Cum factus esset Iesus (na oktáv Epifánie, S103)

Cum factus esset Iesus annorum duodecim
(Dominica infra octavam epiphaniae – S103)

V evangeliu čteme, že když bylo našemu Pánu dvanáct let, šel se svými rodiči do chrámu do Jeruzaléma. A když šli odtud, zůstal Ježíš v chrámě a oni to nevěděli. A když přišli domů a pohřešili ho, hledali ho u známých, u příbuzných a v zástupu a nenalezli ho, ale naopak se jim v tom množství ztratil. A proto museli jí [zpět], odkud přišli. A když se vrátili na začátek [cesty], do chrámu, nalezli ho tam.
A vpravdě je tomu tak: Máš-li nalézt toto dítě, musíš opustit celý zástup a přijít zpět k počátku a podstatě, z níž jsi vyšel. Veškeré duševní síly i jejich účinky, to je všechno možné: paměť, chápavost a vůle, ty všechny tě tříští a zmnožují. Proto to vše musíš opustit: smyslovost, představivost i vše, co si uvědomuješ nebo, co se domníváš. Jen pak můžeš toto dítě nalézt a jinak ne, doopravdy. Nikdo ho ještě nikdy nenalezl u přátel, nebo u příbuzných nebo známých – ba spíše se u těchto ztrácí.
A k tomu se hned nabízí otázka, zda může člověk toto dítě vůbec nalézt v nějakých věcech, jež jsou zbožné, ale působí zevně dovnitř prostřednictvím smyslů, jako třeba určité představy o Bohu – že je dobrý, moudrý, slitovný nebo cokoli z toho, co [na něm] může pochopit rozum sám v sobě a je to přesto božské. Tedy můžeme v tom všem nalézt Boha?
Po pravdě nikoli, ať je to jakkoli dobré a božské, neboť to vše je zprostředkováno zevně smysly. Musí to vyprýštit v ústrety Bohu zevnitř, z tvého nitra,aby se tento zrod patřičně a čistě projevil; a veškerá tvoje činnost musí ustat a všechny tvé síly musí sloužit jeho [záměru], nikoli tvému. Má-li být toto dílo uskutečněno, musí ho způsobit jedině Bůh a ty budeš [při něm] jen trpný. Pokud doopravdy opustíš svou vůli a své vědění, Bůh vstoupí dobrovolně a pravdivě v tebe se svou moudrostí a jasně tam zazáří. A poněvadž si Bůh bude takto sám sebe [v tobě] vědom, [vedle toho] tvé vědomí neobstojí, ani jako [vůči němu] služebné. Nedomnívej se, že tvůj rozum doroste k tomu, abys mohl poznat Boha. Ba více: Má-li se v tobě Bůh božsky projevit, tvé přirozené světlo ti k tomu vůbec nepomůže, ba spíše musí úplně znicotnět a vyjít zcela ze sebe; pak bude moci vejít dovnitř Bůh se svým světlem a přivede s sebou vše to, z čeho jsi vyšel, a ještě tisíckrát více a také [tvou] novou podobu, jež bude v sobě zahrnovat vše.
Příklad toho máme v evangeliu, když náš Pán u studně přelaskavě rozprávěl se ženou a ona tam pak zanechala svůj džbán, běžela do města a zvěstovala lidem, že přišel pravý Mesiáš. Lidé jí uvěřili, šli, sami se přesvědčili a řekli jí: "Neuvěřili jsme díky tvým slovům, ale díky tomu, co jsme sami spatřili." A tak tomu opravdu je: Žádná dokonalost stvoření, ani tvá vlastní moudrost, ani tvé vědění tě nedokáží dovést k tomu, abys pochopil Boha božským způsobem. Máš-li Boha uchopit po božském způsobu, musí se tvé vědění stát čirým nevěděním a zapomněním sebe sama i všeho stvoření.

Ale třeba řekneš: "Aj, milý pane, co má můj rozum udělat, aby byl tak všeho [všeho] prost a nečinný? Je snad nasnadě cesta, abych pozdvihl svou mysl k nevědomému vědomí? Ale to je přece něco, co nemůže být! Jestliže něco poznám, pak to není nevědomost ani prostá ani čirá. To se mám octnout v naprosté temnotě?"
Určitě! Lépe neobstojíš, nežli když se ponoříš do úplné temnoty nevědění.
"Ale milý pane, což musí vše pryč, nemůže být návratu?"
"Ne, opravdu, není návratu."
"Co však je ta temnota, jak se nazývá a jaké je její jméno?"
Jejím jménem je potenciální vnímavost, jež žádné bytosti nikdy úplně nechybí, ba spíše [je to] jen potenciální vnímavost, díky níž budeš přiveden k dokonalosti.
Proto odtud není návratu. Jestliže tě od toho něco odvrátí, nemůže to být žádná pravda; jedině smysly, nebo svět, nebo ďábel. A sleduješ-li takový popud, nutně upadneš do hříchu, a můžeš velice těžce padnout, i na věky. Proto není návratu leč jen neustálého postupu kupředu, dosahování možného a jeho následování. A [rozum ve svém hledání] nikdy neustane, dokud nebude naplněn plností bytí. Právě tak jako materie nikdy nespočine, dokud nebude naplněna všemi formami, které jsou pro ni možné, tak také rozum nikdy nespočine, dokud nebude naplněn vším, co je pro něj možné.
K tomu se vyjadřuje jeden pohanský mistr – V přírodě není nic rychlejšího než nebesa, která rychlostí svého oběhu předčí vše. Ale jistě je lidský rozum ve svém pohybu ještě mnohem hbitější. Kdyby zůstal [tím, čeho je] schopen, totiž aktivní a zdržel se poskvrny a roztržky [způsobené mu] nižšími a hrubými věcmi, předstihl by i nejvyšší nebesa a nezastavil by se, než by nedošel k tomu nejvyššímu a nenasytil se tím nejlepším.
A proto je jednak potřebné řídit se touto schopností a uchovat se volný a nedotčený a přidržet se jen této temnoty, ji vyhledávat a nevracet se zpět, ovšem také je možné skrze ni získat toho, jenž je vším. A čím více jsi prázden sama sebe a o všem nevědomý, tím se mu více blížíš. O této prázdnotě je psáno: "Zavedu svou přítelkyni na pustinu a zaslíbím jí své srdce." Pravé slovo věčnosti se vyslovuje jen v jednotě, když je člověk zubožen a vyprázdněn od sebe sama i ode vší rozlišenosti a mnohosti. Této osamělé chudoby si žádal prorok, řka: "Ach, kdo mi dá, abych ulétl jako holubice a nalezl pokoj?" Kde nalezne člověk mír a spočinutí? Ty člověku přivodí pouze zavrženost na pustině a bída všeho stvoření. K tomu David říká: "Vyvolil jsem si spíše být zavržen a opuštěn v domě mého Boha, nežli mít čest a bohatství ve stáncích hříšníků."
Ale třeba řekneš: "Ale pane, což tomu tak musí vždycky nutně být, aby byl člověk oloupen o všechno a vnějšně i vnitřně opuštěn? Musí [od něj] odstoupit síla i činnost? Člověk těžko obstojí, když ho Bůh takto zanechá vyprázdněného, jak vy zde máte na mysli a jak učíte, jak říká prorok: "Běda mi, neboť má bída se táhne dál", kdyžtě Bůh tak prodlužuje moji nouzi, že mě ani nedává osvícení ani žádný příslib ani ve mně [nic] nepůsobí. Člověk se tak octne v naprosté nicotě a není nic lepšího, aby onu temnotu a bídu zahnal, nežli se modlit, nebo číst , nebo slyšet kázání, nebo jiné činnosti, jež jsou přece ctnostné, aby si jimi tak pomohl?"
Ne! To přece víš, že je pro tebe nejlepší zůstat co nejklidnější a nejtišší, a to co nejdéle.
Beze škody se od tohoto [způsobu života] nemůžeš odvrátit, to je jisté. Rád bys stál ve službě zčásti sobě a zčásti jemu, ale to nelze. Vždyť bys na takovou službu nemohl ani pomyslet, ani po ní zatoužit, kdyby to nebyl Bůh, kdo tě takto pobídl. A aby to bylo rozděleno, tak že tvá by byla připravenost ke službě od něho vnitřní působení a inspirace, to je také nemožné, neboť věz, že že Bůh musí jednat a inspirovat, jakmile tě nalezne připravena. Nemysli si, že je to u Boha jako u nějakého lidského tesaře, který pracuje a zase nepracuje, [podle toho] jak chce, a na jeho vůli je, zda zatouží pracovat, či práce nechat. U Boha tomu tak není. Kdekoli a kdykoli tě Bůh shledá připraveného, musí [začít v tobě] působit a vplynout do tebe. Je tomu podobně jako u čirého a čistého vzduchu: ten také musí slunce prozářit a nemůže se toho zdržet. Bylo by jistě velikou vadou a nedostatkem božství, kdyby v tobě nevykonal veliké dílo a nezahrnul tě velikým vnitřním bohatstvím, když tě shledá osvobozeného a obnaženého.
I učitelé píší, že právě v okamžik, kdy je v mateřském těle připravena materie dítěte, vdechne do ní Bůh živoucího ducha, duši, jež je formou těla. V jediný okamžik je připraveno i oduševněno. Když dospěje přirozenost ke svému nejzazšímu [vrcholu], dává Bůh milost. Přesně v ten okamžik, kdy je duch připraven, vstoupí do něho Bůh, bez meškání a pobízení. V knize Tajemství je psáno, že náš Pán zvěstoval lidu: "Stojím přede dveřmi, klepu a vybízím. Kdo mne vpustí dovnitř, s tím budu jíst večer u stolu." Není na tobě bádat, zda zde nebo tam, není dále než za dveřmi. Tam čeká a vybízí [tě]; koho shledá připraveného, ten nechť mu otevře a vpustí ho dovnitř. Nemusíš na něj zdaleka volat, on sotva způsobí, abys mu ty otevřel. Jemu na tom tisíckrát více záleží než tobě. Otevřít a vejít splývá v jediný moment.
A třeba řekneš: "Jak se to stane? Vždyť ho nenalézám."
Hleď! Není v tvé moci ho nalézt. Ovšem je [to] v jeho moci – pokud se mu tak zlíbí. Když chce, může se zjevit – a když chce, může se skrýt. To mínil náš Pán, když pravil Nikodémovi: "Duch oduchovňuje, jak chce. Jeho hlas slyšíš a nevíš, odkud přichází anebo, kam se ubírá." Mluví [k tobě] tady a odpovídá; ty [ho] slyšíš, a přece nevidíš. Ze slyšení pochází poznání. Kristus mínil to, že slyšením člověk přijímá, nebo se nadechuje, jako by chtěl promluvit – a ty [takto] přijímáš a nevíš o tom. Ale víš toto: Bůh nemůže být nikdy bezobsažný ani nečinný. Bůh ani přirozenost to nestrpí, aby cokoli zůstalo prázdné a nečinné. Jak to, že se ti tedy zdá, že ho nenalézáš a že je vše marné? Tomu tak přece není. Kdyby bylo cokoli pod nebem marného, ať by to bylo, co chce, malé či velké, buď by to nebesa sama pohltila, anebo by na to musela spadnout a zaplnit to [prázdné místo] sama sebou. Bůh, pán vší přírody to nestrpí, aby bylo cokoliv marné neb prázdné. Když se z nějakého místa odebereš, již nikdy na ně nepřijdeš.
A teď třeba řekneš: Ale pane, vy říkáte, že všechno záleží na tom, aby došlo k tomuto zrodu – aby se ve mně zrodil Syn. Ale mohu dostat nějaké znamení, podle něhož bych poznal(a), zda se tak stalo?"
Ovšem! Pravá znamení jsou tři. A o těch nyní promluvím.
Často se mne lidé ptají, zdali může člověk dospět k tomu, aby ho nezatěžoval čas, mnohost ani hmota.
A vpravdě, když opravdu dojde k tomuto zrodu. Už tě nic stvořeného nezadrží, ba naopak – vše poukazuje k Bohu a k tomuto zrodu, jak to vidíme u blesku. Když udeří blesk, všechno, co na tom místě je, zabije. Může to být třeba strom, nebo zvíře, nebo člověk, to všechno obrátí mocí k sobě. I kdyby se k němu člověk obrátil zády, okamžitě ho obrátí obličejem k sobě. A kdyby měl strom tisíc listů, všechny se koncem obrátí k té ráně. A hle, tak se také děje všem, kdo jsou zasaženi a dotčeni tímto zrodem; velice rychle se obrátí k tomuto zrodu – i ve všem časném. Jistě – i když to je něco velmi hrubého a dříve ti to bylo na obtíž, nyní ti to beze všeho pomůže kupředu. Tvoje tvář se také obrátí k tomu zrodu; jistě: vše co uvidíš nebo uslyšíš, buďsi to cokoli, nedokážeš pojmout jinak nežli jako tento zrod; to všechno se ti stane čirým božstvím, neboť ve všem nebudeš uchopovat a milovat nic než Boha. Právě tak jako kdyby člověk dlouho hleděl do slunce na nebi: vše další, na co se podívá, v tom uvidí slunce. Jestliže se ti tohoto nedostává, jestliže ještě nehledáš, neuchopuješ a nemiluješ ve všem Boha, i v každé jednotlivé věci, nedostalo se ti ještě tohoto zrodu.
A třeba se zeptáš, zda má člověk v takovém stavu činit pokání, nebo zda něco zanedbá, když se nekaje.
Hleďte. Kajícný život – bdění, posty, modlitby, nářek, káznění důtkami, nošení žíněného roucha, spánek na tvrdém [loži] a všechno možné jiné - to bylo vynalezeno mimo jiné proto, že se tělo a hmota protiví duchu. Je na něj prostě často příliš silné – a je mezi nimi boj, věčný boj. Tělo je zde silné a smělé, poněvadž je zde doma. Svět mu pomáhá, neboť je jeho vlastí; také mu pomáhají všichni jeho příbuzní: pokrm, nápoj, příjemnosti – to vše je proti duchu. Ovšem duch je zde nebohý – to v nebi má všechny své příbuzné a svůj rod. Tam má veškeré své příbuzenstvo a čeleď, pokud tam směřuje a je tam doma. A abychom přispěli duchu v této jeho nouzi a v tomto boji poněkud tělo oslabili, aby nad duchem nezvítězilo, proto mu nasazujeme klec pokání a nutíme ho k němu, abychom před ním ochránili ducha.
Děláme-li mu to tedy, abychom ho spoutali, tisíckrát lépe toho dosáhneš, když mu vložíš pouta a ohradu lásky. Láskou nejbezpečněji zvítězíš a nejvíce [ho] zatížíš. Proto Bohu na ničem tolik nezáleží jako na lásce. S láskou se to má jako s rybářovou udicí. Ryba jí nemůže uniknout a chytí se na ni. A když udice zabere, může si být už rybář rybou jistý; i když se předtím vrhala sem a tam, teď už ji má rybář jistou. A proto o lásce říkám: Kdo je jí uchvácen, má zároveň nejpevnější pouta i nejsladší jho. A kdo na sebe vzal toto sladké břemeno, dokáže více a dospěje pomocí něho dále, nežli s kdejakým cvičením a tvrdostí, jaké si kdy lidé vymysleli. A také dokáže se sladkou mírností nést a strpět vše, co se mu přihodí a co na něj Bůh sešle, a také laskavě promíjí, cokoli mu lidé učiní zlého.
Nic tě nepřiblíží Bohu tolik a ničím tak Boha nezískáš jako tímto sladkým poutem lásky. Kdo nalezl tuto cestu, nechť nehledá žádnou jinou. Kdo uvízl na této udici, je už tak chycen, že i jeho nohy, ruce, ústa, oči, srdce i vše, co vůbec je v člověku, musí být boží [vlastnictví]. A proto onoho nepřítele [tedy tělo] nepřemůžeš ničím lépe nežli láskou. Proto je psáno: Láska je silná jako smrt, pevnější než podsvětí. Smrt odděluje duši od těla, ale láska odděluje od duše všechno. Nestrpí nic, co by nebylo boží nebo božské. Kdo je jejím provazem svázán a kráčí touto cestou, je [mu] úplně jedno, jaké činy bude nebo nebude konat, ať dělá to či ono, vůbec na tom nezáleží. A přesto je mu i všem lidem [toto jeho] dílo lásky či cvičení [v ní] prospěšnější a užitečnější a více se jím chválí Bůh nežli veškerými cvičeními lidskými, jež jsou sice bez smrtelného hříchu, ale menší vzhledem k lásce. Jeho spočinutí je prospěšnější, nežli když se někdo jiný bude namáhat. Spolehni se proto na tuto udici, abys [jí] byl blaženě zachycen, a čím více na ní budeš vězet, tím budeš svobodnější.
Abychom byli takto chyceni a [zároveň] osvobozeni, k tomu nám pomoz ten, jenž je sám láska. Amen