"Vybral jsem si tě za maminku, ale už o tom nevím.”

"Bylo to těžké, mami, za tebou přijít. Anděl mě musel přenést přes propast.”

"Tam, odkud jsem, je to jiné.”

"Tati, ty už jsi někdy umřel? Já jo, když jsem se narodil.”[1]

Je krásné když se děti rozpomínají na svět, z nějž pocházejí a když o něm, třeba jen zmínkou, vypovídají.

I nastávající rodiče občas tuší něco o přibližujícím se dítěti: Asi půl roku před početím jsem viděla ve snu, že přede mne předstoupilo dítě a přivedlo si s sebou dva dospělé a prohlásilo: "To jsou moji kmotříčci”. Dítě pak zmizelo , ale oba dospělí tam zůstali.[2]

Takových dopředu ohlášených "návštěv" je spousta. Může to být ve spánku nebo i za bdělého stavu a poukazují na brzké otěhotnění, ať už v rámci "plánovaného rodičovství" nebo mimo něj.

Jak se pro mnoho lidí stává stále významnější život po smrti, hlásí se o pozornost postupně i život před narozením. Přes veškeré napjaté úsilí, aby řízení rozmnožování nebylo ponecháno libovůli a náhodě, nebo snad osudu, a přes veškeré pokroky na jedné straně v zabraňování početí a na druhé v uspokojování nenaplněné touhy po dítěti, je stále jasnější , že se tato brána života neotevírá jenom z této strany. Neexistuje stoprocentně spolehlivá antikoncepční metoda. (Dokonce ani sterilizace!) A také reprodukční medicína již naráží na své hranice: například klasické oplodnění ve zkumavce má úspěšnost asi 13%. Těhotenství si nemůžeme vynutit, ani se mu nemůžeme naprosto vyhnout.

Aby došlo k otěhotnění je potřeba trojího: matky, otce a dítěte. Snad je to dokonce právě dítě, jež hraje rozhodující úlohu při setkání jeho budoucích rodičů a v přípravě na těhotenství. Bez jeho "vůle narodit se" bychom zde , na této straně vrátek , dokázali jen málo. Můžeme pouze nabídnout příznivé podmínky, příjemné, otevřené prostředí a můžeme se na možné početí vnitřně a vnějšně připravit. a přesto přicházejí děti i bez takové přípravy, některé dokonce nazýváme (zpočátku) nechtěnými. Kdo, nebo co je ale nežádoucí? Dítě, těhotenství, nebo ten určitý okamžik? A jaká otázka se nám tím před nás staví? Děti přece kladou většinou nepříjemné otázky, a přesto si na ně zaslouží odpověď. Tématem ochrany před těhotenstvím a jeho přerušením se zabýváme jinde.[3]

V němčině se "početí" odvozuje od slova "empfangen", přijímat. Kdo ale přijímá, je závislý na tom, kdo dává. V tom je veliký rozdíl přijímání oproti braní a požadování. "Požadovat" znamená nutit, ale přijímat znamená ponechat volnost. Přijímat, a tedy také počít, je umění, které musí být otevřeno vůči nepředvídatelnému. V této otevřenosti sice můžeme dítě "pozvat", ale je zcela na něm, zda a kdy takové pozvání přijme. Takový postoj není v naší společnosti, pro kterou je plánovitost a předvídatelnost tak důležitá a kde jsou lidé rádi v každém ohledu samostatní a nezávislí, nic snadného.

Ale aťsi je rodičovství co nejpečlivěji plánované, onen druhý svět, svět nenarozených, nás opakovaně učí, že tyto pozemské počty nám vůbec nemusejí vyjít. Také se však dá říci, že pozoruhodně často bývá respektováno přání partnerů (teď ještě) dítě nepočít. Jistě mohou mít partneři dojem, že mají na ochranu právo. Konečně by každý z oné trojice měl právo říci ano nebo ne. Dnes mají budoucí rodiče mnohé možnosti, jak dveře otevřít nebo je držet zavřeny.

Když nastane těhotenství neplánovaně, je sice možno dítěti zabránit, aby se narodilo. Umělý potrat ale zasáhne do života přicházejícího člověka mnohem hlouběji, nežli pouhá snaha držet dveře na závoru. Poslat zpět bytost, která právě již učinila první krok ke svému pozemskému bytí - tedy ji zabít - to pak je pro ni mnohem těžší se zorientovat, než kdybychom jí v tom kroku zabránili.

Zaujmout střední polohu mezi plánováním a absolutní otevřeností vůči všemu, co může přijít, vyžaduje vnitřní flexibilitu a pozornost. Vyžaduje součinnosti člověkova "životního centra". Můžeme tento kvalitativní rozdíl naznačit pojmy "plánovat si život" a "utvářet svůj život". i v jiných sociálních kontextech to vyžaduje umění vnímat, co druzí opravdu chtějí, avšak zůstat přitom věrní sami sobě.

V našem racionálním a vypočitatelném světě není snadné vzdát tomuto bytostnému setkání tří lidí patřičnou úctu. Zaznívá otázka, zda má mít člověk skutečně úctu vůči přírodnímu procesu, který se milionkrát denně odehrává u všech živých bytostí, a který není ničím jiným než splynutím dvou pohlavních buněk. Tento děj můžeme dnes pozorovat pod mikroskopem, a je-li toho potřebí, dokonce instrumentálně podpořit.

Je však důležité, prokazovat úctu někomu, kdo chce završit své dlouhé hledání budoucích rodičů ("Vybral jsem si tě za maminku, ale už o tom nevím.”); kdo prodělal těžký přechod od netělesného života ve společenství andělů, k prvním počátkům tělesného utváření v lidském světě ("Bylo to těžké, mami, za tebou přijít. Anděl mě musel přenést přes propast.”); kdo se musí znovu zorientovat v prostoru a čase ("Tam, odkud jsem, je to jiné.”); a jehož narození je, nazíráno z druhé stany, vlastně smrtí  ("Tati, ty už jsi někdy umřel? Já jo, když jsem se narodil.”). Úcta k zázraku těhotenství i k člověku, jenž měl odvahu chtít se vydat do tohoto světa, působí na další  průběh těhotenství léčivě.

Skryté a zjevné

Ve skrytu roste po osmatřicet týdnů nové lidské dítě. V prvních měsících této doby pozoruje ta, co je počala, na svém těle mnohé změny, avšak to, co roste o sobě nedává nijak vědět. Teprve v třetím nebo čtvrtém měsíci trochu zbytní bříško a první známky života lze pozorovat asi mezi šestnáctým a dvacátým týdnem. Nastávající matka dítě cítí, ale nevidí ho. Je skryto hluboko v těle, v té nejlepší skrýši, v mohutném svalovém orgánu a je kryto vlastními vaječnými povlaky. Roste a kyne pod ochranou skrytosti.

Těhotná čeká - očekává kohosi, koho ještě nezná a nikdy ho neviděla. Má s ním nebo s ní kontakt, cítí, že není sama , že stále s ní kdosi je. Zaměřuje svou pozornost do nitra a nalézá odpověď. Později zjišťuje, že dítě reaguje na její nálady a rozpoložení.

O skrytém životě v děloze si nyní můžeme udělat podrobný a barvitý obrázek nejen díky ultrazvuku, ale též díky obecné embryologii. Působivé barevné snímky nám přibližují vývoj embrya. Co bylo dlouho skryto, stalo se nyní zjevným. Dosud neviditelné nabývá rysů a tváře. Nastávající rodiče mohou s úctou stanout v údivu před nepatrnými prstíky desetitýdenního dítěte. Mnozí rodiče vyprávějí, jaké je to skvělé opětovně při vyšetření vidět, jak děťátko vypadá, jak se vyvíjí a pohybuje.

Ale což si slepý za určitých okolností nevytvoří intenzívnější kontakt se svým okolím, nežli vidoucí? A když se zamilovaní nevidí po určitou dobu si jen píší, neprohloubí to nakonec jejich vztah?

Zdá se jednodušší vybudovat si vztah k tomu, co vidíme, nežli k tomu co nevidíme. Očima však zachytíme jen vnější jev a může nás to i odvést od dalšího prohlubování vztahu. Kdo je spokojen s tím, co vidí, nebude namáhavě hledat neviditelné. Kultura, která téměř vše zviditelnila a vše chápe pomocí názornosti se ovšem nezastaví ani před těhotenstvím.

Třicetiletá žena byla poprvé těhotná. Velice se z toho těšila, byla naplněna radostným pocitem očekávání. Vnitřní obraz dítěte byl velkolepý a zářivých barev, bez přesných kontur. O své dítě se vůbec nebála a s těhotenstvím si nedělala starosti.

V desátém týdnu zašla poprvé na preventivní prohlídku. Lékařka jí udělala, aniž by se jí byla vůbec zeptala, vaginální ultrazvuk. Pak jí ukázala na monitor a pravila: Tak se podívejte - to je vaše dítě.

V ten okamžik se scvrkl nádherný a nadlidský barvitý obraz jejího dítěte ve vnější černobílou chiméricky blikající obrazovku. Naplnil ji smutek a cítila se zraněna. Trvalo jí několik týdnů, nežli si znovu vybudovala vztah ke svému dítěti.

První týdny

Je ohromný nesoulad mezi vajíčkem a spermií. Vajíčko ej největší buňka v lidském těle, spermie naopak nejmenší; vajíčko je vždy jen jedno a jejich celkový počet je omezen (na jedno měsíčně); spermie se vyskytují v obrovském nožství, denně jich dozrává asi 100 miliónů. Vajíčko je nepohyblivé a po svém uvolnění žije asi jen 3 až 6 hodin; spermie oproti tomu jsou velice pohyblivé a dost vydrží: dokáží v oblasti vaječníku vyčkávat na svou "kořist" 3 až 6 dní.

Jednostranná vyhraněnost pohlaví po tělesné a snad i duševní stránce se může stát podnětem ke spojení. Při seyuálním spjení dostává ona jednostranost svůj význam, a současně se jím ruší. Plodivé napětí a následné slití protikladů je předpokladem pro rozmnožování.

Nikde v organismu nedochází k tomu, že by dvě buňky splývaly. Všude vládne jen jejich dělení: jedna buňka ve dvě. Jenom při oplodnění nastává výjimka - dvě buňky se spojují i když jsou geneticky naprosto rozdílné. Zárodečné buňky (spermie a vajíčko) jsou samy o sobě neúplné. Mají totiž jen poloviční počet chromozómů. Ve všech ostatních buňkách těla se všech 23 chromozómů vyskytuje v páru (diploidně), v zárodečných buňkách pouze jednou (haploidně). Když se spermii podaří proniknout k vajíčku a vniknout do něj, ruší se polarita a nastává nová jednota. Chromozómy se znovu uspořádají do dvojic, ovšem až po určité přechodové fázi jistého chaosu. Během něho se genetická struktura poněkud rozvolňuje a po krátký okamžik jako by byla otevřená vůči možnosti nového utváření, vůči plastickým zásahům. Jakoby si blížící se lidská bytost sama stvrzovala svou genetickou signaturu. A pak tedy vzniká nová buňka s normálním, dvojitým počtem chromozómů.

Jakou genetickou strukturu bude potomek mít, se nedá díky tomuto momentu dezorganizace vypočíst ani předpovědět. Dítě, které přichází pro sebe nárokuje tuto svobodu nepředvídaného, která je zároveň základem lidské jedinečnosti a umožňuje jeho individuální vývoj.

To je důležité vědět, když se diskutuje o lidských klonech. Klonování je srovnatelné s vegetativním rozmnožováním u rostlin - pomocí šlahounů, řízků atp. Takový potomek - klon- se nerodí v polárním napětí, ale přímo kopíruje určitý jiný organismus; jeho struktura je tedy předem známa a je jasně dána. není zde žádný prostor pro sebeutváření.

Dělí se vajíčko

Oplodněné vajíčko se nyní začíná dělit. Jsou z něho dvě buňky, pak čtyři, osm atd, až se objeví další moment: uprostřed shluku buněk vznikne dutina a buňky se tak stávají pouze buněčnou stěnou omezující kapalinou vyplněnou dutinu a z ní se pak vyvíjejí veškeré blány i placenta. Až se tyto vytvoří, teprve pak se začne se shluku buněk uprostřed vytvářet vlastní zárodek lidského těla.

Už to samé si zaslouží pozornosti: Musí nejprve povstat celý uzavřený svět - malý kosmos, nežli může v něm začít růst člověk.

V této chvíli putuje vajíčko vejcovodem směrem k děloze. Cesta, kterou spermie zvládnou vlastní silou za pár hodin, trvá oplodněnému vajíčku asi šest dní. Pohánějí je řasenky sliznice uvnitř vejcovodu. Po těchto šesti dnech dospěje do dělohy. Už se nedokáže vyživovat z vlastních zdrojů, jako doposud. (Nemělo ani žádnou pevnou vazbu k mateřskému organismu a energii k veškerému dělení čerpalo z vlastních sil.) Až nyní se spojuje napevno s tělem matky, "zahnízdí se" do připravené děložní sliznice, které je cele obklopí. Mateřské cévy se stávají propustnými a zprostředkují mu výživu.

V tento okamžik ještě nikdo nemá o těhotenství ani potuchy, neboť čas menstruace ještě nenadešel. Je teprve 22. nebo 25. den po poslední menstruaci. V této fázi se těhotenství ještě nedá prokázat ani těhotenským testem ani se nezjistí ultrazvukem.

Diferenciace buněk

- je dalším krokem ve vývoji. Až do pátého dne byly všechny buňky stejné a každá  měla možnost stanout na místě jiné. Ale toto stadium, v němž jsou buňky takzvaně "totipotentní", trvá jen chviličku. Princip diferenciace a specializace, to jest že buňky ztrácejí možnost být, čím se jim jen zamane, působí během celého těhotenství - čím  specializovanější je tkáň, tím méně může sloužit i jiným účelům.

Na principu totipotence spočívá postup preimplantační diagnostiky. Při oplodnění ve zkumavce se oddělí ze zárodku v jeho osmibuněčném stadiu jedna nebo dvě buňky pro účely genové a chromosomální analýzy; zárodek se přesto vyvíjí dál normálně, neboť v tomto stádiu jsou všechny buňky ještě totipotentní. Zárodek se pak implantuje jenom při zcela negativním nálezu, jinak se vyhodí.

Dál už jde vše normálně svou cestou: Tkáň se překrývá a diferencuje ve dvě vrstvy , jakoby dva ploché koláče.  Tato struktura, tzv. dvojitý zárodečný list, se odděluje od stěny a s živnou schránou (pozdější placentou) ji nadále pojí jen široký úchyt (pozdější pupečník).

V tuto dobu zhruba žena zaznamenává výpadek cyklu. Je asi 15 dní po oplodnění a 4 týdny od začátku poslední menstruace. Plodový vak má průměr asi 2 mm a těhotenský test vychází pozitivně. Z dvou listů vznikají překlopením tři vrstvy. Třetí vrstva se nasouvá mezi původní dvě a tak vzniká trojitý zárodečný list. Z jeho třech vrstev (ektodermu, mesodermu a entodermu) se vyvíjejí orgány: z ektodermu mozek a nervová soustava, z entodermu zažívací soustava, plíce a žlázy a z mesodermu srdce, cévy, krev, ledviny, měchýř, svaly a kostra.

Zárodek prochází stěží  postižitelně závratným množstvím růstových a diferenciačních proměn nejrůznějším překlápěním a obracením naruby. Již  během třetího dne po oplodnění v něm proudí krev a ve čtvrtém týdnu - tedy když už v něm proudí krev! - mu začíná tepat srdce. Sedm týdnů po oplodnění ( to jest v devátém týdnu těhotenství, počítáno od začátku poslední menstruace) se na něm již dají rozlišit ruce i nohy a hlava s očima, rovněž tak i členěná páteř.

Vytváření těla se všemi jeho velkými i malými orgány proběhne během prvních sedmdesáti dnů života zárodku a poté se uzavře. Pak už musí zárodek chráněný dělohou jenom růst a dozrávat.

Nyní je už jasné, proč jsou první tři měsíce těhotenství tak důležité a také tak náročné a choulostivé. Období tak nahuštěné a výrazné plastické aktivity se už dále v životě nebude nikdy opakovat. Impulz k ní dává sice dítě, ale formotvorné síly si částečně "půjčuje" od matky. Jaký div, že se právě v tomto období, kdy toho pro své dítě tolik dělá, tak rychle unaví. Proto by se ochrana mateřství měla vztahovat i na tyto první tři měsíce.

Toto období je také nejchoulostivější: orgány si tvořící zárodek mohou poškodit rušivé vlivy jako některá léčiva, záření nebo i infekční choroby, což může vést k deformacím ve vývoji, nebo k potratu. Po skončení tohoto období je už vývoj dítěte mnohem méně v ohrožení. Uvážíme-li tento překotný vývoj, při němž se toho může tolik pokazit, je pravý div, že většinou vše dopadne dobře.

Změněný poměr těla a duše

Změněný stav, do něhož se těhotná žena dostává, se projevuje na úrovni tělesné i duševní. Těhotenství znamená, že žena přechodně poskytuje část svého těla, ale i své duše nenarozenému. Uvolňuje místo pro toto nové lidské dítě a proto musí sama poněkud ustoupit do pozadí; nemůže už dělat vše jako předtím.

Když domácí pronajímá část domu hostu, uvolní mu místo, aniž by se ovšem odstěhovala. Je pozorná vůči  jeho potřebám a respektuje jeho svéráz. Pozmění snad trochu své životní rytmy a určité zvyky a sladí tak svůj život se svým hostem. On je zde sice nový a do jisté míry i cizí, přesto by se ale měl cítit "jako doma". O to se hostitelka snaží. Nakonec ví, že u ní zůstane jen po určitou dobu.

Těhotná žena pozoruje, že i bez jejího přispění se tělo připravuje na nezrozeného hosta. Aniž by na to měla jakýkoli vliv, mění se její stav, její příjemné i nepříjemné pocity a také její potřeby. Tělesně ale ani duševně už neprosazuje tolik sebe a své potřeby a do popředí vystupuje ten, kdo se nyní potřebuje prosadit. Tak vytváří místo dítěti, aniž by se od něj odlučovala.

Rychle se mění především potřeba spánku. "Neudělám toho zdaleka tolik, jako jinak!", nebo "Prospala bych celý den, i když skoro nic nedělám." Těhotná všemi svými životními silami podporuje komplexní utváření a růst svého dítěte a ty jsou právě v prvních měsících nejintenzivnější. Je s tím spousta práce - ubytovat takového činorodého hosta. Překrývají se tady dvě věci: nejprve přeladění na těhotenský stav a vnitřní vyrovnávání se se změněným životem a pak, že v této doběposkytuje tělo tolik své energie a vitality nastávajícímu dítěti. Tak na jiné věci zůstává jen málo síly. Je rozumné této zvýšené potřebě spánku co nejvíce vyhovovat. Většinou to je po prvních třech měsících už lepší. "Jiný stav" se může rovněž projevit ve zvýšeném odporu vůči pachům nebo některým chutím. Co bylo dříve pouze nepříjemné, stává se nesnesitelné. Nárazníková zóna mezi vnějším a vnitřním světem, která nám většinou umožňuje zmírňovat své reakce, se zdá být tenčí. funguje to i opačně: nastává neukojitelná touha po určitých konkrétních potravinách. Té nemusí být vždy dobré bezpodmínečně vyhovět: záleží to na druhu příslušných potravin.

Změněný duševní stav často působí, že těhotná žena se neorientuje toli směrem k vnějšímu světu jako předtím. Zájem o dění v jejím okolí poklesá a dostavuje se jakási zasněná nálada. U jedné ženy to znamená, že musí věnovat větší úsilí než doposud pozornosti na ulici a případně se tam cítí v ohrožení. U jiné to vyústí v potřebu číst krásnou literaturu nebo pohádky.

Paradoxně ovšem chodívá tato snížená pozornost vůči okolí ruku v ruce se ztíženým vymezením se proti okolí. Tak intenzivní otevřenost bývá většinou vnímána nepříjemně. Když se děti nahlas hádají, když má manžel špatnou náladu, neklid nebo nepořádky, to vše, vůči čwmu se dříve dokázala celkem snadno vymezit, nyní proniká do ní dovnitř. Těhotná je proto snadno zranitelná, vyprovokovatelná, nejistá. Má silnou potřebu harmoni, nejen vnější ale i vnitřní.

V naší na vnější výkon orientované společnosti, včetně mnohých žen, je pochopení pro to, že žena během těhotenství je v jiném životním rozpoložení, malé. (Jako by být těhotná nebyl žádný výkon!) Jak často mívají těhotné ženy špatné svědomí, když se vícekrát za sebou dají uznat na několik dní nemocnými. Nejedno těhotenství by probíhalo lehčeji, s menšími problémy, kdyby měly větší sebedůvěru a vědomí vlastní hodnoty.

Těhotenství - rozvolněný stav

Veškeré těhotenské symptomy mají nakonec vždy charakter určitého stavu rozvolnění tělesnosti na jedné straně a duševna  a duchovna na straně druhé. V tomto nadlehčeném stavu je nadsmyslnému světu, v němž se ještě z velké části nalézá její dítě, blíže nežli předtím. I přes zvyšující se tělesnou váhu se mnohé těhotné ženy cítí vnitřně lehce a bezpečně, méně pod vlivem zemské tíže nežli za "normálního" života.

V  tělesnosti se tento stav projevuje změnami imunitního systému, ve složení krve i svalového napětí. Imunitní systém můžeme chápat jako systém sloužící člověku k jeho sebeprosazení. Bdí nad správným oddělením vlastního od nevlastního a pokud chce do organismu vniknout něco cizího, brání se. V těhotenství je děloha imunologicky i geneticky cizím organismem, který je nejen trpěn, ale i chráněn a živen. To je možné jenom díky výjimečné imunologické situaci - zrcadlí se v ní snížené prosazování vůči cizímu.

Krev je v těhotenství poněkud řidší, to tedy znamená, že obsahuje více vody. Dále je železo, to jest kov, jehož pomocí se člověk aktivuje k vnější činnosti na Zemi, v krvi v poněkud snížené koncentraci. To zapadá do celkového obrazu: uvolnit místo pro to jiné a sama ustoupit poněkud do pozadí. Určitá "chudokrevnost" je tedy v těhotenství přirozená, a nemusí se hned upravovat železitými tabletami.

Napětí svalstva je vždy znakem duševní angažovanosti; jeho uvolnění nastává především ve spánku. V těhotenství jsou mnohé svazky svalů podstatně uvolněnější než jindy; nejen svalstvo zad a břišní, ale také střevní (proto bývá často trávení pomalejší) a samozřejmě také samotné svalstvo děložní. Jen během těhotenství je tento orgán tak uvolněný, takže je schopen se bez násilí natolik zvětšit. Předčasné porodní bolesti se dají často vysvětlit napětím, strachem nebo stresem - situacemi, kdy se duševno nedokáže dostatečně uvolnit ze sevření těla.

Ku konci těhotenství, kdy se dítě pomalu ubírá na svět k "samostatné" existenci a i matka by už ráda měla zase svou dělohu pro sebe, se dostavují včas porodní  bolesti, což jsou bolestivé stahy dělohy.

Výjimečný stav uvolnění a celkově změněné poměry se uzavírají těžkou tělesnou námahou při porodu.

Prevence v těhotenství

Poradny

Těhotenství potřebuje péči a radu. Mnoho moderních žen už nevnímá těhotenství jako něco samozřejmého a přirozeného. Namísto toho nastupuje u mnohých žen nejistota a s tím také potřeba vědomě se s těhotenstvím vyrovnat. Dokonce i když už nejde o první těhotenství, dělá si spousta žen (a jejich mužů) starost o dítě nebo má strach z porodu. Obavy a pochybnosti se však neodstraní pouhým rozhovorem, ani nějakým vyšetřením. Nepodaří-li se jim vytvořit vnitřní vztah k nenarozenému dítěti a vyjít mu v ústrety s horoucí důvěrou, veškerá jistota, kterou mohou získat zvenčí může být jen nakrátko. Předpokladem pravé důvěry je každodenní rozvíjení vztahu s bytostí dítětem, vnitřní náklonnost a navázání kontaktu.

Určitě k tomu patří i těhotenská profylaxe, pečlivá vyšetření a kompetentní poradenství, ale nemohou být náhradou za vnitřní spoléhání a důvěru.

Dilematem moderní profylaktiky  je, že se odehrává téměř výlučně v odborné medicínské rovině a že se tak při ní příliš mnohé redukuje na zdravotní problémy. Tento moderní problém hezky vystihuje minirozhovor: "Jak se ti vede?” -"Ještě nevím, teprve zítra jdu do poradny!”

Když na otázku, jak se vede dítěti, odpovídáme znovu jen a jen pomocí ultrazvuku, bude stále těžší, položit si tuto otázku také uvnitř. Žádné medicínskotechnické zařízení a jakékoli vyšetření nikdy nezaručí, že vše musí proběhnout správně a že se narodí zdravé dítě.

Problémem ovšem není technika, ale to, jak se používá. Moderní porodnictví přineslo obrovské výhody a vyšetření ultrazvukem je v profylaxi naprosto oprávněné - pokud se ovšem používá cíleně. Těhotenství je, jak jsme se již o tom zmínili, situace v mnoha ohledech výjimečná, z čehož plyne, že v každé chvíli může dojít k vychýlení na jednu stranu, k vykolejením nebo komplikacím. Pravidelná kontrola zdraví matky i dítěte je proto velmi důležitá. Nejčastější komplikace jako zpomalený růst, předčasné bolesti, infekce, potíže s tlakem, zadržováním vody(Wassereinlagerung?), nebo chudokrevností se však dají včas odhalit poměrně jednoduchými metodami. Cílem profylaxe by pak mělo být: Připravit přijetí nového pozemšťana (což zahrnuje těhotenství, porod i šestinedělí), aby bylo co nejslavnostnější, nejdůstojnější a nejbezpečnější pro matku i pro dítě.

Pro to je na jedné straně důležité posílit v ženě důvěru ve vlastní tělo a na druhé odborně sledovat vývoj těhotenství a včas odhalit možné symptomy různých komplikací.

Na otázku, kterou často slyšíme, totiž co vše se smí dělat, zda plavat, chodit do sauny, jezdit na kole, na koni, na lyžích či co jiného, se zevně nedá vůbec odpovědět. Jenom ta, kdo si vypěstuje schopnost dostatečně naslouchat svému nitru, se dozví, co dělá správně a co už je příliš nebo přemrštěné. Jenom  těhotná žena sama je tou odbornicí, jež může posoudit co je v daný moment pro ni prospěšné a co ji (příliš) zatěžuje. Předpokladem k tomu ovšem je, aby vnímala, co říká její tělo a také se tím řídila, namísto toho, aby o všem rozhodovala hlavou. Komu hlava poví, že šest hodin práce přece není příliš a jezdit na kole je přeci zdravé, a neposlouchá co na to říká tělo, dostane se do potíží.

Poradenská/profylaktická praxe

Praktická stránka těhotenského poradenství může být velmi pestrá. Tak je například možné, aby o celý průběh těhotenství i porodu (doma, v porodním domě nebo na klinice) i šestinedělí pečovala porodní asistentka. Je k tomu vyškolena a má veškeré potřebné schopnosti a naštěstí se v našich zemích usídluje stále více (jednotlivě nebo jako členky profesních sdružení?GEMEINSCHAFTSPRAXIS) takových, co to nabízejí. Obvyklým modelem je profylaxe pod vedením místního ženského lékaře, porod na klinice a následná péče buď s porodní asistentkou nebo opět u ženského lékaře. Koneckonců možností je mnoho a je možné při nich zkombinovat profylaxi s lékařem a s porodní asistentkou podle potřeb ženy nebo dvojice, nebo ji provádět primárně s porodní asistentkou a jenom při problémech s lékařem, případně i opačně. Má-li takové spolupůsobení přinést plody, je nutný vzájemný respekt a spolupráce mezi lékařem a asistentkou.  Tomu ovšem často tak nebývá, ale tendence ke spolupráci v nejnovější době sílí.

Způsob, jakým bude profylaxe i samotný porod vedeny, jsou tedy něčím, nač  se musí ženo (lépe samozřejmě je když dvojice společně) v myšlení připravit, aby dokázala - dokázali s plným vědomím rozhodnout, komu tu úlohu svěří a jaké technické vybavení přitom použít. Nikdo již se dnes nemusí cítit vydán napospas určitému zažitému stylu:  máme plnou svobodu rozhodnout se, jak celé prenatální profylaxe i porodu uspořádat podle svého přání.

Prenatální diagnostika

Cílem prenatální diagnostiky je zjistit co nejdříve během těhotenství, zda je zatím nenarozené dítě zdravé, či zda má nějakou nemoc, postižení, nebo dispozici k nemoci. Nejčastěji stanovované diagnózy nevedou ovšem k terapii, pouze za určitých okolností umožňují provedení umělého potratu. Především jde o poruchy chromozómů (např. Triosomie 21/Downův syndrom, Turnerův syndrom, Klinefelterův syndrom), rozštěp páteře (spina bifida), nevyvinuté vnitřní orgány (srdce, ledviny, mozek) , případně i metabolická a svalová onemocnění , jež se dají diagnostikovat genovými technikami.

Metody

Prenatální diagnostika využívá jako své metody ultrazvuku, punkcí (plodové vody nebo placenty), krevní analýzy těhotné ženy (Triplův test).

Takto se však dá odhalit jen menší část postižení a to proto, že mnohé z nich se vůbec nedají před porodem stanovit, nebo se projeví až v mnohem pozdějším stadiu těhotenství, během porodu nebo až po něm. Padne-li tedy věta "vše je v pořádku", vyslovuje se většina na uklidnění, nemusí však vždy odpovídat pravému stavu věcí.

Zákonný rámec pro provedené potratu v důsledku prenatální diagnostiky poskytuje upravený §218, odst.2 StGB. Ten rozlišuje mezi záměrným  potratem a potratem  s medicínskou indikací. U první vítězí právo matky na sebeurčením nad ochranou nenarozeného a týká se dětí, které jsou nechtěné, ale pravděpodobně zdravé. Částečnou zákonnou ochranou těchto dětí je povinnost navštívit poradnu, hranice stanovená 12.týdnem těhotenství a to, že jde o placený zákrok. V případě medicínské indikace neplatí ani jedno z toho: žena nemusí navštívit poradnu, neplatí časové omezení a náklady na diagnózu i potrat platí daňový poplatník (společnost). Zákonodárce tak měří dvojím metrem: nechtěné děti jsou chráněny více nežli děti nemocné nebo postižené.

Zdravotní indikace má za úkol "zabránit ohrožení života nebo závažnému narušení  tělesného nebo duševního zdraví  těhotné" (§218) a to pokud se takovému ohrožení "nedá zabránit jiným žádoucím způsobem". Při takové indikaci potratu je nenarozené postižené dítě vyhodnoceno  jakožto ohrožení tělesného nebo duševního zdraví nastávající matky, jemuž se má potratem zabránit. Formálně vyjádřeno není zde cílem zabít dítě, ale "zachránit" matku. Ovšem nebylo nikdy prokázáno, že by matky postižených nebo chronicky nemocných dětí byly nějak těžce psychicky poškozeny. Přesto se tato indikace často využívá k provedení potratu postižených nebo nemocných dětí, protože jsou nežádoucí a ne proto, že by matku psychicky zničily.

Vedlejší účinky

Prenatální diagnostické postupy mají vedlejší účinky nejen fyzické, ale i duševní. Naruší se jimi vztah matky a nenarozeného dítěte - je to pak "těhotenství na zkoušku". Vzniká nebezpečí, že matka v prvních třech až čtyřech měsících těhotenství - tedy až do momentu, kdy dostane výsledek, že "vše je v pořádku" - nebude chtít navázat kontakt s dítětem ze strachu, že by ho musela opět přerušit.

Kdo jen trochu rozumí psychologii nenarozených, si dokáže představit jaké účinky má taková "zkušební fáze". Narušení tohoto vztahu může navíc vést k psychosomatickým komplikacím, k předčasným bolestem, zvracení apod.

U punkce plodové vody je asi 0,5 až 1% riziko potratu a často vyvolává předčasné porodní bolesti. Ovšem to není jediný důvod, proč je třeba před každým diagnostickým opatřením nebo jiným zásahem podrobně probrat klady a zápory, přednosti a rizika a veškeré důsledky takového postupu. Kdo by po punkci odmítl potrat i v důsledku nepříznivého nálezu, kdo praví "přijímám to, co ke mně přichází a jak to ke mně přichází", nemusí se jistě poddávat stres a podstupovat rizika s tímto postupem spojená. Sice se obecně počítá s tím, že bude ženě poskytnuto poradenství i v tomto smyslu, ale nakonec většinou přijde zkrátka.

Ostatně každá žena má právo prenatální diagnostiku, včetně ultrazvukového vyšetření poruch a novotvarů, zcela odmítnout. Každý má právo nevědět.

Cíle moderní prenatální a těhotenské prevence je možno shrnout následujícím způsobem: Početí nového pozemšťana (což je proces, jenž zahrnuje těhotenství, porod a šestinedělí) pojmout pro matku i dítě co nejdůstojněji, nejbezpečněji a nejslavnostněji.

Cílem prenatální diagnostiko oproti tomu je: Stanovit při početí (nebo po početí) nového pozemšťana, zda je vítaný a přijímaný, nebo zda musí být násilím vyhozen ze dveří.

Tyto dva cíle se spolu nesrovnávají – to je jeden z nejvážnějších problémů prevence v současné době.

Život dávat – život brát

A jak to vůbec, že současná společnost skýtá tolik příležitostí rozšiřovat prenatální diagnostiku? K tomu přispěla nejen nabídka medicínských technik ale také celková atmosféra ve společnosti. Hlavní otázkou, kterou si musíme dnes položit, je: Jak naše společnost přijímá nemoc a nemocné? Vnímáme postižené a nemocné jen jako neproduktivní zátěž, rušivý a nákladný element společenského života?

Moderní medicína umožňuje předejít narození mnoha postižených dětí. Tak se stalo, že těhotné ženy mají nyní možnost volit (již to není osud ale volba), zda takové dítě porodí nebo tomu zabrání. Tím se ovšem po ženě žádá, aby rozhodla o životě nenarozeného dítěte, o tom, zda je života hodno nebo nehodno. V jejím duševním rozpoložení, jež jen stěží umožňuje jasné rozhodování má navíc v časové tísni vyřešit jednu z nejtěžších eticko filosofických otázek. Lékaři a politici couvají a snaží se vyhnout nutnosti zaujmout jasné stanovisko a tak "tolerantně" přiznávají ženě právo rozhodnout se sama. Její rozhodování se však neděje svobodně a bez nátlaku, neboť její okolí, lékaři, společnost a nezřídka i její partner se stavějí na stranu potratu. Potrat po 18.týdnu těhotenství se pak prakticky rovná porodu: trvá několik hodin.

A jaký je tento postup z hlediska dítěte? Nenarozené dítě se právě vydalo na cestu do nového pozemského života, v němž se má narodit jako postižené. Násilím je mu však zabráněno do něj vstoupit. Právě stvoření, které má nejvíce zapotřebí ochrany a péče, je to odepřeno. Tak myšlenka převtělování a karmy vrhá specifické světlo na otázku potratu, na otázku předživotní selekce ze "zdravotních důvodů".

Co vlastně znamená pro lidský život nemoc nebo postižení? Přijít na svět právě takto, bylo pravděpodobně rozhodnutím dítěte samého a asi tím něco sledovalo. Když však ho takto nechceme a posíláme ho zpět, vyvstává otázka, zdali tím skutečně ještě předcházíme utrpení, nebo naopak působíme utrpení ještě větší.

Co tedy pro nás může znamenat život s postiženým nebo nemocným? Podle toho, co říkají rodiče takových dětí, zjišťujeme, že takový život je sice někdy těžký, ale zároveň s sebou přináší mnoho cenných zkušeností.

Předimplantační diagnostika

Speciální formou prenatální diagnostiky je předimplantační diagnostika (PID). To je vyšetření embrya zplozeného in vitro (ve zkumavce, v rámci umělého oplodnění), jemuž se v jeho šesti- nebo osmibuněčném stadiu  odejmou dvě buňky, aniž by to mělo prokazatelný vliv na jeho další vývoj. Odebrané buňky se pak zkoumají na výskyt jistých chromosomálních a genových kritérií. Jenom je-li nález negativní, přenese se dále embryo do dělohy.

Tato metoda je vhodná především u známých dědičných chorob. A poněvadž poznáváme domnělý genetický základ u stále většího množství chorob, množí se i podněty k předimplantačnímu vyšetření. V současnosti je tato metoda v Německu ještě zakázána. Ovšem šetření prováděná v cizině ukázala, že u dvojic, které požadují předimplantační vyšetření, je šance na normální průběh následného těhotenství vskutku malá: jen každá sedmá žena porodí (i po více pokusech) dítě. V celé Evropě bylo v letech 1993 až 2000 provedena předimplantační diagnostika u 6465 embryí pocházejících od 886 dvojic. Narodilo se 162 dětí, z toho 37 dvojčat. Z toho plyne enormní náročnost a spotřeba embryí, pročež se dává vzniknout přespočetným embryím, které se naopak následně mohou využívat například k embryonálnímu výzkumu.

Odpůrci této metody se vyslovují pro ochranu nenarozeného člověka od okamžiku oplodnění a proti jakékoli selekci z medicínských důvodů. Navíc se obávají, že možnost předimplantačního vyšetření může působit na dvojice jako nátlak, aby v každém případě zabránili ve zrození nemocných nebo postižených dětí, jak se to již nyní děje prostřednictvím vyšetření punkcí plodové vody. Argumentem zastánců je, že i při stávající praxi potratu následkem pozitivní prenatální diagnostiky se blaho rodičů staví na první místo před blaho nenarozených; dále že pomocí předimplantační diagnostiky dá předejít emočně náročné punkci plodové vody a následnému potratu, takže podobně jako u spirály nebo známe "pilulky po" dochází k potratu jen několik dní po oplodnění. Tato metoda je legální ve většině sousedních zemí i ve Spojených státech.

Místo a způsob porodu

Porod

Porod znamená konec intimní vzájemnosti a skrytosti. Výjimečný stav nazývaný těhotenstvím skončí a dojde k prvnímu oddělení dítěte od matky. Matka zjišťuje, že již nemůže dále dítě nosit a živit tímto způsobem. Stává se neklidnou, nastupuje určité napjaté očekávání. I dítě vnímá, že dospělo k hranici, kterou musí překročit. První impuls k započetí porodních bolestí vychází od dítěte – to ono udává moment, kdy se děloha začne bolestivě stahovat, aby se po několika náročných hodinách od dítěte osvobodila. Toto oddělení, toto překročení hranice je pro matku i pro dítě bolestivé a někdy přivádí oba nebezpečně blízko k hranici existence. A nejen psychicky, i v tělesném smyslu často dochází až k extrémům. Má-li v sobě těhotenství cosi zasněného, porodní bolesti stahují a poutají opět tělo, ducha a duši  těsně k sobě a zpozemšťují je.

Když tato fáze končí, není již žena většinou tolik sužována bolestí, ale nastává puzení tlačit, a to je většinou vnímáno jako úleva. Impuls vyzařovaný dítětem mocně působí a velmi posiluje vůli matky. Nabude odvahy a síly, i když si krátce předtím myslela, že už nevydrží. Namísto trpného snášení bolestí může teď aktivně spolupůsobit. Najednou se uvolní netušené síly, jež posouvají a tlačí dítě na svět. Napětí střádané celé hodiny nyní dosahuje vrcholu v okamžik, kdy se ukáže hlavička dítěte; pak už je během několika sekund venku z matky celá. A jakmile se narodí hlava zanedlouho následuje i celé tělo. Dítě je tu!

Tento okamžik, kdy dítě leží již teple zabaleno matce na břiše, je jedinečný, hluboký prožitek. Napětí se proměnilo v pocit údivu a úcty a všichni okolostojící stanou udiveni. Kdokoli, kdo smí být přítomen, když přichází na svět nový člověk a slyší jeho první nádechy, někdy i hlasitý pláč, každý kdo smí prožít radost, vděk, štěstí a rodičovskou lásku, kterou si rodiče platí vzájemně i vůči svému dítěti, zažije hluboký pocit vděčnosti.

Po porodu

V určitou dobu po vlastním porodu, většinou do půl hodiny nastává vypuzení placenty. Placenta je během těhotenství pro nenarozené dítě důležitý orgán, neboť přejímá funkce všech těch orgánů embrya, které ještě nemohou zastat jeho vlastní orgány. Plní tak úlohu plic, ledvin, jater, střeva i hormonálních žláz. Ale postupem času se veškeré tyto funkce postupně vstřebávají dovnitř, s konečnou platností to nastává při porodu. Proto musí tento praorgán při porodu zemřít.

V mnohých kulturách se přikládá porodu placenty velký význam. Skoro všude na světě se setkáváme s obřadným pohřbíváním placenty.  I dnes je na místě tázat se, co se s ní vlastně má stát. Má ji prostě porodnice vyhodit s ostatním odpadem, nebo je vhodnější její "pohřeb" řekněme v zahradě, nebo na jiném místě?

Naznačeným způsobem může porod probíhat, jde-li vše dobře a jsou-li příznivé podmínky a příslušná asistence. Velmi záleží na přípravě na porod a samozřejmě také na tom, kde porod probíhá. V naší společnosti máme ten luxus, že si můžeme vybrat, kde, jak a s kým budeme rodit. Nemusíme a ani nemáme to nechávat náhodě, nebo se chovat "jak je to obvyklé". I tato možnost s sebou nese nutnost se rozhodnout. Musíme si zvolit jednu z možností a stát si za svou volbou.

Ovšemže je jasné, že k tomu může dojít i úplně jinak, nežli jsme chtěli a než jak bylo plánováno. A kdo se příliš váže na své představy a nedokáže se přizpůsobit skutečnosti, může se stát sám překážkou v porodu.

Místo porodu

Jako místo pro narození dítěte si můžeme zvolit kliniku, porodnici nebo volit porod doma. A spektrum klinických možností se prostírá od malé, důvěrně nám známé kliniky v sousedství až po porodnické centrum s veškerým moderním kontrolním aparátem, s dětskou klinikou a jednotkou intenzivní péče. A na každé klinice se dá rodit buď ambulantně, nebo při pobytu zahrnujícím i část (několik dní) ze šestinedělí. Jen minimum klinik má plán obsazenosti, takže většinou není dopředu známo která porodní asistentka a který lékař budou při porodu. Stále více klinik se snaží vtisknout svým porodním sálům příjemnější, skoro domáckou atmosféru - jednají tak ovšem spíše z konkurenčních důvodů nežli z přesvědčení. Často také nabízejí akupunkturu, homeopatii a možnost rodit do vody. Atmosféru při porodu však mnohem více nežli vnější okolnosti určuje samotný postoj vůči porodu.

Asistovaný porod v domácnosti, čili porod doma případně v porodnici je dobrá a osvědčená alternativa k porodu na klinice, pokud nejsou ve hře žádné závažné rizikové činitele.

Pokud se díky anamnéze a průběhu těhotenství dá očekávat normální porod, máme při porodu doma vlastně vše, co je třeba k optimálnímu průběhu porodu: důvěrně známé intimní prostředí; porodní asistentku, kterou již známe a jež o nás zpravidla také již pečovala během těhotenství a je stále přítomna; i možnost přivítat dítě ve vlastním domě a podle vlastních představ. Za takových podmínek může porod probíhat mnohem uvolněněji a tudíž méně komplikovaně nežli na klinice. A pokud ve vážných případech je přesto třeba přesídlit na kliniku, cesta zpravidla netrvá více než 20 minut. Výsledky šetření opakovaně udávají pro domácí porod výsledky nikterak horší, ba často lepší nežli pro srovnatelné porody na klinikách.

Přání rodit u sebe doma samozřejmě nesmí být svévolné a ni fundamentalistické. Rodiče, kteří se rozhodnou rodit doma si vše velmi promýšlejí - právě proto, že to u nás už není běžné. Jistě to nejsou lidé přesvědčení o tom, že příroda se musí neustále kontrolovat s použitím veškerých dostupných technik, nebo že je ji třeba neustálými zásahy vylepšovat. Aby se dospělo k plodnému rozhodnutí, je třeba času a mnohých rozhovorů Je důležité, aby se partneři dohodli, jak bude probíhat následné období, aby vyhledali kompetentní porodní asistentku, které budou oba důvěřovat, ale aby i přes toto rozhodnutí si zachovali otevřenost vůči jiným cestám, kdyby to mělo dopadnout jinak. Někdy bývá také prozíravé připravit obě varianty - porod doma i na klinice a konečné rozhodnutí učinit až v okamžik, kdy porod nastane.

Porodnice řídí a spravují většinou porodní asistentky, někdy ve spolupráci s lékařem. Možnosti pro zaopatření,  dohled a ošetření v porodnici se příliš neliší od porodu doma.  Pokud jsou doma nevyhovující podmínky (stísněnost, rušnost - to vše může vytvářet zábrany) může být porodnice vhodnou alternativou.

A má pro dítě význam jak přijde na svět? Například císařským řezem nebo normálně? Samozřejmě, že odpověď je ano! Způsob, jakým se kdo rodí, je pro každého člověka typický, patří k jeho specifičnosti k nádechu, jaký dostává jeho život. Porod o deset týdnů předčasný nebo naopak o 14 dní zpožděný, několikahodinový obtížný porod za masivního angažmá sestry nebo porod rychlý, musí-li se mu pomáhat zvonem nebo dokonce ho vyjmout císařským řezem, hlásí-li se na svět hlasitým křikem nebo potřebuje-li k adaptaci delší dobu, ale i to zda někdo přijde na svět za časného jitra nebo naopak pozdě večer, to vše jsou zvláštnosti které spoluutvářejí život individua a náleží k jeho individuálním rysům.

Předčasný porod je rozsáhlé téma - mnoho pozitivního se na tomto poli udělalo v posledních letech mj. z podnětu vídeňské pediatričky Dr.Marcovich. (viz Seznam literatury)

Císařský řez

Při úvahách o tom  "jak", zaujímá císařský řez výsadní postavení. Na namáhavou cestu úzkým porodním kanálem je třeba pohlížet jako na první intenzivní kontaktní a hmatový zážitek. Dítě porozené císařským řezem tento odpor nezažije, nemá tento hmatový zážitek. V moderní vývojové psychologii se stále více poukazuje na význam takových prožitků. Tak jsou například tělesný dotyk, oblečení a hračky z přírodních materiálů důležitými oporami dítěte pro jeho stabilní vývoj. Pokud dítě nemohlo učinit tuto zkušenost z důvodu nutného císařského řezu, musí se v prvních letech života věnovat zvýšená pozornost vývoji jeho hmatu a je na to třeba přinejmenším myslet, pokud pomýšlíme již předem na císařský řez.

Už několik let jsou kliniky, kde nechávají na těhotných ženách, aby se rozhodly, zda chtějí porodit vaginálně nebo císařským řezem. U císařského řezu jsou rizika pro matku prakticky stejná jako u normálního porodu; proto by měla mít žena svobodu rozhodnout, jakým způsobem chce porodit - tak míní někteří porodníci. Jsou ženy, které se chtějí vyhnout bolestné zátěži vaginálního porodu, nebo soudí, že bude dítě vystaveno menšímu riziku, když se dají plánovaně operovat. O této otázce se v odborných kruzích vášnivě diskutuje, ovšem mnohé kliniky již nyní chápou sama sebe spíše jako poskytovatele služeb a tudíž se snaží vyjít vstříc veškerým přáním pacientů. Záměrný porod císařským řezem - to odpovídá zcela trendům k bezbolestnému porodu a naší před bolestí utíkající společnosti.

Krátce po porodu

... z hlediska dítěte

Po porodu se nejprve věnuje pozornost hlavně dvěma osobám - dítěti a šestinedělce. Nemůžeme se zde zabývat kojením, oblečením, péčí o novorozence - to neumožňuje rozsah tohoto spisku. Doporučuje se však sehnat si před porodem dostatek základních informací o základním "zdravotní péči" o dítě, abychom nebyli ve svém rozhodování odkázáni na jiné. Tato péče spočívá především v podávání vitaminu K, vitaminu D a fluoru. Kdo se již předem sdostatek nevybavil kritickými informacemi, může být poměrně rychle přesvědčen o údajné nezbytnosti a neškodnosti těchto prostředků. Totéž samozřejmě platí pro očkování, do však bude aktuální až později.

Vitamin K

Vitamin K má významnou úlohu při srážení krve. Je ve veškeré rostlinné potravě a také v mléku, nejvíce ho obsahuje listová zelenina - salát, zelí, mrkev a také sójový olej. Novorozenec potřebuje normálně asi  1mg vitaminu K na den, což mu pokryje mateřské mléko. Kojené děti dostávají méně vitaminu K nežli děti dokrmované produkty z kravského mléka nebo kašemi. To vedlo  tomu, že v letech před zavedením všeobecné profylaxe pomocí vitaminu K se u dětí  pouze kojených projevovalo v častějším krvácením, případně i krvácením do mozku vlivem nedostatku vitaminu K. Takové krvácení mohlo vést u dítěte k trvalému postižení nebo i ke smrti. Jakkoli se takové krvácení vyskytuje velice zřídka , postihují v průměru každé desetitisící dítě, přesto znamenají pro tyto děti ohrožení a hlavně se děti jím postižené dají těžko rozeznat. To vedlo k doporučení podat všem dětem třikrát - bezprostředně po porodu a na 2. a 3. preventivní prohlídce vždy dvě 2mg kapky vitaminu K. Je to asi 2000-krát více nežli dostává dítě denně v mateřském mléku. Tuto dávku si dítě částečně uchovává až do další dávky.

Co tedy máme proti tomuto oficiálnímu doporučení vitamínové profylaxe vitaminem K, proti těmto celkem šesti kapkám?

Je třeba vzít v potaz, že tato dávka je nepřirozeně vysoká. Nebyly sice dosud pozorovány žádné vedlejší účinky, nicméně se přesto můžeme ptát, nemá-li to přece jen nějaký smysl, že mateřské mléko obsahuje mnohem méně vitaminu K nežli kravské mléko a jiné potraviny. Experimenty na zvířatech ukázaly, že extrémně nízký obsah K-vitaminu v krvi embrya chrání před poškozením chromozómů; zdá se rovněž že vitamin K blokuje protinádorovou obranu. Z těchto důvodů a také proto, že jsou další s vitaminem K a jeho funkcí v lidském organismu spojené nezodpovězené otázky, bychom se měli k otázce paušálního podávání takové vysoké dávky vitaminu K stavět kriticky a sami se rozhodnout , zdali ho použijeme.

Jaké jsou alternativy?

1.     Podle holandských zkušeností je denní dávka během prvních týdnů života25 mg, což se rovná dvěma kapkám zředěného roztoku, účinnější nežli, co se doporučuje v Německu. Denní podávání vitaminu K je také přirozenější nežli trojí podání silně zvýšené dávky. Ale i tak dostává dítě denně asi dvacetkrát víte vitaminu v porovnání s mateřským mlékem.

2.     Kdo se rozhodne proto K-vitaminové profylaxi, má možnost až dvakrát zvýšit obsah vitaminu K v mateřském mléku bohatým požíváním hlávkového salátu, listové zeleniny, mrkve a sojového oleje. Ochrana proti krvácení není sice tak veliká jako když se podává vitamin K v kapkách, ale zase se není třeba obávat vedlejších účinků.

Fluor

Fluor má chránit proti zubnímu kazu. Je obsažen v pitné vodě ( v různých oblastech různě) a také v mateřském mléku. Stejně jako u vitaminů K a D se obecně doporučuje předávkovávat každé dítě denně v jeho prvních letech života na v zájmu zvýšené prevence proti zubnímu kazu. (1/4 mg znamená pro kojence dvacetinásobek oproti množství přijímanému přirozeně prostřednictvím mateřského mléka.) Ovšem zubnímu kazu se, jak je známo, nejlépe předchází budováním správných stravovacích návyků (tedy například nejíst průběžně, omezením sladkostí a sladkých nápojů) a pravidelným čištěním zubů. Málo se toho ví o dlouhodobých následcích častého a příliš vysokého přísunu fluoru. Zastánci neustále poukazují na jeho neškodnost. Antroposofičtí lékaři všeobecné podávání fluoru všem kojencům obvykle nedoporučují. Pokud je ve speciálních případech fluoru třeba, nezačíná se s ním většinou dříve než ve třech letech.

Vitamin D

Vitamin D sice nese označení vitamin a dostává tak přívlastek neškodnosti a zdravotní prospěšnosti, ve skutečnosti jde však o hormon. Hormony si tvoří tělo samo - hormony musejí přicházet zvenčí. Vitamin D se tvoří v kůži. Tento proces podporuje sluneční záření. Doporučení podávat po narození vitamin D slouží k předcházení křivice. Soudí se, že tento problém je s to na až dvě zimy vyřešit všeobecná vysoká dávka vitaminu D. I u něj poukazují jeho zastánci na neškodnost. Což ale zůstane hormonální terapie způsobující tvrdnutí kostí, skutečně bez jakýchkoli (pozdních) následků? Křivice je nemoc z nedostatku světla. Každodenní procházkou - i když třeba zrovna nesvítí slunce - se tudíž dosáhne mnoho. Přesto může být někdy nutné určitým dětem podávat během temných měsíců roku pravidelně vitamin D. Máme-li tuto individuální potřebu správně posoudit, je potřeba rady dětského lékaře, jenž odhadne rané příznaky křivice, poradí stran výživy a působení slunce a případně nasadí homeopatka nebo anthroposofické léky.

...pro matku

Během těhotenství směřuje matka své soustředění a očekávání na porod. Porod je pro ni vyvrcholením a závěrem těhotenství. Na to, co následuje bezprostředně potom, se většinou myslí méně. Ale jako ku porodu byla velká a rozsáhlá příprava, má i dlouhé dozvuky. K celkovému obrazu mateřství nepatří tato o fáze o nic méně nežli samo těhotenství.

3estinedělí je čas, ve kterém se mění orientace - tělesně i duševně. "Jiný stav" skončil, ona poněkud povznesená a trošku zasněná nálada, onen pocit , že jsme neseni naráz ustoupil pocitu, že musíme mnoho snést. Čas šestinedělí a kojení je v protikladu vůči těhotenské uvolněnosti pevnější. často vnímáme zesíleně pozemskou tíži se všemi úkoly a nároky, které s sebou nese.

Tělo se "vrací do normálu". Děloha nabývá rychle své původní velikosti, prsa se připravují na kojení. Tato doba je dobou nevýraznější hormonální proměny. To je ale jen důsledek konstitučních změn, probíhajících při a po porodu. Hormony samy nezpůsobují příznaky šestinedělí. Ta ohromná  a bytostná proměna se nedá redukovat na hormonální úroveň.

Duševní proměna je především v tom, že - pokud jde o první dítě - se žena už opravdu stává matkou, když už dítě nenosí v sobě, ale má ho vedle sebe. To je rozhodující krok při oddělení dítěte a matky, i když dítě zůstává stále velmi blízko a  potřebuje mnohou péči. I partnerství se proměňuje tímto přechodem od žití v dvojici k žití ve třech Vyžaduje to také proměnu otce, když jeho žena věnuje svou pozornost a čas jen dítěti a i při něžnosti a intimitě je stále přítomno. I otec nebo partner by si měl nyní udělat čas na orientaci v nové situaci. Proměny v náladě své partnerky by měl brát sice vážně, ne však osobně.

V těhotenství okolí běžně akceptuje, že žena je chráněna před plným zatížením a že si stěžuje na to či na ono. Ale to přeci má po deseti dnech šestinedělí zmizet...- tak se od mladé matky očekává, že se v této době zotaví. Ovšem u mnohých matek to trvá pět, šest, i devět měsíců, než si zvyknou na život v nové situaci s novými nároky. Mnoho žen má v té době potíže, např. je bolí hlava nebo záda, mají kolísavou náladu, nedokáží se soustředit, špatný spánek a rychle se vyčerpají. Okolí je většinou těžko akceptuje a tak má i žena potíž se s nimi vyrovnat. často se za ně stydí, nebo si myslí, že je nemocná. Často pomůže již osvobozující sdělení, že je něco takového běžné a že není jediná žene, která se "rozzářená stará v uklizeném domě o dítě a manžela".

Takové pocity v sobě mívají cosi rozporuplného a dvojznačného. Smutek a radost tak chodívají spolu ruku v ruce a obojí je přitom autentické a je to třeba chápat z přirozené podstaty citového života jako takové. Po porodu převládá většinou veliké štěstí a radost z dítěte a z toho, že porod dopadl dobře. Něco takového také okolí o čekává; ovšem současně mohou v citovém životě zavládnout i smutek, pocit prázdnoty, osamělosti , aniž by se tím radost narušila. Tím , že  takové pocity budeme u sebe i u druhých akceptovat, můžeme předejít jejich potlačení a trvalému usazení v životě.

V době bezprostředně po porodu existuje tedy široké spektrum vzájemně protichůdných nálad a citových výpovědí. Nejznámější jsou ony "plačtivé dny", které se vyskytují ponejvíce v prvním týdnu a druhý den může být zas všechno dobré. Pokud se vyskytnou i v dalších týdnech, nebo pokud se i po týdnech stále střídají nálady, mělo by se o tom promluvit s porodní asistentkou nebo s lékařem.

Závěr - vyznění

Jako loď na dlouhé zámořské plavbě mezi různými útesy a proudy, tak je dítě vedeno obdobím těhotenství. Vlnobití a příboj je někdy vysadí na břeh měkce, jindy tvrdým pádem. Tak se vlnivými stahy rodí dítě z vody na svět.

Je to jakoby bylo dítě na této cestě provázeno andělem, který mu předává stále více řízení a odpovědnost. Ani po porodu ho nenechá na holičkách, je mu blízký i poté, ale jinak. A jestliže ona cesta skončí neočekávaným způsobem nebo bolestně, neznamená to, že to bylo nečekané i pro něj.

"Maminko, bylo to těžké dojít až k tobě. Ale anděl mě přenesl  přes propastnou hlubinu.”

Můžeme se, ať už v úloze nastávajících rodičů nebo porodníků, pokusit v době těhotenství a porodu všemi dostupnými prostředky tu plavbu sledovat a pomoci při přistání. Úskalí se vynasnažíme včas odstranit a často tak můžeme účinně pomoci. Ale nesmíme zapomenout, že kurs plavby určují v prvé řadě dítě a jeho anděl.

Život nás staví před množství otázek. Je toho mnoho, co obyčejným rozumem nepochopíme. A hádanky se nám mohou stát dvířky

Zpět na hlavní stranu blogu