Náboženská ideologie TŘETÍ říše

21. leden 2011 | 21.17 |
blog › 
theologie › 
Náboženská ideologie TŘETÍ říše

Náboženská ideologie TŘETÍ říše

recenze publikací:
Peter Reichel: Svůdný klam Třetí říše. Fascinující a násilná tvář fašismu (Argo 2004)
Ferdinand Seibt: Ta stará ošklivá melodie (Prostor 2002)

Když jsem v létě 2003 stál poprvé tribuně Norimberské Luitpoldtarene, na Zeppelinwiese, pár kroků od místa, odkud po léta Adolf Hitler každoročně ovládal davy shromážděné k výročnímu sjezdu NSDAP a vzbuzoval téměř mediální stavy šíleného nadšení a to nejen u statisíců Němců tam shromážděných a miliónů ostatních, ale i u nezávislých pozorovatelů a cizích diplomatů[1], byl jsem touto skutečností hluboce fascinován. Již tehdy jsem si řekl, že ona náboženská fascinace, kterou přenášel Vůdce na své davy a jež Německo natolik aktivizovala, až vyústila v hrůzný klimax totální války, je jevem pozoruhodným a jedinečným, jenž si zasluhuje pozornosti. Shodou okolností během následujícího roku vyšlo v českém překladu několik publikací (jedna už roku předcházejícího, který tento náboženský fenomén z různých stran, skoro bych řekl komplementárně, podchycují. Mám na mysli jednak Svůdný klam Třetí říše (Der schöne Schein des Dritten Reiches) Hamburského historika Petera Reichela a Tu starou ošklivou melodii (Das alte böse Lied) nedávno zemřelého věhlasného medievalisty Ferdinanda Seibta. Věřím, že kombinací těchto pohledů snad částečně vystoupí ono prazvláštní, tak účinné a svůdné náboženství Třetí říše, které na nás dosud dýchá z oněch obrovských torzovitých stavem a z dokumentárních filmů a které dokázalo odstavit na vedlejší kolej a zastínit v lidských myslích veškerá náboženství, včetně křesťanského. Pro popis toho, jak na ono náboženství reagovaly křesťanské církve, zbývá poměrně malý prostor, přesto se ji pokusím alespoň v hrubých rysech nastínit.
Peter Reichel  se ve své knize zabývá líbivou, fascinující tváří německého fašismu[2]. Jeho záběr je ale širší. V podstatě činí tématem práce celou kulturní politiku Třetí říše. Je sympatické, že autor doprovodil české vydání své knihy zvláštní předmluvou, v níž jednak vyzdvihl význam "totalitní zkušenosti" pro vnímání problematiky života v Třetí říši, jednak znovu vysvětlil, proč a jak je právě dnes možné a nutné zabývat se právě touto stránkou Německé společnosti pod vládou fašismu, což už jednou nastínil , na pozadí dějin historického zkoumání Třetí říše, v předmluvě. Upozorňuje na skutečnost, že v popisech Třetí říše a jejího života se ustálilo určité klišé, které nazývá "topografie teroru". Nacistická minulost je mapována prostřednictvím památníků na místě koncentračních táborů a připomínáním odbojových událostí. Proč tomu tak je? Reichel odpovídá (str.11) "Snadno a jednoznačně se mohla západoněmecká poválečná společnost prostřednictvím antitotalitarismu distancovat od nacionálního socialismu a zformovat se v antikomunistických 50.letech podél linie ztotožňující hnědou a rudou diktaturu.” Toto paradigmatické tabu se drželo až do devadesátých let. Nastiňovat jakékoli ostatní stránky nacistického režimu, bylo až do té doby naprosto nepřijatelné. Reichel píše: "Kdo v Německu veřejně mluví o ‚fascinaci Hitlerem', snadno upadne do podezření, že z nedbalosti nebo i úmyslně, každopádně však "nezodpovědně" obhajuje nacionálněsocialistický režim. V roce 1988, při vzpomínce na 50.výročí pogromů "říšské křišťálové noci", to zakusil tehdejší předseda Spolkového sněmu Philipp Jenninger. Ještě téhož dne byl nucen složit svůj úřad kvůli projevu, za nějž se mu v zahraničí, zejména také ze strany židovských mluvčích, dostalo mnoho uznání. Němci však (ještě) nedokázali přijmout ... že ‚vše, co Hitler udělal, bylo neseno masou Němců.'”(str.12). A o fascinaci a její popis právě Reichelovi jde. Jako předchůdce a jistě i částečně inspirační zdroje své práce uvádí Reichel Hannah Arendtovou, jež poprvé mluvila o "banalitě zla" v souvislosti s Eichmannovým procesem v 60. letech; esej Susan Sontagové "Fascinující fašismus" ze začátku let sedmdesátých, a z osmdesátých let pojednání izraelského historika Saula Friedländera "Kýč a smrt".
Reichelova kniha pokrývá celý okruh témat souvisejících s kulturní politikou v širším smyslu: tiskem, rozhlasem a filmem; pracovním prostředím, volným časem, životní úrovní, cestováním (včetně rozvoje motorismu) a sportem; i kulturou ve vlastním smyslu - literaturou, divadlem, architekturou, výtvarným uměním a hudbou. Na čelném místě pak pojednává o kultických a svátečních příležitostech a jejich nositelích, především o velkolepé inscenaci Říšských sněmů NSDAP, jež neváhá nazývat Gesamtkustwerkem. A pro Reichelovo pojetí je charakteristické a symptomatické, že kapitolu o Hitlerově osobě pojednává právě v této souvislosti jako dvojjediný mýtus národa a jeho vůdce. Nicméně zde narážíme v Reichelově pojetí na jistou nedůslednost: ač se nezdráhá hovořit - dokonce už v podtitulu knihy - o fascinaci fašismem (rozuměj: pozitivní), přesto v hodnocení fašistických svátků a rituálů provádí stejnou úlitbu veřejnému mínění, jakou kritizoval v předmluvě, když zásadně označuje tyto události za pseudosakrální a pseudoreligiózní, o svěcení praporů mluví zásadně v uvozovkách apod. Tak zůstává náboženská kvalita těchto rituálů, ač Reichelovým podrobným a výstižným popisem dosti prosvítá, netematizována a nezkoumána. Reichel odkládá tyto zástěrky pouze v jednom případě, a to když hovoří o organizaci SS, o onom proslulém "řádu umrlčí lebky"; jeho symboly neváhá nazývat náboženskými, jeho rituály neváhá nazývat rituály. Označuje ji za "militantně-náboženské, organizačně jednotné řádové společenství ‚politických vojáků'”, praktikujícím "mystiku mimo morálku” a "uctívání iracionálna” (str.178). Vedle "lidového ideologa" Alfreda Rosenberga, o němž Reichel mluví v knize s určitým despektem, jsou Himmlerovy SS jedinou nacistickou organizací, kterou Reichel nazývá protikřesťanskou. V náboženství SS se prolíná mnoho prvků, na prvním místě víra v pragermánská božstva, k níž přistupují motivy a rituály ranně středověké, grálské i Fridrichovsky-osvícenské!
V úvodní kapitole se Reichel zabývá východisky a historickým vývojem, jež vedl k úspěchu nacismu a jeho ideologie. Podrobně zkoumá kulturní a sociální prostředí Výmarské republiky s jejím rozporuplným kvasem modernity. Zrod a možnost pro růst německého fašismu pak vidí právě v reakci vůči modernitě, v mentalitě obracející se do starých dobrých časů Druhého císařství, v níž nedocházelo k takovému zmatení hodnot a v níž měl každý své místo. Ač jistě nemůže být Reichel považován za historika marxistického, přesto především v této části knihy, ale i jinde, překvapí čtenáře téměř výlučná kategorizace hnutí, tendencí a proudů na moderní resp. revoluční (Reichel neužívá termínu "pokrokový") a pre- respektive antimoderní, nebo "konzervativně revoluční", či dokonce "reakčně moderní"[3]. Tím se stává sice ne přímo Reichelův výklad skutečnosti, ale jeho hodnotící kritérium jednorozměrným. Je samozřejmě otázkou, zdali Reichel při svém označování skutečnosti používá tyto pojmy s jejich ideologickými konotacemi nebo bez nich - tedy jako prosté konstatování faktu, že určitý jev se svým zařazením a svými intencemi a vztahy vztahuje spíše k událostem (náhodně) minulým, či (opět náhodně, ale nyní nepochybně též chtěně) budoucím, čtenář však, pokud není nadmíru pozorný a navíc filosoficky vzdělaný, si tyto pojmy s jejich ideologickým pozadím prakticky vždy ztotožní. Osobně považuji ono rétorické topos periodizace dějin za kukaččí vejce podvržené moderním historikům vymírajícími marxisty. Toho jest co želet, neboť Reichel jako poctivý badatel a vnímavý pozorovatel zmiňuje v knize celou řadu dalších momentů, které mohou přispět k vysvětlení onoho temného fenoménu německých dějin; ať už je jim motiv zhodnocení vůle , obsažený už u Nietzscheho a Schopenhauera; ať je jím motiv romantického idealismu a germánské mytologie (obojí sloučeno u Richarda Wagnera); motiv vojáctví a angažovaného boje za vlast posilovaný a umocňovaný traumatickým zážitkem první světové války a posléze srůstající s předchozím myšlenkovým proudem v  "ocelovou romantiku; motiv a pohnutka tzv. "bílého (tj. čistého nezatíženého revoluční tendencí k chaosu) socialismu", čím se v Německu nazývalo v podstatě americké technokratické myšlení reprezentované například H.Fordem; motiv uměleckého expresionismu; nebo, ze všeho nejdůležitější motiv pospolitosti a touhy po jednotě (pregnantně vyjádřený heslem Ein Volk, ein Reich , ein Führer!), a po novém životě, po oživení Německa a povznesení důstojnosti nouzí a krizí deptaného německého člověka, což jsou motivy v podstatě náboženské a také vedou - alespoň první z nich- bezprostředně ke kultu a jsou jím uchopovány.
Za základní tezi Reichelovu (kromě už zmíněného označení "konzervativní revoluce") bychom mohli prohlásit jeho tezi o estetizaci politiky, později vystupňované až k estetizaci násilí, ve které spatřuje fašistickou odpověď na levicový pojem "angažovaného umění, tedy na politizaci umění. Ta byla v Třetí říši nutná ze dvou důvodů: v zájmu vnitrospolečenské integrace a pro sebeprezentaci režimu, částečně i pro ospravedlnění státních zločinů, jakkoli tento motiv nebyl v popředí, neboť se o většině nacistických zločinů prostě nevědělo. Celkovou estetizaci politiky a veřejného života doprovázely dle Reichela další tendence, jež vyjmenovává na str. 312. Byly jimi: personifikace politiky, především na nejvyšší úrovní a vznik symbolu a principu "Vůdce"; mýtizace a sakralizace politiky, jednak oživováním starých forem ( Říše, pospolitost), jednak v opačném směru mýtizací moderních pojmů a jevů (národa, techniky, revoluce); inscenování a ritualizace politiky překonávající její obvyklou odpudivost a umožňují masovou identifikaci - zde hrála velkou roli nacionalistická symbolika: vlajky, oheň, krev a písně; a nakonec typizace individua v ideálního příjemce ideologie a kulturních hodnot, včetně konzumního zboží. Pro uvedenou tezi svědčí mnoho nepřímých argumentů nashromážděných a rozptýlených po celé knize, avšak možná sám Reichel si neuvědomil, že má k dispozici i důkaz přímý, spočívající v citovaném výroku jednoho z nejvyšších velitelů SS, Wernera Besta, z roku 1930, který uvádí na str.194: "Žádná hodnota, za kterou se kdy bojovalo, nemá nárok a vyhlídku na jistotu a trvání. Proto mírou mravnosti nemůže být nějaký obsah, nějaké ‚Co?', nýbrž ‚Jak', forma.”
Tato estetizace vrcholí dle Reichela oslavou a estetizací války, k níž takto celé nacionálně socialistické umění směřuje, ba sama válka se stává uměním. Z tohoto pohledu tedy vyplývá, že je válka logickým završením celého onoho "krásného snu" sdíleného milióny. Ne tak soudí Seibt (viz níže) Dle něho byl vstup do války osobním rozhodnutím Hitlerovým v němž ho podporoval maximálně tak Himmler a jeho SS; veškeré ostatní složky společnosti a nacistického státu i strany se na vstup do otevřené války dívaly se zdrženlivostí.
Poměrně velkou pozornost věnuje Reichel otázce nacistické recepce socialistických ideálů a praktik, včetně velkolepě slaveného 1.máje a s ním ruku v ruce jdoucímu potlačení veškerých dalších dělnických organizací, jakož i skutečně a nezastíraně velkolepé "péči o pracující" (péči o pracovní prostředí, organizaci volného času, cestování, sportu) ve třetí říši. Zde, při vší úctě k Reichelově akribii, se musím přiznat, že nerozumím jeho žehrání na tuto politiku, když například tvrdí, že nestíněná opatření umožnila nacistům nezvyšovat dělníkům mzdy. Reichel zde zaujímá nepokrytě sociálnědemokratické marxismem zavánějící stanovisko. Obávám se, že věty typu: "Nacionálněsocialistický režim si byl vědom toho, že třídní boj může potlačit jen násilím.”(str.200), jsou pustým klišé převzatým od marxistických historiků. Nejprve by totiž bylo potřeba prokázat, že něco takového jako "třídní boj" vůbec existuje a není pouhou ideologickou frází, autostylizační chimérou, brýlemi mámení, které zároveň sobě i světu nasazují marxisté. A i kdyby tomu tak nebylo, bylo by stejně ještě třeba prokázat, že v těchto, resp. podobných pojmech uvažovali i strůjci nacistické ideologie a že pro ně taková otázka byla vůbec významná. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak , jak dokazuje např. článek Alfreda Rosenberga ve "Völkischer Beobachter" z 1.května 1934.[4]
Kniha je, kromě mnoha detailů z uvedených a dalších oblastí cenná mimo jiné podrobným líčením důležitých nacistických svátků a popisem jejich inscenace; ať už jde o svátky "jedinečné", jako byl "Postupimský den", 21.března 1933, 1.máj téhož roku, Berlínská olympiáda roku 1936 a do jisté míry i všechny velké říšské srazy NSDAP, především ony z let 1933 a 1934, anebo o  nově zavedené nacistické svátky typu "dožínek", nebo listopadový den uctění "památky padlých hnutí". Poněkud méně poutavé je líčení kompetenčních bojů a mocenských půtek mezi nacistickými funkcionáři v oblasti kulturní politiky, reprezentovanými především Josephem Goebbelsem, Alfredem Rosenbergem a Richardem Ley, jež prolíná celou knihou, poněvadž se dotýká mnohých kulturních oblastí, podle nichž je kniha vnitřně rozčleněna. Nepřekvapivě vystupuje vedle Adolfa Hitlera jako hlavní "hrdina" knihy právě Joseph Goebbels, ač například při Berlínské olympiádě roku 1936 ho organizačním talentem spojeným s okázalým leskem dokázal zastínit Göring.
Reichelova kniha je uspořádána na topickém, "mapovacím" principu, takže veškeré kapitoly, kromě úvodních pasáží shrnujících kulturní vývoj za výmarského režimu a východiska z nichž vyrůstalo německé fašistické hnutí, jsou relativně nezávislými entitami. Poněkud překvapí, že při celkové preciznosti je v knize tak malý prostor věnován rasovým a antisemitským motivům, ač rasovou nauku a představy o nadřazenosti, harmonii a čistotě národa Reichel minimálně v závěru uznává za "jádro nacistické ideologie" (str.310).
Kniha má vynikající technickou úroveň (narazil jsem pouze na 3 tiskové chyby!), je opatřena základní fotografickou obrazovou přílohou (komentovanou), jež ilustruje mnohé z konkrétních záležitostí zmíněných v knize (mohla by být rozsáhlejší), osobním rejstříkem, bibliografií a seznamem organizací a politických entit z nacionálně-socialistického období, jejichž názvy jsou důsledně překládány do češtiny; to se jeví jako rozumný počin, poněvadž jednou z potíží, na kterou čtenář při četbě literatury zabývající se tímto obdobím často naráží, je právě nepřehledná záplava nejrůznějších dobových názvů. Nepřeloženy zůstávají například názvy periodik nebo hodnostních stupňů SS. Rozsáhlý poznámkový aparát (převážně odkazového charakteru) je, jak je tomu dnes bohužel šmahem zvykem, uveden na konci knihy[5], což vytváří potřebu druhé záložky, na níž už nakladatelství ovšem nepamatovalo. Český překlad Josefa Bočka, lze celkově hodnotit jako velmi zdařilý, ač ani on se nevyhnul svému lapsu linguae,  a tím je opakované překládání Märzfeld jakožto "březnového pole".
Seibtova kniha, jeho zřejmě poslední dílo, má esejistický charakter a zaměřuje se tu na celkový náčrt obrazu doby, tu na jednotlivé detaily tohoto obrazu (například vývoj automobilismu, nebo otázku "cti"). To však nijak nesnižuje její hodnotu. Naopak, Seibt poskytuje koncízní, vyvážený pohled zralého historika na téma velké jak rozsahem, tak významem. Seibtova kniha pokrývá totiž větší časové rozpětí - celou první polovinu dvacátého století a rovněž teritoriálně se snaží pokrývat větší prostor nežli jen samotné Německo, ač jemu je v knize logicky věnována přednostní pozornost. Připomeňme si, že ve Ferdinandu Seibtovi zde mluví historik, jenž se po celý život intenzívně zabýval i českými a obecně středoevropskými dějinami a nejsou mu tedy neznámy různé "špílce" jinak povětšinou srozumitelné jenom Čechům, jako například zvolání "Na Bělehrad!", nebo výraz "Protentokrát". Na druhé straně dokáže také pro českého čtenáře velmi zajímavě přispět pohledem z druhé strany, když například upozorňuje na vojenskou autostylizaci (holínky, šedý oblek, kůň, čepice se štítkem) prvního československého prezidenta a idolu národa T.G.Masaryka.
Na první pohled se zdá, že Seibt předkládá výklad tohoto dějinného údobí na generační úrovni, neboť celý první z celkem pěti oddílů, věnovaný období před první světovou válkou, nazývá "O otcích a dědech", ale není tomu tak; označení "dědové" (a babičky) používá Reichel šmahem pro veškeré generace a populační vlny až do čtyřicátých let. (Jistý pořádek se v tom snaží udělat až v doslovu.)Kniha má pět oddílů jasně vymezených přelomovými léty 1914, 1918, 1933 a 1939. V souladu s titulem se mnohem více upíná k nešťastnému, fatálnímu a tragickému, ovšem dokáže spatřovat ve vývojových liniích epochy i rysy pozitivní a hlavně dokáže obojí pojímat s určitým nadhledem, řekli bychom "smutně chápavým úsměvem". Mnohem více nežli Reichelova kniha hovoří o židech a antisemitismu a také neváhá označit nacionálněsocialistický světový názor za náboženství, byť "náhražkové". Dle Seibta (str. 212 nn.) je nacionální socialismus náboženstvím v tom smyslu, že používá pro sebe většinu forem do té doby vyhražených náboženství a psychologicky se staví na jeho místo. Uspokojuje tedy většinu potřeb, a plní většinu funkcí, jež lidé po  náboženství vyžadují a od něj očekávají. (spásu a milost zprostředkovanou liturgickou bohoslužbou, včetně mohutné obrazové složky a liturgických zpěvů). Není však náboženstvím v pravém smyslu, neboť nezná žádnou transcendenci, upíná se zcela a výlučně k cílům v tomto světě. Na místo transcendentního Boha nastupuje mystika národa a identifikace se s ním. Mimo jiné je tedy pouze náboženstvím kolektivním, náboženstvím masy a nemůže mít žádný individuální rozměr a dopad.
Na fyzické podobě knihy, jíž jako klasickým historickým dílům nechybí seznam literatury a rejstřík (byť v poněkud skromnější podobě) lze ocenit především radikální redukci poznámkového aparátu: Poznámky jsou pouze bibliografické a jsou v heslovité podobě včleněny v závorkách přímo do textu. Překlad Petra Dvořáčka se snaží být živý, místy je snad až trochu příliš lidový[6] a jistě mu patří chvála za to , že z velké části uchoval živost a plasticitu Seibtova vyjadřování a v neposlední řadě za to, že mnohé průpovědi a rýmovánky překládá skutečně veršem a rýmem. Přesto ale překlad místy drhne. Vyložených chyb proti větné stavbě ani proti duchu češtiny v něm není. Jsou ale místa a dost četná, kdy člověk musí napnout mysl a přečíst si vše ještě jednou, aby pochopil, co se vlastně říká, a taková místa by v dobrém překladu být neměla.
Poté co jsme poreferovali o obou navýsost zajímavých knihách zbývá ještě položit (a zodpovědět) otázku, čím přispívají specificky oboru dějin církve. Ty nejsou přímým tématem ani jedné z knih. Nicméně je zajímavé, že se oba autoři rozcházejí jak v hodnocení nacistického režimu, tak církevní reakce na něj. Již jsme uvedli, že Reichel v podstatě nepřiznává německému fašismu náboženský rozměr, zatímco Seibt o něm, byť s výhradami mluví.
Přitom o náboženské povaze fašismu byl přesvědčen už Ernst Bloch, jehož výrok z roku 1924 Reichel cituje.[7] a v ideologii a praxi německého fašismu se pak setkáváme s celou řadou motivů mytických: ať již původně okultní mystiku KRVE a říšského/germánského RYTÍŘSTVA - poslední z uvedených motivům měla ztělesňovat organizace SS - a náboženských: zmíněný koncept POSPOLITOSTI a ŘÍŠE, jenž se pojí s chiliastickou vírou a fantasiemi. Samozřejmě, že přicházejí ke slovu i prvky křesťanské a z křesťanství převzaté, protože to je duchovní podklad známý a společný vší západní Evropě. Hitler chápal své hnutí jako řád a své stranické souputníky nazýval přísahou vázanými apoštoly. Na říšském sjezdu roku 1936 proslovil mystický projev, připomínající Ježíšovu řeč na rozloučenou z Janova evangelia.[8]
Na druhé straně se však uplatňovaly tendence novopohanské a silně protikřesťanské. Novopohanským duchem "germánství" je prodchnuta především kniha A.Rosenberga "Mýtus 20.století" a celý "řád umrlčí lebky", organizace SS, se svými "slavnostmi života" (Lebensfeier), řádovými "hrady", včetně "grálského" hradu Wewelsburgu, symboly (prsten s umrlčí lebkou, dýkou a kordem), přijímacím rituálem, kultem mrtvých (na řádovém hradě Wewelsburg a při "uctění památky padlých hnutí" v mnichovské síni vojevůdců) a koneckonců i šlechtickým pozadím (kodex cti a souboje).
K veřejnému rámci německého fašismu patřily okázalé SVÁTKY, do jejichž repertoáru patřilo například svěcení nových praporů "dotýkáním" (katolický prvek!), sborová recitace, zpěvy a "modlitba"; to vše v řádné liturgicky organizované podobě s průvody, ohněm, světlem (pochodně, ohňostroj), zvony (při příjezdu spasitele a hlavního liturga svátků Hitlera) a hudbou (nejen dechovou, ale i varhanní[9]!). Ani Reichel nakonec neváhá v souvislosti s Norimberskými slavnostmi NSDAP hovořit o "zasvěcení národa" (str.108), a G.Fest (cit. na str.117) v souvislosti s rituálem svěcení praporů, kdy za temného víření bubnů proházel Hitler, prostovlasý, pouze v doprovodu říšských velitelů SA a SS uličkou mezi šiky těchto jeho osobních gardistů k uctění padlých hnutí, o "zpolitizovaném velkopátečním kouzlu".
Z těchto a dalších indicií myslím jasně vysvítá silná náboženskost Hitlerova fašistického režimu a Reichelovu tezi o estetizaci jako hlavním charakteristiku fašistického režimu je potřeba v tomto smyslu doplnit.
Rovněž se Reichel se Seibtem neshodují v otázce, nakolik církevní organizace stály Hitlerovi v cestě a jak silný byl jejich odpor vůči nové ideologii. Oba se shodnou v tom, že silnější a viditelnější byl na katolické straně, především díky existenci strany Centrum, která byla politickou silou, s níž bylo i v roce 1933 ještě nutno počítat. Ovšem zatímco Reichel považuje vliv církví na veřejné mínění a dění za zanedbatelný, u evangelíků o to více, že jejich církev se rozštěpila na dvě frakce, Seibt hodnotí církve a jejich vliv jinak. Vedle armády (Reichswehr, později Wehrmacht), a ojedinělých miniaturních studentských kroužků spatřuje v církvích jediné společenské instituce v nichž se do jisté míry mohlo živit opoziční, nebo aspoň nezávislé myšlení.
Zbývá tedy podívat se na to, jak tomu bylo doopravdy, o čem vypovídají dokumenty. Obraz oné doby tradovaný v evangelických církvích dnes se dá shrnout zhruba takto: Po nástupu fašismu se evangelická církev rozštěpila na kolaborantskou frakci "Deutsche Christen" a opoziční "Vyznavačskou církev" (Bekennende Kirche), jež mocně odporovala slovem - především Barmenskými thesemi - i činem - zde se poukazuje na životní oběť vězněného a popraveného Dietricha Bonhoeffera - Hitlerovu režimu. Takový obraz je ale bohužel zcela nepravdivý. Následující informace vyvracejícího čerpám především z malé brožury Kleine politische Kirchengeschichte[10], vyšlé k padesátému výročí velmi oslavovaných barmenských thesí, jež přináší i mnoho dobových materiálů ilustrující danou problematiku.
Evangelické zemské církve v Německu se po první světové válce nedokázaly vypořádat se změněnými poměry, především se ztrátou zeměpanského zřízení, v němž monarcha platil pro církev co summus episcopus, a s odlukou církve od státu. Smýšlení duchovenstva i věřících bylo jednoznačně konzervativní a vůči Výmarské republice nepřátelské; naopak veškeré pokusy o zvrat poměrů, včetně nacionálně-socialistických, byly vítány a podporovány. Nedlouho předtím než v roce 1933 převzali nacisté moc ve státě vznikla v evangelické církvi frakce Deutsche Christen.[11] Jejím programem bylo v podstatě být papežštější než papež; požadovali řešit "otázku neárijských duchovních" (bylo jich v celém Německu jen 30!) - tedy jejich sesazení a vnitrocírkevní zavedení árijských zákonů a získali na čas v církvi převahu. Mezitím došlo k vytvoření jednotné celoněmecké církevní organizace, do jejíhož čela byl postaven "Reichsbischof" Tím byl nejprve v květnu 1933 zvolen Friedrich von Bodelschwingh, ale po několika týdnech úřadu musel odstoupit a na jeho místo se dostal představitel "Deutsche Christen" Ludwig Müller, jenž tuto funkci vykonával až do konce války. Na odpor proti vnitřnímu zavedení rasových zákonů a tedy vlastně jen na ochranu duchovenstva se zorganizoval tzv. "Pfarrernotbund", který pro své stanovisko nakonec získal i ministra vnitra (nacistického) Wilhelma Fricka. V roce 1934 se pak zformovalo především pod vlivem Karla Bartha křídlo "Bekennende Kirche". Název "Bekennende Kirche" (vyznavačská církev) bývá zhusta mylně chápán, v tom smyslu, že jejím programem bylo vyznání křesťanské víry tváří v tvář politické moci; avšak ve skutečnosti znamená pouze to, že toto křídlo církve se programově hodlalo nadále opírat o lutherské "Bekenntnisschriftem" a jen o ně - a tudíž odmítalo nejrůznější dodatky a revize - v podstatě rasové teorie, jež se do církevního učení snažili vnášet "Němečtí křesťané". V praxi naopak deklarovala svou bezmeznou loajalitu novému režimu mnohými prohlášeními[12]. "Bekennende Kirche" se také záhy (listopad 1934)zbavila svého inspirátora Karla Bartha, který jediný byl připraven klást režimu nepříjemné otázky. Tak byl Barth donucen odejet do Basileje a ukončit činnost ve Vyznavačské církvi. Když se vyznavačská církev legitimovala takto jako loajální, zaútočila proti "novému pohanství" u Deutsche Christen, prudce a poměrně úspěšně - mnozí Deutsche Christen přecházeli zpátky k Bekennende Kirche, což ovšem její prorežimní charakter jenom upevnilo a v podstatě v nerušené symbióze s nacistickým státem takto přežívala až do konce války.
Na katolické straně se vůči nacionálně sociálnímu hnutí stavěli duchovní podstatně zdrženlivěji. Bylo to jistě způsobeno i tím, že na rozdíl od evangelíků měla katolická strana "svou" vlastní politickou stranu - Centrum Před rokem 1933 se četní biskupové vyslovovali přímo či nepřímo proti nacistické straně, po převzetí moci a schválení mimořádných zákonů, jež nakonec volky nevolky umožnila i katolická strana Centrum, se většinou zahalili mlčením. Výjimku tvoří pouze münsterský biskup Clemens von Gallen, jenž se ještě roku 1941 odvážil ozvat proti praktikování euthanázie a proti zatýkání duchovních a zavírání klášterů. Katolická církev a její instituce byly do jisté míry chráněny konkordátem, jenž za Německo podepsal ve Vatikánu poslední nenacistický politik, konzervativní vicekancléř von Papen. V roce 1937 se pak proti nacismu a rasismu obrátil papež Pius XI. v encyklice Mit brennerder Sorge. Ta však byla v Německu zakázána a čtena mohly být jen ilegálně. Křesťané jak katoličtí, tak evangeličtí se však už neozvali na protest, když 9.listopadu 1938 hořely v celém Německu synagógy a při pozdějších deportacích Židů z celé Evropy do vyhlazovacích táborů.
Další literatura a prameny:
Kronika křesťanství, Fortuna Print, Praha 1998
Levenda, Peter: Nesvatá aliance. Spojení nacismu s okultními představami., BB/art Praha, 2004 (orig. Unholy Alliance, Continuum, New York 200)
Prohlinger, Hans: Kleine politische Kirchengeschichte. Fünfzig Jahre Evangelischer Kirchenkampf von 1919 bis 1969.  Pahl-Rugenstein, Köln 1984
Rosenberg, Alfred: Gestaltung der Idee, Franz Eher Nachf., Zentralverlag der NSDAP, München 1939
[1] Jedná se především o britského velvyslance Nevila Hendersona. Podobně ovšem byli nacistickými výročními srazy fascinováni například američtí novináři. Za informace v tomto úvodním odstavci, jež uvádím bez dalších odkazů, vděčím návštěvě Muzea, jež je zřízeno v nedalekém nedobudovaném nacistickém koloseu, tzv. Reichsparteitagsgeländemuseu a výtečným způsobem přibližuje atmosféru doby, především v ještě mírových letech 1929-1939.
[2] Pro tento termín byl Reichel vícekrát kritizován, naposledy při uvedení své knihy v pražském Goetheinstitutu. Proč ovšem hovoří o fašismu a nikoli nacismu (nebo nacionálním socialismu), jak je nyní běžně přijatým zvykem, vysvětluje autor dostatečně v předmluvě. (str. 14 českého vydání)
[3] Poslední termín není Reichelův. Vytvořil jej americký historik Jeffrey Herf; viz Herf, J.: Reactionary modernism. Technology, Culture, and Politics in Weimar and the Third Reich, Cambridge 1984
[4] in Alfred Rosenberg: Gestaltung der Idee, Franz Eher Nachf., Zentralverlag der NSDAP, München 1939
[5] Z pohledu autora těchto řádků je nepochopitelné, že moderní počítačová sazba nezvládá to, co běžně zvládají textové procesory, ba co běžně zvládala i archaická sazba ruční, to jest poznámky pod čarou.
[6] Například "setsakramentská povinnost"; u odborné literatury by přece jen bylo záhodno udržovat ne snad spisovnější, ale rozhodně ne afektovanou a vyváženější dikci.
[7] str. 26; citát zní: "Unavené ideologii "vlasti" vlil [Hitler] do žil téměř záhadný oheň a vytvořil novou agresivní sektu, zárodek silně religiózní armády, myticky působícího vojska.” (Bloch, E.: Erbschaft dieser Zeit, Frankfurt am Main, 1962, str.162)
[8] "Ne každý z vás mě vidí a ne každého z vás vidím já. Ale já vás cítím a vy cítíte mě! Je to víra v náš národ, která nás malé lidi učinila velkými, která nás chudé učinila bohatými, která nám potácejícím se, skleslým a bojácným dodala sílu a odvahu; víra, jež nám bloudícím otevřela oči a jež nás spojila! ... Nyní jsme pohromadě, jsme s ním a on je s námi, a my jsme nyní Německo!” (cit. dle Reichela str. 125) Tento vysloveně náboženský projev obsahuje názvuky na J 14,19 nn, srv. však i s Jk 2,5:"Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?"
[9] V norimberské Luitpoldthalle, jež sloužila jako (přechodné) místo konání stranického kongresu byly instalovány největší varhany v tehdejším Německu
[10] Hans Prohlinger: Kleine politische Kirchengeschichte. Fünfzig Jahre Evangelischer Kirchenkampf von 1919 bis 1969.  Pahl-Rugenstein, Köln 1984
[11] v létě roku 1932
[12] Kniha Hanse Prohlingera oplývá doklady této církevní servilnosti.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář