Co je to rodina?

Veliký jazykový a vztahový zmatek, který v současnosti vládne při používání termínů rodina, rodič, rodičovství a podobných, mě vede k vyjasnění tohoto (a příbuzných) pojmů.

Rodina je prastarý a nejpřirozenější útvar pospolitosti lidské. V nynějším  českém  jazykovém úzu se chápe jako společenství užší než rod, ale to je velmi relativní; jiné, i nám blízké slovanské jazyky chápou pojem rodina, naopak širší než rod. Ale po pořádku: Rod resp. slovesné odvozeniny téhož kořene, jsou jistě termínem původnějším. Suffix –ina naznačuje, že se jedná o místo, kde daný proces probíhá, resp. kam se člověk rodí (srv. planina, dolina, kotlina, oblina; též spálenina apod.; v některých případech mívá –ina i nádech výsledku činnosti: zlomenina, sraženina, opuchlina, slanina(! – od příd. jména- jinak by to musela být solenina), vyvřelina  – ten však zde nepřichází v úvahu). Mít rodinu – tedy místo a prostředí – také národní a jazykové ( vlast), kam jsme se narodili, je konstantou lidského bytí. Tím ovšem je tento termín vyprázdněn od jakéhokoli hodnocení: jako nejásáme nad tím, že máme nos a uši, může nás nechat i chladným, že máme – v tomto smyslu – rodinu. Dokonce spíše – ale to až v kontextu prudce moderním – mohou veškeré takovéto kulturní a přírodní danosti nabýt u silně se emancipujícího člověka současnosti konotací spíše negativních: "Já nechci nic, co mi bylo dáno přírodou nebo vývojem, chci být sám svým výtvorem" – může prohlásit rebel Camusovského ražení. Jistě: poněkud přepjaté a směšné.

Zároveň však je tento pojem cítěn ještě v jiném, speciálnějším a odvozenějším významu. Ten vznikl s formováním a případnou legální kodifikací společenských vztahů, jež bylo doménou především vyspělých starověkých civilizací – řecké a římské (jistě také indické a čínské, ale ty jsou našemu kulturnímu světu poněkud odlehlé), zatímco ve velkých starověkých civilizacích předního východu se většinou ještě uchovávalo spíše rodové (klanové, skupinové) nahlížení společnosti. Jejím žádoucím cílem byla především formulace (kodifikace) vztahů dědických, tedy na úrovni otec – syn, na druhém místě, nebo snad současně s tím, i vztahů manželských. – Všimněme si, prosím, že tímto se nám poprvé dostává do hry jako subjekt (asi ne rovnoprávný, ale alespoň nějak-právný, rozhodně ne bezprávný) žena. Její význam dále od pozdní antiky vzrůstá s fixací monogamního vztahu (jako jediného legitimního), který je z větší části dílem křesťanství. Můžeme si to srovnat: Zatímco antoniovští, a ještě mnozí pozdější císaři, mohou uznat za svého potomka a nástupce prakticky kohokoli, ať je v jakkoli volném příbuzenském vztahu k jejich vlastní osobě, libovolný vládce raného natož vrcholného středověku už tuto možnost prakticky nemá: vládu může předat jen legitimnímu potomkovi vzešlému z jeho řádné manželky.

Manželství se tak stává základem rodu. A obezřetný vládce se musí také starat o jeho pokračování. Zde poprvé – a samozřejmě jen u špiček vládnoucích vrstev – vidíme jakýsi prvek starosti o rodinu: Je potřeba jednak mít řádné, legitimní potomstvo, jednak mu poskytnout takovou možnost osobního rozvoje, jež mu umožní nastoupit na určené místo v rodových vztazích a ve společenské hierarchii, až k tomu přijde čas. Tato místa, či společenské role  mohou být rozmanitá a jistě budou velmi rozdílná například podle pohlaví potomků, ale všichni a všechny synové a dcery mají již v plánech svých rodičů určité místo  - a také naopak! Mohou si ho nárokovat a počítat s tím, že jim nějaké bude přiděleno, že tedy nevypadnou zcela z pozornosti svých rodičů.[1]

Se vznikem měst po Evropě a koncentrací řemeslné výroby a obchodu do městských center vzniká v Evropě nový fenomén a také nová společenská třída. Bohaté měšťanstvo si pochopitelně, seč může, osvojuje životní styl a zvyky vyšších vrstev. Jakkoli je zde motiv legálního dědice slabší (s majetkem, jenž nestojí na čele středověké hierarchie cti a hodnot, lze nakládat volněji nežli s panovnickými a šlechtickými atributy), bohatě je vynahrazen starostí o pokračování rodového/rodinného díla. Měšťanská vrstva se totiž, na rozdíl od šlechtické, něčím reálně zabývá, a takové rodové dílo vyžaduje někdy i značnou odbornost, ke které musí být dospívající generace nejprve vyškolena, vyučena, ať již se jedná o vlastní potomky, nebo "cizí" učedníky (kteří jsou ovšem často pojímáni také jako členové domácnosti). A zde se doopravdy rodí pojem rodiny ve smyslu, jak ji chápeme dnes – jakožto jednotky, v níž se oba rodiče starají o blaho a budoucnost svých potomků a zároveň jistého společného "díla". Tento model rodiny se o něco později – jako ostatně každá kulturní inovace - začal šířit i do nižších, selských vrstev, kde ovšem v souvislosti s opětovným  utužováním nevolnictví v 17. a 18. století (tzv. zweite Leibeigenschaft) nabyl především rysů svázanosti s rodnou půdou (od níž se stejně nebylo možno sedlákům skoro nijak možno osvobodit). A právě tato selská vrstva se stala základem moderní obrozující se české společnosti, hlavně ve druhé polovině 19.století (po zrušení posledních zbytků nevolnictví v roce 1848) a vtiskla jí také tento původně pozdně středověký model rodiny.

Bylo by však velmi laciné, kdybychom se spokojili s touto právě předvedenou dekonstrukcí pojmu rodiny a prohlásili pěkně neomarxisticky rodinu za kulturní formu a produkt určitého společenského uspořádání. Zároveň nám však musí být upozorněním, že termín "rodina" je možno užívat v dosti rozdílných významech. Většina západoevropských jazyků, včetně češtiny, také na to zareagovala a vytvořila si minimálně pojem pro "příbuzné". (Ale ne všechna východoevropská jazyková společenství: V ruštině je ten pojem poněkud posunut vůči českému významu, a jidiš mišpoche je už úplně něco jiného.) Ale i tak má spousta jazyků potíže s tím, kam až sahá "rodina" a kde začínají "příbuzní". Je například možná rodina více než dvougenerační? A nejsou to jen otázky jazykové, ale i praktické – v jak širokém společenství je ještě možno vést plnohodnotný rodinný a osobní život? V minulosti fenomén společného "díla" nahrával spíše širším rodinným společenstvím, tomu však dnes tak již není.

Tyto úvahy však nejsou tím nejpodstatnějším: Musíme si uvědomit, že podstatné kulturní inovace – na rozdíl od módních zálib a proudů – nevznikají proto, aby odezněly a odšuměly do ztracena. Ony jsou tím podstatným, jímž se v současnosti děje vývoj lidstva – jak správně poukázal Teillhard de Chardin – neboť fyzický vývoj lidského druhu už prakticky neprobíhá. A to podstatné na této kulturní inovaci, která nastává postupně od pozdního středověku, je právě motiv díla a motiv starosti. Obojí dvojí je do jisté míry nové: U díla je tou novinkou to, že je spojeno s individuálním úsilím a ne pouze vůlí Bohů, zakázkou vládce apod. U potomstva je tomu podobně: Sice i nadále platí, že lidé mají (nebo nemají) děti od Boha, ale ty nejsou již jen nějakým jeho náhodným darem, požehnáním či rozmarem – s každým dítětem vstupuje do rodiny nový úkol pro rodiče i pro ně. Pro rodiče platí, že mu mají najít a určit - později, kdy už je jedinec více emancipovaný z rodinných vztahů, aspoň ukázat - místo ve světě a připravit je na ně;  děti pak mají povinnost nepromarnit rodičovský dar a nezkazit společné dílo.

Motiv odpovědnosti vůči potomkům byl nadále rozvíjen, až došel výtečného zhodnocení v díle J.A,.Komenského, u něhož již rodiče (a později učitelé) – ovšemže šlo tehdy teprve o ideál, jenž zdaleka nedocházel všude naplnění – vychovávají děti nejen proto, aby po nich převzali jejich dílo, ale aby samy dorostly do plnosti svého osobitého lidství.

Tímto jednoznačným svázáním s motivem odpovědnosti a starosti, nabyl také pojem rodiny dalšího významu. Hezky je to vidět na českém spojení mít/nemít rodinu. Tímto výrazem většinou označujeme (u dětí), že nejsou/jsou sirotky, tj. že mají resp. nemají někoho, kdo by se o ně staral – a naprosto symetricky! – u dospělých, že mají či nemají děti, tedy někoho, o koho se starají. A to nám může být i vodítkem k moderní "předefinici" rodiny, při níž se nám ona pozdně středověká měšťanská koncepce jako přechodová forma. "Rodiny" totiž často neodpovídají onomu ideálnímu modelu: jsou porušené a neúplné – zásahem vyšší moci, vlivem bolestných osudů lidských  i celonárodních – válek, katastrof, nemocí, smrtelných úrazů, ale v novější době – a to je velice smutné a bolestné – i vlivem lidské nezralosti a svévole, která již odmítá považovat vzorec rodiny – tedy vzorec odpovědnosti  a  starosti – za obecně závazný. A tak jsou zde nejen děti osiřelé (těch je díky vzrůstající úrovni péče o zdraví lidí stále méně), ale od rodičů opuštěné, případně vytržené  z vůle rodičů ze své vlastní rodiny a přesazených do nových útvarů, které tito za rodinu vydávají, ač již nejsou neseny étosem starosti a péče, ale pouze a výlučně erotickým, ziskuchtivým nebo jiným sobectvím. Může se však také stát, že se takových dětí někdo ujme, někdo, kdo nemusí s nimi být  ani v žádném pokrevním nebo příbuzenském vztahu. A v takových případech mluvíme také plným právem o rodině, i když s původním "rodovým" určením rodiny nemá již nic společného.[2] Mohli bychom tedy vzhledem k uvedenému rozboru definovat rodinu v novém smyslu  jako společenství minimálně dvou generací spojené vztahem (starosti a) laskavé péče, čímž se nám dostává do komplementárního vztahu k manželství, jež je společenstvím dvou lidí opačného pohlaví, spojených v lásce a úctě společnou péčí, nebo úkolem.

To nás dovádí k poslednímu bodu, který je ještě třeba zodpovědět, totiž jak "malá" může být rodina, aby ještě byla rodinou (otázku, jak může být "velká" jsme výše raději obešli). Ale to bylo již vlastně naší definicí zodpovězeno – rodina je společenství minimálně jednoho pečujícího a minimálně jednoho jeho péči a starosti odevzdaného. Jistě je také za rodinu možné považovat bezdětné manželství (i když jazykový cit je za ni vlastně neuznává – viz výše), poněvadž je naplněno úctou a potencialitou takové péče – která se může a často také později realizuje například  adoptivním rodičovstvím. Přesto člověk – asi tím, že rodina se zakládá přirozeně právě na manželství – nějak tak očekává, že v ní budou alespoň tři a rodinu o dvou členech považuje vždy za jaksi zmrzačenou a neúplnou.

Shrnutí: Pojem rodina můžeme používat minimálně ve dvou, spíše však ve třech významech: 1)  skupinu  čistě pokrevní příbuznosti, jako určitý segment "rodu" či klanu. 2) Jako manželství doplněné o společné dílo a péči o nastupující, další generaci svých potomků 3) Jako mezigenerační společenství starosti a péče

Na úplný závěr bych chtěl podotknout, že za rodinu nikdy nemůžeme a nebudeme moci považovat životní společenství lidí stejného pohlaví - jakkoli může být pro ně osobně naplňující a snad i lásky-plné, i kdyby společnost natolik oslepla a přivolila takovýmto dvojicím adoptovat děti. Něco takového bych považoval za zavrženíhodné hazardní experimentování s duší a sociální orientací patřičných křehkých dětských bytostí, nikoliv nepodobné zrůdným experimentům nacismu.

[2] České zákonodárství pro to používá termín "domácnost", ale ten se v tomto smyslu v jazykovém úzu neujal.