Komentáře k článku: Prázdný způsob života?
iwa: A co slabé osobnosti? Klíčová je ovšem poslední věta (Mt.10,39)... Ztratit svůj život pro Krista není otázkou osobnostní síly, spíše trpělivosti, pokory a upřímné snahy o sebepoznání. Z pozice tzv.silné osobnosti nemám osobní zkušenost ani vhled kromě pohledu "zvenčí".Zdá se mi však, že síla vůle může být snadno svedena na scestí pod vábničkou zlého..Zatímco síla trpělivé pokory těmito osidly prochází snáze..Kdyby to bylo tak snadné, že cesta svatosti je i cestou odloučenosti.. Naopak, o svatost je třeba usilovat ve světě, uprostřed davu a to mi připadá opravdu krajně obtížné. Iwa
andresius: Ve dvojím smyslu cítím potřebu odpovědi:
Za prvé nějak tak předpokládám, že KAŽDÝ člověk je osobností; u některých lidí, pravda, síla jejich osobnosti vyzařuje daleko za její hranice, takže se do okruhu jejího vlivu dostávají i mnozí další. Ale to neznamená, že ostatní osobnostmi nejsou.
Možná bychom tedy spíše mohli rozlišovat mezi lidmi zcela samostatně orientovanými a těmi, kteří spoléhají ve svém životě stále aspoň do jisté míry na cizí vedení. Ale i když takto lidi rozdělím, nejeví se mi možnost být "sveden" vlastním já nikterak větší nežli být "sveden" špatnými vlivy okolí, například totalitní, nebo jinou škodlivou ideologií: Kolik jen bylo naprosto nevědomých přisluhovačů nacismu! Jestliže má prostota někoho před tímto uchránit, musí to být radikální prostota třeba takového vídeňského řezníka Bockerera ze stejnojmenného dramatu, nebo - českým podmínkám blíže - takového Josefa Švejka.
O "svatosti" jsem mluvil pouze jako exeget, netroufám si o ní hovořit z "praktického hlediska"; pokud bych se ale měl odvážit vlastního soudu v této věci, soudil bych opravdu, že cesta svatosti je cestou odloučenosti. A to i v moderní urbánní společnosti: tam nabývá většinou podoby jakési "vnitřní emigrace".
andresius