Andresius | Humor v Novém zákoně

Asi se nám nepodaří odít křesťanství do soustavy anekdot, jako (programově) činí východoasijský Čchan a nedosažitelná bude pro nás asi i autentická, místy humorná "člověčina" chasidského židovství. Přesto soudím, že prvky veselého náhledu na svět, ba i humoru v křesťanských písmech jsou.

Abychom je odhalili, případně, abychom vysvětlili, proč jich je tak málo, nejdříve několik sociologických otázek. Veškerá náboženství se byla po tisíciletí záležitostí mistrů a žáků. Probíhají v režimu, kdy je zde nějaký mistr, který byl buď sám v této svaté nauce vyučen, nebo ji získal jinak, třeba božskou inspirací, a který je zdrojem náboženského učení pro své žáky. ("Svobodné náboženství" je až výdobytek novověku; za svůj vznik vděčí především reformaci a jejímu - alespoň deklarovanému - svobodnému přístupu k bibli. I když v praxi i tehdy ti nejsvobodnější v praktikování náboženství končívali na hranici - jako kacíři nebo čarodějnice.) Pokud máme v této souřadné soustavě hledat nějaké stopy humoru jistě je musíme hledat výlučně na straně oněch učitelů. (Snad pouze ve zmiňovaném čchanu/zenu se onen pocit radostné paradoxnosti podařilo vštípit do základů celé "náboženské kultury" natolik, že si tam - občas - dovolují vtípky i žáci. Mistr ovšem i tam mívá vždy nad nimi navrch.) Učitelských postav v Novém Zákoně nemáme mnoho: v úvahu připadají prakticky jen Ježíš, Petr, Pavel, a do jisté míry Jan Křtitel. Příběhy jáhnů Štěpána a Filipa ve Skutcích apoštolských zůstávají omezené na jednu - byť v případě Štěpánově rozsáhlou - epizodu. Nějaké stopy humorného chování můžeme však nalézt prakticky pouze u Ježíše. U Jana to vlastně vylučuje už jeho asketický životní styl. Petra líčí shodně veškerá evangelia i Skutky jako člověka velebné prostoty a ryzosti, který možná byl i cílem vtipkování Ježíšova i jeho druhů. (Proč právě on, Šimon, dostal přezdívku - Kéfas: Skála, "Balvan"?) U Pavla, člověka nadaného mimořádnou inteligencí, kterou dokázal projevit například, když se dostal do nesmírně obtížné a pro něj nebezpečné situace před veleradou v Jeruzalémě - viz Sk 23, bychom humor mohli čekat spíše. Ale mimořádná inteligence ještě nemusí znamenat smysl pro humor a Pavlovi byl vskutku humor cizí. I když se na svých cestách dostával do situací téměř komických - například příhoda v Ikoniu, kdy jemu a Barnabášovi chtěli lidé obětovat jako bohům - nikdy je neobrátil v žert a nikdy (alespoň v líčení Lukášově) nepřipustil vznik nějaké komické situace sám od sebe.

To u Ježíše máme úplně jiný obrázek. Za prvé jeho životní styl: Nebyl to zrovna život úctyhodného rabínského učitele. Až do evangelií samých nám pronikla ozvěna onoho pohoršení, se kterým lidé sledovali onoho "žrouta a pijana vína" (Mt 11,19;Lk 7,24). Mimochodem, mýlili bychom se, kdybychom ji považovali jenom za nějakou hanlivou nálepku, jíž ho ocejchovali protivníci. Kolik různých hostin se jen v evangeliích popisuje a kolikrát o nich mluví Ježíš ve svých podobenstvích? Tento "potulný kazatel", který jinak dokázal žít bez střechy nad hlavou v nehostinném palestinském podnebí(Mt 8,20par.) a celé hodiny se venku modlíval (viz Mk1,35; Lk 5,16;Lk 6,12; Lk 22,41nn. aj.), značnou část své nauky předával "přátelům" v mnohem příjemnějším prostředí jejich domů a při jídle. Dokonce i při jedné jeho dlouhé řeči, kterou konal venku máme zaznamenáno, že se staral o žaludky přítomných (J 6,1-15 par.). Ba co víc, pravidelná práce mu nevoněla - ještě tak ta rolnická, kdy člověk zaseje a příroda se stará o další (viz Mk4,26nn.), ale cožpak se má člověk starat o své živobytí (Mt 6,26par)? To není důstojné božího království!

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál (Ježíš radil dětem nedbat o své rodiče, nerespektovat náboženské řády, ba dokonce ani zažité mravní řády společnosti - viz jeho vztah k ženám mírně řečeno "nepočestného" života.) Některé cesty moderní biblické vědy, především tzv. sociologická analýza, nám takto črtají mnohem odvážnější a nekonvečnější obraz Ježíše, nežli na jaký jsme byli doposud zvyklí. Vraťme se však k otázce, zda Ježíš se svými žáky žertoval, případně zdali si tropil lehké vtípky z příchozích. Soudím, že ano a domnívám se pro to nalézat v evangeliích doklady.[1] Zkusme si některé z nich předvést.

Tak hned na začátku Janova evangelia máme příhodu s Nathanaelem (J 1,45-50). Nathanaela, který byl sám učitelem zákona[2] přivádí k Ježíšovi Filip, který se už s ním setkal, a má z něho oči navrch hlavy: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta." Nathanaelova reakce je zprvu velmi střízlivá: Z Nazareta? Takový původ nevěstí nic dobrého. Veškeré židovské učenectvo se přeci soustřeďuje v Jeruzalémě. Mimo toto přirozené centrum přebývají jen - z většinového hlediska - "potrhlí" příslušníci esejské sekty a na dvorech místních herodovských knížat nebo v helenizovaných městech Kaisareji a Sephoris se možná v nějaké domě vyskytne nějaký silně liberálně, tj. helenisticky smýšlející židovský učenec, který ale nejspíš nevyvíjí veřejnou aktivitu. Nechá se nicméně přesvědčit, aby Ježíše navštívil. Ten ho však přivítá zvoláním, které už samo v sobě obsahuje dvojsmysl: "To je, pravý Izraelita, v němž není lsti!” Jen si představme, jak bychom asi zareagovali v takové situaci: naše předchozí ostražitost by se tím asi jen zvýšila. Nathanael dává najevo přesně takový obranný postoj: "Odkud mě znáš?” - "Ještě dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem.”, opáčí Ježíš. Tedy asi zhruba: "Vidím na tobě, že jsi učitel.” Následující Nathanaelovu větu mají většinou vykladači tendenci brát smrtelně vážně: "Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele." Ale ruku na srdce: což se člověk honěný v intelektuálních disputacích nechá přesvědčit argumentem tak prostinkým? Tvrdím proto, že Nathanaelově větě musíme rozumět jako ironii: No to určitě tě uznám za učitele nebo za proroka, když mi dokážeš říci, čím se živím. - Přijal hozenou rukavici. Ovšem i Ježíš ví, na čem je, a nezůstává nic dlužen: "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ (tedy - to ti stačí k víře málo!) a "Uvidíš věci daleko větší.” A pak náhle Ježíš zvážní a pronese v tomto lehkém hovoru přezávažnou větu při níž se otvírají prorocké hlubiny: "Uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.” Ano, takový je Ježíšův styl: uprostřed nezávažného žertování najednou přijde poznání jako blesk z čistého nebe. Nepřipomíná nám to trochu ten již tolikrát citovaný Čchan? Nathanael byl rozhodně tímto stylem rozhovoru získán mnohem rychleji a přesvědčivěji, nežli nějakou dlouhou disputací o zásadách, jichž se má držet pravý Izraelec.

Podobný "vhled" do lidí k němu přicházejících Ježíš osvědčil častěji. Snad nejhezčí příklad k tomu máme opět v Janově evangeliu v perikopě o Samařance u studně. Jde jakoby o náhodné setkání: Unavený Ježíš odpočívá u studny, zatímco učedníci shánějí něco k jídlu, a jeho prosba je tentokrát velmi prostá : "Dej mi pít!" Na to ale žena odpoví velmi vyzývavě a hledí s ním zapříst rozhovor. (Pasáž je příliš dlouhá na ocitování, navíc do ní Jan velmi umně zaplétá téma, které na tomto místě má z úst Ježíšových zaznít, téma o vodě života, proto prosím zájemce, aby si to přečetli ve čtvrté kapitole u Jana sami.) Ježíš, zdá se, nereaguje na ženiny provokace, respektive zareaguje tak, jak by se dalo od Žida očekávat: "Zavolej svého muže” (Tedy ještě slušně řečeno, ale znamená to: "S tebou se bavit nebudu.”) Žena se ale nedá tak lehce odbýt[3]: "Nemám muže.” V této chvíli téměř vidím záblesk v Ježíšových očích - tentam je ten unavený šedivý poutník u studny, Ježíš je opět bdělý a v plné kondici (jak na konec perikopy s podivem konstatují vrátivší se učedníci: "Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?"): "Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu." - To okamžitě změní situaci. Ženina reakce je podobná jako u Nathanaela, ale tentokrát se zdá, že upřímná (zřejmě nedosahovala Nathanaelových intelektuálních kvalit): "Pane, vidím, že jsi prorok.... a - co udělá běžný člověk, když potká "učence"? Zavede debatu na "učené" téma, aby ukázal, že přeci není "žádný tupec": " Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!" To téma Ježíš přijme i nepřijme, respektive ho velmi rychle převede na něco mnohem podstatnějšího a i zde nakonec rozhovor vyústí v nadšení, které zákonitě provází každé porozumění.

V této perikopě je motiv humoru slabší, odehrává se spíše jen v jemné narážce na ženinu minulost. Je to jemný humor, při němž není těžké zachovat kamennou tvář. Kamennou tvář si asi Ježíš zachoval i v další scéně, tentokrát u Marka a Matouše (Mt 15,21-28; Mk 7,24-30). Ovšem tentokrát nešlo o humor s motýlkem, ale vskutku pěkně kamenný. V Matoušově verzi to vynikne nejlépe:

15,21  Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu.

Proč se Ježíš staví vůči ženiným prosbám hluchý a proč ji odbývá takovým ošklivým a pohrdlivým slovem? Vždyť označil její dceru, její milované dítě, za psa! A ta žena se mu přitom "klaněla", což znamená vzdávala mu úctu náboženského charakteru, jaká patří božstvu! Můžeme se oprávněně ptát, zda opravdu potřebovala právě ona tak silnou zkoušku své víry, případně natolik posílit svou vůli (viz výše v poznámce), když Ježíš přece mnohé jiné, kteří vůbec neprojevovali tak silnou víru v něho a v jeho poslání, uzdravil bez jakýchkoli ponižujících podmínek.

Zdá se, že zde jsou tím, komu je tato hra určena, učedníci, kteří mohli být dobře znejistělí už samým pobytem na sousedním území, jehož zvyky jim byly cizí. Možná je to úvaha příliš smělá a dalekosáhlá, ale snad právě to bylo cílem Ježíšových výprav mimo oblast Izraele: Snad připravoval učedníky na jejich tušený budoucí úkol, při němž se měli sami stát nositeli Ježíšovy zvěsti, a to daleko za hranicemi Palestiny a mimo rámec vyvoleného národa. Ježíš se zprvu chová tak, jak to po Židech vyžaduje jejich náboženský kodex - pohanská žena pro něj prakticky neexistuje[4]. Takto předvádí učedníkům názorně, k jakému arogantnímu postoji vede náboženství bez srdce a bez ducha, až to sami učedníci nevydrží: "Udělej s tím něco, vždyť za námi křičí.” Ježíš hraje ale roli arogantního sebestředného Žida dál, až na hranu možného. Zřejmě si dobře uvědomoval, že v osobě ženy se setkává s osobností, která je schopna takovouto hru na ostří nože ustát. Evangelista nás zde už neinformuje o následném vyznění scény, stačí mu poukaz na ženinu víru, ale domnívám se, že i zde došlo k velké úlevě a že učedníci pochopili, jakou že to roli Ježíš před nimi hrál.

Ježíš dokázal, ty kdo k němu přicházeli překvapit nečekaným nárokem ("Prodej vše, co máš, přijď a následuje mě.", nebo "Nech ať mrtví pochovávají své mrtvé.”) nebo nečekaným způsobem jednání ("Odpouštějí se ti hříchy” vůči ochrnutému). Nejčastěji však bylo jeho jednání s příchozími vesele laskavé, jak asi nejkrásněji vidíme na příhodě se Zacheem. (Lk 19:1 nn):

To je scéna sama o sobě komická: Maličký človíček deroucí se na strom, aby přes lidi viděl slavného příchozího. Ježíš ji jenom využil, když na Zachea zavolal. Ale i takové spontánní jednání vyvolává nelibost. Čteme dále: (6-7):  On rychle slezl a s radostí jej přijal.  Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!"

Jistě. Ne všichni byli s takovým Ježíšovým spontánním vystupováním spokojeni. Měl mnoho protivníků, zjevných i tajných a samotná evangelia nám zaznamenávají nejednu polemiku, kterou s nimi vedl. A v takových se obvykle obě strany snaží protivníka zesměšnit: Tak saduceové za ním přišli se směšným, za vlasy přitaženým případem sedmi bratrů, kteří byli postupně ženati s jednou ženou (Mt 22,23 nn par.) Zde reaguje Ježíš vážně, čili co do humornosti vyhrávají také jednou jeho protivníci. ale v jiných případech dokáže být až jízlivě sarkastický. To platí pro denár daně (Mt 22,15 nn par.), pro jeho výroky ve prospěch Jana Křtitele (Mt 11,8n) vrcholící u Lukáše až sžíravě kritickou pasáží 7,31nn:  Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají?  Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: `Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsem, a vy jste neplakali,´  Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno - říkáte: `Je posedlý.´  Přišel Syn člověka, jí a pije - říkáte: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´

Za nejvýraznější příklad takové sarkastické sociální kritiky však považuji scénu s chrámovou daní v Mt 17,24nn.:  

Vyznění příběhu je jednoznačně sarkastické: Jde o daň odevzdávanou chrámu, k němuž, jak víme z různých míst, a především k tamějšímu náboženskému provozu Ježíš zastával značně kritický postoj. To je jeden z rysů, který ho řadí do jedné linie s Esejci, což také bylo pravděpodobně prostředí, z něhož Ježíš vycházel. Ježíš na požadavek výběrčích daně reaguje ironicky: Jak při svém způsobu života, při němž já i moji učedníci jsme závislí na obživě a podpoře, kterou dostáváme od těch, kdo jsou nás ochotni podporovat, máme zaplatit daň? A navíc: Naši lidé tady v Galileji jsou rybáři, chudí rybáři a tím se živí; a jestli si někdo myslí, že pro rozmnožení chrámového pokladu v Jeruzalémě jim budou ryby servírovat stříbrné denáry, tak prosím, ať to zkusí. Až se budou ryby takto chovat, i my, kteří jsme synové Jiného království, budeme moci platit chrámovou daň.

Škoda, že se nám nepodařilo skončit něčím tak úsměvným, jako byla příhoda se Zacheem. Ježíšův život však neskončil v harmonické idyle, o tom dobře víme. Přesto i v postavě Zmrtvýchvstalého, jakkoli již vzdáleného pozemským lidským kategoriím nacházíme záblesk předchozího Ježíšova lehkého žertování, když na Petrovu otázku: "Pane. co bude s tímto?” odpovídá: "Co ti je po tom? Ty mě následuj.”

---