Škola a vzdělání - ještě jednou

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

K mému zde publikovanému článku "Dva velcí škůdci vzdělání" mi poslal celou řadu podstatných a místy kritických připomínekpřítel, též stav učitelského, jenž nechtěl být jmenován. Snad se nebuude hněvat, když Vám zde nyní předložím jeho velomi podnětné připomínky (modré) společně s mými odpověďmi(červenými). Původní text článku je bez zvýraznění.

Abychom si hned od začátku rozuměli: Posláním učitelů a škol je zprostředkovat svým žákům vzdělání. Nic jiného a nic menšího. Pokud se školy a učitelé někde věnují ještě něčemu jinému, například sportu, různým zábavám pro své žáky, jejich "vychovávání", to jest na jedné straně jejich chránění před každou možnou újmou (čemuž mnohé paní učitelky věnují až hysterickou starost) na druhé straně chránění světa před jejich destruktivní činorodostí, besedám o sexu a jiných radostem, jsou to pro ně činnosti sekundární a nemohou zastínit jejich prvořadý úkol, jímž je spolupracovat se svými žáky na jejich vzdělání a ukazovat jim k němu cestu.

Dovoluji si s omluvou hned na začátku uvést delší částečně polemickou poznámku. Učitel resp. pedagog by měl nejen vzdělávat, ale i vychovávat a to na všech stupních škol přiměřeně věku a osobnostem žáků. Podotýkám, že výchova podle mého náhledu nemá nic společného se současným "chráněním", jak jste to trefně pojmenoval. Výchova ve spojitosti s učením znamená vštěpování etických paralel těm, co jsou vzděláváni a tady hraje přirozeně roli integrita pedagoga. Teoreticky o tom kdekdo kafrá, ale v praxi mnoho kafrajících neví, nebo nechce vědět o čem je řeč – tedy podotýkám, že řeč je o tom jak pedagog chápe a sám realizuje etické postuláty. Pokud je pro něho vše relativní, logicky nemůže vychovávat a pak pouze "učí" určité dovednosti a to ještě většinou proti vůli "učených". Povolaných učitelů v tomto ohledu (tedy učit i vychovávat) je jak se jistě shodneme nekonečně méně, než těch stávajících – takže ... viz níže. Nadaní žáci pak jsou sice víceméně vzděláni, ale s ohledem na své vzdělání bez výchovy jdou do skutečného života vybaveni v lepším případě jen "upřímnou snahou" v intencích pokus-omyl a v horším případě jsou to cyničtí utilitaristé. K tomu ještě připodotýkám – ztotožňuji se se zásadně kritickým pohledemna současnou vůdčí filosofickou doktrínu západní civilizace resp. Západu – tj. na postmoderní relativismus, jehož součástí jsou i zhoubné ideje rovnostářství a determinismu. V pedagogické praxi ono rovnostářství v důsledcích znamená – všichni mají právo na vzdělání a to na středoškolské či dokonce vysokoškolské vzdělání (nehledě na IQ, různé PUP, či třeba dokonce zjevné nadání k manuální práci atd.) ... důsledkem jsou středoškolsky vzdělaní jedinci nepoužitelní v úřadě ani v řemesle a vysokoškolsky vzdělaní blbci. Neméně zhoubná je doktrína o "nezaviněném" předurčení (determinismu) sociálním prostředím či jiným "handicapem" ve vztahu k osobnosti člověka, z níž přirozeně vyplývá rezignace na individuální odpovědnost člověka za vlastní chování. To pak v důsledcích znamená nekonečné omlouvání prohřešků neukázněných žáků a charakterově vadných lidí až dochází k takovým absurditám, že učitel se musí v ředitelně a někdy i před arogantními rodiči hájit, proč nezvládá neukázněného žáka, který narušuje výuku a ohrožuje spolužáky namísto toho, aby např. střední škola tohoto žáka prostě vyloučila; a potažmo ... pedagog ve věznici musí nadřízeným vysvětlovat, proč nechce pustit 5x trestaného recidivistu s 8-letým trestem na třídenní dovolenku - "opušťák", když on přitom tak dobře na ubykaci uklízí a pravidelně navštěvuje volnočasové kroužky (to je prosím moje vlastní zkušenost coby toho pedagoga).

Teze, že učitelům nepřísluší vzdělávat je základní tezí tohoto článku a prolíná celým jeho obsahem; k její kritice se tedy vyjádřím níže, po shromáždění všech argumentů. K tomuto vašemu hutnému odstavci však chci něco říci i tak. Vaše postřehy o relativismu, rovnostářství a determinismu jsou velmi cenné. Je to ovšem velmi složitý komplex otázek, který snad ani není možno v úplnosti pojednat. Budu se to snažit maximálně zestručnit:

Postmoderní relativismus je žádoucím plodem filosofické práce 19./20. století (např. Fr.Nietzsche ) - nakolik znamená svobodu jednotlivce nejen v liberálním smyslu, ale také svobodu od předzjednaných soudů, předsudků, ideologických požadavků, případně i "obecně uznávaných" estetických norem...; v tomto smyslu znamená, že jednotlivci je dopřána větší myšlenková svoboda, nežli jaká je vymezena (řádnému) občanu měšťanského státu, řekněme v Bismarckovském nebo i liberálnějším Viktoriánském režimu. Pokud postmoderna znamená toto, je dobrá a žádoucí. Není žádoucí, pokud znamená "anything goes"; to totiž je omyl, nebo něco horšího. Svět není průstupný pro všechno, nepovolí nám všechno, i když nám povoluje hodně, včetně aktivit poměrně sebezničujících (o těch ničivých vůči sociálnímu i přírodnímu okolí ani nemluvě). I to má, bohužel, své kořeny ve filosofické tradici (Sartre). Já proto rozumím té postmoderně dost starodávně, spíše v duchu jejího (pra)dědečka Heideggera, nebo některých dědečků (Ricouer apod.) a její relativismus si vykládám jako "egokognitivní individualismus" (ten termín jsem si právě vymyslel  )

A ovšem jako vše, co počne ve sféře ducha, se asi tento trend (k postmodernismu) nemůže neprojevit dříve nebo později i ve školách. Ale velmi bych se zasazoval o to, aby to byl spíše postmodernismus toho prvého typu, nežli druhého. A je ovšem také samozřejmé, že mnohem spíše bude mít tendenci degenerovat k onomu druhému, neboť ten je, jako všechny plody ďáblovy, velmi příjemný, zatímco ten první je prožlukle intelektuálně náročný. Ale ať tak či tak, je to vliv, který je tady a už působí. Jak a co tedy s ním? Chtít po žactvu škol všech stupňů, aby pochopilo intelektuální základy toho, k čemu intuitivně přilnuli jako k příjemnému lákadlu, je prakticky nemožné. Vidíte, tady se zřejmě projevuje něco z toho, o čem píšu níže: ideál se nedá potřít, než zase ideálem. A postmoderní freestyle JE IDEÁLEM! A jeho následkům se dá postavit jen tak, že proti němu bude postaven (nejlépe nenásilně) ideál jiný. Nejlepším by byly asi takové ty "zelené ctnosti", ale nevím, chytí-li to dostatečně ty mladé. Já teď poměrně dost chodím na různé protivládní demonstrace za sociálně spravedlivější stát, ale mladé tam nevidět! A přitom jich se to týká nejvíc, protože teď se ková jařmo (chomout je nejenom měkké slovo, ale také měkká věc), které může sevřít mnoho generací!

O "právu na vzdělání" píšu hodně a v tom se shodujeme; rovnostářství a determinismus jsou hodně podezřelí kumpáni, zvláště dají-li se dohromady: to pak nemůže nevést nežli k opravdickému sociálnímu inženýrství, v němž musím opravit veškeré danosti (a rozdílnosti), kteří lidé "omylem přírody" mají: Přímá cesta k 1984... Dokonce ani to heslo o rovných šancích, které zní už mnohem lépe, není realizovatelné. A je i trochu namyšlené (ono asi mělo původně sloužit jako volební propaganda, soudím). Protože, kdo může dát všem lidem stejné šance? Ani ta nejspravedlivější společnost to nedokáže. Naštěstí však šance lidem nepřiděluje společnost, ale sféry úplně jiné a zde si troufám tvrdit, že každý dostane TU SVOU šanci. Jak ji využije...? O tom je mnoho krásné a tragické literatury, počínající někde Oidipem a Perzevalem, přes Meyrinka až dodnes... Něco úplně jiného je sociální solidarita a pomocná ruka. Ale o tom se snad ještě rozepíšu níže.

Potud tedy spíše domýšlení Vašich myšlenek. Ve dvou bodech se však musím vůči této vaší úvodní stati vymezit. Prvním je celkový názor na učitelstvo: já nesouhlasím, že by mezi nimi bylo jen málo povolaných. Jistě jsou mezi učiteli lidé nejrůznější a někteří třeba i prostšího rozumu (známe tělocvikáře, že?), ale co jsem potkával a potkávám učitele, mám pocit, že jsou to v drtivé většině lidé obětaví a někteří přímo nadšení; různých nadání, různých temperamentů: někteří empatičtí, jiní méně ,ale povětšinou opravdu oddaní své věci; ne jen "zjednaní zaměstnanci", což je soudím, veliký rozdíl proti většině jiných činností a zaměstnání ve společnosti a – pro mne - znak jejich povolanosti!

Za druhé nevím, co je to "charakterově vadný" člověk. Nerozumím tomu výrazu a přiznám se, že mě i trochu irituje. Nikdy jsem neměl rád, když se lidem přiřazovaly atributy věcí. Je to první malý krůček směrem, na jehož konci dýmá Osvětim. Ale kdybych to chtěl rozebrat, charaktér lat. typus je razidlo, tedy něco, co (lidem v tomto případě) vtiskuje určité předdefinované znamení. (Tedy mimochodem něco dost deterministického!) Vadný charaktér tedy bude něco jako polámaná raznice, díky níž je otisk nečitelný; takový člověk potom je nezařaditelný, vypadá z (automatického) třídění. Prosím pěkně, pokud na někoho takový popis sedí, tak jsem to já a se mnou množství jiných intelektuálů, tuším i včetně vaší maličkosti! Takový "nedefinovaný člověk". Ani hrdina, ani zbabělec, ani padouch, ani světec, ani mudrc, ani pošetilec, ani marnotratník, ani skrblík etc. ad infinitum.

Teprve až budou do škol chodit skutečně jen ti, kteří o vzdělání stojí a usilují o něj, teprve tehdy budou moci učitelé a školy plnit své poslání.

Samozřejmě, už slyším ty námitky: K čemu by to vedlo? To se nám mají potulovat po sídlištích bandy zvlčilých výrostků, kteří nemají co na práci, nejsou pod žádnou kontrolou a ponecháni čistě svým choutkám? Jak by to dopadlo? To by byla přeci katastrofa! A jak vůbec mohou být ve společnosti nějací její členové nikam nezařazení?! Copak je to možné, aby si někdo jen tak žil a nechodil ani do školy ani do práce, nebo na vojnu?

Alternativní řešení: ať si rodiče, – co nechtějí zajistit pro děti vzdělání, případně posílají do školy nezvladatelné děti –, pokud se toho nebudou chtít nebo moci zhostit sami, zaplatí soukromé vzdělavatele, vychovatele, chůvy či zařízení. Pokud bude takováto poptávka, pohotová neviditelná ruka trhu jim jistě tyto soukromé instituce rychle a ochotně naservíruje ... A jejich zaměstnanci? Pseudohumanistů, naivistů i vykuků máme dost, ať se tedy s těmi nevychovanými holomky moří. Kdo to ale zaplatí u chudých??? Nikdo, děti se budou bezprizorně houfovat a propadnou sociálně patologickým jevům!!! ... Takže zase zpět ke státním školám – co takhle školy se zpřísněným režimem (jako mezistanici před výchovným ústavem) s povinným finančním podílem rodičů (poměrně k jejich příjmu). Nic lepšího mě nenapadá. Možná jsme jako společnost – civilizace v takovém stadiu, že řešení neexistuje. Resp. budou jím Číňané.

Vidíte to, soudím, realisticky a správně domýšlíte dále. Ty dvě kategorie jsou skutečně reálné (aneb: máme tady třídní společnost ). To, co navrhujete pro první "kategorii" se navíc víceméně už děje: když na to někdo má, není problémem zaplatit jakoukoli školu a jakýkoli "individuální" přístup. Sám jsem dělal takového "domácího učitele": po čtyři dny v týdnu jsem docházel do kanceláře jednoho podnikatele vzdělávat jeho dceru; byly to čtyři hodiny matematiky, dvě angličtiny a dvě latiny za týden. Také jsem slyšel o podnikatelích, kteří si založili školu pro své děti. (Aby se neřeklo, přijali tam i pár dalších dětí a když jejich děti "vystudovaly" školu zase suše zrušili ... )

U toho druhého navrhovaného způsobu bych byl opatrnější. Byl to mimochodem právě poslední rok, jenž nám ukázal hloubku sociálních problémů v některých oblastech. Z čeho by třeba rodiče na takovou školu přispívali, kdyžtě se povětšinou jedná o (sociálně vyloučené) děti sociálně vyloučených rodičů? Tohle je veliká potíž, která přerůstá rozměr školství. Dříve to bylo paradoxně jednodušší: nejseš na studium, půjdeš do učení, nebo rovnou do práce. Ale dnes?

Vůbec se zde neodvažuji dávat nějaké rady, ale mám jen takový nějaký nejasný pocit, že s bolestí a bolestivým místem je lépe zacházet jemně. Mám pocit, že hodně je na vině právě ono štěpení společnosti, které vůbec neprospívá její integraci (já vím, to je dnes zprofanované slovo, škoda); prostě chudí a slabí si sami nepomohou, pokud jim nepodají ruku silní a bohatí. Ale ti si mnohem spíše budou hledět upevnit své mocenské postavení. Ale dříve nebo později to budou muset udělat, protože alternativou je jenom nepokoj, sociální bouře a (protikapitalistická) revoluce, která by ovšemže přinesla bůhvíco. Aplikováno na školu: žádné elitní kroužky a segregované ghettoidní základky. Jedině díky prolínání komunit může dojít k jejich smíření a – řeknu to – vzájemnému oplodnění. Zaplaťpámbu ještě v naší společnosti nedošlo k silné lokální segregaci, ačkoli nakročeno tím směrem už máme pěkně. Proto tam, kde ještě žijí různé (sociální) komunity vedle sebe, případně promíšeny, je třeba zachránit, co se ještě dá.

Vrátit školy svému účelu, jímž je předávání a pěstování (Pflege, cultura) vzdělanosti tedy není nemožné. Znamenalo by to ovšem, že celá společnost začne fungovat poněkud jiným způsobem, přestane strkat hlavu do písku a zodpovědně se postaví vůči společenským problémům, které nutně vznikají v důsledku jejího vývoje Sorry, ale musím zvolat: Utopie!; že přistoupí na jiná "pravidla hry", na jiný způsob rozdělování prostředků, který třeba nebude tak docela vázán na výkon, resp. to, co se podle dnešních standardů pokládá za měřitelný pracovní výkon jednotlivce – ale to už je jiná pohádka. Reálně se dá odvodit, že tento jiný přístup již realizovaly absolutistické monarchie v dualitě s církví anebo, že jej vcelku absolutně záporně aplikovali komunisté v jednotě s marxismem-leninismem, ale to je minulost – reálně nás čeká řešení Číňanů a to bude čistě užitkové – bledé tváře do výroby, případně na pole, pokud ještě nějaká pole v budoucnu budou, a žluté tváře do školy.

Není mi úplně jasné, na co narážíte. Já ten způsob, o němž píši, neznám; ještě ho totiž hýčkají ve svých jemných pažích andělé budoucnosti. Nevím, bude-li podobný něčemu, co už zde bylo, spíše si myslím, že ne.

Samozřejmě rovněž doufám, že nás nepolapí stíny minulosti, tedy ani žádná podobná "aplikace rasové teorie", o jaké píšete. Z Číny se jistě stává globální moc; bude-li však mít tendenci šířit svou moc i teritoriálně, nevím. Spíše mám jakousi vizi jakéhosi "imperialismu státní raisony", tedy tendenci šířit "čínský způsob života a životní náhledy"; jakási verze nám dobře známe globální amerikanizace. Ale nevím, jsem-li dobrým prorokem .

I v oněch dobách, kdy ještě vzdělání bývalo privilegiem tomu bývalo tak, že si lidé – ti mocní a bohatí – najímali pro své děti učitele, aby z nich vychovali stejné anebo ještě lepší technology moci, jakými byli oni – a ony se pak staly filosofy, umělci, nebo náboženskými reformátory. Nebo moudrými panovníky případně aspoň zodpovědnými panovníky.

Ne. Je to detail, ale trvám na svém. Zodpovědnými panovníky byli už ti jejich otcové. Tady jde o ten převrat hodnotového řádu – od rozměru řekněme společenskému, k rozměru duchovně/kreativnímu.

Pokud je idealista ten, jenž hodlá přizpůsobovat realitu svému ideálu a v jeho směru působit, kdežto realista je ten, kdo naopak raději svůj ideál obrousí a přizpůsobí realitě, pak jsem rád idealistou. Idealista však může být také ten, který nevidí realitu, jen svůj ideál. Ani to není tak úplně špatné. Takovíto idealisté však nemívají snadný život (ani ti první ho nemají!) a navíc se většinou minou se svým prostředím a nedocházejí žádného výsledku; Don Quijote byl jejich modelem. Idealistů obojího typu je ovšem dnes málo, pramálo, zatímco realistů obou analogických typů (tedy těch, kteří sice jakýsi ideál mají, ale v rámci jeho "průchodnosti" ho neustále rozmělňují a rozmělňují, až jim z něj nic nezbude, i těch kteří nikdy žádný ideál neměli a vyznávají čistě jen poživačnou maximalizaci zisků v rámci daných podmínek) je všude plno. Tedy o důvod více být idealistou. Tady si zase dovolím poněkud oponovat, a to z pozice realistického idealisty a nabídnout ještě další model – totiž idealisty, který nechce poskvrnit ideál (nechce "házet perly sviním") – ovšemže namítnete, že takovýto idealista "třetího typu" by dnes patrně o práci ve školství nemohl stát – ano ... a pak je to jen věc ochoty změnit způsob jakým získávat obživu a raději učit příležitostně či zdarma tam, kde může nalézt úrodnou půdu.

Hm, to je zajímavé. Asi máte pravdu, že jsou i ideály, které do naší doby prosvítají jen slaboučkým odleskem odněkud daleko z budoucna, a takové asi nedojdou realizace za našeho života. Přesto takové ideály lidé ode dávna kontemplovali a chovali. Napadá mne třeba to slavné Izaiášovo proroctví (Iz 5): Nezvedne již meč národ proti národu, nebudou se učit válce... Asi je to možné takový ideál mít a být si vědom jeho nerealizovatelnosti. Ale – co potom s takovým ideálem? Vždyť nás musí palčivě hrýzt uvnitř. Ono totiž každý ideál už nějak tak v sobě nese tendenci k svému naplnění. A co udělám, když jsem takový ideál nahlédl? Složím ruce do klína? Vždyť něco takového silně podlamuje mou vůli. Nakonec si myslím, se z takového odsouvaného, zatlačovaného ideálu může vyvinout svého způsobu nemoc: u jednotlivce i u společnosti. Ba ne. Na uskutečnění ideálu se musí pracovat. I kdyby to měl být jen první krůček z pěti tisíc kroků. I kdyby to měl být jen první oblázek ke stavbě pyramidy. Tak věřím. Holt idealista.

Bude méně žáků, škol i učitelů. Ale vše bude mnohem jednodušší a také lacinější: Školy nebudou muset vyhazovat ohromné peníze za tělocvičny, bazény, tartanové dráhy a nejrůznější zábavy, kterými se za dnešního stavu snaží udržet žáky ve škole. Toto žel v naší liberální demokracii resp. mediokratické oligarchii nikdy plošně nenastane a jediným řešením jsou elitní placené drahé nebo silně idealistické levnější (ne nutně horší) školy. A tak musí dojít logicky k opaku – skutečná elita zodpovědných rodičů bude muset dávat žáky do elitních škol – to nejsou ty "s tartanovými dráhami" pro vesměs citově retardované synky a dcerunky hloupých milionářů, ale ty, které přitahují svojí úrovní a požadavky žáky s realistickou mravní integritou z domova (a neučí je jen jak "uspět" za každou cenu, ale poukazují i na to, že život není jen rvačka o peníze a kariéru). Dnes je to částečně církevní školství a bylo to alespoň na počátku idealistické soukromé školství, které (alespoň se mi zdá) zakrnělo v případě zš a zmutovalo v případě sš – v byznys-školství škol coby strojků na výrobu peněz (analogie výroby falešných peněz s výrobou falešných absolventů se přímo nabízí) – naše střední školství by zde mohlo být ultranegativním příkladem pro všechny rozvojové státy, no a o soukromém vš to raději až jindy.

To je originální postřeh – a navíc se nyní – po roce a něco – ukazuje, že jste velice dobře odhadl směr vývoje; a také to, co jste se ani neopovážil pojmenovat, totiž přelévání tohoto "byznys-školství" přes prahy vysokých škol...

Druhým velikým bludem moderního školství je přesvědčení o tom, že je se třeba co nejvíce zaměřit na způsoby předávání nauky/tradice a pro toto její předávání vymýšlet stále nové a čím dál komplikovanější způsoby. Tedy, že je potřeba udržovat na výši a rozvíjet "pedagogiku". Toto slovo jsem napsal do uvozovek, neboť hodlám rozlišit mezi dvojím jeho významem. Je samozřejmě přirozené, že si učitelé během let svého působení osvojují, vymýšlejí a přizpůsobují různé postupy a triky, včetně řekněme "speciálních efektů", jak působí na své žáky. Za škodlivé oproti tomu považuji, když se "pedagogika" prohlásí za vědu a postaví se po bok dalším skutečným oborům. Nicméně je zařazena mezi tzv. společenské vědy. Nevadí mi o ní mluvit jako o vědě, pokud nebudu vycházet z toho, že kategorie společenská věda je sám o sobě protimluv a zároveň pokud pedagogika bude respektovat limity vzdělávání. A ty jsou, že se má zároveň vztahovat právě onou výchovnou složkou k etice vycházející ze spirituality (to zdůrazňuji – čímž přirozeně do značné míry popírám slovo "věda", ok jsem si toho vědom). Nutným následkem něčeho takového je, že si při vyučování vždy konkurují odborníci a "profesionální učitelé – pedagogové". Souhlasím, ale tyto dvě kategorie bych nazval pedagogičtí odborníci a pedagogometové (případně pedagogokvaškové). Pouhý odborník, který nezná vývojovou psychologii, vesměs logické – ale ne pro každého – základy pedagogické teorie viz Komenský a nemá páru o sociálním rozvrstvení a hodnotových normách společnosti a o vztahu těchto veličin k výuce, bude podle mého názoru v důsledcích špatným pedagogem. Bude-li ovšem vyučovat vybrané žáky v jakémsi akvariu, může být z hlediska odbornosti úspěšný ale... to bych opakoval výše uvedené. Pedagogomety a pedagogokvašky nekomentuji.

Není možné asi zakrývat, že v této věci vycházíme z rozdílných stanovisek a třebas dobře míněný pokus "vyhlazovat rozpor" by asi stejně ztroskotal. Můj pohled je parciální snad i poněkud radikální. Vy nejspíš víte, o čem mluvíte, když takto mluvíte dovnitř svého oboru, ale nevím to já. Vývojová psychologie má tolik variant, kolik je pedagogických a psychologických směrů, ale stejně si nemyslím, že by se bez ní učitel-odborník neobešel. Intuice mu dá mnohé a nakonec možná ze svých vlastních pozorování vytvoří nějakou další "vývojovou psychologii", pokud ho budou takové legrácky bavit a bude na ně mít čas...

Odborník, to jest člověk, který nabyl poznání v určitém oboru, jímž se zabývá a jímž do značné míry žije, učí tak, aby dostál učené látce, tomu, co chce říci, sdělit. Je připraven na to předat žákům veškeré své umění, pokud budou chtít a pokud budou s to je přijmout. Svým vážným zájmem o věc, podloženým životní zkušeností, navíc vyvolává u žáků pocit a zprostředkuje atmosféru toho, že ví, oč mu jde, atmosféru hloubky zkoumaného předmětu: svědčí o něm svým žákům nejen tím, že jim přednáší, ale též tím, čím skutečně je. Ne všichni žáci ho budou asi schopni sledovat do všech hlubin a zákoutí předmětu, kam je je schopen zavést, ale u všech jistě vzbudí pocit toho, že zde je věc, o níž stojí usilovat, byť by úspěch v této věci nebyl všem dopřán. Souhlasím, je to velmi pěkně a výstižně řečeno, ale... Nedá mi to, abych se nevzpouzel s tím, že zde může hrozit  přístup "odbornost pro odbornost" a vytrácet se hlubší smysl – pokud ovšem nepovažujeme odborné rozumové poznání "čehosi" za samospasitelný cíl. Asi se budu jevit jako nesnesitelný moralista (jímž snad nejsem), ale ještě dodávám, že i pokud se bude jednat o vysoce odbornou specializaci, měl by být žák veden k tomu, aby příslušné znalosti užíval správným způsobem z hlediska etiky a nikoli využíval či dokonce zneužíval. O odborníkovi v dějepisu na zš a sš už vůbec nemluvě, tam je přímo nutností poukazovat na etické souvislosti, jinak je celý předmět naprosto nesmyslný a dobrý snad jen na trénink paměti.

Skutečné poznání se nedá zneužít. Snad se dají zneužít nějaké technické poznatky, ale těch už je nyní plný internet. Jistěže jde o "odbornost pro odbornost", pro co jiného proBoha? :) Jedině věc, jíž se člověk oddá maximálně a naprosto, aniž by zkoumal, zda je to takové či makové, tak či onak užitečné, má smysl dělat. Ostatní jsou úlitby – nedobrovolné náboženství toho či onoho, většinou peněz, nebo, jak říká Patočka "úživy".

Ale co se týče dějepisu, dovolím si odporovat i na odborné úrovni: Máme za sebou celá desetiletí sporu historiků s historiografy, v němž se díky posmodernímu náhledu na princip dekonstrukce a zpětné rekonstrukce sice předtím totálně potření historiografové opět poněkud zvedají z lopatek, ale právě moderní (tedy ne post-) historie dostatečně prokázala, že směšovat historii s interpretacemi (v první řadě nacionalistickými, ovšem v druhé řadě celou řadou dalších – politických, konfesních etc. etc.) je zcela záhubné. Historie se nikdy nesmí stát zástěrkou nějakého "programu" ("Náš program je Tábor...") Historie je anamnézou lidstva – uvědomováním si všeho toho, čím jsme byli (množná i čím jsem byl), než jsem nabyl podoby svého současného Dasein. Takové uvědomování je samo o sobě fascinující (někdy nás uchvacuje v nadšení, jindy vbíjí do země studem a hrůzou – vpravdě fascinosum i tremendum!) - a není pravda, že k němu není třeba faktických(faktografických) znalostí! Etické důsledky z toho musí vyvodit každý sám (pokud vůbec).

Už i velice malé děti vidí ve svých učitelích naprosto přirozené vzory: "Až budu velká, budu jako paní učitelka." Později, v tobě adolescence se tato tendence hledání identifikačního vzoru, podle něhož si budujeme své imago (pozn. – tento pojem využívá biologie pro označení dospělého, plně proměněného jedince – např. u hmyzu!), svůj obraz a představu o dospělosti, jen posiluje. Můj poznatek z údobí adolescence v době komunismu je dnes úsměvný: Až budu velký, nebudu jako pan učitel, ředitel atd.

Mluvíme o rozdílných údobích: existuje období primárně pubertálního vymezování a existuje období adolescentní identifikace se vzory. Někteří učitelé ovšemže spadnou i do toho provního vzorce, "vyhraženému" především rodičům. Ale pro identifikaci mají jednoznačně větší šanci nežli oni; pokud jsou osobnostmi, pak je ta možnost ještě o to vyšší.

Zpět na hlavní stranu blogu