Andresius | Židovství mezi Křesťanstvím a Islámem (Udi Levy)

"Prodchněte ohněm východu,
čemu dal Západ tvar...'[1]

Jeruzalém - duchovní místo

Pro všechna tři náboženství, jež vidí svého praotce v Abrahámovi, je Jeruzalém více nežli pouhé místo v pozemském smyslu.  Znamená pro ně ohnisko duchovního dění. V případě  Jeruzaléma se zapojuje do hry u všech tří náboženství střídavě pozemské i nebeské. Trochu se tomu podobá. když Rudolf Steiner popisuje, jak duše vnímá zemi po smrti, nahlížejíc ji jaksi "shůry":

"...na východě země modrofialová, na západě červenožlutá... Když se zemřelý zaměřuje na určité body v našem současném koloběhu času, může vyzískat na místě, které zde na Zemi znamená a je signováno jako Palestina a Jeruzalém, z onoho modrofialového ve svém zření ještě cosi zlatistého, jakýsi zlatistý útvar, krystalický tvar, který pak ožívá: to Jeruzalém viděný duchem!”[2]

Jeruzalém je místo, na němž se kříží cesty, které vyznačují mohutné kulturní vlivy, místo, jež dodnes určuje podstatu západního světa.

Počátek dějin Židovstva

Abrahám pocházel z města Ur v úrodném půlměsíci , tedy ze známého Dvojříčí - Mesopotámie, z dnešního Iráku.  Řeky Eufrat a Hiddekel (Tigris) jsou dvě z oněch čtyřech, jež pramení v zahradě Eden - tak praví Bible (Gn 2,10-14). Letniční zážitek (Sk 2) je ohlasem vyprávění, jež se nachází v Bibli těsně  před povoláním Abraháma - vyprávění o stavbě babylónské věže. Lidé mluví jedním jazykem.  A chtějí se prostřednictvím věže vystavěné z pozemské substance vzepnout až do nebe. Věž zničí boží ruka, řeč se zmate, lidé rozptýlí (Gn 11,1-9) A pak zaslechne Abrahám hlas Jahweho a vytáhne směrem na západ, kde leží zaslíbená země.  Ze země měsíční kultury, kde kdysi leželo geografické centrum chaldejsko-babylónské kultury, táhne na západ. Ale do Jeruzaléma hned nedospěje. Nejprve táhne se svou ženou Saraj (až později z ní bude "Sára") do Egypta, do faraónské sluneční kultury.  Teprve až vstřebá vlivy obou těchto kultur, vytáhne zpět do zaslíbené země; nyní však putuje od západu na východ.  Teď je teprve zralý pro to, aby vystoupil k Jeruzalému (800 m nad mořem), kde se setká s Melchisedekem, kněžským králem a slaví s ním pradávnou formou předobraz svátosti, v němž se obě bytosti vzájemně duchovně poznají, když se spolu dělí o víno a chléb. (Gn 14,18-20)

Abrahám plodí pak dva syny: Izmaele a Izáka.  Narození Izmaelovo zvěstuje jeho matce anděl takto: "Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael ” (Gn 16,11) - to je formulace, jež se doslova opakuje při zvěstování panně Marii (Lk 1,31) Izák je syn Sáry a i ten má dva syny Jákoba a Ezaua.  Ezau je podobně jako jeho strýc Izmael člověk svázaný s přírodou. Izmael se stává "zpustlíkem" - je totiž odložen a vystaven působení pouště, a to na východ od zaslíbené země. V tradici platí za praotce arabských národů.  Dvanáct synů Jákobových, praotcové dvanácti kmenů,  z nichž má povstat a utvořit se starověký národ Hebrejů, táhnou na západ, do země Egyptské.  O čtyři sta let později následuje odchod z Egypta pod vedením Mojžíšovým. Po čtyřiceti letech bloudění v Sinajské poušti dobude konečně Jozue postupem od východu k západu zaslíbenou zemi. Mojžíš umírá, aniž by byl do Země vstoupil. Podle tradice leží jeho hrob kdesi na hoře Nebo na východ od Mrtvého moře.  Saul pak zakládá království (2Sam 1,9-10), které po něm přejímá David a jeho syn Šalamoun již smí zbudovat v Jeruzalémě chrám. Při jeho budování využívá dalších vlivů, jež se ozývají: ze severu vlivu tyrského krále Hírama , z jihu sabejské královny.  (Sába byl vnuk třetí Abrahámovy ženy, Ketury, kterou si Abrahám vzal po obětování Izáka - to je v Gn 25,1-3)

Jeruzalémský chrám je však roku 586 př.Kr. zničen bouří babylónské invaze a starověký národ Hebrejů je poslán do vyhnanství, opět na východ, do Babylóna. Ještě jednou bylo třeba vstřebat aspekty východní měsíční kultury, než nastal čas zrození nového světového náboženství.

Řecký vliv

V pátém století před křesťanskou érou byl vysvěcen druhý Jeruzalémský chrám.  Ve čtvrtém století táhne na východ Alexandr Makedonský.  Dorazí i do Jeruzaléma, ale nezničí ho. Velekněz oděný v kultickém rouchu mu otevírá chrámové dveře; obě osobnosti se setkávají a vzájemně uznávají svou spirituální mohutnost.

Tažením Alexandrovým je podnícen všude tam, kudy protáhl, tedy i v judské zemi, silný helenizační proces. A tu se náhle po bok Jahweho kultu dostal božský svět - svět bohů, kteří stáli blizoučko člověku, bohů, kterým mohl člověk snad i tykat - jehož prostřednictvím se připravovalo klíčící vědomí, myšlenka syna a synovství božího. S ní se čistý abrahámovský monotheismus, determinovaný silně myšlením, nemůže vypořádat bez určité syntézy s helénistickou teologií. Připravuje se tím na okamžik, v němž se zjeví člověk, jenž přinese lidstvu božství úplně jiným a novým způsobem. K židovskému obyvatelstvu Judské země musel dospět nový helénistický obraz božství, aby připravil vědomí lidí na tuto událost, událost jaká ještě nikdy nenastala. Tentokrát to byl vliv přicházející  ze severu, z Řecka.

Z jihu pak, ze říše Sabejců, pronikaly v předkřesťanských stoletích do Negevské pouště na jih od Jeruzaléma různé kmeny. Ty s sebou přinášely svou vlastní kulturu a kulty, v nichž silně působil jednak princip zmrtvýchvstání, jednak souhra slunečních sil s měsíčními.  Přinesly si ze Sáby spolu dva symboly: z popela povstávajícího ptáka Fénixe a obraz slunečního disku neseného měsíčním srpkem, tedy symbol, který o tisíc let později vejde ve známost jako symbol Svatého Grálu.[3]

Takové tedy jsou vlivy, jež působily duchovně i v geografickém smyslu na oblast, jejíž střed tvoří město Jeruzalém. V krajině se projevují jako dvě přímky, protínající se křížem, v jejichž průsečíku leží Jeruzalém.

A teprve teď se rodí ve stáji dítě. Od Abraháma byl k tomu lid připravován - svými vlastními dispozicemi, ale též přejímáním kulturních a náboženských vlivů cizích kultur. K takovému obohacování docházelo díky neustálému duchovnímu proudění a teritoriálním posunům.

Rozptýlení židovského lidu

Asi 35 let po tajemství golgotském je zničen i druhý Jeruzalémský chrám, tentokráte Římany, a židovský národ je rozptýlen do všech světových stran. A díky tomuto rozptýlení bylo i povědomí o událostech souvisejících se vznikem křesťanství zaneseno k nejrůznějším národům. Po dlouhá století následující po tomto rozptýlení se pro židovský národ ruší vzájemná souvislost náboženské a státní suverenity. Jeruzalém se stává místem, k němuž se napříště budou obracet a na nějž se budou vázat ty nejlepší náboženské city a myšlenky i touha veškerého židovstva z celého světa.

Islámský vliv

570 let po začátku křesťanského letopočtu přichází na Arabském poloostrově na svět Mohamed. Arabský poloostrov byl tehdy už dlouhý čas obydlen.  Zčásti zde žily kultivované nomádské kmeny Arabů, ale také mnohé židovské rolnické rodiny a existovaly i křesťanské obce. Společnost zde byla multikulturní a držela se zcela zvláštních ustanovení. Války se třeba směly vést jen v určitých měsících roku a ve zbylé části roku probíhal nerušeně hospodářský a náboženský život.

Mohamed zažil mnohou božskou inspiraci. Jsou zachyceny v Koránu a tvoří posvátný základ Islámu.

Jedním z prvních činů nově se zrodivšího Islámu bylo válečné tažení na osvobození Kaaby, posvátného kamene v městě Mekka, z rukou "pohanů", kteří  nepřijali Mohamedovo poselství, nebo se o něm nedozvěděli. Od té doby se stal "Džihád", čili "nejvyšší vypětí" neboli "svatá válka"  prostředkem šíření Islámu. Islám je náboženství, jež se od počátku orientovalo především na lidi, kteří žili ještě v polyteistickém vědomí a božský svět jim byl rozmanitostí nejrůznějších působících bytostí. Korán ovšem má být definitivním vyjádřením jediného Boha, zjeveným jeho posledním prorokem, Mohamedem:

"On je Bůh[Ond1] , Jediný:

Bůh[Ond2] nezávislý na úpění a prosbách.

Neplodí a není zplozen;

nikdo mu není roven.” (112.súra)

Lidé z vlastní vůle nebo i násilím obrácení k Islámu rozvíjejí v toku staletí, poté co Islám dobyl na svém tažení z jihovýchodu  - opět přes Jeruzalém - k severozápadu velkou část jižní Evropy, zvláštní, egocentrickou kulturu, jež dělá velké pokroky především ve filosofii a v přírodních vědách a ze západu, ze Španělska působí ve středověku na Evropu jako vyspělá kultura ducha.

Tím že se islámská vojska dala do dobývání celého světa, ztratila orientaci.  Islám se nyní vydává na dobyvačná tažení do všech stran - ubírá se stejnými cestami, kudy byli po roce 70 n.l. vyhnáni Židé. Vůli Alláhovu je třeba nastolit všude.  Nedostatečnou časovou i místní orientaci Islámu nahlédneme, srovnáme-li přesnost, s níž Starý zákon nakládá s časem a prostorem, s Koránem. I Nový zákona přejímá tuto časovou a místní přesnost: " Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za časů krále Heroda..." (Mt 2,1) Koránské súry nepostupují chronologicky, jsou uspořádány od nejdelší k nejkratší a nevztahují se historicky k žádnému místu ani času. Jsou to přece obsahy Mohamedových vidění. Jsou plny obrazů a emočně nabitých obsahů.

Mystika trojího náboženství

Středověké Španělsko kromě rozvoje přírodních věd proslavila i neobyčejně zajímavé spolupůsobení mystiků a okultistů třech náboženství - Islámu, Křesťanství a Židovství.  Od samého úsvitu Islámu panoval vůči "národům knihy", Židům a Křesťanům zvláštní vztah, který ovšem už v samotném Koránu je silně ambivalentní. Na jedné straně se říká: "Nepřete se s lidmi Písma a když, tedy jak nejlépe. Říkejte: ‚ Věříme v to, co nám bylo sesláno i v to co bylo sesláno vám; náš Bůh a váš Bůh je jeden; jemu se odevzdáváme.'” (29.súra),  naproti tomu ale: "Ó věřící, neberte si je za přátele ... Říkejte: Mám vás poučit o těch, kteří mají u Boha ještě horší mzdu? - To jsou ti, které Bůh proklel, na něž se rozlítil a z nichž činí opice a vepře, kdo vzývají ďábla.” (5.súra 58 a 61)

Spolupráce mystiků všech třech náboženství byla velice často institucionalizovanými náboženskými kruhy stíhána. Ústřední postavení v ní měla mystika židovská, takzvaná Kabala. Neoplodnila totiž toto ekumenické spolupůsobení jen obsahově, ale propůjčila mu i jazyk - hebrejštinu, a dodala termíny, jimiž bylo možno postihnout  a písmem a řečí vyjádřit mystické obsahy.

Židovský národ žil v evropské diaspoře a jeho vnitřní náboženský život neurčovala žádná náboženská autorita politického charakteru. Tak mohly v evropských židovských obcích vykvést esoterické proudy - též proto, že jejich spisy byly psány hebrejsky.[Ond3]

Tento proces započal v 11.století, v čase, kdy ve Španělsku kvetla  židovská kultura a kdy Wolfram von Eschenbach psal Parsifala. Příběh Parsifalův, příběh Grálu, je jednou z ústředních položek křesťanské esoteriky. Wolfram vypráví v prvních dvou zpěvech svého eposu, jak Parsivalův otec Gamuret táhne na východ, do Bagdádu.  Tam mu Báruch, kalif Saracénů, propůjčí do štítu nový znak, kotvu. To je kolmé břevno kříže nesené měsíční miskou.

Úkoly židovství

Začneme-li počítat od Abraháma, existují židé a  židovství už asi 4000 let. Jen asi po pětinu celkové doby, sotva 800 let, požívali státní suverenity. Židovská mystika se rozvinula do své bohaté a krásné podoby především v období po dobytí Jeruzaléma Římany a zničení druhého chrámu (léta 68-70 po Kr.), v období od svého rozptýlení až po založení Izraelského státu v roce 1948. Jeruzalém nebyl už chápán především jako určité místo na Zemi, k němuž se upíná touha po vlastním teritoriu, ale mnohem silněji jako symbol spirituálního osvobození, jak to naznačuje úvodní Steinerův text. Situace, v níž se nalézali Židé po celém světě, ale především v Evropě, je podněcovala mnohem více nežli ostatní náboženská společenství k naději na vykoupení. A taková naděje je plodnou půdou, na níž se díky mystickému a meditativnímu prohloubení mohou rozvíjet esoterické nauky.

Jedním z hlavních témat židovské mystiky, Kabaly, jsou reinkarnační úvahy a jejich vztah k očekávanému Mesiáši.  A právě tehdy, kdy se tento rozkvět započíná, ve středověku, vzchází v evropském prostoru nový směr pohybu proudící ze západu na východ, do Jeruzaléma, proud, jenž je ve své podstatě ohlasem islámských dobyvačných tažení, která vycházejíce z Jeruzaléma, zasáhla až Evropu a byla inspirována náboženským ohněm. Teď zase táhnou s mečem a kopím a v touze násilím vyrvat z rukou islámských vládců Kristův hrob do Jeruzaléma křižáci. Židé se těchto střetů neúčastní.  Chybí jim k tomu politická moc. Mohou se však věnovat, pokud je to vůbec za neustálé diskriminace a perzekuce možné,  dalekosáhle pěstování náboženského života.

Často se klade otázka, jaký má zde po golgotském tajemství židovství úkol a proč nadále přetrvává. Zdá se, že - dle zvoleného úhlu pohledu -  je Židovství enklávou, která skrze své utrpení a pronásledování dokázala uchovat pro západní kulturu důležité aspekty esoterické nauky.

Díky antroposofické christologii a zprávám mnohých osob, jež pronikají v posledních desetiletích na veřejnost, vešly ve známost současné zážitky  a prožívání, jež je možné teprve od druhé třetiny 20.století.[Ond4] Lidé, co přežili klinickou smrt prožívají často setkání s Kristem. Rabbi Izrael Baal-šem-tov, zakladatel východoevropského chasidismu , popsal roku 1746 jednomu ze svých žáků svůj mystický zážitek. Popisuje, co se mu událo v meditativním pohřížení: " Stoupal jsem po stupních[4] výše a výše, až jsem vstoupil do svatyně Mesiášovy... a tam jsem spatřil převeliké blaho a nevěděl jsem, odkud ta radost pochází. A soudil jsem, že - Bůh tomu chraň - je z mého odloučení od světa. Ale tu mi bylo sděleno, že jsem ještě nezemřel, že jim tam nahoře stačí, budu-li se s nimi spojovat skrze svatou Tóru ...A otázal jsem se Mesiáše: ‚Kdy přijdeš?' A on odpověděl: ‚ Věz, že v hodině, kdy se tvé vědoucí poznání rozšíří do světa a tvůj pramen se rozprýští více, nežli jsem tě naučil. A ostatní dokáží vystoupit s tebou a sjednotit se[5]. Pak pominou veškeré nádoby[6] a nastane čas vykoupení.[7]

V těchto slovech z 18.století nacházíme již mnohé aspekty toho, co Rudolf Steiner označoval za "éterický zážitek Krista". nebo též "moderní Pavlovský zážitek". Uplynulá první třetina století však přivádí v západní Evropě k moci režim, který se poprvé v dějinách lidstva pokusí zcela vyhladit část lidstva. To způsobí, že Židé celého světa, jakoby taženi všeobecným  globálním vakuem, částečně z vlastní vůle, částečně ze zoufalství a také proto, že jim na Zemi nezbývá jiné místo, kde by mohli vyléčit své rány, jež jim zasadil osud,  se hromadně vracejí do země, odkud byly kdysi vyhnány jejich pramatky. Jistě byl holocaust významný faktor, jenž vedl ke vzniku státu Izrael. Odtud se ale odvíjí znovu slabá, skrytá nitka směrem na západ, nesoucí příslib smíření. A ježto byl tento příspěvek napsán původně německy a do Německa směřuje z Izraele, je třeba, aby ho uzavřely slova izraelského básníka Dana Pagise, který také přežil holocaust:

Svědectví

Ne, ne, byli všude -

Lidé: Uniformy, vyleštěné holínky

Jak jen to popsat,  oni byli stvořený obraz.

Já byl jen stín.

Já měl jiného tvůrce.

A on, ve své milosti, ve mně nezanechal nic, co by zemřít mohlo.

K němu jsem utíkal, vystoupil lehký, modravý,

usmířen. Řekl bych: s omluvou.

Dech a dým, k všemohoucímu Dechu,

bez podoby a těla.