Postquam complexi erant (Kázání na Hromnice, Q44)

Postquam complexi erant dies, puer Iesus portabatur in templum

(Kázání na Hromnice, Q44)

Postquam complexi erant dies, puer Jesus portabatur in templum. Et ecce, homo erat in Ierusalem.

Svatý Lukáš píše v evangeliu: "Když vypršely dny [jejího očišťování], byl Kristus přinesen do chrámu. A hle, byl člověk v Jeruzalémě, jmenoval se Simeon, jenž byl spravedlivý a bohabojný a očekával Izraelovo potěšení; a svatý duch byl v něm."

"A hle". Latinské slůvko "et" znamená spojení, připojení a zahrnutí. A co je úplně svázáno a sloučeno, je sjednocenost. A mám tím na mysli, že je člověk svázán, sloučen a sjednocen s Bohem. [Tak] to říkají učitelé: sjednocení vyžaduje rovnost. Co je svázáno a sloučeno, vytváří spojení. Rovnost ani podobnost nevytváří vztah blízkosti: jestliže u něčeho sedím nebo jsem na nějakém místě. O tom říká Augustin: "Pane, když jsem byl od tebe vzdálen, nebylo to odlehlostí místa, ale bylo to díky nevyrovnanosti, v níž jsem se nalézal." Jeden mistr praví, že to, co je svoji podstatou i účinkem věčné, a to, co je svoji podstatou i účinkem časné, se nikdy od sebe neoddělí, [avšak také] se nikdy nesetká. Naši učitelé říkají, že mezi tím, co má bytí a působení na věčnosti, a tím, co má bytí a působnost v čase, musí nutně být zprostředkování. Kde existuje plné sloučení a spojení, musí být nutně rovnost¹. Jestliže se mají Bůh a duše sjednotit, musí to pocházet z rovnosti. Co není nerovné, se musí nutně stát jedním; a nesjednotí se jen pojetím do sebe, ale bude jedním - nejen podobným, jedním. Proto říkáme, že Syn není roven Otci, ale že je rovností, jež je u Boha.

Nejlepší z našich učitelů říkají, že kdyby k obrazu, který je [vytesaný] z kamene, nebo na zdi nepříslušelo to, co ho přijímá jakožto [vtištěný] obraz, byl by ten obraz jedno s tím, čeho je obrazem. Pokud do toho obrazu, v němž není nic cizího a jen [samotný] obraz, s nímž je podobou sjednocena, vstoupí duše, ta poučka platí. Když je člověk ustaven v podobě, jež je rovná bohu, [takový] člověk přijme Boha a nalezne Boha. Je-li [však] cokoli odděleno, nenalezne Boha. Když duše vstoupí do obrazu a shledá sama sebe v tom obraze, nalezne v tom obraze Boha; a jakmile nalezne sebe a Boha, jakmile vše splyne v jediné bezčasé působení, tak nalezne Boha.

A nakolik je v tom [ponořena], natolik je sjednocena s Bohem. Myslí se tím: nakolik je v tom člověk uzavřen, je duše božím obrazem. Nakolik je uvnitř, natolik je božský; nakolik je uvnitř, natolik je v Bohu. Ne pohlcen, ne sjednocen - ale je jedno.

Jeden mistr praví, že veškerá rovnost² znamená zrod. Ale říká ještě, že přirozenost se nedostává nikdy do rovnováhy, leč když se právě musí zrodit. Naši učitelé praví, že oheň, i když je silný, by neplanul, kdyby nedoufal v rozplozování. Jakkoli by suché dříví, které na něj klademe, přesto by od něho chytit jeho podobu, nemohlo by vzplanout. Oheň se [totiž] touží zrodit ve dřevě, aby se všechno stalo ohněm, a aby to tak zůstalo a vydrželo. Když totiž zajde a uhasne, není již ohněm; proto touží po tom, aby byl udržován. Přirozenost duše by [takovou] podobnost nikdy nesnesla, kdyby to, po čem touží, nebylo, aby se v ní zrodil Bůh. Nikdy by nepřišla sama k sobě, a nikdy by po tom ani nezatoužila, leč že očekává [takový] zrod - a to působí Bůh. A Bůh by to nepůsobil, leč proto, že chce, aby se duše zrodila v něm. Bůh působí a touží po duši. Bůh má svůj čin a duše má svoji touhu a schopnost, aby se v ní zrodil Bůh a ona v něm. Tak Bůh působí, že se mu duše stane podobnou a rovnou.

Tomu tak nutně musí být, že očekává, že se v ní zrodí Bůh a že bude mít příbytek v Bohu, a touží po sjednocení, aby byla pohlcena Bohem, Božská přirozenost se vlévá do světla duše a zůstává v něm. A tím Bůh naplňuje svůj záměr zrodit se v ní, sjednotit se s ním a být v ní pohlcen. Jak to? Vždyť říkáme, že Bůh je obsažen sám v sobě. Když vtáhne duši do sebe, shledá [i ona] , že je Bůh obsažen sám v sobě a zůstane tam [s ním a v něm] , jinde už nechce nikdy přebývat. Augustin říká: "Právě tak, jak miluješ, takový jsi; miluješ-li pozemské, staneš se pozemským; miluješ-li Boha, staneš se božským. A když tedy miluji Boha, to se stanu Bohem? To neříkám já, obraťte se na Svaté Písmo. Bůh mluví v proroctví: "Bohové jste a děti Nejvyššího." A o tom říkám: v rovnosti se rodí Bůh. Kdyby k tomu nebyla duše odhodlána, nezatoužila by nikdy k tomu dospět. Chce jím být pohlcena - její život na tom závisí. Bůh má svůj vnitřní prosto a svou stálost ve svém [vlastním] bytí. A tady nezbývá nic jiného, než se vysvléci ze všeho a oddělit od sebe vše, co duši patří: její život, její schopnosti i přirozenost - to vše musí ven a pryč, až zůstane v čirém světle, v němž je stejné podoby s Bohem. Boží vlastností je, že do něj nic nevstoupí, nic se k němu nepřidá. To za prvé.

A hle. Ecce. Slůvko Ecce má v sobě obsaženo, vše, co náleží slovu - nedá se mu nic přidat. Slovo je Bůh a Bůh je Slovo; boží Syn je Slovo.

Znamená to, že veškerý náš život a veškeré naše tužby jsou úplně obsaženy [v Bohu], lpí na něm a směřují k Bohu. Proto Pavel říká: "Jsem , co jsem, z milosti boží." A ještě říká: "Žiji, ale ne já, úplně ve mně žije Bůh." Co [je třeba] více?

Homo erat. Říká: "hleďte, člověk". Slovo homo máme [stejně] pro ženy i pro muže, ale Vlaši ho ženám neponechávají pro jejich křehkost. Homo znamená něco jako"co je dokonalé" a" čemu nic nechybí". Homo, "člověk" [také] znamená pozemšťan a má význam pokory. Země je nejnižším prvkem, leží uprostřed a je zcela obklopena nebesy a přijímá veškeré nebeské vlivy. Vše, co nebe vytváří a vydává, se absorbuje v půdě země.

Jinak také homo znamená vlhkost a vykládá se jako "pokropený milostí" a znamená pokorného člověka přijímajícího ihned příliv milosti. A tímto přílivem milosti vzlíná intelektuální světlo; tak září Bůh v nezakrytém světle. Kdo je takto uchvácen do tohoto světla, je mnohem vznešenější oproti jinému člověku; asi tak jako živý člověk oproti namalovanému na zdi. To světlo je tak silné, že nejen postrádá místo a čas, ale také kdekoli se vylévá, zbavuje času a místa i veškeré tělesné podoby a všeho cizího. Vícekrát jsem to již říkal: Kdyby nebylo místa ani času ani ničeho jiného, bylo by vše jediné bytí. Kdo se takto stane jedním a vrhne se na dno pokory, bude zalit milostí.

Za třetí: to světlo odnímá čas a místo. člověk, jenž byl... Co mu dalo to světlo? - Čirost. Slovo erat přísluší nejvlastnějším způsobem Bohu. V latině není jiné slovo, které by Bohu příslušelo více než erat. Proto Jan ve svém evangeliu používá tak často erat - bylo a má na mysli prosté bytí. Všechny věci přidávají a zmnožují, i kdyby jen v myšlenkách; [a] ani [to] ne[musí být] v syntetickém soudu, dokonce i v analytickém. Pravda a dobrota zmnožují, aspoň vy myšlení, avšak čiré bytí, k němuž není nic přidáno, to je vyjádřeno [slovem] erat.

Za druhé znamená erat, zrod, dokonalé stvoření. Teď jsem přišel [a jsem zde], a [dříve] dnes jsem měl [teprve] přijít, a kdyby zmizel čase mezi tím, kdy jsem přišel [a kdy jsem teprve] měl přijít,bylo by ono přicházení i "již jsem přišel" by se semklo a bylo by jedním. A když se přicházení a příchod semknou v jedno, zrodíme se a přetvoříme do podoby prvotního obrazu. Také jsem již říkal, že dokud zůstává věc ve svém bytí, nedojde k jejímu přetvoření; jen ji přemalují anebo obnoví jako [nějakou] starou pečeť; [ale když] se znovu otiskne, je obnovena. Jeden pohanský mistr říká, že co [vskutku] je, časem nestárne; [má] blažený život v neustálosti, jež je [hladká] bez záhybu, kde nic není smyšlené, neboť tam je vše čiré bytí. Šalamoun praví: "Pod sluncem není nic nového." Ale tomu se zřídka rozumí ve vlastním smyslu. Vše, co je pod slunce, stárne a ubývá; ale tam není nic než novost. Čas přináší dvojí: stáří a úbytě. A na co dopadá zář slunce, to je v čase. Všechno stvořené, co je teď, je od Boha; avšak tam je to v Bohu a nepodobné tomu, čím je zde; [je mezi tím rozdíl] jako slunce oproti měsíci a ještě větší. Proto říká erat in eo, svatý duch byl v něm - tam, kde je [pravé] bytí a stává se jedním.

Člověk, který byl... Kde byl? V Jeruzalémě. Jeruzalém znamená "tvář pokoje". V krátkosti, má na mysli, že je [ten] člověk pokojný usedlý. Ale snad tím míní více. Pavel říká: "Přeji vám mír, jenž převyšuje veškeré smysly. Ten ochraňuj vaše srdce i váš rozum."

Prosme našeho Pána, bychom byli takovým člověkem a byli přesazeni do tohoto pokoje, jímž je on sám. To nám pomoz Bůh. Amen.

2 viz předch. pozn!