Nepřišel jsem volat spravedlivé ale hříšníky

Nepřišel jsem volat spravedlivé ale hříšníky

Text: Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: "Jak to, že jí s celníky a hříšníky?"  Ježíš to uslyšel a řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mk 2,16-17)

Na uvedeném Ježíšově výroku, jenž nepochybně pochází z Markova evangelia (přejímají ho prakticky v identické podobě jak Matouš, tak Lukáš, navíc v totožném kontextu – vždy mu předchází povolání Matouše/Léviho a následuje otázka Janových učedníků) můžeme vidět, jak zhoubné může být pro theologický i jakýkoli jiný výklad vytrhávat Ježíšovy výroky z jejich kontextu¹. Pokud si totiž uvědomíme příslušný kontext tohoto výroku, padají veškeré (pseudo)morální spekulace o tom, zda je křesťanství pro "spravedlivé" - tedy pro ty, kdo kráčejí jistou cestou mravních hodnot a nehodlají je jen tak, na potkání, nebo oportunně měnit, či pro "hříšníky" - tedy ty, kdo prosti jakýchkoli zásad se najednou nadchnou, jsouce osloveni "láskou Kristovou", a ani jim na mysl nepřijde, že by to pro ně mělo mít jakoukoli morální závaznost.

Jednoznačně to ozřejmí už sporý kontext výroku v Markově evangeliu²: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní." Křesťanství je tedy pro hříšníky tak, jako je lék pro nemocné; nemocný nemá zůstat nemocným, nemá pokládat svoji nemoc za nějakou zvláštní kvalitu a třeba se i jí chválit před zdravým. To jediné, vůči čemu se Ježíš zde - jako i na mnohých jiných místech evangelia - vymezuje, je předčasné definitivní vymezování a uzavírání kategorií pro "spravedlivé" a "hříšníky".³ Evangelista Lukáš, jenž si možná už byl vědom hrozící možnosti nějakého takového překroucení Ježíšových slov, dodává ještě, že je přišel volat k pokání eivj meta,noianÅ

Tím by celá exegese mohla skončit, neboť význam textu je nyní sdostatek jasný. Nicméně proto, že výrok "Nepřišel jsem volat spravedlivé ale hříšníky", takto, vytržen z kontextu prošel dějinami křesťanství a zanechal v nich nemalou stopu (někdy ne zcela nepodobnou spoušti), popasujeme se s ním v této podobě i zde. Přitom vytržen z kontextu stává se výrok vlastně paradoxním: Jestliže ku křesťanskému společenství povolaní hříšníci jimi jakožto křesťané nezůstanou, nebude již křesťanství pro ně; a pokud jimi zůstanou – k čemu, k jaké změně života jsou vlastně povoláni?⁴ Je zajímavé, že mnohým křesťanským myslitelům i zvučných jmen tento paradox nevadil. Možná i proto, že jakmile jednou (jakýkoli) výrok "dostane křídla" a stane se z něho po latinsku verbum alatum, přestávají lidé uvažovat o jeho významu a vychutnávají si ho jen pro jeho barvu a chuť. Dostává se tak do nebezpečné blízkosti předsudku.

Jak však vnikají předsudky, co je pro ně živnou půdou? Předsudek je přesvědčení o tom, že něco známe a že je nám to úplně jasné, a to tam, kde by bylo spíše na místě metodické zkoumání a pochybnost. Takové přesvědčení se může opírat o leccos, dost často však o to, že prostě "víme, o co jde". Velice často se tedy předsudek vyvine tam, kde považujeme za jasné určité nedefinované pojmy. A tak je tomu i v tomto případě. Pojmy , o něž zde jde, jsou dva: pojem spravedlivého (δίκαιος)a pojem hříšníka (a`martwlo.j). Tyto pojmy mají samozřejmě dlouhé předchozí dějiny – nastupují na místo starozákonních pojmů CADDÍK a RÁŠA‘, přičemž CADDÍK je skutečně "spravedlivý", RÁŠA‘ pak překládají překladatelé různě – v novější biblické češtině nejčastěji "bezbožník". Výroky, v nichž vystupují uvedené dva pojmy chápané jako protikladné kategorie, jsou ve Starém zákoně, především v jeho mudroslovné vrstvě, velmi četné. Duální (dnes bychom asi poněkud poklesle řekli "černobílý") obraz světa, jenž se ho po všech stránkách snaží rozdělit a rozlišit do nějakých dvou podobných kategorií, na dobré a zlé, vyvolené a zavržené, na nositele kultury a barbary, na děti boží a ďáblovy apod. se ovšem neomezuje na Starý zákon. Přitom každému bystřejšímu pozorovateli světa musí být vbrzku jasné, že je to vlastně velmi nepřirozené a násilné. Dnes by to asi snadno odbyl argumentem typu: "Prosím Vás, vždyť nikdo není pořád ctnostný, a nikdo není takový neřád, aby dělal zlo od rána do večera." Tedy poukazem na lidskou časovost a proměnlivost v čase. Takový argument ovšem ještě nebyl v antických dobách dostupný. Časovost a proměnlivost – pokud byla vůbec vnímána – byla chápána jako nedostatek a veliké pohoršení (a to nejen v řecké filosofické tradici; i příslušník jakéhokoli orientálního národa si vážil věrnosti a pohrdal věrolomností). V rámci antické tradice nemůžeme mluvit o něčem, co není pořád, ale jen o něčem, co není úplně: A takové pozorování mohl už starověký pozorovatel učinit, že totiž jsou lidští jedinci, kteří nesedí úplně do jedné ani do druhé kategorie.

Proto pozdější židovská halacha přidala k oněm dvěma kategoriím třetí – kategorii těch, o nichž ještě Bůh nerozhodl, zda je zapíše do "knihy života" či na listinu zavržených. To je jedna cesta řešení: adaptace neudržitelné dichotomie na trichotomii, ovšem s tím, že postupem času se obě dvě původní kategorie jeví stále více jako teoretické maximy, zatímco prakticky veškerý život se odehrává v rámci kategorie třetí.

Pro moderního pozorovatele se však otevírá ještě jiná cesta. Nejlépe se nám ozřejmí, když postavíme na místo onoho abstraktního hodnoceného člověka sami sebe. Snadno pak nahlédneme, že se nemůžeme čítat ani ke kategorii absolutně čistých, ani ke kategorii naprosto zlých.⁵ Takové sebehodnocení není však primární – je aktem reflexe , nebo chcete-li Freudova sociálně adaptovaného ego. Je v nás však ještě cosi hlubšího, co říká: "Ale já přece nejsem odpůrcem spravedlnosti, já jsem spravedlivý; vždyť v ní spatřuji její hodnotu a krásu a ona takto, zevnitř prostupuje můj život. Snad ještě ne úplně a do všech důsledků, ale je tam, v mém nitru.

A právě tak se můžeme ztotožnit s existenciálním pocitem hříšníka: právě proto, že je v nás ideál spravedlnosti tak mocný, zažíváme zároveň jeho jistou nedostupnost a nedosažitelnost, vlastní odstup od něho – vlastní hříšnost.

Z hlediska lidské duše (zdravé lidské duše!) se obě kategorie překrývají a je do značné míry na našem rozhodnutí, zda se budeme považovat za "spravedlivé" či za "hříšníky" – k obojímu nám naše psýché otvírá cestu. A dokonce nemusíme při zvoleném sebezařazení setrvat, ale můžeme ho při změněné psychické konstelaci libovolně měnit, neboť k obojímu nám dává náš existenciální pocit oprávnění.

A zde bychom , už podruhé, mohli udělat oprávněný konec. Nedá mi to však, abych nepřičinil ještě jednu poznámku a upozornil na další aspekt věci: Jak se člověk – dle tradičního předporozumění - stane hříšníkem/potažmo spravedlivým? Inu různě! Hříšníkem se stane ten, kdo spáchá nějaký hřích (většinou v čísle množném).⁶ A spravedlivým? To je, panečku, těžší. I v mysli velice prostých lidí je tento ideál většinou spojen s něčím více nežli s "nekradu a nezabíjím". Za spravedlivého by asi byl v lidské představě nejčastěji označen člověk, který se osvědčil ve vnějších vztazích – jednak se sám nikdy nenechal zaplést do ničeho nekalého, navíc často ale může sloužit tato jeho morální pevnost jako opora druhým – dokáže – ať už s formální autoritou nebo bez ní – vynášet úsudky a soudy i o druhých lidech a jejich spletitých záležitostech.⁷ Když to maximálně shrneme: hříšníkem se stáváme svým činným zaviněním, spravedlivým díky souhře mnoha prvků, přesto ale nějak tak "pasivně" - když se nedáme svést k nepravosti, když se nenecháme obalamutit nejrůznějšími argumenty stran sporu apod.

V prvním případě bych s celkovým "lidovým" předporozuměním docela rád souhlasil. Koneckonců všichni lidé mají svědomí a to jim většinou řekne, když se dostanou "přes čáru". Jakou cestu pak lidé zvolí, aby se s tímto stavem vyrovnali, nebo lépe – z něj dostali, je velice rozmanité a není již námětem tohoto článku.

V druhém případě se však s takovouto analýzou "obecného mínění" (jakkoli i toto "obecné mínění" nevzniká bez důvodu a bývá poměrně moudré – kumuluje se v něm zkušenost generací) nespokojím. Nenabízím však řešení luterské, neb jinak většinově křesťanské, leč – židovské. Kdo se někdy aspoň trošku začetl do mišny nebo talmudu, musel dříve nebo později pochopit, že v celé židovské nábožensko-právní tradici není SPRAVEDLNOST nikdy něco pasivního, že spravedlivým (viz výše – Caddík) se stane ten, kdo spravedlnost aktivně činí; zároveň však člověk v takovémto milostí obdařeném stavu má v sobě jistou kapacitu , jistou virtus, takto činit je zdrojem "spravedlnosti" pro svět, ať už pojímaný jen jako caddíkovo nejbližší okolí, nebo vskutku universum.

Je to pojetí, myslím, mnohem barvitější a smysluplnější. A je také symetrické! A vlastně je hluboce křesťanské!⁸ Nepřiznává sílu zasahovat (v tomto případě deformovat) lidský osud toliko činům typu "provinění", leč také, a na prvním místě" skutkům povahy opačné gmilut chasadim, skutkům milosrdenství , nebo chcete-li – lásky – chésed se dá přeložit jako obojí.