Andresius | Smrt a život

Máme-li možnost přijít na nějaké místo, kde se úzce stýká život se smrtí, jako je tomu například zde v Mouřenci, nebo i u mnoha dalších středověkých kostelů, odlehlých od civilizace, jež jsou obklopeny pouze velkým hřbitovem, za nímž se prostírají pole nebo les, nevyhneme se úvaze o místě smrti v našem životě.

A hned se v nás vzedme protest: Smrt v životě? Což to není protimluv? Nejsou od věků smrt a život protivami, které se třeba v určitých momentech stýkají, ale vždy vzájemně potýkají a vzájemně potírají? Ba dokonce vzájemně vylučují. Pro nás přece může platit jen jeden z těchto stavů: Buď jsme živi, účastníme se velkého proudu života a pak nic nevíme o světě mrtvých, o světě smrti; smrt pro nás vlastně neexistuje, neboť ji nejsme nijak s to vnímat či dosvědčit jako svou zkušenost. Opačnou možností pak je, že jsme mrtvi. Ovšem jsme-li mrtvi, nemá pro nás život a svět žádný význam, pro nás již života není. To je myšlenka Epikúrova: Jsme-li, není smrti, a je-li smrt, nejsme my. Takové extrémní řešení problému budilo v minulosti mnohou nevoli, obzvláště u Křesťanů. (Ti nemohli Epikúrovi přijít na jméno, obviňujíce jej - většinou neprávem - z nejrůznějších špatností. Pokud mají ale antické příběhy o životech filosofů pravdu, spočívaly ony později příslovečné "epikurejské hody" ve skrovném požívání vína a ovoce s přáteli ve velké Epikúrově zahradě a ve filosofických debatách.) Musíme ale přiznat, že toto Epikúrovo řešení je poměrně blízké modernímu duchu: vždyť kam nás může dovést marné soustředění se na smrt; pojďme do života - v něm můžeme něco vykonat, jen život může nás i lidstvo dovést dále. Vždyť přece život má svou hodnotu a má své tajemství, jež jsme povoláni naplňovat, ač třeba nechápeme přesně, v čem spočívá. Přiznáme-li vládu nad životem smrti, nic z toho nemá smysl. Smrt do života nepatří; do života patří život a jen život, život v plnosti, stupňování života, jak napsal nedávno pěkně pan profesor Sobotka ve své úvaze o postavě Faustově (viz Milan Sobotka: Moderní duše, LtN č.35/2001). Faust je v tomto skutečně dokonalým typem moderního člověka: Pro něj platí: Je-li život plný, tj. stále znovu a znovu naplňován, (pozor, ne tedy naplněn jednou provždy!), potom lze smrt předhodit ďáblu, nemá už pro nás ceny.

Vstoupíme-li však do okruhu středověkého myšlení a jeho vnímání světa, což můžeme dobře symbolicky naplnit například zde vstoupením do posvátného okruhu středověkého hřbitova, stojíme tváří v tvář něčemu úpně jinému, úplně jiným myšlenkám a pocitům. Pro středověk jako by byly póly zcela prohozeny: život, jako by neměl ani valného smyslu, snad jen jako určitá (omezená) možnost věnovat se duchovním věcem (tento svět koneckonců není pro jejich rozvoj nejpříhodnějším místem) a příprava na smrt. Smrti a světu mrtvých se věnuje nepoměrně větší váha, než (mnohdy) dříve a (kdykoli) později. Někdy - v určitých extrémních směrech na sklonku středověku - se zdá být život jakoby zcela pohlcen smrtí. Odtud, z tohoto rozpoložení, pocházejí ony známé "Triumfy smrti" - nejznámější je asi Brueghelův - porůznu zobrazené na zdech i nábytku, drobných předmětech a samozřejmě v kostelích a na hřbitovech. Odtud pochází také zvyk vytváření kostnic, z nichž jednu máme možnost zde vidět. Také sem patří flagelantské průvody, extrémní mystická a eschatologická hnutí (extrémní františkáni sklonku 13.stol se svým heslem Penitenzagite,  připodobňování se smrti a utrpení Kristovu (Heinrich Suso), vidiny smrti a pekla (sv.Birgita) a veškeré proudy vzniklé úpadkem a zlidověním těchto mystických směrů - flagelanti, adamité apod.). Do tohoto okruhu by patřilo asi přičíst i starší hnutí Albigenských, když pro nic jiného, tak pro strašlivou apokalypsu, rozpoutanou zběsilým křižáckým tažením, v níž došlo svého konce, leč zprávy o nich jsou tak kusé a záměrně potlačené, že těžko si udělat přiměřený obrázek jejich duchovního světa a jejich vztahu ke smrti. Jisté však je, že v odchodu z tohoto světa spatřovali smysl a vyvrcholení lidské existence a někteří pro jeho uspíšení volili dobrovolnou smrt hladem.

Přitom ani ve středověkém myšlení nebytují spolu smrt a život v nijaké zvláštní harmonii, v nějaké blažené eudaimonii v níž se hérojský život prolína do smrti jako přebývání kdesi v dáli na ostrovech blažených, jak by asi vypadal ideál antického Řecka. Mors et vita duello, conflixere mirando,[1]volá v jedenáctém století středověký mnich Wipo, ve velikonoční sekvenci Victimae paschali . Jako bychom viděli ten obraz: Proti malému a kolísavému světu živých stojí ohromná stabilní říše mrtvých, její bojovníci kosí hlouček živých po tisících, živí se rodí, jen aby po krátkém, bídném životě propadli peklu a smrti. Vskutku až takový může být středověký obraz světa: po krátkém a nestálém pozemském životě následuje smrt a soud a věčné zavržení. Je jen úzká a nejistá cesta ke spáse a vykoupení, ani veliké úsilí v životě je nezajistí; Bůh sám rozhodne a zváží skutky člověka, zdali je hoden vstoupit do jeho nebeského království. Na některých středověkých obrazech vystupuje v úloze soudce vážícího duše archanděl Michael. A jsou i fresky, kde vedle vah stojí Maria a vychyluje je hůlkou ve prospěch hříšníka...(Zde v Mouřenci máme právě vzácnou příležitost takové vyobrazení vidět.)

Svět smrti je tedy světu živých nepřátelský a má nad ním velkou moc. Jediná, jaksi vzdálená, naděje zbývá v přimknutí se k Bohu a ke Kristu, který je s ním vlastně totožný a také v přímluvě "svatých" v první řadě Marie. Tehdy snad člověku svítá jakási naděje na překonání smrtí životem, byť životem zcela jiného typu a parametrů. [2]

V této situaci k nám doléhá jiný hlas, poněkud odlišný od prvního, vyrovnanější a filosofičtější. Hovoří o vzájemném propojení života a smrti: Media vita in morte sumus.... Tentokráte tak hovoří jiný mnich, Notker Balbulus a jeho sekvence, jež těmito slovy počíná, došla v pozdním středověku, obzvláště po strašlivé morové ráně let 1348 a 1349, ohromné popularity. Je zajímavé, že se nám zde zračí jakoby v inverzi, v převrácení naše původní téma: Nenacházíme smrt v životě, ale sám život má své místo ve smrti. Tomu se dá rozumět vícerým způsobem: Jeden, který by nás zaváděl zpět k zoufalství flagelantských průvodů, je, že život sám není ničím jiným než smrtí, pouze jakýmsi jejím trikem a přestrojením a je tedy zcela jedno žijeme-li či umíráme; v jedné ani v druhé podobě nemá naše existence žádný význam. Smrt od smrti pochází, byť by se po určitý čas, prozatím nazývala životem a my sami jsme smrtí prolnuti od našeho zrození; smrt vládne našimi údy, k smrti je veškeré naše smýšlení a konání, není před ní úniku, není vyhnutí, náhrady.

Je ale ještě jeden význam, který můžeme vyrozumět z těchto slov, jakkoli strašných. Smrt sama, ač je jí svěřena vláda nad světem, uprostraňuje místo životu, sama svou vládu omezuje a podřizuje vyšší vůli. Tento vskutku životodárný efekt má pro lidstvo a zemi vůbec působení Kristovo. (...quem habemus adiutorem, nisi te Christe... zní další verš zmíněné písně). Máme tady před sebou skutečně cosi jako inverzní obraz moderního postoje: Země tkví svými kořeny ve smrti a smrtelnosti, vše co na ní je je podřízeno smrti a je vlastně smrtí. Život může na světě být jen díky působení Kristovu. Moderní člověk žije naplno životem na této zemi a sféru smrti se nestará. Jeho postoj většinou vyjadřují slova. "Ono tam něco může být." Pro středověkého člověka je větší část reality mimo tento svět; snad jen něco málo, co bylo smrti vyrváno Kristem, může být zde skutečným.

Když se tedy vrátíme na začátek naší úvahy, máme před sebou celou škálu možností. Pokusím se je shrnout: 1) Buď jest život anebo jest smrt, obojí současně není možno; a poněvadž svým životem dosvědčujeme existenci života, jest pro nás jenom Život. 2) Není vůbec života, vše je jen mámením smrti; může-li být vůbec pro člověka nějaký život, pak jistě ne zde, na zemi. 3) Vše na světě sice jest sice podřízeno smrti, její vláda však není absolutní, je zde cosi, co se jejím zákonům vymyká a co směřuje do budoucna, co dává lidskému životu naději. Tyto postoje bychom mohli zkráceně nazvat 1) Pouze Život v životě. 2) Pouze Smrt ve smrti. 3) Život ve smrti. Vidíme, že nám zde ještě něco chybí a to právě to, co jsme si vytkli jako téma naší úvahy: Smrt v životě.

Jak můžeme myslet a prožívat onu zbývající variantu? Především musíme jako lidé našeho věku jednoznačně přitakat životu: Co se na zemi odehrává, je vše život, k životu a pro život. Jinak by naše bytí na zemi nemělo smysl. Zapojujeme-li se do života, žijeme-li svůj život, prokazujeme tím Zemi jedinečnou službu, naplňujeme zároveň úděl svůj i její. My potřebujeme Zemi k životu, ona potřebuje nás k svému produchovění. Až potud můžeme, ba musíme souhlasit s oním humanistickým, Epikúrovým postojem. Přesto však, jako by to nevypovídalo o naší existenci všechno, jako by přesto ten obraz potřeboval ještě větší hloubku, jako by potřeboval určité stíny; jako by příběh našeho života potřeboval určité dramatické, tragické napětí, Tragické je asi to nejlepší slovo, jaké zde můžeme použít. Přísloví praví, že teprve až strom padne, je vidět jeho velikost. Jako bychom potřebovali něco, čím se naše úsilí, náš život poměří in extremis, tedy až do svých nejzazších konců, až tam, kam bychom si nikdy nemyslili, že sahá. My potřebujeme smrt, abychom mohli být víc, než jsme. A proto také neustále musíme popřávat ve svém vědomí místo tomu temnému nezaměnitelnému volání, volání smrti. Oslyšíme-li její hlas, náš život se stane plochým, neplodným. Možná prožijeme zbytek svých dnů bez strázně, nikdy však nenaplníme plně své lidství. Smrti - buď požehnána!

---