Andresius | Homo quidam fecit cenam magnam (2.ned.po Trojici)

Homo quidam fecit cenam magnam

Kázání na 2. neděli po Trojici (Q20a)

Svatý Lukáš nám ve svém evangeliu píše: "Jeden člověk uspořádal večer hod neboli hostinu. Kdo ji uspořádal? Člověk. A co znamená, že to byl "hod"?
Jeden mistr hovoří v tom smyslu, že to znamená velikou lásku. protože Bůh k sobě nepřipustí nikoho, kdo není jeho domácí.
Za druhé uvádí, jak čistí mají být ti, kteří požívají tohoto "hodu". Ale nikdy nenastává večer, aniž by předtím neproběhl celý den. A kdyby nebylo slunce , vůbec by nebyly žádné dny. Když se rozzáří slunce, je to jitřní světlo; poté září stále více a více a nastává poledne. Stejně tak se rozžíhá boží světlo v duši a čím dál více osvěcuje duševní síly, až nastane poledne. A v duši by se nikdy nerozbřeskl den, kdyby neobdržela božské světlo.
A za třetí uvádí, že kdo důstojně přijme tento večerní hod, dojde i kvečeru. Večer je, když polevuje světlo tohoto světa. A David praví: Vzpíná se navečer, jeho jméno je Pán." Jako Jakub, když byl večer, si lehl a spal. - To znamená mír duše.
Za čtvrté také má na mysli to, co říká i svatý Řehoř, že totiž po večerním hodu už nenásleduje žádné další jídlo. Komu ho Bůh udělí, je mu tak sladké a drahocenné, že už netouží po žádném dalším pokrmu. Svatý Augustin říká, že Bůh učinil něco takového, že kdo to přijme a pochopí, už nebude mít klidu v ničem jiném. Svatý Augustin říká: Pane, jestliže nám sebe odejmeš, dej nám nějakého jiného sebe, neboť nikde nenalezneme pokoje; nechceme žádného mimo tebe. A jeden svatý říká o duši, jež miluje Boha, že donutí Boha ke všemu, co chce, a zcela ho poblázní, že jí neodepře nic, co je sám.
Byl jedním způsobem a dal se jiným způsobem: Byl Bůh a člověk, a hle Bůh se dal člověku a člověk Bohu ve skryté nádobce. Velkého a svatého tajemství se nedá jednoduše dotknout ani se nedá vidět. Proto se oděl hávem a podobou chleba, když se tělesný pokrm mění v andělský a s ním i má duše, takže není kousku v mé přirozenosti, který by nebyl takto proměněn. V přirozenosti je totiž síla, oddělující to nejhrubší a odvrhující ho a pozvedající to nejvznešenější, takže není ani na špičku jehly, co by nebylo takto sjednoceno. Co jsem snědl před čtrnácti dny, je už s mojí duší natolik sjednoceno, jako bych to byl přijal už v mateřském lůně. A tak je tomu s tím, kdo tento pokrm čistě přijímá - také se tak s ním sjednotí, jako je s mou duší sjednoceno tělo a krev.
A bylo tam "jeden člověk": Ten člověk nemá jméno, poněvadž je to Bůh. A jeden mistr říká o první příčině, že je nad jakýkoli výraz. Vinen je tím jazyk. To pochází z jeho přeplývající čiré podstaty.
O věcech se nedá hovořit než trojím způsobem: Poprvé z toho, co je nad věcí, za druhé o tom, co je věci rovno, neb podobno a za třetí o jejich účincích.
Řeknu příklad: Když sluneční síla vytahuje nejušlechtilejší mízu z kořenů do větví a proměňuje ji v krev, není sluneční síla už nad ní. A právě tak působí božské světlo v duši. Tím, že duše vyslovuje Boha, nedosáhne přesto jeho pravé podstaty; protože nikdo nemůže o Bohu vyslovit to, co vpravdě je.
Někdy se říká, že něco je něčemu podobno. Ale ježto veškeré stvoření v sobě neobsahuje Boha ani zamálo, nemůže ho ani zjevovat. Když malíř udělá dokonalý obraz, je to projevem jeho umění. Ale není to jeho dokonalou a úplnou zkouškou. Žádné stvoření nemůže ze sebe Boha vydat, ježto ho nepřijalo tak, jak je.
Bůh a člověk připravil "hostinu"; onen nevyslovitelný člověk, pro nějž není slovo. Svatý Augustin říká, že co řekneme o Bohu, není pravda, a co o něm neřekneme, to pravda je. To, co pravíme, že Bůh je, to není; a a co o něm nepravíme, tím je spíše, nežli tím, co říkáme, že je.
A kdo tuto hostinu připravil? Člověk - ten člověk, který je Bohem. A král David říká: "Pane, jak veliké a rozmanité jsou tvé hostiny a sladkosti toho, cos připravil těm, kdo tě milují, a ne těm, kdo se tě bojí." Svatý Augustin měl na mysli tento pokrm: Popsal ho, ale neokusil ho. A pak uslyšel hlas shůry: "Já jsem pokrm velikých; musíš vyrůst a stát se velký jako já. Nemysli však, že se v tebe proměním - ty se musíš proměnit ve mne." Když Bůh působí v duši, v žáru své horkosti, čistí se a vyvrhuje vše, co jí není rovno. to je čistá pravda! Více duše vstupuje v Boha, nežli jakýkoli pokrm v nás. Ba spíše se duše v Boha proměňuje. a je v duši síla, jež odvrhuje vše hrubé a vjednocuje se se v Boha - to je jiskérka duše. Má duše bude sjednocenější s Bohem, nežli pokrm s mým tělem.
A kdo připravil tu hostinu? "Jistý člověk." Znáš jeho jméno? Není vysloveno. A tenhle člověk "vyslal svého sluhu".
A svatý Řehoř říká, že tento sluha jsou kazatelé.
V jiném smyslu jsou tímto sluhou andělé.
Za třetí se mi zdá, že je tím sluhou jiskérka duše, neboť je tak Bohem uzpůsobena a je světlem vtištěným jí shůry a obrazem boží přirozenosti, jeř se vždy protiví všemu, co není božské a není silou duše, jak tomu chtějí někteří mistři, a stále je nakloněna dobrému - i v pekle tíhne k dobrému. Mistři praví, že světlo je tak přirozené, že usiluje o stále více a nazývají ho sinderesis, což znamená asi tolik co příklon a odklon. Má dvojitý účinek. Prvním je odpor vůči všemu, co je nečisté, a druhým, že stále více tíhne k dobrému a je bezprostředně vtištěno duši - i u těch, kdo jsou v pekle. Proto je "velikou hostinou".
A řekl sluhovi:"Jdi ven a řekni pozvaným, aby přišli; všechno je už připraveno." Duše pojímá vše, co on je. A již je připraveno, po čem duše touží. Cokoli Bůh dává, to se stále obnovuje; a je to stále nové a čerstvé, najednou v jediném božském "teď".
Jeden mistr praví, že to, co vidím, se v mých očích pročišťuje a zduchovňuje, a že světlo, jež vchází do mého oka, by nevstoupilo do duše, kdyby nebylo síly shůry. Svatý Augustin říká, že ona jiskérka má v sobě více pravdy, než vše, co se člověk naučí. A světlo také pálí. A řekli bychom, že se jedno rozžíhá a rozněcuje druhým. Má-li tomu tak být, pak mu nutně musí být dáno shůry, aby hořelo. Kdyby někdo vzal uhašenou svíci, ale ještě žhnoucí a kouřící a pozdvihl ji k ní, přeskočilo by světlo z jedné na druhou. Říká se, že oheň roznítí další. Ale to já popírám. Oheň roznítí jen sebe. Aby mohl zahořet jiný, to musí být shůry nad ním, poněvadž ani nebesa nehoří a jsou chladná, a tak se sám nerozhoří ani oheň a dochází k tomu jen dotekem anděla. Tak se tedy duše chystá a cvičí. A tak bude uchvácena shůry sem dolů. Pochází to ze světla andělova.
A řekl sluhovi:"Jdi ven a řekni pozvaným, aby přišli; všechno je už připraveno."
A tu jeden řekl: "koupil jsem ves, nemohu přijít. To jsou lidé, kteří na něčem starostlivě lpějí; ti té hostiny nikdy neokusí.
A jiný řekl: Koupil jsem pět párů volů. Těch pět párů zdánlivě vlastním, neboť se dají přiřadit pěti smyslům, ježto každý smysl je dvojitý - jazyk je ve své podstatě dvojklaný. Proto, jak jsem řekl předevčírem, když Bůh řekl ženě: "Přiveď mi svého muže", řekla ona: "nemám žádného", tak jí řekl:"To máš pravdu, měla jsi jich pět, a ten,co ho teď máš, není tvůj muž." To znamená: kdo žijí podle pěti smyslů vpravdě neokusí tohoto pokrmu.
Třetí řekl: oženil jsem se, nemohu přijít. Duše je celkově mužská, kdyžtě je přivrácena k Bohu. Ale když shlíží dolů, nazývá se ženou; když však v sobě poznává Boha a Bůh ji navštíví, je mužem. a odedávna je zakázáno muži nosit ženský oděv a ženě mužský. Neboť čím je mužštější, tím prostěji a bezprostředněji vniká v Boha. Ale nakolik se zvnějšňuje pohledem na něco, natolik je ženou.
A tu řekl Pán: "Popravdě! Neokusí nikdy mého pokrmu" a řekl sluhovi: "Jdi na ulice široké i úzké a k plotům a na širé cesty." Čím blíže, tím dále. "K plotům." Určité síly jsou připoutány a vyhraženy na určité místo. Síla, pomocí níž vidím, není tou, skrze níž slyším, a ta, pomocí níž slyším, není tou, pomocí níž vidím. A tak je tomu i s jinými silami. Duše není plně v každém údu, ale některé síly nejsou ničím vázány.
A co je tedy ten "sluha"? Jsou to andělé a kazatelé. Ale mně se zdá. že tím sluhou je ona jiskérka. Řekl totiž sluhovi: Běž k plotům a sežeň sem všemožné lidi: slepé a chromé, malomocné a churavé. Ale doopravdy! Nikdo jiný mého pokrmu neokusí.
Abychom tedy odvrhli to trojí a stali se do té míry mužem, k tomu nám pomoc Bůh. Amen.