Andresius | „Nezemřu, ale budu žít” (žalm 118) - R. Frieling

Žalm 118 – velikonoční hymnus

       I

                                                                                         Je velmi působivé, jak se Ježíš v Matoušově evangeliu loučí se svým veřejným působením, aby své poslední dny věnoval jen svým učedníkům. Tehdy, v úterý pašijového týdne, pronáší před shromážděným davem tato slova: "Říkám vám, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.(Mt23,29).

Končí tedy jeho působení ve viditelném pozemském těle, jež bylo všem na očích. ‚Pozemskýma očima již mne neuzříte‛; ale jako Zmrtvýchvstalý bude přicházet k lidem jinak a bude s nimi pobývat na jiný způsob. Aby ho lidé dokázali v této nové podobě vnímat, budou potřebovat nové, smysly nespoutané zření: ‚Neuzříte mne od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: `Požehnaný, který přichází‘ "Než řeknete" znamená, "až tuto modlitbu a uvítací pozdrav přicházejícímu nebudete s to vyslovit nejen svými rty, ale celým svým lidským bytím, uschopní vás uzřít, jak k vám přicházím v nadsmyslové podobě." Odkud vlastně pochází toto svaté pozdravení, jež připravuje lidskou duši a otevírá ji příchozímu? Ze starozákonního žalmu, jehož vztažitost vůči budoucímu Mesiáši byla za dob Kristových velice silně vnímána.

A také tato slova zazněla na květnou neděli, kdy jásající zástupy těmito úvodními slovy žalmu 118 vítaly přicházejícího vykupitele. Jakoby v oné historické chvíli byly jaty nejasným tušením její velikosti a určitou propůjčenou jasnovidností, zanotovaly tehdy zástupy: "Požehnaný ten, jenž přichází ve jménu Hospodinově. Hosana na výsostech.‟

Nedokázaly si však tuto jasnovidnost uchovat i v následujících dnech – na Velký Pátek se "Hosana" proměnilo v "Ukřižuj". a když Kristus při svém loučení se světem odkazuje lidem právě toto slovo, jako by jim chtěl říci: ‚ Až dokážete tento svatý pozdrav vyslovit při plném vědomí a z celé duše, stane se vám klíčem k nazírání mé nadsmyslové podstaty.‘

Nabízí se nyní upřít náš pohled na celý onen žalm, z něhož pochází takový převýznamný text. Jak s edo něj začteme, hned se nás zmocní slavnostní spád jeho rytmu. Starozákoníci v něm spatřují jakousi sváteční liturgii, rozdělenou mezi různé zpěváky a chóry. to, co je předmětem slavení, je boží vykupitelský čin, a ten se zde slavnostně oslavuje.. žalm začíná.[1]

Chvalozpěv a vyznání Pánu!
Protože je dobrý,
protože po věčné okruhy věků jeho milost.

Nechť tak řekne Izrael:
Protože po věčné okruhy věků jeho milost!

Nechť tak řekne dům Áronův:
Protože po věčné okruhy věků jeho milost!

Nechť tak praví vše, co s úctou vzývá Pána:
Protože po věčné okruhy věků jeho milost![2]

Luther překládá první přívlastek boží v tomto žalmu jakožto "freundlich" tedy přátelský, milostivý, leč v originále je monumentální a přitom ve své prostotě nezměrné slovo "dobrý"; a to má zde být tou poslední výpovědí o boží bytosti. Je to přesně ono slovo, jež unikne z úst bohatému mládenci z evangelia, když se na Ježíše obrací s oslovením "dobrý mistře". A je zastaven otázkou: "Proč mě nazýváš dobrým?‟ Z-vážil plně onen mládenec zlatodějnou plnost onoho slova? "Nikdo není dobrý, leč Bůh sám.‟ a on přece přese vše měl Ježíše jen za jednoho z učitelů, za určitého rabbiho. Slovo, jež náleží božstvu samému by byl mohl použít, jen kdyby byl skutečně nahlédl v propast božství vyvěrající v bytosti Kristově.  – a právě v tomto vznešeném prvotním významu, v němž je vyhrazeno samému božství, zaznívá toto slovo na začátku našeho žalmu.

Vyznání a chvála boží dobroty sleduje svou cestičku od "já" k "my". Chce b ýt potvrzeno a posíleno hlasem společenství Tak se rozeznívá ve třech různých sborech. Nejprve je k chvále vyzván "Izrael", po něm "dům Áronův", tedy kněžstvo, nakonec všichni "kdo s úctou vzývají Pána", veliká, neviditelná církev, veškerých zbožných.

                                                                                                       II        

Dále vzpomíná žalmista na přestálé soužení, z něhož jej vysvobodila ruka boží. V úzkosti volal jsem k Pánu.  Úzkost znamená býti "v úzkých". Je to třeba obraz soutěsky, v níž se nalézající člověk prožívá její zužování a přibližování skalních stěn jako velikou tíseň. a z takového úzkostného zážitku se vzpíná k Bohu ono volání o pomoc. Naše duše kdysi sestoupila z širých dálav dálných světů. A teď se nachází ve skalní soutěsce pozemského bytí, sužována egoismem životem v těle a ve hmotě.

V Lutherově pojetí se zcela ztrácí, že v řeči obrazů odpovídá "úžině" jako její protipól "šíře". Božská útěcha příchází sužované duši z "širých dálav". To je základní tónina veškerého náboženství: duše volající k Bohu v pozemské úzkosti – a božství odpovídající se zářivého nebe.

A na tento vánek přicházející z dálav božství odpovídá zvolání: "Pán je se mnou!‟ V původním textu je to dokonce jen samotné jméno boží spolu s dativem – "mně". "Pán – mně!‟ Dativ – pád oduševnělého dávání zde vystupuje ve své prapodobě. Opakuje se to dokonce ještě jednou:"Pán – mně!‟

Kdo jednou zakusil tuto boží příchylnost, nemá se již čeho bát. Jeho nepřátelé mu nemohou ublížit. "Mé oko s potěšením shlédne na mé nepřátele"  (lit. překlad) zní vpravdě "starozákonně". Ve skutečnosti text říká pouze: A pohlédnu na své nepřátele.  Nemusíme to chápat jako pomstychtivý pohled plný zášti. Jenom pohled. Z křesťanského pohledu můžeme tomuto starozákonnímu obratu propůjčit takový smysl, že pohled člověka , jehož duše je proniknuta Kristem bude v budoucnu odzbrojovat nepřátele.

A proto ona přemáhající důvěra v božství oproti veškerému klamavému spoléhání třeba na slabého pozemského člověka, nebo na !mocné".

Z úzkosti jsem volal k Pánu.
- a on mi ze své šíře odpověděl.

Pán je pro mně! Ke mně se sklání.
mně jeho pomoc.

Hledím na protivníky mé;
však dobré je v Pána důvěřovat,
lepší než v pozemského člověka.

Dobré je v Pána důvěřovat,
lepší než věřit mocným.[3]

                                                                                                      III      

A ještě jeden záchvěv úzkosti: Útočníci, "pohané" – čili přeloženo ze starozákonního jazyka  -odpůrčí mocnosti. A třikráte nad nimi zajásá triumf: - ve jménu Páně, jsem je zničil. To je zážitek, který vrcholí v křesťanství a konkrétní podoby nabývá ve slovech vyslovovaných při udílení svátosti oltářní: moc odpůrce je s nás sňata, skryjeme-li se ve jméno Kristovo. A toto jméno není jen pára a dým, ale znamená plně uvědoměnou podstatu božství. Mocnostem, které se znovu a znovu snaží člověka přimět k pádu, je k takto do svatého jména skrytému člověku přístup odepřen.

Protivníci všichni mne obklíčili -
ve jménu Páně
jsem je rozprášil.

Obklíčili, obklíčili mne!
Však ve jménu Páně
jsem je rozprášil.
Jako roj vos mne obklíčili
a jako hltavý oheň v křoví -
ve jménu Páně
jsem je rozprášil.

Stále a stále mne podrážejí, abych padl -
Pán však mi pomáhá. (v. 10-13)[4]

                                                                                                      IV      

A zase propuká jásot. Zpívejte s radostí..."Tak mocné radostné pohnutí duše pojme pouze zpěv. Pravice Pánova vítězí. Pravice je šifra pro jednání a starozákonní motiv spásného zásahu božího se tak naplňuje až jedinečným činem božím na Golgotě, kterým byla přemožena smrt. Žalm 118 tedy dochází svého naplnění právě jako velikonoční hymnus.

Už v samotném žalmu máme jakoby předurčeno, že se jím stane. V sedmnáctém verši zaznívá to nejposvátnější sdělení: Nezemřu, ale ožiji.Tak se žalm dotýká velikého tajemství života a smrti s jistotou toho, že člověk patří na stranu života, že je určen pro věčnost a nakonec k životu dospěje.

A nebude v tomto životě věčnosti žít sám pro sebe, ale bude nástrojem božím k dalšímu zjevení jeho bytosti. "Vyprávět o božích činech", k tomu nejsou ani ústa potřeba. – Je to totiž zvěstování toho, co učinil Bůh. A důkazem tohoto činu je znovu povstávající, vzkříšené lidství.

Žalmista však dobře ví, že není ještě u cíle. Ještě musí přijít zkoušky a dlouhá čekání. Bůh mě tříbí... Ale tyto bolestné osudy jsou už jen popudem k probuzení a pročištění a ke službě vyššímu životu.

Jásot spásy ve stanech spravedlivých
Pravice Pánova mocně zasáhla.

Pravice Pánova je vyvýšená
Pravice Pánova mocně zasáhla

Nezemřu – žít budu
a zvěstovat boží činy.
Zkouškami mě Pán zkouší,
ale smrti mne nevydá![5]

                                                                                                       V        

Pronikavá velikonoční jistota – jaký může mít následek (sekvence obrazů je velmi  dokonale organická)? – Otevření bran. Zavřené brány se otevírají.

Pokud se na žalm podíváme skrze jeho historické dobové pozadí, samozřejmě je možné uvažovat o tom, že v tento okamžik dospěla slavnostní sváteční liturgie do bodu, kdy jásající zástup v procesí dorazil ke chrámu a žádal si do něj vstoupit. Otevřete mi brány spravedlnosti! Ale tím se smysl těchto slov nevyčerpává. Už výraz "brány spravedlnosti" nám ukazuje, že chrámové dveře jsou zde obrazem a podobenství ještě vyšších bran. Vyšší světy se otevírají.

Spravedlnost není totiž nějaká samolibá slušnost. Mluvíváme občas, že něco je právo té určité věci, tedy jí přiměřené. Pravé je tedy to, co zapadá do stavby jako řádně otesaný kámen s pravoúhlými hranami, na němž je možno dále stavět. Spravedlivé je to, co se nikdy neuchýlí, nikdy nenaruší světovou harmonii. Proto branami procházejí jenom spravedliví. A z brány spravedlnosti je tak brána boží. Veškerý světový soulad nakonec pochází ze samotného Krista.

Ovšem také nemůžeme přehlédnout, jak hned po spravedlnosti a spravedlivých se mluví o pokoře. Spravedliví, jimž se otevírají ony brány, by nebyli dosáhli takového sjednocení s Bohem, kdyby nebyli schopni pokory.

Otevřete mi brány spravedlnosti!
Projdu jimi abych Pána chválil.

Toto je brána Hospodinova
spravedliví jí procházejí.

Velebím tebe, jenž jsi mne pokořil,
a stal se mi spásou.[6]

                                                                                                      VI       

A pak již přichází onen záhadný obraz kamene, který stavitelé zavrhli, ale stal se kamenem nárožním. Bůh sám ve svém Mesiáši je příkladem pokory. Můžeme z něj vytušit, že Mesiáš se při svém příchodu nechopí bezprostředně vlády, ale zahalí se pláštěm poníženosti a že nebude poznán, ale odvržen. To vše z lásky k naší svobodě. O svatém týdnu, v úterý, pronáší sám Ježíš toto slovo a cituje tento žalm dodatkem k temnému podobenství o zlých vinařích, kteří připravili o život milovaného syna pána vinice. Kristus věděl, že nový chrám vystaví právě jako zvržený a odpravený – svým zmrtvýchvstáním. Prvním sloupem tohoto chrámu bude jeho vzkříšené tělo jímž započne sám stavbu "nebeského Jeruzaléma", jenž se bude prostírat  do šíře a dáli. Slovo "úhelném kameni" tak dostává ráz křesťanského mystéria, jejž mohou rozpoznat pouze zasvěcení do velikonočního tajemství. Stalo se to díky Pánu jako div před našima očima. do takových slov může i dnes křesťanstvo shrnout svůj uctivý podiv nad těmito velikonočními událostmi: velikonoce jsou vskutku div divů.

A tímto divem vstupuje do časnosti věčnost. sám čas se tím mění. Dostává nádech věčnosti a ten jej natolik poznamenává, že se může úplně rozskočit. V božském prasvětle zazářil nový den, podobně jako kdysi za pradávna první den stvoření. Velikonoční jitro je tímto novým dnem, povstávajícím z božího činu, v němž, v jehož jásavosti se může nadnášet vykoupená duše.

Kámen, který stavitelé zavrhli,
stal se kamenem nárožním!
Stalo se to díky Pánu,
jako div před našima očima.

Hle den – Pán jej učinil;
plesejme radostí, jásejme ve štěstí![7]

                                                                                                    VII     

Tato záře, odlesk pravého slunce,  byla i v očích lidu, jenž se shromáždil na květnou neděli. - Její "oktávou" je pak velikonoční neděle. Záře tohoto dne je vedla, aby zanotovali verš: chvála tomu, jenž přichází ve jménu Páně. Slovo s tím spojovaní, hosanna, je jedno ze slov jako amen nebo aleluja , která Nový zákon nepřekládá do řečtiny, ale dává zaznít jejich původnímu zvuku. To slovo znamená: Tak přeci pomoz!

Buď pochválen.... Tato slova i s oním dovětkem se stala v latinském překladu součástí mše – Benedictus, qui venit in nomine domini - a tak byla zasazena do mnohem širších souvislostí a byle též nejrůznějším způsobem zpracovávána. Brucknerova Mše f-moll ukazuje asi nejlépe, jakou hodnotu může mít tato nálada pro křesťanskou zbožnost.

V žalmu nyní následuje slovo, jež při liturgickém starozákonním procesí bezpochyby pronášeli uvnitř chrámu kněží: Žehnáme vám z Hospodinova domu. Z toho se ovšem dá odvodit, že předcházející výrok, nemusel platit bezprostředně přicházejícímu Mesiáši, leč každému poutníku, jenž v takovém slavnostním průvodu vstupoval do chrámu. I toto bylo obsahem oné formule. ale jistě si byli i tehdy vědomi, že tato slova skrývají v sobě více: Všichni poutníci, kteří kdy jakkoli slavnostně  doputovali do Jeruzalémského chrámu , byli jen před-chůdci toho, jenž má jednou vskutku přijít do svého chrámu: do lidského těla, jehož podobenstvím celý chrám byl. Zbožným starého zákona, tušícím v náznaku, o co jde, se za zástupy poutníků zjevovala podoba velikého přicházejícího Mesiáše, Krista. Když se později dostalo židovství do konfrontace s křesťanstvím, schválně nechalo podobné texty zapadnout. Ale z chování zástupů lidí na květnou neděli je zřejmé, že tento verš chvála tomu, jenž přichází ..., vztahovali na Mesiáše.

Ä na závěr žalmu přichází ohlédnutí a zpětný pohled na začátek: Hospodin je Bůh - rozzářil se před námi. Nám dnešním lidem vyvstávají při takovém slově zapomenuté obrazy dávných slavností, prožívání a dosvědčování skutečně viděného. Kdysi se lidem při bohoslužbě skutečně otevíraly oči pro zakoušení boží přítomnosti. A tehdy jako vyvrcholení slavnosti následovala epifánie, zjevení božstva. schopnost něco takového zřit postupem času pohasla. Křesťanství ji do jisté míry oživilo, vždy´t až dlouho do středověku prožívali někteří křesťané v oltářní svátosti skutečně k nim přicházejícího Krista. A nové síly vědomí takový zážitek zase v budoucnu umožní. Tehdy dojde slovo Starého zákona svého naplnění. ...rozzářil se před námi – Viděli jsme jeho slávu , tak to stojí v Janově evangeliu. "Jak jasně nás dnes zdraví Pán" dává Richard Wagner pronést Titurelovi při grálské slavnosti.

Dále žalm zmiňuje zelené ratolesti, které účastníci slavnosti měli s sebou při svatém reji. I to odkazuje ke květné neděli. Zelenající se pruty jsou na přírodní rovině zvěstováním velkého tajemství toho, jak ze smrti povstává nový život: Nezemřu – ožiji...

Ó Pane – hosanna – pomoz mi přeci a zachraň mne!

Pane, popřej zdaru!

Požehnaný, jenž přichází ve jménu Pána
dáme vám požehnání z Hospodinova domu.

Božství je zde v Hospodinu
a zazářilo nám.
Dejte se do reje s ratolestmi až po rohy oltáře.

Tys můj Bůh!
Tobě budu vzdávat chválu,
ty mne naplň božskou silou.

Tebe budu vyvyšovat,
vyznání chvály složím Pánu Hospodinu,
protože je dobrý
protože po věčné okruhy věků jeho milost.[8]