křesťanstvo jako celek životním stylem Ježíšovým řídit nemůže. Středověký duchovní program "následování Krista" se tedy musel od samého počátku ubírat cestami jinými, a tím ovšemže cestami kladoucími nárok na pochopení  Ježíšova poslání, Ježíšovy cesty a na jeho interpretaci vzhledem k soudobým podmínkám; musel se soustředit více na Krista nežli na Ježíše.

Nyní, když máme před očima tyto dva historické příklady, můžeme možná lépe porozumět tomu, o čem apoštol mluví. Jeho terminologií by byl život občanského společenství, život odehrávající se v rámci světských ambicí – touhy po materiálním zabezpečení, postavení a úctě v obci a třeba i po užitečnosti a vynalézaní nového a vylepšování starého, život naplněnými sterými vztahy, vazbami a povinnostmi, život budující občanské společenství, nebo je aspoň udržující "prázdným způsobem života, jak jsme jej přejali od otců". Apoštol již nepopisuje alternativu tohoto způsobu života – zřejmě mu jí byla žitá přítomnost spásy, možná i očekávání království božího, jež přece přijde každým dnem. Ale my můžeme na základě souvislosti doplnit jeho úvahu: Životem se naplňujícím je právě život, který na toto všechno rezignuje, život který jakoby nuluje všechny dosavadní dosažené poznatky a jistoty a který začíná znovu interpretovat ono základní Kristovo Slovo, které si pro tento účel můžeme přeložit abrahámovským "Vyjdi!". Vyjdi, nezůstávej stát. Vytvořils krásné dílo? Dobře; prodej ho, někomu třeba přinese užitek -  a vytvoř ještě lepší!

To je ta pravá bázeň před Otcem, ke které nás vybízí předcházející verš, jenž si leckdo mohl vysvětlovat tak, že je naopak potřeba setrvat v tradicích a nebudit "hněv Otce" novotami. Kristus o tom pověděl trefné podobenství: V podobenství o hřivnách máme tento dvojí model strachu: Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.´(Matouš 25,24-5). Ježíš velice přísně odsuzuje tento strach, který svazuje ruce i nohy a brání budoucímu rozvoji. To k čemu vybízí je bázeň jiného druhu: starost o to, aby nic, co bylo svěřeno, nepřišlo nazmar, ale rozkvetlo a rozvilo se podle maxima svých možností.

A  v takovém "životním rozpoložení" také nejlépe naplníme onu velikou maximu (citát ze Zákona!) , která je na začátku úryvku: Svatí buďte, neboť já jsem svatý.  Zdálo by se, že nejlepším prostředkem proti prázdnotě života, je  nežít prázdně – tedy zařídit svůj život na principech silné osobnosti, která se umí orientovat ve světě a ví, co chce. Stanovit si cíle a cílevědomě usilovat o jejich uskutečnění. Ano to je naplněný život. Leč víme velmi dobře (někdy možná nechceme vědět) že život je naplněn i mnohými událostmi neplánovanými, náhodnými, ano i událostmi typu tragédie. A kdo opouští zavedené cesty a vydává se cestami novými, nebudou mu scházet bolesti, bude jich mít víc než kdo jiný. Vydáme-li se na cestu odloučenosti (cestu svatosti), neulpívání na předchozích fázích, vydáme-li se takto následovat Krista, princip vývoje světa, budeme mít ovšem život vyplněný spíše jimi nežli radostmi.

Ale kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.(Mt 10,39)

26. ledna 2012