Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
politické kázání
Omlouvám se z tak dlouhý starozákonní citát, jímž nakonec uvádím úvahu povýtce politickou. Nejednoho asi již napadlo (například v souvislosti se známým Churchillovým výrokem), proč jsou u nás mladí lidé tak pravicově zaměření? Dalo by se to odbýt tím, že taková situace není jen u nás, ale v mnoha okolních zemích. Ale to se koneckonců dá očekávat při dnešním stupni propojenosti Evropy, že zájmové skupiny a různé myšlenkové tendence a i módní proudy zasahují přinejmenším celou oblast evropských států a na otázku po příčině nám to stejně neodpoví. Tedy proč?
Za prvé je třeba říci, že i přestože na dnešní pravici a pravicových stranách shledáváme mnohé odpudivé, sama pravicovost ještě o sobě špatná není. Zvláště v období po revoluci jsme měli možnost dosyta se nauvažovat o pravicových hodnotách. K těm patří především: svoboda, rovnost šancí, schopnost postarat se o sebe. To jsou hodnoty, které je nutno vnímat pozitivně: Svoboda je vůbec předpokladem jakéhokoli zdravého lidského vývoje. (Ovšem není mi ani známo, že by levicové strany tvrdily něco jiného.) Rovnost šancí je také důležitá. Zaklínání se tímto principem se ale bohužel v ústech pravicových politiků změnilo v prázdnou floskuli, když v praxi prosazují právě pravicové strany povětšinou úplný opak: Většího vlivu na rozhodování dosáhnou pravidlem ti "větší" a ty malé to leckdy zničí: Betonáři proti obcím, hypermarkety proti drobným podnikatelům atd. V interpretaci pravicových stran prostě dnes tato rovnost šancí znamená zhruba tolik, že jeden dolar je jako druhý dolar. Tím je prakticky odbourán princip všeobecného rovného volebního práva a naše demokracie (tou náš systém stále je!) se posouvá v praxi někam ke kuriálnímu systému platnému před rokem 1905: rozhodují peníze, ne lidé.
Nejdůležitější a pro pravici nejcharakterističtější je její důraz na to, že se má každý postarat sám o sebe. Je to zásada v mnoha ohledech správná a je vlastně nutným domyšlením principu svobody – kdo má svobodu, musí také nést za ní odpovědnost. A je také správné, že dostane-li se člověk do problémů, tím prvním, kdo je kompetentní je řešit, je on sám. Říkám prvním, ale nemyslím tím také posledním! To je ostatně ten svého času velice populární princip subsidiarity: problémy se mají primárněřešit tam, kde vznikly; každému je však jasné, že se to nemusí vždy podařit a pak nastupuje další úroveň odpovědnosti, to jest odpovědnost, kterou máme za své bližní – jako jednotlivci i jako společnost!
Ale i ty nejlepší ideje mohou zdivočet a popřít samy sebe. Podívejme se například na ideu svobody. v praxi pravicových politiků to znamená zmenšování státního dozoru nad občanem. Jistě správně. Ale důsledně pravicová vláda, která by se chtěla řídit touto maximou by nakonec musila zrušit policii (To je přeci dozor státu nad občanem jako noha!) A k čemu by to vedlo? Je to absurdní? Pomysleme na tendence zakazovat policii, aby měřila překračování rychlosti! Vpravdě pravicová vláda by také musela zrušit veřejné zdravotnictví (v Americe ho prakticky nemají!) atd. atd.
Takový extrémismus v sobě jiné politické ideologie běžné v demokratických zemích – sociálně-demokratická, neřkuli křesťansko-demokratická - nemívají. Teď už jsme možná o krůček blíže k zodpovězení otázky, proč jsou mladí tak pravicoví: Mladí lidé jsou si dobře vědomi svých možností a své svobody (a vskutku je mají a vskutku svobodni jsou)! Mnohem méně jsou si však vědomi možných důsledků svých činů. Tento stav je naprosto přirozený. Mladý člověk, pokud nežije v nějakých sociálně deformovaných podmínkách, má vždy před sebou otevřenou celou řadu možností – celý širý svět leží před ním, u jeho nohou! Co si však neuvědomuje, je, že s každým svým svobodným krokem, bude částečku své svobody ztrácet, z každou cestou, na níž vkročí, se mu jiné uzavřou a také to, že čím rozhodněji a "dynamičtěji" si bude takto životem vykračovat, tím větší a osudovější závislost tím vytvoří. To mladý člověk samozřejmě neví, neboť mu schází životní zkušenost, s níž by obhlédli pole svých činů a přehled, aby mohli dohlédnout jejich důsledků.
Každý lidský čin má své důsledky. Ty přesně nezná nikdo, jen Bůh. Avšak oni "starci" mohou tak trochu lidově řečeno "nahlížet Pánubohu do kuchyně". Mladým rádcům krále Rechabeáma jistě připadalo správné "provést radikální reformu", posílit centrální moc královu (a také svou); vždyť kolik skvělých věcí budou tak moci (na cizí účet) vykonat! "Starcům" ta myšlenka nepřišla tak skvělá, ale byli umlčeni. Výsledek? Ztráta královské prestiže, rozdělený Izrael, mohutné oslabení obou států, které tak nakonec byly i náchylnější podlehnout agresi zvenčí, což se posléze i stalo.
A na závěr ještě k tomu Churchillovi: Ten se proslavil výrokem o tom, že pokud někdo ve dvaceti letech není levičákem, nemá srdce; ovšem je-li jím ještě ve čtyřiceti, nemá rozum. Usvědčila historie Churchilla z nepravdy? Ne tak docela, ve své době byl Churchill jistě velice bystrým pozorovatelem společenského dění. (Jinak by se nemohl stát tím, čím byl.) Problém není v tom, že by to neplatilo o tehdejší pravici a tehdejší levici. Problém je v tom, že se jejich obsah za ono půlstoletí posunul a to hlavně u pravice. Pravice za Chruchillových db znamenala hlavně odpovědnost, spojenou s určitým konzervativismem. Jejím étosem bylo: musíme řádně zajistit fungování společnosti a státu, neboť jsme tím odpovědni tradici našich předků a současnému blahobytu všech vrstev obyvatelstva (ano, i všech i vrstev; nemylme se, že sociální smír, je dnes hlavně devizou levice). Dnešní pravici, včetně její "odpovědnější" ( v hodně tlustých uvozovkách) části na státu vůbec nezáleží, pokud ho nemá přímo za jakési stále ještě nutné zlo. Blahobyt občanů mívá sice často v ústech ale rozumí jím spíše neomezené možnosti podnikání, tedy aby si každý způsoby, které nejsou flagrantně o dvacet metrů v ofsajdu, urval co největší díl blahobytu pro sebe. Charakteristikou dnešní pravice je arrivismus.
Levice se neproměnila tolik, její ideologie je prakticky stejná jako začátkem dvacátého století. (Proto možná také na tolik lidí působí "nemoderně" a "není sexy") tratila ovšem mnoho ze své revolučnosti a buřičství. Jejím heslem by dnes možná mohl být nechte nás žít. Je ovšem jasné, kdo při takové dispozici soupeřících směrů má všechny body na vítězství. Ale vězte, že mně – téměř "starci" – z toho není dobře po těle.
13-2-11
Václav Ondráček