Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Mít názor na svět není žádný luxus, který by si člověk měl dopřávat jen stranou nároků běžného života. Když nám třeba někdo umře, je to, jak se k této věci postavíme, významným činem našeho života, přitom však do velké míry závisí na tom, jaký máme celkový názor na svět. Soudíme-li, že smrtí vše končí, budeme se chovat úplně jinak, než jestliže jsme přesvědčeni o tom, že duše žije dál. V prvním případě zůstaneme u bolestné vzpomínky, a ta je, jak soudíme, jen záležitostí naší vlastní duše a jejího pohnutí. Mrtvého se to ani v nejmenším netýká – už vůbec neexistuje. V druhém případě ovšem bude mít systematické rozvíjení myšlenky na zemřelé svůj objektivní význam, nezávislý na tom, co právě cítíme. Nezůstáváme sami se svou bolavou duší, ale cítíme jistou odpovědnost: vždyť naše vnitřní hnutí se mohou mrtvého dotýkat, mohou mu být na obtíž, nebo naopak mu mohou být pomocí, když děláme to, co je v danou chvíli správné. a právě na takovémto základě jsme počali v Obci křesťanů v rámci jejího kultického života vytvářet cosi jako "kulturu" obcování se zemřelými.
Není pro nás nic nového, že pro lidi vědomě vyznávající materialismus končí lidská existence zánikem jeho těla. Poněkud znepokojivé je však, že se podobné stanovisko objevuje i u určitých vlivných proudů současné protestantské teologie. Tím se otevírá cesta materialismu i do křesťanských kruhů. Mnohé teologické proudy, které jinak mezi sebou vášnivě nesouhlasí, se v dnešní době shodují v názoru, že i pro duši znamená smrt konec – až do posledního soudu.
Jistě, stále i tyto proudy zastávají ideu Boha, ale tento Bůh i s jeho činem, jímž na konci věků všechny vzkřísí stojí osamoceně, jako příkrý protipól světa, který se jinak chápe docela materialisticky. Představa duše existující po smrti samostatně bez fyzického těla se coby "nebiblický platonismus příkře odmítá. Vládne názor, že věrnost bibli nás zavazuje tento po dva tisíce let křesťanstvím sdílený postoj odmítnout.
Ale je tomu podle Bible opravdu tak? Což se musí křesťan a křesťanství, jež chce být biblicky orientované, opravdu vzdát této ideje rozšířené po všem křesťanstvu a tedy vpravdě "ekumenické"? Zde je potřeba udělat metodickou vsuvku. Nemůžeme dopředu očekávat, tím méně klást takový nárok, že by vše, co platí v oblasti nadsmyslového poznání a prožívání, muselo být obsaženo v Bibli. Bible si neklade nárok být vyčerpávající učebnicí nadsmyslového života. Není kompendiem metafyziky, ale svědectvím o skutečných událostech. Je jedinečným dokumentem o tom, co učinil Bůh a jejím vrcholem je svědectví o božím činu na Golgotě. V rámci tohoto svědectví o boží spáse se občas dostane i na dílčí svědectví o konkrétním světovém názoru zúčastněných avšak celkový, všezahrnující obraz světa, na jehož pozadí se tento příběh spásy odehrává, není v bibli vykreslen. Můžeme ho z ní spíše jen vytušit a předpokládat. Lidé tehdy věděli o andělech, ba o celých andělských řádech; také o ďáblu a démonech, ostatně stáli nadsmyslové skutečnosti mnohem blíže než my. Příklad: když kněze Zachariáše zasáhne vidění anděla Gabriela a on vychází z chrámu němý, celé venkovní shromáždění těch, kdo se tam modlí, je naprosto v obraze, že se mu muselo během kultické oběti přihodit právě něco takového, co má nadsmyslový původ. (Lk 1,22). Věděli, že se takové věci stávají – to o moderním člověku tvrdit nemůžeme. Pokud má on také nalézt živý vztah k biblickému svědectví, je ho nutné uvést do nazírání na svět, v němž mají nadsmyslové zážitky své místo. O to se snaží například antroposofie Rudolfa Steinera. Ze samotné bible tento obraz světa nevyčteme: není v tomto ohledu úplná a ani o to neusiluje. Nemůžeme tedy očekávat, že vše, co se vztahuje k nadsmyslovému, musí stát v Bibli. Další život duše může by mohl být skutečností, i kdyby se o něm v bibli nikde nepsalo.
Ale tomu tak není. O životě duše po smrti se v bibli píše! Vědí to ovšem i oni zmínění teologové. Musí tedy tato místa se všemi jejich důsledky odmítnout a oznámkovat jako příměsky "pohanských" nauk, jež okrajově do bible pronikly. Základním poselství Bible je však podle nich to, že zemřelí až do posledního soudu neexistují. Tak se tedy podívejme přímo na bibli.
*
Starý Zákon je, pravda, velice zdrženlivý, co se týče dalšího života duše. Tam kde se v něm pozvedá prorocká vize, hledí vstříc vzkříšení veškerého těla na konci věků. A mezitím tedy nic?
Ne tak úplně. Existují určitá místa poukazující na existenci duše po smrti.. Když zemřel Abrahám, byl "připočten ke svému lidu". (Gn 25,8) Když se stejná formule uvádí u dalších praotců, může se vztahovat k jejich společnému pohřebišti v Hebronu, na němž jejich těla pohromadě spočinula. Avšak u Abrahama tomu musí být jinak – jeho předci byli pohřbeni Chaldejských městech Ur a Háran. Snad se tedy zde míní něco jiného, co odkazuje k něčemu jinému, nesmyslovému. – Příležitostně se také Starý Zákon zmiňuje o takzvaném Šeolu. Je to temné místo, svět stínů, ne nepodobný řeckému hádu.
Proč je výhled na posmrtný život ve starém Zákoně tak pochmurný? Prvotním úkolem Izraele bylo připravit pozemské tělo blížícímu se Mesiáši. Starozákonní zbožnost tedy nebývalým způsobem akcentovala tělesnost. Odvrácenou stranou tohoto naprosto oprávněného zdůraznění tělesnosti bylo, že vše probíhající mimo tělo nemohlo být sdostatek váženo a oceněno, jakoby oproti tělesnému dění vyblédalo. Lidé sice věděli, že duše existuje dále po smrti, ale tato netělesná existence byla pro ně existencí nižšího řádu. – podobně, i když trochu jinak, i Řekové po smrti sestupovali do Hádu. Tolik je naplňovala krása a důstojnost fyzického těla, že jim jeho ztráta byla něčím nesmírně obtížným. Šeol a Hádes nebyly pouhé teorie; tyto obrazné představy odpovídaly příslušným zážitkům duší pozbavených těla, které při ceně, jakou mu přikládaly, se jen velice těžce sžívaly s netělesným světem.
Homér dává takto promlouvat Achillovi: " Raději žebrákem na zemi, nežli králem v říši mrtvých.‟ Že ovšem Platón – také Řek – mluví už úplně jinak, za to vděčí vlivu starých mystérií. V nich se skrze různá cvičení a očišťování duše otevírala nadsmyslnu. Díky takovým zvláštním zážitkům mohl Platón oslavit vznešenost netělesného bytí duše. Ovšem Platón upadl do druhého extrému: spatřuje v něm pouze jakýsi "hrob duše", význam fyzického těla podcenil .Křesťanské naději na oslavení skrze tělo a tělesnost by jistě nebyl nakloněn. Platón byl tedy ve svém odsudku fyzického těla stejně jednostranný jako starý Zákon nejevící o duši mimo tělo vůbec žádný zájem.
Teprve v křesťanství se mohou spojit jednostranný pohled starozákonní s pohledem platónským. Křesťanství vzhlíží k velikonočnímu vzkříšení Krista v těle. Všichni křesťané mohou doufat, že i oni obdrží na konci věků takové tělo a tím bude teprve dokonán boží obraz v člověku. Nezapomíná však proto ani na život duše po smrti, i když ten není ani v novém Zákoně v popředí jeho zájmu, neboť mocný div vzkříšení těla jej zastiňuje.
*
Kristus svým vzkříšeným tělem předjímá již to, co se pro člověka stane skutečností v poslední den. Když Spasitel na Velký pátek umíral, zachvěla se země. A o velikonoční neděli se rozechvěla podruhé. Mezi těmito dvěma ostře vyhrocenými dramatickými okamžiky však probíhá dění, jež k celé události neoddělitelně patří a nemůžeme si ho od ní odmyslet. Tělo leželo v hrobě – to však není všechno, co můžeme o tomto mezičase říci.
Na Velký pátek pravil Ukřižovaný lotrovi: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.‟ (Lk 25,43). Při umírání může za určitých okolností dojít k určitému odpoutání duše, která, oprošťujíc se od těla, nabývá jasnozřivosti. To se jistě přihodilo i umírajícímu lotrovi, takže spatřil ve svém druhu, jenž navenek nebyl ničím jiným než on – nešťastníkem v posledním tažení, něco, co z něj v jeho očích učinilo krále nebeské říše. Kristus tedy mohl této duši, jež se v ten okamžik k němu upnula – a tato zásadní proměna někdy nastává v člověku samo od sebe v jediném okamžiku – uchvátit v okamžiku její smrtelné krize a dopřát jí podílu na své sluneční říši ducha. Proto také umírá tento lotr jinak a jde po smrti vstříc zcela jiným zážitkům, než by tomu mělo jinak být. Na tomto místě mluví evangelium zcela otevřeně o procesu, který se týká duše bez jakékoli účasti pozemské tělesnosti. A ono "dnes" se zcela jistě netýká velikonoční neděle: bereme-li Kristova slova tak, jak stojí, mohou se vztahovat jen na stav okamžitě po smrti.
Tím se nám už pootevírají dveře k oné tajuplné události, kterou křesťanská tradice nazývá sestupem do podsvětí (descensus ad inferos), nebo –lidověji, nikoli však výstižněji - "do pekel". A není to ovšem peklo, ale onen šeol, nebo hádés. "Mám klíče os smrti a podsvětí", praví Vzkříšený ve Zjevení Janově (1,19). Na tento sestup naráží výslovně První Petrův list (5,19; 4,6) a její echo zaznívá též v listě Efeským (4,9). Patří ke křesťanské víře jako její základní kámen a také byl pojat jako samostatný článek do Apoštolského vyznání. Smrt Krista neshladila a neumrtvila až do jeho vzkříšení. Měl svou plnou identitu vědomé a působící duchovně duševní bytosti, i když bez těla.
Moderní theologové hovoří rádi o "dobově podmíněném mytologickém ztvárnění" biblické výpovědi. Pokud tím míní například tu skutečnost, že představovat si říši mrtvých "někde v podzemí" se nesrovnává s moderním přírodovědným poznáním, mají pravdu. Pradávný pohled na svět jakožto třípatrovou budovu skládající se z nebes, země a podsvětí je samozřejmě v rámci dnešního materialisticky pojatého světa nemožností. Máme-li však se vší intelektuální poctivostí hovořit o "dobové podmíněnosti" starého pohledu na svět, nestačí tento pohled prostě opustit. Měli bychom mít v patrnosti, že pro starověkého člověka se zkušenost ní zážitek materiálního světa prolínal rozličnými způsoby s další nadsmyslovou zkušeností. Vše bylo propojeno a smícháno. Dnes je můžeme pečlivě oddělovat, avšak starověký obraz světa mísil momenty nadsmyslového prozření mezi smyslové jevy. Představa třípatrového světa je přirozeným vyústěním představy, jakou si udělá o pojmech "nahoře" a "dole" nezaujatý člověk. S touto obraznou představou se však pojilo prožívání nadsmyslových skutečností, jež vyvolaly příslušné smyslové představy. Vnější pohled na "nebesa" prostřednictvím dojmu, jaký tento vjem v duši učiní, ji mohl naladit a uzpůsobit k dotyku s "vyšším" světem, který se samozřejmě prostírá mimo prostor. A "podzemní říše Hádova" je vhodným zobrazením oné oblasti nadsmyslového světa, jistěže zcela mimo prostor, kde přebývají "jakožto stín svého pozemského života" duše bez těla. A i tato jejich již minulá pozemskost se vší vinou, jíž je zatížena, s jejím odcizením se božskému původu zastiňuje v prožívání zemřelého slunce ducha. Duše se nalézá jakoby v "zemském stínu". Tak můžeme interpretovat Hádes jakožto zemi duší. Do tohoto světa vešla i Kristova duše pozbavená svého těla a stala se tak, jak v krédu vyznáváme "pomocí zemřelým duším, jež ztratily své božské bytí". Kristus to mohl učinit proto, že za svůj svatý pozemský život neztratil své božské bytí a jeho duše mohla tedy bezprostředně po smrti "vejít do bran ráje", což je ovšem pojem právě tak málo prostorově míněný, jako samo podsvětí, anebo ono "vězení", o němž hovoří Petrův list.
Posmrtná existence duše se zakládá v Novém zákoně především na tomto Kristově sestupu do Hádu.
*
Měli bychom také vzpomenout na proměnění na hoře, během něhož se ve slavné podobě zjevili Mojžíš a Eliáš – tedy postavy-duše z jiného světa – a rozmlouvali s proměněným Ježíšem o jeho blížící se smrti. (Lk 9,30-31) Mojžíš a Eliáš tedy nejsou mrtvi! S vnitřní účastí shlížejí na to, co se odehrává na zemi.
Kristus učil "jako ten, jenž má moc, nikoli jako zákoníci‟. A to platí i pro slova, v nichž promluvil o životě po smrti, především pro takzvané vyprávění o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31). To není vlastně podobenství, ani ho za něj evangelium neoznačuje. Je to příběh ze života. O "podobenství" můžeme mluvit snad jen v případě onoho plamene, jímž bohatý prostopášník nyní tolik trpí: To není vnější oheň, ale velmi správně zvolený obraz, podobně jako u "lůna Abrahámova". Z vyprávění je jasně patrné, že duše po smrti mají vědomí, a to nejen vědomí sebe a svého osudu, ale že se jejich vědomí týká i jiných duší, ba i těch, které dosud tkví v pozemském životě.[1] Kristus to říká, protože vidí i do světa na oné druhé straně. A pokud se podobné názory objevují v soudobém židovstvu, Kristus je svými slovy potvrzuje. Rovněž v jiných souvislostech se dotýká příležitostně posmrtné existence duše: Máme se učit smířlivosti, "dokud jsme na cestě‟, abychom nepřišli "do žaláře‟, z něhož nevyjdeme do zaplacení posledního haléře. (Mt 5,25-26) Nemáme se bát těch, co zabíjejí jen tělo, ale duši zabít nemohou (Mt 10,28) A v konfrontaci se Saduceji, při níž zazní: "Bůh není Bohem mrtvých, ale Bohem živých.‟, jde především o zmrtvýchvstání. Když pak poukazuje na to, že Abrahám, Izák a Jákob jsou před Bohem živí už nyní, ne až v poslední den, je tím jasně řečeno, že smrtí nezanikli, "neboť před ním jsou všichni živi."(Lk 20,38).
*
Nový zákon hovoří také o tom, jak Krista a moc jeho vykoupení mají přijímat jednotliví křesťané. Taková oddanost Kristu – "Kristus ve mně, já v Kristu‟ s sebou nese jistotu překonání smrti. A ne až v okamžik posledního soudu. "Kdo věří v Syna, má život věčný." (Jan 3,36a).Má jej, již nyní jej má, i když snad ne v plnosti jako v poslední den, kdy bude odzbrojen i "poslední nepřítel", tělesná smrt. Právě u Jana je o obojím řeč (srv. J 5,24 a J 6,54). Naplnění v poslední den není touto anticipací ("již nyní") nijak dotčeno (J 6, 39n.; 6,44; 6, 54) Na duševně-duchovní úrovni je však smrt již nyní poražena: "Kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.‟ (J 8,51) Podle těla bude sice muset umřít ale Kristem proniknutého člověka smrt zdolat nemůže. " Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.‟ (J 11,25)
Také první úmrtí křesťana, o němž Nový zákon podává zprávu, smrt Štěpánova, vůbec nevyvolává dojem, jakoby tu odcházela duše do noci, jež bude trvat až do posledního dne. Spíše je to triumfální přechod do vyššího svět, jenž se právě otevírá: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího po boží pravici.‟ (Sk 7,56) Když se pak pro smrt používá výraz "zesnul" (7,60), musíme mít na paměti, že to společné, oč zde jde nemusí být právě ztráta vědomí ve spánku. Může také jít o to, že při spánku vyklouzne duševně-duchovní složka člověka z jeho tělesnosti a ve smrti se – ovšem mnohem radikálněji – odehrává totéž. Štěpán "usnul" – duše opustila tělo. Jaké vědomí má pak tato duše bez těla, o tom se nic neříká, jen o jeho opuštění.
A staří křesťané také nechápali své mučedníky jako bezvědomé spáče na onom světě, i když "zesnuli" podobně jako Štěpán. Jejich základní zkušeností bylo naopak, že žijí a působí. List Židům mluví o "duších dokonalých spravedlivých‟ (Žid 12,23[2]) Z tohoto prožívání světa zemřelých jakožto prvotním křesťanům blízkého a nakloněného vyrůstá i podivuhodný útěšný obraz nás obklopujícího "oblaku svědků‟ (Žid 12,1). – A pro Janovo Zjevení mrtví také nejsou stiženi žádným duchovním spánkem. Jsou při plném vědomí a jednají. A dvakrát se tam hovoří výslovně o "duších" (psychai, Zj 6,9 a 20,4), které, oddělené od těla, existují ještě než nastane poslední den. "První zmrtvýchvstání", na němž mají tyto duše účast, je vzkříšením na duši a duchu, jež předjímá vzkříšení těla, které nastane na konci dní.
S tím v souladu jsou i přímé výpovědi velkých osobností Nového zákona, které takovým způsobem křesťansky pohlížely na svou blížící se smrt. V druhém Petrově listu se nachází formulace "dokud ještě působím v tomto stánku‟ (2Pt 1,13) Ani slovo o nějaké nerozlučitelné jednotě těla a duše, jak představují člověka moderní materialismu poplatní theologové. Duch a duše, čím více se blíží smrti a čím více jsou spojeny s Kristem, jsou samostatnější a na tělu nezávislejší. To se stává "stanem", která ve smrti opouští. Stejný text pokračuje: "Vím, že brzy bude tento stan odložen, jak mi to dal poznat náš Pán Ježíš Kristus‟ (1,14) Máme tedy zde vědění probíhající mimo smyslovou úroveň, které se týká blížící se smrti. Toto "odložení stánku" se dále označuje jako i exodos, to je latinský exitus. (1,15) a ještě dnes se v lékařské hantýrce pro smrt používá tento výraz. Bylo by si co přát, aby lidé, kteří v tomto smyslu mluví o "exitu", to také tak doslova chápali, neboť toto slovo říká, právě že smrtí nic nekončí, ale že se pouze "odchází" někam jinam. A tato slova o "odložení stánku" a "odchodu", všetně toho, co označují, mají tedy být jen starodávné duchařské pověry, nebo "platonismus", jež se vetřely do Nového zákona jako cizí těleso! Je tomu vskutku tak? Nesouhlasí mnohem spíše s intimními a svatými prožitky mnohých umírajících křesťanů celých dvou tisíciletí?
Podobně se staví ke své nadcházející smrti Pavel. Cítí, že je již blízko, ale je vnitřně rozerván. Na jedné straně se touží vymanit ze svázanosti tělem (analysai) a "být s Kristem" (Fil 1,23), na druhé straně ho jeho pocit povinnosti má k tomu, aby ještě vytrval u svěřených obcí ve svém těle. A zde je naprosto zřetelné, že ono "být s Kristem" se netýká soudného dne, ale že je očekáváno hned po smrti. Tak u něj může nastoupit převrácení hodnost. Zemřít, což je pro lidi vázané na hmotu ta nejhorší ztráta, neboť oni ztrácejí s tělem své všecko, se Pavlovi proměňuje v zisk: "Kristus je mým životem a smrt je mi ziskem!‟ (Fil 1,21)
Vpravdě se nám tedy tato svědectví o neochvějném vnitřním přesvědčení o vlastní nezničitelnosti a pohrdáním smrtí jeví vyplývat ze samého jádra křesťanské zkušenosti.
Že naděje na zmrtvýchvstání v poslední den nedochází životem duše po smrti žádné újmy, jsme doufám dostatečně zdůraznili. Jedno druhé nevylučuje, právě naopak. Naděje na konečnou proměnu samotného těla tím dostává teprve ten správný základ, neboť se v něm tak projeví vnitřní nesmrtelnost duše spojené s Kristem.