Andresius | Příběh o sedmi žebrácích (Buber)

Stalo se kdysi dávno, že zemi navštívila metla války. A zatímco muži schopní nosit zbraň vytáhli vstříc nepříteli, pronikl do jejich země zadem a zastihl jen nepřipravené ženy a děti, uchvátil jejich majetek a je vyhnal na útěk. Děsem a nouzí poháněni, hnali se utečenci lesy. V tom spěchu a zmatku se stalo, že dvě matky ztratily své děti. Byl to malý chlapec a malé děvčátko, již si společně hrávali a i teď byli ve svém osamění pospolu. Asi půl dne dále děti dováděly a hrály si s mechem a kamínky, ale pak je začal trápit hlad, tak se chytily za ruce a s pláčem se vydaly hlouběji do lesa. Nakonec narazily na cestu. Když po ní chvilku šly, potkaly žebráka, s plnou taškou přes rameno. Přiběhly k němu, chytily se ho, přivinuly se k němu a prosily ho, aby je nenechával samotné. Tak jim dal chleba a nakrmil je, ale pak je vybídl, aby jen šly dále, že je nemůže doprovodit. A když to řekl, podívaly se mu děti do tváře a zjistily , že je slepý, a velice se podivily, jak to, že tak jistě kráčí svou cestou. Slepec je ale propustil a požehnal jim slovy: "Ať jste jako já" Tak šly děti dále. Překvapila je noc, i vyhledaly vykotlaný strom a v něm se uložily k odpočinku. Když se ráno probudily, vstaly a šly dál. Po chvíli opět pocítily potřebu jídla a rozplakaly se. A tu jim opět jde v ústrety žebrák a ony ho prosí stejně jako předešlý den slepce. Naznačil jim, že je hluchý a že je neslyší, ale viděl, že jsou opuštěné a hladové, tak je nasytil a napojil. A když se otočil, všiml si, že ho chtějí následovat. Odehnal je a napomenul, aby šly svou cestou a neklesaly na mysli, a také on je požehnal slovy: "Ať jste jako já." Další den, když je opět začal trápit hlad, potkaly opět žebráka a stěžovaly si mu na svou bídu. On je vyslechl a odpověděl, ale ony mu nerozuměly, protože měl těžký jazyk a koktal. Podal jim pokrm a nápoj a utěšil je, nechtěl je ale vzít s sebou a rozloučil se s nimi týmž požehnáním jako předchozí žebráci. Čtvrtého dne potkaly žebráka s nakloněnou hlavou, pátého dne hrbáče, šestého dne člověka ochrnutého na ruce a sedmého dne ochrnutého na nohy. Každý jim dal jídlo a dodal odvahy a stejným způsobem jim požehnal.

Osmého dne vyšli z velkého lesa a uviděly před sebou v údolí ležet příjemnou a čistou vesničku. Vešly do prvního domu a poprosily o chléb a štědře se jim ho dostalo. Tak šly dům od domu, a když vyšly z vesnice, měly více, než pobraly rukama. Tak se rozhodly, že už se nikdy nerozloučí a budou takto ve dvojici žít z lidské dobroty. Ušily si velké kapsy, aby do nich pobraly všechny dary. A tak procházely zemí, bylo je vidět na každém trhu mezi žebráky a dostavily se na každý svátek a každou svatbu. Brzy si jejich něžné postavičky získaly přízeň u svých souputníků, když tak seděly půvabně a prostě s talířem v malých ručkách mezi vetchými starci na prahu. Každý žebrák v zemi ztracené děti znal a když je potkal, chránil je jako vlastní krev.

Tak ubíhal čas a děti rostly. Jednou ročně býval v hlavním městě země velký trh, kam se scházelo mnoho lidí ze všech rolí. Byly při tom různé hry a kratochvíle, ruce se rády otevíraly a k žebrákům, z nichž žádný nechyběl, proudily mnohé dary; a i oni bývali bodří a v dobré míře. S radostí pohlíželi na mladé lidi uprostřed nich a za svátečního veselí přišli na nápad, aby onu dvojici držící tak od útlého dětství pospolu mezi sebou oddali. Chlapec i dívka s tím souhlasili, takže zbývalo postarat se o to, jak a kde vystrojit svatbu a svatební hostinu. Ale i tady se našla dobrá rada. Jeden žebrák navrhl, aby počkali na královy narozeniny, že to bude hojnost jídla i pití i pro žebravý lid. Pak jen sesbírají vše, co dostanou pečeného, všechny koláče a víno, a tím že vystrojí svatbu. A bylo tak. V předvečer svátku vyzdobili velkou jeskyni před městem polními květinami, naváleli tam velké kameny, co měly sloužit za stoly, a uchystali baldachýn z kvetoucích haluzí.

Žebráci přišli na svatbu a přinesli své dary. Ve svém štěstí si však novomanželé vzpomněli na onen den, kdy se jako malé děti ztratili v lese, a na slepého žebráka, jenž tak laskavě nasytil jejich hlad a utěšil je, a jejich srdce se rozechvěla touhou opět starce spatřit. A když tak seděli a uvažovali o své tužbě, zatmělo se ústí jeskyně a u vchodu se objevila shrbená postava, jež se tmavě rýsovala proti jasnému nebi a hlas promluvil: "Hleďte, tu jsem." I poznali prvního žebráka, kterého v lese potkali. A řekl jim dále: "Přišel jsem, abych vám přinesl svůj svatební dar. Když jste ještě byly děti, požehnal jsem vám, abyste byli jako já. Myslíte, že jsem slepý. Ale já nejsem slepý, ale je to tak, že se mne vůbec netýká pozemský běh času a není pro mne než oka-mžikem. Jsem velice starý, ale přesto stále mladý, vlastně jsem ani nezačal žít. A neděje se tak z mé vlastní vůle – veliký orel mi to zjevil a takto mi to přislíbil. Stalo se totiž toto:

Přihodilo se jednou, že se na výborně vystrojených lodích vydala na moře veliká výprava. Pak se ale dostali do ohromné bouře, které lodě podlehly a oni nezachránili nic, jen se tak tak zachránili plaváním na ostrůvek, který se jim nenadále ukázal. Když pak ostrov pročesávali, uviděli uprostřed něj tyčit se věž. Vešli do ní a nenarazili v ní ani na živáčka. Bylo v ní ale vše, co je nutně potřeba k životu. Když bylo večer, odpočali si od únavy a shlukli se okolo veselého světélka. Jeden z nich přišel s nápadem, že by si mohli vyprávět příběhy. Každý nechť uvede nejstarší událost, na niž si vzpomíná a také své dávné, původní myšlenky. A protože tam byli starci spolu s mládenci, dali přednost starším a pobídli je, aby vyprávěli. Byl tam jeden muž ostřílený mořem a promluvil hlasem, který jako by přicházel z dálky: "Co vám mám vyprávět? Pamatuji se na den, kdy bylo ze stromu utrženo jablko." Pak povstal věkem druhý a řekl: "Já však si pamatuji ještě čas, kdy se rozhořelo světlo." A třetí, ještě mladší, zvolal:""Já si vybavuji den, kdy se začaly tvořit plody." "Mé povědomí", řekl čtvrtý, " sahá až k okamžiku, kdy padlo semínko do květu." "A já si ještě vybavuji", řekl pátý, "jak do ovoce vstoupila chuť." "A já", řekl šestá, "jak do semen vstoupila vůně." "A já vím", řekl sedmý, " jak se spojil tvar plodů se semenem." A já - tak mluvil slepý žebrák dále - který jsme byl tenkrát jen chlapec, jsem také byl s nimi, a řekl jsem jim: "Já si pamatuji na toto vše a pamatuji si i nicotu." A tu se všichni začali divit, že nejmladší z nich má ty nejstarší vzpomínky a dítě ví a pradávných událostech. Pak přišel veliký orel, zabušil na věž a poručil všem vyjít ven v pořadí podle věku: chlapec měli jít první, protože byl popravdě svou myslí nejstarší; a nejstaršího dal vyvést posledního, protože on byl popravdě ten nejmladší. A orel řekl: "Vy si třeba pamatujete, jak jste vyšli z mateřského lůna, nebo na dobu, kdy jste v něm rostli, neboť na hlavě dítěte spočívá světlo; nebo třeba i to, jak se v mateřském těle počaly utvářet vaše údy a třeba i na hodinu, kdy zapadlo símě to mateřského klína, nebo i na svou duši a svůj život, dříve než vešly do semene; ale tento chlapec je nade všecky, protože v jeho mysli dosud působí temnoty prapočátku a neopustil ho dech velikého Nic. Proto se pohybuje po propastech věčnosti jako doma. A ještě jim veliký orel řekl: "Lodě, na nichž jste přibyli, jsou rozbité, ale až se vrátíte, znovu budou vystavěny. Ke mně ale promluvil jinak a jeho hlas zněl jako hlas bratra: "Ty pojď se mnou a přebývej u mne, ať již putuješ kamkoli, protože jsi jako já, jsi starý, ale přitom zcela mladý; nikdy jsi nezačal žít. A právě tak je to se mnou - jsem starý i mladý, jsou ve mně věky věků. Tak tedy zůstaň." To mi řekl ten veliký orel. A to vám také, milé děti, předávám jako svatební dar." Po těchto slovech slepcových to v jeskyni radostně zašumělo, ale v ženichovi a nevěstě strnulo srdce.

Druhého dne seděli novomanželé mlčky mezi všemi ostatními rozradostněnými přítomnými a se smutkem vzpomínali na druhého, hluchého žebráka, který je nasytil, když bloudili lesem. A když ho tak v duchu přivolávali, uviděli ho najednou stát před sebou, aniž by si byli povšimli jeho příchodu. A promluvil k nim: "Tu jsem. Toužili jste po mně a já jsem přišel, abyste mým prostřednictvím obdrželi, co jsem vám kdysi přislíbil v požehnání, jež jsem nad vámi vyslovil: abyste byli jako já. Domníváte se, že jsem hluchý. Ale já nejsem hluchý. Jenom je mé ucho uzavřeno vůči mohutnému volání bídy, které se ozývá ze světa. Hlas každého tvora se totiž rodí z jeho nouze. K mně ale jejich volání neproniká a mého srdce se netkla úzkost stvoření. Tak jím chléb a piji vodu, a žiji dobrý život bez žádosti a nouze. Mám to dosvědčeno z úst lidí, kteří žijí v zemi nadbytku. Jednou se jich shromáždil celý zástup a vznešenými slovy vychvalovali svůj nádherný život, jaký vedou ve své vlasti, kde se všeho rodí v hojnosti. A já, jenž jsem byl u toho, jsem jim řekl: "Váš život je marný a oproti mému je jen ubohou hrou." Tak si změřili očima můj šedivý oděv a žebráckou mošnu a vysmáli se mi jako bláznu. Ale já jim řekl: "Nuže tedy vyzkoumejme, či život je lepší. Znám zemi, v níž byla kdysi veliká a nádherná zahrada, v níž uzrávalo ovoce v neuvěřitelné hojnosti, jehož vzhled, vůně a chuť natolik těšily a sytily obyvatele, že se jim zdálo, že rozkoš jejich života se nedá nikde a ničím překonat. Nad celou zemí byl ustanoven jeden zahradník, jenž moudře sadil, a opatřoval a rozmnožoval krásu a plodnost země. Stalo se ale jedné noci, že zahradník zmizel a nikdo o něm nevěděl, kde by byl. A rok od roku požehnání pomalu mizelo: Množily se bující ratolesti, zemi pokrylo divoké křoví a výnos se snížil. Ale i tak by se obyvatelé té země dokázali z onoho výnosu uživit, kdyby nebyla na ně přitrhla ještě další pohroma. Přitáhl k nim cizí se svým vojskem krutý vládce a zemi si přivlastnil. I když by to byl v prvním popudu rád udělal, nedokázal však zničit jejich zahradu. Rozhodl se tedy zničit a zakalit smysly jejích obyvatel a dřív než vytáhl dále, ponechal na místě tři houfce svých nejzkaženějších a nejbezuzdnějších vojáků. Ti tam dále žili spolu s domácími obyvateli, nakazili je svými neřestmi a vnesli mezi ně úplatky, pomluvy a kuplířství. Tak se lidem zatemnily smysly, dříve živené čistou nevinností plodů zahrady, a jejich oči viděly už jen kalně a temně, jejich ústa okoušela jen hořkost a čichem nevnímali nic, než pach hniloby, takže se jim pokrm nabízený zahradou začal hnusit, její vůně je omamovala a pohled na ni je děsil. Nuž tedy jděte, synové hojnosti a poslužte jim z plnosti vašeho dobrého živobytí." Tu se oni lidé vydali se mnou do oné země se zahradou. Když však tam dospěli, byla už zkaženost tak veliká, že pohled na ni pomátl smysly i našim boháčům a získali v ústech ošklivou pachuť. Tu jsem jim řekl: "Teď si jistě uvědomujete, že veškerý váš blahobyt, těmhle nemůže pomoci." Shromáždil jsem lidi ze zahrady, nabídl jim chléb a vodu, které jsem měl ve své mošně a všechny jsem je podělil. A hle, dobrota mého života je přemohla: V mém chlebu a mé vodě okusili všechny vůně a chutě světa. Jejich smysly nabyly původní čistoty a zošklivili si svůj pomýlený život, povstali a vyhnali služebníky krutovládcovy ze země. A tu hned uprostřed nich stanul ztracený zahradník a všichni viděli a cítili, že se vrací jejich dávné požehnání. Lidé ze země nadbytku pak uzřeli, jak byli mým zásahem zachráněni, a uznali moc a plnost mého života. A já vám to nyní, milé děti, věnuji jako svatební dar - buďte jako já." Když hluchý žebrák domluvil, opět se vzedmul v jeskyni jásot a i druhý den slavnosti uplynul v jásavé radosti.

A třetího rána přepadla novomanžele zase úzkost a velice se v nich vzmohla touha po třetím, koktavém žebrákovi, jenž je v lese nasytil a požehnal jim. A když si říkali: "Kdybychom tak věděli, kde pobývá, abychom ho pozvali.", stál před nimi, jako by byl vyrostl ze země, vzal je do náručí a jasným hlasem k nim promluvil: "Kdysi jsem vám požehnal, abyste byli jako já. Dnes na vás mé požehnání skutečně sestoupí a projeví se na vás. Myslíte si, že mohu mluvit jenom koktavě, ale tomu tak není: v mém hrdle se pouze zadrhávají ty hlásky světa, které nejsou Bohem požehnané a jsou jenom nehodnými střepy pravého Slova. Byla mi udělena veliká moc slova a byla mi vykázána ta nejskvělejší píseň jakožto králi všech pěvců a není smrtelníka, jehož by, naslouchaje mi, můj tón nezasáhl v jeho duši a nerozechvěl ji jako nejjasnější zvon rozechvívá vzduch. A v té písni je moudrost, jež je nade vši moudrost světa. Zjistil jsem to z úst mocného člověka, který nosí jméno muže milosti. Procházím zemí a sbírám všechny dobré skutky a veškeré díla lásky a přináším mu je. A z dobrých skutků a činů lásky se rodí čas a obnovuje se věčné proudění. Čas totiž není nic pevného a nic, co by bylo odjakživa; je čímsi stvořeným a tvoří se ze skutků duší. Budu vám vyprávět příběh příběhů, který pravdou prazákladu. V nejhlubší světové propasti stojí hora, tu korunuje skála a z té skály vyvěrá pramen. Vězte však, že každá věc na světě má srdce a i svět sám má srdce. A ona skalnatá hora s pramenem stojí na okraji světového prostoru, kde se počíná poslední propast, a srdce světa je až na okraji jeho prostoru, kde konči prvotní propast. A srdce světa je naproti onomu prameni a pohlíží na něj přes celou šíř světa a velice se o tento pramen strachuje. Když se unaví a chce na chvilku spočinout, přilétá velký pták a rozestře nad ním svá křídla, a ono pak může na chvíli spočinout v jejich stínu. A po chvilce odpočinku se zdvihne a vydá se za pramenem. Ale jakmile se mu vydá vstříc, ztratí se mu hora z dohledu. Ale kdyby přestalo k prameni pohlížet, muselo by zaniknout, neboť jeho život na tom prameni závisí. A se svým srdcem by zanikl také svět, neboť jeho život i život každé jednotlivé věci na něm závisí a jen díky němu má vše své trvání. Ale jakmile mu hora zmizí z očí, převáží v něm touha, pramen opět spatřit nutkání dospět k němu, a ono se vrátí zpět na své místo. Prameni však není propůjčeno žádné trvání, neboť je mimo čas a sám ze sebe nemůže nabýt časného žití. Tak by také musel zůstat navěky skryt v bezčasí a nikdy by se srdci nemohl zjevit, ale své časné žití dostává právě ze srdce. Srdce mu totiž vždy daruje Jeden den. Přinese mu ho darem a tak pramen trvá. A když se den sklání k večeru, rozloučí se spolu a dají si poslední požehnání. A srdce je u veliké úzkosti, až úzkostí zmírá, neboť nemá nic jiného, co by dalo, než právě ten Jeden den, a souží ho děs, že mu bude pramen odňat za hranice času. Ale muž opravdové milosti střeží srdce i pramen vědoucíma očima. A když se večer prohloubí v noc, daruje srdci nový den a srdce ho daruje prameni. Ale vězte: Čas, který muž milosti rozdává, pochází z mé ruky. Vždyť já procházím celou zemí a shromažďuji všechny dobré skutky a všechny díla lásky. Potom nad nimi vyřknu slova Velkého Sjednocení a ony se stanou melodií, a tu přináším muži pravé lásky, a on z ní tvoří čas čas se totiž rodí z melodie a melodie se rodí z lásky. A tak dny vyvěrají z písně a ze srdce přicházejí k prameni; tím trvá svět a zároveň se souží obavami. Mně však stále naplňují duši Slovo a Píseň. A to dnes předávám vám, děti, za svatební dar, abyste byli jako já." Oba přijali chudákova slova se skloněnou hlavou. Třetí den strávili v tichosti ale uvnitř plni blaženého zpěvu.

Čtvrtého rána je pojala touha po žebrákovi s nakloněnou hlavou, který jim také kdysi prokázal mnoho dobrého. A opět ho k nim jejich touha znenadání přivolala a on stál před nimi a promlouval k nim: "Přišel jsem k vám obnovit své požehnání, jímž jsem vám požehnal tehdy v lese. Což jste si nemysleli, že mám křivou šíji a nemohu vám zpříma pohlédnout do tváře? Mám šíji právě tak přímou jako vy. Ale odvracím svůj zrak od lidských marností a nechci svůj dech spojovat s jejich dechem. Má šíje a mé hrdlo jsou uzpůsobeny tak, že jimi mohu vydávat všechny zvuky příslušející tvorům, kteří neumějí mluvit a není žádného tak podivného zvuku, který bych svým hrdlem nemohl vydat. Potvrdili mi to lidé v zemi hudby. Existuje země, kde mudrci tisícerým způsobem, ale přesto nějak spolu spřízněně hlaholí po ulicích a i dětské žvatlání je tam písní. Jednou si mistři oné země vyprávěli o hlasech, které skrze ně touží povstat k životu. Já s nimi byl také a zvolal jsem: 'Můj hlas se podílí na všech zvucích, i na těch, které se k vám vůbec nedonesly. Neboť od prapočátku toužily všechny bytosti, jimž nebyla dána řeč, abych k nim přišel, a abych dal zazvučet tomu, co němě spočívalo v jejich srdcích. Nuže do toho, chcete-li se se mnou měřit! Existují dvě království, jež jsou od sebe vzdálena na tisíce mil. A když přijde noc nenalézají obyvatelé těch zemí pokoje, ale bloumají a tisknou si unavenýma rukama spánky, a naříkají: Všechna stvoření vzdychají a i z kamení stoupá bolestné bědování: Hola, mistři, pomozte jim, přemozte onen stesk hlasů!' A tu žádali, abych je dovedl do jednoho z těch království a já jsem se tam s nimi vypravil. Byl večer, když jsme dospěli na hranice oné říše. A jen jsme byli na hranicích, spojily se hlasy ve velkém bědování, které stoupalo ze země. Tu jsem jim řekl: 'Vidíte, jak vaše moc bezmocně podlehla větší síle. Povím vám , jak se to s touto věcí má. Existují dva ptáci - samec a samička a jsou jediní svého druhu. Jednoho dne se stalo, že se nějak rozdělili a už se nedokázali najít. I schvátil je děs a hledajíce se navzájem a domnívajíce se, že se sobě blíží, zalétali stále dále, poletovali a volali, až vyčerpáním klesli a již nedoufali, že se ještě shledají a snesli se do koruny nejbližšího stromu, a to tak, že každý byl v jednom z oněch království na tisíce mil od sebe vzdálených. A tu každý na svém místě spustil nářek své touhy. Přes den k nim zalétají všichni ptáci z okolních lesů a utěšují je tisícerým švitořením a vrkáním a domlouvají jim, že určitě svého druha naleznou. Tak jejich srdce za dne mlčí, jakkoli je třese a je plné smutku. Ale když přijde večer a ptačí hejna odletí a umlkne jejich hlas, každý z nich opět cítí, jak je na světě sám a započne se svým nářkem. A ten nářek se rozléhá do dáli, žádný, kdo jej zaslechne, mu nemůže odolat, všechny strhává ke zpěvu a rozlévá se zemí jako mocná řeka. Proto je v té zemi každé bytosti smutno, neboť se do toho nářku vtělila bolest všech. Tak se obě dvě říše noc co noc propadají do naříkání.' Tu mi oni mistři řekli: 'Nuže, ty jim snad můžeš pomoci?' a já jim řekl: 'Věru to dokážu. Ježto ve mně žijí hlasy všech bytostí a znám každý hlas i s jeho strázní, vím o utrpení všech věcí.' Odvedl jsem mistry pryč, aby se zbavili toho nářku a přišel s nimi zpět do jejich země, jež leží mezi oběma královstvími. A protože umím nejen vydat hlas všech věcí, ale mohu jim také dát zaznít tam, kde určím, utvořil jsem ve svém hrdle hlas samečka a poslal jsem ho samičce a také hlas samičky a poslal jsem ho samečkovi. Tak oba dva ptáci naslouchali mému hlasu, chvěli se a tiše seděli na svých haluzích a chvíli se nedokázali pohnout. Pak se ale rozlétli za hlasem a shledali se na místě, kde seděli mistři. Tak byl nářek utišen. A vám to dnes, děti, dávám svatebním darem, abyste byli jako já." A tu do srdcí obou vstoupilo velké slitování a léčivá síla.

Pátého dne pronikla do jejich radosti vzpomínka na pátého žebráka, hrbáče a zatoužili po něm, aby i on se připojil k jejich oslavě. A tu stál před nimi, uchopil je za ruce a pravil: "Tady jsem, přišel jsem na vaši svatbu, abych své dávné požehnání proměnil ve skutek. Když jste byli dětmi, řekl jsem vám, abyste byli jako já. Myslíte si, že jsem hrbatý. To je jen zdání, které pochází z toho, že nesu na svých zádech veškerou tíži světa. Ale má záda jsou rovná a silná a mají dar toho, že malé přemáhá velké. Já totiž nesu na zádech veškerou tíži světa: strach, bídu i nechuť - to všechno beru na svá ramena a snáším. Jednou se shromáždili mudrci a hovořili o tom, kdo má malé, jež přemáhá velké. Jeden řekl: 'Můj mozek je maličký a ovládá veliké; v mozku nosím potřeby tisíců a tisíců lidí, kteří ke mně spějí a ze svého mozku je sytím a každému dávám, co potřebuje.' I vysmáli se mu a potřásli hlavou. A jiný řekl: 'Mé slovo je cosi maličkého, jež ovládá veliké. Byl jsem totiž králem ustanoven vyslechnout veškerou chválu, veškeré prosby a díky a svým slovem je králi předložit . Takže je mé slovo všechny pojme a vyřkne.' A zase potřásli hlavami,a tu promluvil třetí: 'Mé mlčení je něco malého, co přemáhá veliké. Na všech stranách totiž proti mně povstávají protivníci, brojí proti mně, zahrnují mne svými řečmi, aby mě zahanbili. A já mlčím a to je má odpověď na vše.' Tu opět potřásli hlavou, a promluvil čtvrtý: ' Můj zrak je malý a přemáhá veliké. Svým zrakem totiž pojímám rej veškerého světa a jako vidoucí vedu svět, velikého slepce, malý obrovského. Zcela mu poddán, přesto ho vedu svým zrakem, neboť pojímá jeho hemžení.' Tu utichli a pohlédli na toho, jenž promluvil. Já jsem jim však řekl: 'Tento je z vás největší, ale já ho předčím, já mám dar malého, co přemáhá veliké. Já na svých zádech nesu všechnu tíži světa. Něco vám ukáži. Je vám známo, že každé zvíře má svůj oblíbený stín, v němž jedině odpočívá a každý pták větev, na kterou usedá. Víte-li však také, že je takový strom, v jehož stínu spočívají všechna pozemská zvířata a na jehož větvích usedají všichni nebeští ptáci?' Odpověděli: 'To víme od praotců a víme také, že všechno životní štěstí je nicotné oproti blahu přebývání u onoho stromu, protože v jeho stínu jsou všechny bytosti bratry a hrají si spolu. Není nám však známo, jak se dá k tomu stromu dospět, neboť jedni říkají, že se musí na východ a jiní soudí, že cesta k němu vede na západ a nemůžeme se o tom nic bližšího dozvědět.' Tu jsem jim řekl: 'Proč se pídíte, jakou cestou dojít k onomu stromu? Zkoumejte nejprve, kdo a jací lidé, k němu mohou dospět? Není to totiž dáno všem, ale jen těm, kdo mají dary onoho stromu. Strom má tři kořeny a z těch pocházejí tři dary: jeden kořen se nazývá víra, druhý věrnost a třetí pokora; pravda je pak kmen onoho stromu. A jen kdo má tyto všechny, může ke stromu dospět.' Oni má slova pochopili, a protože ne všichni měli ony dary, rozhodli se počkat, až jich budou všichni hodni. Komu scházela dokonalost, usilovali ji dosáhnout. A v okamžiku, kdy měli všichni ony dary stejnou měrou, nalezli také náhlým osvícením cestu. Připravili se a vyrazili na cestu a já šel s nimi. Dlouho jsme šli, než jsme strom z dáli uviděli. Rozhlédli se, ale strom nestál na žádném místě: byl tam, ale přesto neměl žádné místo ani prostor, byl oddělen ode všeho prostoru. Takže nedoufali, že by k němu mohli dojít. Ale já jsem k nim promluvil: 'Já vás můžu k tomu stromu dovést. Stojí totiž nad prostorem, ale já nesu veškerá břemena světa jako ten nejmenší, jenž zmáhá nejvíce, překonal jsem v sobě prostor a zničil jeho stopu v duši, takže tam, kde jsem já, již nevládne a je to odtud jen krůček tam, kde není prostoru.. Já vás tedy dovedu k onomu stromu.' A učinil jsem tak. A tato má nosná síla je určená vám, milé děti; já vám ji dnes udílím jako svatební dar, a tím budete jako já."

Tak byli den ze dne naplňováni stále větší radostí a podivuhodnými dary. Ale šestého dne seděli oba v úzkostí a mysleli na žebráka s chromýma rukama a velice si přáli, aby byl s nimi. A opět u nich stanul, pozdravil je a promluvil: "Mé dávné požehnání se nyní na vás uskuteční. Soudíte, že jsou mé ruce neschopné a nemohu jimi hýbat. Ale ve skutečnosti je nechci používat k takovému dílu, jež nevykupuje svázané a neosvobozuje vyhnance. Mé ruce jsou silné a působí mocně široko daleko i hluboko. Jednou se shromáždili siláci a každý se chválil silou svých rukou. Jeden řekl: 'Dokážu se zmocnit šípu v letu a poslat ho zpět a šíp, který zasáhl cíl umím zbrzdit tak, že nezpůsobí žádný účinek.' Tu jsem se ho otázal: ' Nad jakými šípy máš takovou moc? Je totiž deset druhů šípů, napojených deseti různými jedy.' A on řekl, že jsou jeho moci poddány takové a takové. Tak jsem mu řekl: 'To tedy královskou dceru nevyléčíš. Nevytáhneš z jejího srdce deset šípů.' Pak promluvil druhý: "Dokážu svýma rukama otevřít žalář, roztříštím jeho brány, jakmile se jich dotkne můj prst.' A já se ho otázal: 'Jaké žaláře otevíráš? Je deset druhů žalářů a provazce jejich bran mají desatero podob.' A on odvětil: 'Neodolají mi takové a takové.' Tu jsem mu řekl: 'Nevyléčíš královskou dceru. Neprojdeš volně přes desaterou hradbu, jež obklopuje její zámek. Jen ten, kdo kdo si zjedná úplnou svobodu, jimi projde.' Třetí promluvil: 'Rozdílím svýma rukama moudrost a každému, na koho vložím ruce, udílím moudrost.' A tu jsem se ho otázal: 'Jakou moudrost udílíš? Je deset druhů moudrosti a každá skýtá jen zlomek podstaty pravdy.' On odpověděl, že takovou a takovou moudrost má v plnosti. A já jsem mu řekl: 'To nevyléčíš královskou dceru. nerozpoznáš všech jejích deset bolestí. Jen ten, kdo udílí plnou moudrost, poznává skryté.' Čtvrtý se chlubil: 'Dokážu se rukama chopit křídel větru a řídit ho' Zeptal jsem se ho: 'Jakému větru poroučíš? Je deset větrů a každý zpívá svou píseň, a naučí tě ji, když se staneš jeho pánem.' A on odpověděl, že ovládá takové a takové větry. Tu jsem mu řekl: 'Ani ty neuzdravíš královskou dceru. Nedokážeš před ní zanotovat deset písní, které jí přinesou spásu. Ty ovládají ty větry.' Ale oni se mě zeptali: 'A co dokážeš ty, když nás tak soudíš?' Já jsem řekl: 'Dokážu to, co vy, a dokážu i co vy nedokážete. Já jsem pozotvíral zemské žaláře, tyto i jiné a volně chodím po vlnách. Mám moc nad létajícími kulemi, ze všech ran vyjímám otrávené šípy a mařím jejich účinky Mám poklady veškeré moudrosti a z jejich plnosti rozdávám a byla mi dána moc probádat každé tajemství. Větry jsem zapřáhl do svého vozu a z jejich svistu jsem jsem vyčetl jejich melodii. Já dokážu uzdravit královskou dceru. Vězte však, že jednou byl jistý kníže a tomu se zachtělo královské dcery. Strojil pikle, aby ji polapil a podařilo se mu ji dostat do rukou. Brzy nato se ale onomu knížeti zdálo ve snu, že stojí nad jeho lůžkem a svýma rukama ho škrtí. Probudil se, avšak ten sen mu dolehl na duši. Povolal vykladače, a ti mu sen vyložili tak, že se stane, jak viděl ve snu: že pro onu princeznu zahyne. A jeho duše si nevěděla rady, neboť mu bylo líto královskou dceru zabít, když byla tak krásná, a bylo mu ji líto poslat do vyhnanství, protože by nesnesl, aby se stala majetkem někoho cizího, ale bylo mu také zatěžko ponechat ji ve své blízkosti, neboť lpěl na životě a nechtěl ho ztratit dříve, nežli se ho nasytí. Brzy začaly jeho strach prozrazovat pohledy, jimiž královskou dceru stíhal a slova, jimiž k ní promlouval. Ta, když ho viděla stále tak zachmuřeného a podezíravého, nakonec postupně ztrácela lásku, kterou k němu původně měla. Nakonec už nesnesla jeho pohled a uprchla odtud. Na útěku dospěla až k vodnímu zámku, který byl skryt za desaterými vodami. Celý zámek i jeho zdi tvoří voda, takže nikdo nemůže překročit jeho práh, každého pohltí vlny. Když královská dcera stanula před ním, ohlédla se a spatřila, že se za ní kníže pustil se svými lidmi a není jiné cesty, jak mu uniknout. Tak obrátila svou tvář k zámku a jeho vodám a zavřela oči. Slyšela za sebou dusot tisícerých kopyt a před sebou měla vzpěněné vody, ale vše jí bylo jedno - jakýkoli život nebo smrt, jen ne návrat do oné bídy. S rukama na šíji se odvrátila vzad a vrhla se do vln. Vlny se jí ale chopily a nesly ji, neboť brány zámku byly otevřené a pronesly ji skrze ně do hradu. Král ji viděl vnořit se do vod a schvátil ho hněv. Tu křikl na své střelce, aby po ní stříleli. Střelci napjali luk, zasvištěly šípy, ale nic nezasáhly. Když však stála v samé bráně zámku, Obrátila se a její oči uzřely knížete. Tu k ní doletělo posledních deset šípů a pronikly její srdce a ona padla na prahu zámku. Ale vlny ji pronesly dále branou a pohřbily ji. Kníže se svými lidmi se pustili za ní, avšak klesli do vln. A já teď musím odejít a uzdravit královskou dceru, neboť se naplnil čas a já zaslechl příkaz tak pravící.' I odešel jsem a uzdravil královskou dceru. Vám však, mé děti dnes dávám jako svatební dar onu sílu svých rukou, abyste tedy byly jako já." A opět se vzedmula radost a slavili svátek s velkým veselím.

Konec tohoto příběhu o sedmi žebrácích s jeho závěrem nejsme hodni vyslechnout, takže pravil, že nebude už dál vyprávět. Je to veliká škoda. Nebyli jsme shledáni hodnými to slyšet, dokud nepřijde Mesiáš. Nechť se tak stane brzy, za našich dní. Amen.