V roce 2005 vydalo malé pražské nakladatelství Rybka Publishers velmi záslužnou publikaci s názvem Pražské zvony. Jejím jádrem je soupis, který pořídila již v padesátých letech dvacátého století (!) PhDr. Ludmila Kybalová, pro účely současného vydání samozřejmě přepracovaný ve spolupráci s trojicí mladších badatelů: Mgr. P. Váchou, Mgr. R. Lungou a Mgr. T. Chvátalem, kteří se věnují kampanologii již na odborné úrovni.
Nejobsáhlejší a i nejpřínosnější částí knihy je ovšemže samotný soupis zvonů, který si klade nárok na úplnost.2 Zahrnuje a kurzívou odlišuje i veškeré zvony v daném místě doložené, leč do dnešních dní nedochované. (Informace o nich pochopitelně bývají často kusé.) Z uvedeného přehledu například vysvítá velmi jasně to, co ostatně píše sama autorka, že prakticky nejhůře dochovanou epochou pražského (českého) zvonařství jsou zvony z devatenáctého století. Tehdy přitom bylo jen v Praze stále činných několik zvonařských dílen. Jejich produkce však padla za oběť rekvizicím za druhé, především však první světové války, neboť i rakouský stát byl "kulturní" v tom smyslu, že se snažil likvidovat památky v časově sestupné posloupnosti – nejstarší nechávaje na konec.
Válečným epochám – především období první světové války, ale již dříve, dokonce už i napoleonským válkám – také vděčíme za oživení zájmu o zvony a jejich dokumentaci. Mnohé fotografie zvonů v publikaci uvedené tak pocházejí z rekvizičních shromaždišť roku 1916 nebo případně byly pořízeny těsně před jejich snesením se zvonic.
Pro běžného čtenáře bude ovšem nejpřínosnější částí knihy zhruba stostránkový úvod zabývající se převážně dějinami zvonů na území Prahy. Je velmi čtivý a má živý spád, čtenáře tudíž jistě zaujme. Místy by ovšem textu slušela lepší přehlednost: tak se například i přes obsáhlou kapitolu věnovanou nejstarším pražským zvonům od autorky nedozvíme, který je nejstarší (dochovaný) pražský zvon. První kapitola úvodu je pak věnována "prehistorii zvonů" ve starověku a druhá jejich výrobě. Jak v úvodu, tak v soupisu samotném se autorka soustřeďuje především na výtvarné zpracování a (vizuálně) estetickou kvalitu zvonů, což je sice na jedné straně pochopitelné vzhledem k jejímu odbornému zaměření, na druhé straně se však právem mohou cítit ochuzeni ti, kteří na zvon pohlížejí především jako na hudební nástroj a zajímají je tedy především jejich zvukové kvality. Z nich je (u dochovaných zvonů) občas uveden v soupisu pouze nárazový tón a nikoliv už další vyznívající alikvoty. Totéž by se dalo říci o technologických aspektech zvonařství. Poměrně kusý referát o výrobě zvonů z druhé kapitoly doplňuje alespoň částečně deset obsáhlejších poznámek Tomáše Chvátala. Příjemnou zpestřující vložkou je plné uvedení dvanáctibodových Instrukcí neb vyměření zvoníkovi kostela pražského, jak by se v povinnosti své chovati měl z roku 1624.
I přes uvedené nedostatky zůstává ovšem kniha autorského kolektivu velmi cenným přínosem, mimo jiné i proto, že se dobře může stát odrazovým můstkem pro další individuální bádání v tomto směru a nakladatelství Rybka se sluší poděkovat, že ji na náš trh uvedlo. V jeho provedení jde o publikaci velmi slušné úrovně s poměrně rozsáhlým obrazovým materiálem (cca 120 převážně černobílých fotografií pražských zvonů).
Ludmila KYBALOVÁ, Radek LUNGA, Petr VÁCHA: Pražské zvony, Rybka Publishers, Praha, 2005.
Poznámky pod čarou:
PhDr. Ludmila Kybalová je historičkou textilu. O to záslužnější se její práce jeví v dobovém kontextu, kdy se z pochopitelných důvodů tématu zvonů nikdo z odborné veřejnosti nechtěl chopit.
2 Ovšem omezuje se na městské části a obce, které byly součástí velké Prahy k datu vydání knihy v roce 1958. (Nalezneme v něm tedy například zvony jinonické, ne však už radotínské.)