Svůdní klam Třeťí říše(P.Reichel)- recenze,ref.pr.

Peter Reichel se ve své kňize zabívá líbivou, fascinující tváří německého fašismu[1]. Jeho záběr je ale širší. V podstatě čiňí tématem práce celou kulturňí politiku Třeťí říše. Je sympatické, že autor doprovoďil české vidáňí své kňihi zvláštňí předmluvou, v ňíž jednak vizdvihl víznam "totalitňí zkušenosťi" pro vňímáňí problematiki života v Třeťí říši, jednak znovu visvětlil, proč a jak je právě dnes možné a nutné zabívat se právě touto stránkou Německé společnosťi pod vládou fašismu, což už jednou nasťíňil , na pozaďí dějin historického zkoumáňí Třeťí říše, v předmluvě. Upozorňuje na skutečnost, že v popisech Třeťí říše a jejího života se ustálilo určité klišé, které nazívá "topografie teroru". Nacistická minulost je mapována prostředňictvím památňíků na místě koncentračňích táborů a připomínáňím odbojovích událosťí. Proč tomu tak je? Reichel odpovídá (str.11) "Snadno a jednoznačně se mohla západoněmecká poválečná společnost prostředňictvím antitotalitarismu distancovat od nacionálňího socialismu a zformovat se v antikomunistickích 50.letech podél linie ztotožňující hnědou a rudou diktaturu.” Toto paradigmatické tabu se drželo až do devadesátích let. Nasťiňovat jakékoli  ostatňí stránki nacistického režimu, bilo až do té dobi naprosto nepřijatelné. Reichel píše: "Kdo v Německu  veřejně mluví o ‚fascinaci Hitlerem', snadno upadne do podezřeňí, že z nedbalosťi nebo i úmislně, každopádně však "nezodpovědně" obhajuje nacionálněsocialistickí režim. V roce 1988, při vzpomínce na 50.víročí pogromů "křišťálové noci", to zakusil tehdejší předseda Spolkového sněmu Philipp Jenninger. Ještě téhož dne bil nucen složit svůj úřad kvůli projevu, za nějž se mu v zahraňičí, zejména také ze strani židovskích mluvčích, dostalo mnoho uznáňí. Němci však (ještě) nedokázali přijmout ... že ‚vše, co Hitler udělal, bilo neseno masou Němců.'”(str.12). A o fascinaci a její popis právě Reichelovi jde. Jako předchůdce a jistě i částečně inspiračňí zdroje své práce uváďí Reichel Hannah Arendtovou, jež poprvé mluvila o "banalitě zla" v souvislosťi s Eichmannovím procesem v 60. letech; esej Susan Sontagové "Fascinující fašismus" ze začátku let sedmdesátích, a z osmdesátích let pojednáňí izraelského historika Saula Friedländera "Kíč a smrt".
Reichelova kňiha pokrívá celí okruh témat souvisejících s kulturňí politikou v širším smislu: ťiskem, rozhlasem a filmem; pracovňím prostřeďím, volním časem, životňí úrovňí, cestováňím (včetně rozvoje motorismu) a sportem; i kulturou ve vlastňím smislu - literaturou, ďivadlem, architekturou, vítvarním uměňím a hudbou. Na čelném místě pak pojednává o kultickích a svátečňích  příležitostech a jejich nositelích, především o velkolepé inscenaci Říšskích sněmů NSDAP, jež neváhá nazívatGesamtkustwerkem. A pro Reichelovo pojeťí je charakteristické a symptomatické, že kapitolu o Hitlerově osobě pojednává právě v této souvislosťi jako dvojjeďiní mýtus národa a jeho vůdce. Ňicméně zde narážíme v Reichelově pojeťí na jistou nedůslednost: ač se nezdráhá hovořit - dokonce už v podtitulu kňihi - o fascinaci fašismem (rozuměj: pozitivňí),  přesto v hodnoceňí fašistickích svátků a rituálů prováďí stejnou úlitbu veřejnému míněňí, jakou kritizoval v předmluvě, kdiž zásadně označuje tito událosťi zapseudosakrálňí a pseudoreligiózňí, o svěceňí praporů mluví zásadně v uvozovkách apod. Tak zůstává náboženská kvalita těchto rituálů, ač Reichelovím podrobním a vísťižním popisem dosťi prosvítá, netematizována a nezkoumána. Reichel odkládá tito zástěrki pouze v jednom případě, a to kdiž hovoří o organizaci SS, o onom proslulém "řádu umrlčí lebki"; jeho simboli neváhá nazívat náboženskími, jeho rituáli neváhá nazívat rituáli. Označuje ji za "militantně-náboženské, organizačně jednotné řádové společenství ‚politickích vojáků'”, praktikujícím "mystiku mimo morálku” a "ucťíváňí iracionálna” (str.178). Vedle "lidového ideologa" Alfreda Rosenberga, o němž Reichel mluví v kňize s určitím despektem, jsou Himmlerovi SS jeďinou nacistickou organizací, kterou Reichel nazívá proťikřesťanskou.
V úvodňí kapitole se Reichel zabívá víchoďiski a historickím vívojem, jež vedl k úspěchu nacismu a jeho ideologie. Podrobně zkoumá kulturňí a sociálňí prostřeďí Vímarské republiki s jejím rozporuplním kvasem moderniti. Zrod a možnost pro růst německého fašismu pak viďí právě v reakci vůči modernitě, v mentalitě obracející se do starích dobrích časů Druhého císařství, v ňíž nedocházelo k takovému zmateňí hodnot a v ňíž měl každí své místo. Ač jistě nemůže bít Reichel považován za historika marxistického, přesto především v této čásťi kňihi, ale i jinde, překvapí čtenáře téměř vílučná kategorizace hnuťí, tendencí a proudů na moderňí resp. revolučňí (Reichel neužívá termínu "pokrokoví") a pre- respektive antimoderňí, nebo "konzervativně revolučňí", či dokonce "reakčně moderňí"[2]. Ťím se stává sice ne přímo Reichelův víklad skutečnosťi, ale jeho hodnoťící kritérium jednorozměrním. Je samozřejmě otázkou, zdali Reichel při svém označováňí skutečnosťi používá tito pojmi s jejich ideologickími konotacemi nebo bez ňich - tedi jako prosté konstatováňí faktu, že určití jev se svím zařazeňím a svími intencemi a vztahi vztahuje spíše k událostem (náhodně) minulím, či (opět náhodně, ale niňí nepochibně též chtěně) budoucím, čtenář však, pokud neňí nadmíru pozorní a navíc filosoficki vzdělaní, si tito pojmi s jejich ideologickím pozaďím prakticki vždi ztotožňí. Osobně považuji ono rétorické topos periodizace dějin za kukaččí vejce podvržené moderňím historikům marxisti. Toho jest co želet, neboť Reichel jako pocťiví badatel a vňímaví pozorovatel zmiňuje v kňize celou řadu dalších momentů, které mohou přispět k visvětleňí onoho temného fenoménu německích dějin; ať už je jim motiv zhodnoceňí vůle , obsažení už u Nietzscheho a Schopenhauera; ať je jím motiv romantického idealismu a germánské mytologie (obojí sloučeno u Richarda Wagnera); motiv vojáctví a angažovaného boje za vlast posilovaní a umocňovaní traumatickím zážitkem prvňí světové válki a posléze srůstající s předchozím mišlenkovím proudem v  "ocelovou romantiku"; motiv a pohnutka tzv. "bílého socialismu"(tj. čistého, nezaťíženého chaotickou revolučnosťí. Takto se v Německu nazívalo původně americké technokratické mišleňí reprezentované například H.Fordem.); motiv uměleckého expresionismu; nebo, ze všeho nejdůležitější motiv pospolitosťi a touhi po jednotě (pregnantně vijádření heslem Ein Volk, ein Reich , ein Führer!), a po novém životě, po oživeňí Německa a povzneseňí důstojnosťi nouzí a krizí deptaného německého člověka.
Za základňí tezi Reichelovu (kromě už zmíněného označeňí "konzervativňí revoluce") bichom mohli prohlásit jeho tezi o estetizaci politiki, později vistupňované až k estetizaci násilí, ve které spatřuje fašistickou odpověď na levicoví pojem "angažovaného uměňí, tedi na politizaci uměňí. Ta bila v Třeťí říši nutná ze dvou důvodů: v zájmu vňitrospolečenské integrace a pro sebeprezentaci režimu, částečně i pro ospravedlněňí státňích zločinů, jakkoli tento motiv nebil v popřeďí, neboť se o většině nacistickích zločinů prostě nevědělo. Celkovou estetizaci politiki a veřejného života doprovázeli dle Reichela další tendence, jež vijmenovává na str. 312. Bili jimi: personifikace politiki, především na nejvišší úrovňí a vzňik symbolu a principu "Vůdce"; mýtizace a sakralizace politiki, jednak oživováňím starích forem ( Říše, pospolitost), jednak v opačném směru mýtizací moderňích pojmů a jevů (národa, techniki, revoluce);inscenováňí a ritualizace politiki překonávající její obviklou odpuďivost a umožňují masovou identifikaci - zde hrála velkou roli nacionalistická symbolika: vlajki, oheň, krev a písně; a nakonec typizace individua v ideálňího příjemce ideologie a kulturňích hodnot, včetně konzumňího zboží. Pro uvedenou tezi svědčí mnoho nepřímích argumentů nashromážděních a rozptíleních po celé kňize, avšak možná sám Reichel si neuvědomil, že má k dispozici i důkaz přímí, spočívající v citovaném víroku jednoho z nejvišších velitelů SS, Wernera Besta, z roku 1930, kterí uváďí na str.194: "Žádná hodnota, za kterou se kdi bojovalo, nemá nárok a vihlídku na jistotu a trváňí. Proto mírou mravnosťi nemůže bít nějakí obsah, nějaké ‚Co?', níbrž ‚Jak', forma.” Tato estetizace vrcholí dle Reichela oslavou a estetizací válki, k ňíž takto celé nacionálně socialistické uměňí směřuje, ba sama válka se stává uměňím. Z tohoto pohledu tedi viplívá, že je válka logickím završeňím celého onoho "krásného snu" sďíleného milióni.
Poměrně velkou pozornost věnuje Reichel otázce nacistické recepce socialistickích ideálů a praktik, včetně velkolepě slaveného 1.máje a s ňím ruku v ruce jdoucímu potlačeňí veškerích dalších dělňickích organizací, jakož i skutečně a nezasťíraně velkolepé "péči o pracující" (péči o pracovňí prostřeďí, organizaci volného času, cestováňí, sportu) ve třeťí říši. Zde, při vší úctě k Reichelově akribii, se musím přiznat, že nerozumím jeho žehráňí na tuto politiku, kdiž například tvrďí, že taková sociálňí opatřeňí umožňila nacistům nezvišovat dělňíkům mzdi. Reichel zde zaujímá nepokritě sociálnědemokratické, až marxismem zavánějící stanovisko. Obávám se, že věti tipu: "Nacionálněsocialistickí režim si bil vědom toho, že třídňí boj může potlačit jen násilím.”(str.200), jsou jistím druhem klišé převzatím od marxistickích historiků.
Kňiha je, kromě mnoha detailů z uvedeních a dalších oblasťí cenná mimo jiné podrobním líčeňím důležitích nacistickích svátků a popisem jejich inscenace; ať už jde o svátki "jeďinečné", jako bil "Postupimskí den", 21.března 1933, 1.máj téhož roku, Berlínská olympiáda roku 1936 a do jisté míri i všechni velké říšské srazi NSDAP, především oni z let 1933 a 1934, anebo o  nově zavedené nacistické svátki tipu "dožínek", nebo listopadoví den uctěňí "památki padlích hnuťí". Poněkud méně poutavé je líčeňí kompetenčňích bojů a mocenskích půtek mezi nacistickími funkcionáři v oblasťi kulturňí politiki, reprezentovaními především Josephem Goebbelsem, Alfredem Rosenbergem a Richardem Ley. Nepřekvapivě vistupuje vedle Adolfa Hitlera jako hlavňí "hrďina" kňihi právě Joseph Goebbels.
Reichelova kňiha je uspořádána na topickém, "mapovacím" principu, takže veškeré kapitoli, kromě úvodňích pasáží shrnujících kulturňí vívoj za vímarského režimu a víchoďiska z ňichž virůstalo německé fašistické hnuťí, jsou relativně nezávislími entitami. Poněkud překvapí, že při celkové preciznosťi je v kňize tak malí prostor věnován rasovím a antisemitskím motivům, ač rasovou nauku a představi o nadřazenosťi, harmonii a čistotě národa Reichel minimálně v závěru uznává za "jádro nacistické ideologie" (str.310).
Kňiha má viňikající technickou úroveň (narazil jsem pouze na 3 ťiskové chibi!), je opatřena základňí fotografickou obrazovou přílohou (komentovanou), jež ilustruje mnohé z konkrétňích záležitosťí zmíněních v kňize (mohla bi bít rozsáhlejší), osobňím rejstříkem, bibliografií  a seznamem organizací a politickích entit z nacionálně-socialistického období, jejichž názvi jsou důsledně překládáni do češťini; to se jeví jako rozumní počin, poněvadž jednou z poťíží, na kterou čtenář při četbě literaturi zabívající se ťímto obdobím často naráží, je právě nepřehledná záplava nejrůznějších dobovích názvů. Nepřeloženi zůstávají například názvi periodik nebo hodnostňích stupňů SS. Rozsáhlí poznámkoví aparát (převážně odkazového charakteru) je, jak je tomu dnes bohužel šmahem zvikem, uveden na konci kňihi, což vitváří potřebu druhé záložki, na ňíž už nakladatelství ovšem nepamatují.  Českí překlad Josefa Bočka, lze celkově hodnoťit jako velmi zdařilí, ač aňi on se nevihnul svému lapsu linguae, a ťím je opakované překládáňí Märzfeld jakožto "březnového pole".
Václav Ondráček

[1] Pro tento termín bil Reichel vícekrát kritizován, naposledi při uvedeňí své kňihi v pražském Goetheinstitutu. Proč ovšem hovoří o fašismu a ňikoli nacismu (nebo nacionálňím socialismu), jak je niňí běžně přijatím zvikem, visvětluje autor dostatečně v předmluvě. (str. 14 českého vidáňí)
[2] Posledňí termín neňí Reichelův. Vitvořil jej americkí historik Jeffrey Herf; viz Herf, J.: Reactionary modernism. Technology, Culture, and Politics in Weimar and the Third Reich, Cambridge 1984
Zdroj: http://andresius.pise.cz/53-svudny-klam-treti-rise-peter-reichel-recenze.html