Ralbice

Je to blizoučko u českých hranic, jenom kousek do vnitrozemí sousední země. Kdysi nepochybně jednolité slovanské území bylo rozděleno přilivem podnikavějších Němců, kteří svůj technický um mohli uplatňovat hlavně v pohraničních horách. A vlastně nebýt otřesů souvisejících z druhou světovou válkou, byl by podobný zhruba padesátikilometrový pruh německého osídlení i na české straně. Když tento pruh hor a podhůří přejedete, octnete se v nížině, na níž ještě v nevelkém rozsahu, omezeni prakticky na několik vesnic žijí Lužičtí Srbové. Návštěva této maličké země na mě zapůsobila po mnoha stránkách a nemalou radost mi způsobilo moci si po třiceti letech poprvé promluvit jazykem, který jsem se učil ještě v zápalu pládí – a nikdy nepoužil Ale prozatím chci napsat o jediném momentu – Ralbice.

Je zvláštní, jakým pokojem a malebnou úhledností na vás dýchne tato dědina, která si jako jedna z už pouhých dvou udržuje srbskou školu. Jistě, národnostní menšiny jsou v dnešní multikulturalismus podporující Evropě něčím jako výstavním kouskem a žádný stát si nějakou přímou unifikační politiku nedovolí, ale --- vždyť víte, je krize, peníze nejsou; je nám líto, ale na srbské školy nemáme... Na druhé straně, Ralbice jsou známé, tamní hřbitov je dokonce památka UNESCO. Čím je tak významný? Kdepak, žádný Slavín, tím méně Pére Lachaise. Hřbitov na vás na první dojem zapůsobí možná jako nepodařený vtip. Vyrovnané řady hrobů s jednolitými dřevěnými kříži; všechno stejné, srovnané, vypadá to jako vojenský hřbitov. Musíte se ale po hřbitově projít a možná si nechat vyprávět o přísných pravidlech, jež pro toto svaté pole platí a i o tom, že nejprestižnější osobnosti srbského života jsou ukládány na tomto hřitově aby – po dvaceti, pětadvaceti letech byl jejich hrob beze stopy vykopán a zrušen! Ano, taková pravidla zde platí. Hrob s křížem na něm může být jen tak dlouho, než je využita většina plochy hřbitova; pak je vždy nejstarší část hrobů vykopána, aby udělaly místo jiným. Ve všem vládne přísný řád. Nové hroby se také nezakládají chaoticky po celém hřbitově, ale pěkně jeden za druhým v řadě, takže vždy poznáte nové hroby: Ty nejnovější ještě nepokryté travou a bez kříže, ty několik měsíců staré s provizorním hnědým křížem a rovem již zformovaným do komolého jehlanu porůstajícího spoře kvítím.

Řekl jsem, že provizorní kříže jsou dřevěné, hnědé. Ostatní kříže jsou však zářivě bílé a to se děje tak: Po vánocích si shromáždí místní truhlář údaje o všech mrtvých loňského roku, kteří spočívají v nových hrobech, a během postní doby začne vytvářet kříže. Nejpozději o Svatém týdnu je pak osazuje na hroby takm aby na Vzkříšení se všechny hroby skvěly bělostnou září.

Ralbický hřbitov je tedy protipólem toho, co vidíme na mnohých, především městských hřbitovech.

Jednou z pradávných lidských tendencí ve vztahu k záhrobí je totiž touha "aby po mně něco zůstalo". Tím něčím může být dílo – materiální i nemateriální povahy, majetek, ale třeba i památka v myslích druhých. Pomník na hrobě je zhmotněním této touhy, která je asi všelidská, a minimálně v evropské civilizaci běžná. Ale víme také, že mnohé duchovní směry – a to i takové, které silně ovlivnily pro změnu kultury asijské - se staví ke smrti zcela jinak, jako k odpoutání a – víceméně žádoucímu – vyproštění z pozemských vztahů, případně i jako ke vstupu do nového života, k otevření nových obzorů.

A je rovněž zajímavé, že se s oběma těmito tendencemi setkáváme přes hranice náboženství. (Horní) Lužičtí srbové jsou katolíci. Nebyl zde prostor popsat, nakolik je právě pro tuto národní a jazykovou komunitu náboženství významné, ale při mé krátké návštěvě jsem nabyl dojmu, že ač ani v běžném obcování není lužický jayzk vymřelý a je oblíbený i u mladých, tím co aktivně podporuje jeho užívání jsou faráři a církev. V kostelích v lužické oblasti nalezneme jen minimum informací v němčině, srbština vládne; mimo zdi kostela je tomu naopak.

Na katolictví v naší zemi ulpělo v posledních letech díky známým politickým peripetiím určité podezření z hmotařství. Je tedy velmi prospěšné zajet se podívat do Ralbic, kde může člověk vidět, že i katolická forma křesťanství může být prožívána velmi spirituálně. Na křížích i na jiných místech hřbitova jsou jednoduché nápisy, mezi nimiž jsou velmi časté: "Na zasowidźenje" a "Kristus je dobył”. První upozorňuje na pouhou dočasnost našeho oddělení od duchovního světa, jehož se v plnosti mohou účastnit mrtví Druhý je možná ohlasem známého latinského Christus vincit (i když se liší časem " je dobył” je perfektum; zpětně do latiny tedy vicit). Kristovo transformující velikonoční vítězství je v této zemi národa sjícího na prahu vymření, skutečně na prahu mezi životem a smrtí, prožíváno velmi silně a oslavováno například i známými velkými a slavnými jízdami "křyžerow”. Jako by nám, malověrným a zpohodlnělým svým nejbližším jižním sousedům tento malý, ale probuzený národ říkal – smrt (a třeba i smrt národa) nic neznamená; jdeme jinam, do jiného života k jiným úkolům...