Svůdný klam Třetí říše (Peter Reichel)- recenze

Peter Reichel se ve své knize zabývá líbivou, fascinující tváří německého fašismu[1]. Jeho záběr je ale širší. V podstatě činí tématem práce celou kulturní politiku Třetí říše. Je sympatické, že autor doprovodil české vydání své knihy zvláštní předmluvou, v níž jednak vyzdvihl význam "totalitní zkušenosti" pro vnímání problematiky života v Třetí říši, jednak znovu vysvětlil, proč a jak je právě dnes možné a nutné zabývat se právě touto stránkou Německé společnosti pod vládou fašismu, což už jednou nastínil , na pozadí dějin historického zkoumání Třetí říše, v předmluvě. Upozorňuje na skutečnost, že v popisech Třetí říše a jejího života se ustálilo určité klišé, které nazývá "topografie teroru". Nacistická minulost je mapována prostřednictvím památníků na místě koncentračních táborů a připomínáním odbojových událostí. Proč tomu tak je? Reichel odpovídá (str.11) "Snadno a jednoznačně se mohla západoněmecká poválečná společnost prostřednictvím antitotalitarismu distancovat od nacionálního socialismu a zformovat se v antikomunistických 50.letech podél linie ztotožňující hnědou a rudou diktaturu.” Toto paradigmatické tabu se drželo až do devadesátých let. Nastiňovat jakékoli  ostatní stránky nacistického režimu, bylo až do té doby naprosto nepřijatelné. Reichel píše: "Kdo v Německu  veřejně mluví o ‚fascinaci Hitlerem', snadno upadne do podezření, že z nedbalosti nebo i úmyslně, každopádně však "nezodpovědně" obhajuje nacionálněsocialistický režim. V roce 1988, při vzpomínce na 50.výročí pogromů "křišťálové noci", to zakusil tehdejší předseda Spolkového sněmu Philipp Jenninger. Ještě téhož dne byl nucen složit svůj úřad kvůli projevu, za nějž se mu v zahraničí, zejména také ze strany židovských mluvčích, dostalo mnoho uznání. Němci však (ještě) nedokázali přijmout ... že ‚vše, co Hitler udělal, bylo neseno masou Němců.'”(str.12). A o fascinaci a její popis právě Reichelovi jde. Jako předchůdce a jistě i částečně inspirační zdroje své práce uvádí Reichel Hannah Arendtovou, jež poprvé mluvila o "banalitě zla" v souvislosti s Eichmannovým procesem v 60. letech; esej Susan Sontagové "Fascinující fašismus" ze začátku let sedmdesátých, a z osmdesátých let pojednání izraelského historika Saula Friedländera "Kýč a smrt".

Reichelova kniha pokrývá celý okruh témat souvisejících s kulturní politikou v širším smyslu: tiskem, rozhlasem a filmem; pracovním prostředím, volným časem, životní úrovní, cestováním (včetně rozvoje motorismu) a sportem; i kulturou ve vlastním smyslu - literaturou, divadlem, architekturou, výtvarným uměním a hudbou. Na čelném místě pak pojednává o kultických a svátečních  příležitostech a jejich nositelích, především o velkolepé inscenaci Říšských sněmů NSDAP, jež neváhá nazývat Gesamtkustwerkem. A pro Reichelovo pojetí je charakteristické a symptomatické, že kapitolu o Hitlerově osobě pojednává právě v této souvislosti jako dvojjediný mýtus národa a jeho vůdce. Nicméně zde narážíme v Reichelově pojetí na jistou nedůslednost: ač se nezdráhá hovořit - dokonce už v podtitulu knihy - o fascinaci fašismem (rozuměj: pozitivní),  přesto v hodnocení fašistických svátků a rituálů provádí stejnou úlitbu veřejnému mínění, jakou kritizoval v předmluvě, když zásadně označuje tyto události za pseudosakrální a pseudoreligiózní, o svěcení praporů mluví zásadně v uvozovkách apod. Tak zůstává náboženská kvalita těchto rituálů, ač Reichelovým podrobným a výstižným popisem dosti prosvítá, netematizována a nezkoumána. Reichel odkládá tyto zástěrky pouze v jednom případě, a to když hovoří  o organizaci SS, o onom proslulém "řádu umrlčí lebky"; jeho symboly neváhá nazývat náboženskými, jeho rituály neváhá nazývat rituály. Označuje ji za "militantně-náboženské, organizačně jednotné řádové společenství ‚politických vojáků'”, praktikujícím "mystiku mimo morálku” a "uctívání iracionálna” (str.178). Vedle "lidového ideologa" Alfreda Rosenberga, o němž Reichel mluví v knize s určitým despektem, jsou Himmlerovy SS jedinou nacistickou organizací, kterou Reichel nazývá protikřesťanskou.

V úvodní kapitole se Reichel zabývá východisky a historickým vývojem, jež vedl k úspěchu nacismu a jeho ideologie. Podrobně zkoumá kulturní a sociální prostředí Výmarské republiky s jejím rozporuplným kvasem modernity. Zrod a možnost pro růst německého fašismu pak vidí právě v reakci vůči modernitě, v mentalitě obracející se do starých dobrých časů Druhého císařství, v níž nedocházelo k takovému zmatení hodnot a v níž měl každý své místo. Ač jistě nemůže být Reichel považován za historika marxistického, přesto především v této části knihy, ale i jinde, překvapí čtenáře téměř výlučná kategorizace hnutí, tendencí a proudů na moderní resp. revoluční (Reichel neužívá termínu "pokrokový") a pre- respektive antimoderní, nebo "konzervativně revoluční", či dokonce "reakčně moderní"[2]. Tím se stává sice ne přímo Reichelův výklad skutečnosti, ale jeho hodnotící kritérium jednorozměrným. Je samozřejmě otázkou, zdali Reichel při svém označování skutečnosti používá tyto pojmy s jejich ideologickými konotacemi nebo bez nich - tedy jako prosté konstatování faktu, že určitý jev se svým zařazením a svými intencemi a vztahy vztahuje spíše k událostem (náhodně) minulým, či (opět náhodně, ale nyní nepochybně též chtěně) budoucím, čtenář však, pokud není nadmíru pozorný a navíc filosoficky vzdělaný, si tyto pojmy s jejich ideologickým pozadím prakticky vždy ztotožní. Osobně považuji ono rétorické topos periodizace dějin za kukaččí vejce podvržené moderním historikům marxisty. Toho jest co želet, neboť Reichel jako poctivý badatel a vnímavý pozorovatel zmiňuje v knize celou řadu dalších momentů, které mohou přispět k vysvětlení onoho temného fenoménu německých dějin; ať už je jim motiv zhodnocení vůle , obsažený už u Nietzscheho a Schopenhauera; ať je jím motiv romantického idealismu a germánské mytologie (obojí sloučeno u Richarda Wagnera); motiv vojáctví a angažovaného boje za vlast posilovaný a umocňovaný traumatickým zážitkem první světové války a posléze srůstající s předchozím myšlenkovým proudem v  "ocelovou romantiku"; motiv a pohnutka tzv. "bílého socialismu"(tj. čistého, nezatíženého chaotickou revolučností. Takto se v Německu nazývalo původně americké technokratické myšlení reprezentované například H.Fordem.); motiv uměleckého expresionismu; nebo, ze všeho nejdůležitější motiv pospolitosti a touhy po jednotě (pregnantně vyjádřený heslem Ein Volk, ein Reich , ein Führer!), a po novém životě, po oživení Německa a povznesení důstojnosti nouzí a krizí deptaného německého člověka.

Za základní tezi Reichelovu (kromě už zmíněného označení "konzervativní revoluce") bychom mohli prohlásit jeho tezi o estetizaci politiky, později vystupňované až k estetizaci násilí, ve které spatřuje fašistickou odpověď na levicový pojem "angažovaného umění, tedy na politizaci umění. Ta byla v Třetí říši nutná ze dvou důvodů: v zájmu vnitrospolečenské integrace a pro sebeprezentaci režimu, částečně i pro ospravedlnění státních zločinů, jakkoli tento motiv nebyl v popředí, neboť se o většině nacistických zločinů prostě nevědělo. Celkovou estetizaci politiky a veřejného života doprovázely dle Reichela další tendence, jež vyjmenovává na str. 312. Byly jimi: personifikace politiky, především na nejvyšší úrovní a vznik symbolu a principu "Vůdce"; mýtizace a sakralizace politiky, jednak oživováním starých forem ( Říše, pospolitost), jednak v opačném směru mýtizací moderních pojmů a jevů (národa, techniky, revoluce); inscenování a ritualizace politiky překonávající její obvyklou odpudivost a umožňují masovou identifikaci - zde hrála velkou roli nacionalistická symbolika: vlajky, oheň, krev a písně; a nakonec typizace individua v ideálního příjemce ideologie a kulturních hodnot, včetně konzumního zboží. Pro uvedenou tezi svědčí mnoho nepřímých argumentů nashromážděných a rozptýlených po celé knize, avšak možná sám Reichel si neuvědomil, že má k dispozici i důkaz přímý, spočívající v citovaném výroku jednoho z nejvyšších velitelů SS, Wernera Besta, z roku 1930, který uvádí na str.194: "Žádná hodnota, za kterou se kdy bojovalo, nemá nárok a vyhlídku na jistotu a trvání. Proto mírou mravnosti nemůže být nějaký obsah, nějaké ‚Co?', nýbrž ‚Jak', forma.” Tato estetizace vrcholí dle Reichela oslavou a estetizací války, k níž takto celé nacionálně socialistické umění směřuje, ba sama válka se stává uměním. Z tohoto pohledu tedy vyplývá, že je válka logickým završením celého onoho "krásného snu" sdíleného milióny.

Poměrně velkou pozornost věnuje Reichel otázce nacistické recepce socialistických ideálů a praktik, včetně velkolepě slaveného 1.máje a s ním ruku v ruce jdoucímu potlačení veškerých dalších dělnických organizací, jakož i skutečně a nezastíraně velkolepé "péči o pracující" (péči o pracovní prostředí, organizaci volného času, cestování, sportu) ve třetí říši. Zde, při vší úctě k Reichelově akribii, se musím přiznat, že nerozumím jeho žehrání na tuto politiku, když například tvrdí, že taková sociální opatření umožnila nacistům nezvyšovat dělníkům mzdy. Reichel zde zaujímá nepokrytě sociálnědemokratické, až marxismem zavánějící stanovisko. Obávám se, že věty typu: "Nacionálněsocialistický režim si byl vědom toho, že třídní boj může potlačit jen násilím.”(str.200), jsou jistým druhem klišé převzatým od marxistických historiků.

Kniha je, kromě mnoha detailů z uvedených a dalších oblastí cenná mimo jiné podrobným líčením důležitých nacistických svátků a popisem jejich inscenace; ať už jde o svátky "jedinečné", jako byl  "Postupimský den", 21.března 1933, 1.máj téhož roku, Berlínská olympiáda roku 1936 a do jisté míry i všechny velké říšské srazy NSDAP, především ony z let 1933 a 1934, anebo o  nově zavedené nacistické svátky typu "dožínek", nebo listopadový den uctění "památky padlých hnutí". Poněkud méně poutavé je líčení kompetenčních bojů a mocenských půtek mezi nacistickými funkcionáři v oblasti kulturní politiky, reprezentovanými především Josephem Goebbelsem, Alfredem Rosenbergem a Richardem Ley. Nepřekvapivě vystupuje vedle Adolfa Hitlera jako hlavní "hrdina" knihy právě Joseph Goebbels.

Reichelova kniha je uspořádána na topickém, "mapovacím" principu, takže veškeré kapitoly, kromě úvodních pasáží shrnujících kulturní vývoj za výmarského režimu a východiska z nichž vyrůstalo německé fašistické hnutí, jsou relativně nezávislými entitami. Poněkud překvapí, že při celkové preciznosti je v knize tak malý prostor věnován rasovým a antisemitským motivům, ač rasovou nauku a představy o nadřazenosti, harmonii a čistotě národa Reichel minimálně v závěru uznává za "jádro nacistické ideologie" (str.310).

Kniha má vynikající technickou úroveň (narazil jsem pouze na 3 tiskové chyby!), je opatřena základní fotografickou obrazovou přílohou (komentovanou), jež ilustruje mnohé z konkrétních záležitostí zmíněných v knize (mohla by být rozsáhlejší), osobním rejstříkem, bibliografií  a seznamem organizací a politických entit z nacionálně-socialistického období, jejichž názvy jsou důsledně překládány do češtiny; to se jeví jako rozumný počin, poněvadž jednou z potíží, na kterou čtenář při četbě literatury zabývající se tímto obdobím často naráží, je právě nepřehledná záplava nejrůznějších dobových názvů. Nepřeloženy zůstávají například názvy periodik nebo hodnostních stupňů SS. Rozsáhlý poznámkový aparát (převážně odkazového charakteru) je, jak je tomu dnes bohužel šmahem zvykem, uveden na konci knihy, což vytváří potřebu druhé záložky, na níž už nakladatelství ovšem nepamatují.  Český překlad Josefa Bočka, lze celkově hodnotit jako velmi zdařilý, ač ani on se nevyhnul svému lapsu linguae, a tím je opakované překládání Märzfeld jakožto "březnového pole".

Václav Ondráček