Šelmovský kousek obrsta Valdštejna + Dopis 262

 Pravé a pravidelné Noviny

Šelmovský kousek obrista Valdštejna

Proslýchá se, že na Moravě, jež se do dnešního dne zdráhá připojit se k Čechům, ovšem na druhé straně odepřela průchod císařským vojskům, vede plukovník ve stavovských službách Albrecht z Valdštejna, tajná vyjednávání s hrabětem Buquoyem a že se dokonce dal do služeb císaři – což se ovšem těžko srovnává s neutrálním statutem Moravy. Když poté vtrhl na Moravu hrabě Thurn s deseti tisíci muži a přiměl Moravské stavy v Brně, aby se připojili k Čechům, vypověděl jim obrist Valdštejn poslušnost a odvedl svůj regiment k Vídni. Oberwachtmeistera, který se takovému rozkazu vzepřel, proklál kordem. Ale to není všechno. V pokladně v Olomouci, do níž pronikl násilím, pod hrozbou zbraní uloupil 96 tisíc tolarů a vozem je odvezl pryč. Thurn dal sice zrádce pronásledovat a nakonec se vrátila i větší část pluku. Přesto se však nakonec Valdštejn sám jen s několika jezdci a oním vozem nakonec dostal v pořádku do Vídně.

262.dopis

Michael Maier, Kassel
Danielu Möglingovi v Heidelberku

na prvního máje

Milý příteli, neobyčejně se mne dotklo, jak málo si lidé berou k srdci smrt císaře Matyáše. To nevysvětluje jen jeho dlouhé churavění, a že se tedy nevtiskl lidem do paměti právě ve slávě císařského majestátu. Spíše jen tak těch sedm let ve Vídni živořil. Jaký to rozdíl oproti tomu, když umřel císař Rudolf! Tehdy se svět zachvěl, i když žil už dlouho ukryt před ním na Hradčanech. Cosi se velmi rychle v současnosti mění. Není tedy Římského císaře. Jenom nemnozí zaznamenali tuto skutečnost, neřkuli její důsledky. Rudolf byl ještě ztělesněním císařského mýtu: věřil na něj sám a věřili mu i lidé. Tahle víra se však vypařila, jako když sfoukne svíčku. A i jiné víry asi vbrzku zcela zmizí. Císařský úřad potrvá nadále, jako i církve potrvají, ale už z nich nebude vycházet žádná neviditelná síla. Nastoupí tedy všude na jejich místo hrubá moc a zvůle. Jak se doslýchám od svých dávných pražských přátel, vystřídal nyní prvotní nadšení neurčitý strach. Není to jednoduše jen strach z války. Válečná akce je nyní vnímána, jako často, spíš jako vysvobození. Zabíjení chrání před přemýšlením. A také mnohem méně umírají lidé pod zbraní, nežli pod morovou ranou; a první se lze bránit, kdežto druhé ne. Vidím v tom souvislost, soudím totiž, že je to u národů, a nakonec u celého lidstva, stejné jako u jednotlivého člověka. Choroby jsou soužením ducha. Kdyby to jednou někdo řádně prozkoumal, možná by zjistil, že mor vždy propukl a rozšířil svou ničivou moc tam, kde mu předcházelo duchovní nebo mravní selhání. A podobně je tomu i s čarodějnickým šílenstvím. Národy, u nichž propukne, jsou choré. Nebojí se proto války, spíše se k ní utíkají jako k východisku. Je to jako když někdo cítí nutkavý strach v temné místnosti a začne slepě sekat okolo sebe mečem. Lidé našeho věku dávno ztratili vnitřní mír. Ovládá je nenávist a strach a oni ničí sami sebe. Pozoruji to i na sobě, neboť zuřivě, jako bych byl hnán fúriemi, píši své knih. Ony jsou to, kdo mne mají zachránit před sebezničením. Nehodlám sám sebe balamutit, že to, co píši, má pro kohokoliv nějaký význam. Tobě s tvým hledáním grálu lze jen závidět, avšak myslím, že jsou staletí, v nichž ho nemůže nalézt nikdo, pokud vůbec kdy byl...

předchozí část:                    andresius.pise.cz/459-novina-o-cisarove-smrti-dopis-261.html

následující část:                  andresius.pise.cz/461-konec-jana-de-oldenbarenveldta-dopis-263.html