Za největšího izraelského mudrce platí Šalamoun (zemřel roku 932 př. n. l.). Připisují se mu tři tisíce přísloví. V příslovích pod jeho jménem tradovaných se k sobě úzce víží moudrost a spravedlnost. První z nich hovoří: Půjdu po cestě spravedlnosti a po stezce práva... Když ale říká
Bůh mne stvořil jako počátek svých cest,
před svými díly odvěčnými...
tušíme, že tu jde o víc, než jen o personifikaci jedné ctnosti. Ještě výrazněji to vnímáme, když Šalamoun v Knize moudrosti promlouvá k Bohu:
Bože Otců a Pane slitování,
Tys učinil vše svým slovem...
Bůh stvořil svět s moudrostí a skrze moudrost. Evangelista Jan říká totéž o Kristu, jehož nazývá Slovem. Je tedy lehce pochopitelné, že církevní otcové ztotožnili janovský Logos s šalamounskou Moudrostí. Ostatně na vtělení Logu poukazuje třeba verš:
Moudrost si vystavěla dům,
vytesala sedm sloupů.
Dům znamená tělesnost, v níž Kristus nalezl příbytek, aby se tato stala "chrámem svatého ducha". Což nevíte, obrací se Pavel na Korintské, že jste Božím chrámem a že ve vás přebývá duch Boží? Sedm sloupů reprezentuje princip vývoje. Alkuin (cca 730–804) proto s ohledem na těchto sedm sloupů moudrosti hovoří nejen o sedmi svobodných uměních, ale i o stupních poznání. A myšlenky Christiana Morgensterna se evidentně ubírají podobnou cestou, když ve své meditaci kříže s růžemi píše: Slunce nám vtiskuje sedmerou pečeť. Slunce přitom znamená Krista. V Příslovích Šalamounových to znamená: Moudrost je život. A říká to i Jan o Logu, jenž byl na počátku a byl Bohem: Kristus-Moudrost je pravým životem.
Církevní otcové hleděli na Šalamouna a orientovali se podle Pavla, jenž v prvním listě Korinťanům označuje Krista za "Boží moudrost". Pavel ale říká nejen to; říká více: Kristus je moudrost a moc Boží. To znamená, že Kristus, Boží moudrost, není pouhým zrcadlem, ale tvůrčí silou: utvářející moudrostí, neboť nepůsobí ze sebe, ale v jednotě s Božským duchem – Rhabanus Maurus jej později označil za Ducha-Tvůrce. Kristus nevytvořil svět. Svět stvořil Bůh, skrze Moudrost, jež se v Kristu stala člověkem. Duch pak spočinul na něm. Nevtělil se Duch, ale Kristus, Boží Moudrost.
Sama v sobě je moudrost receptivní a trpná. Tvůrčí se stává skrze Ducha v ní působícího. Kristus působí vždy z Božího ducha. On působí i to, že se duch zjevuje v lidské duši, jež ho zakouší jako vnitřní sílu vybízející ji k obrácení podle Křtitelova slova: Obraťte své smýšlení.
Justin
Krista, čili Logos, nazývá Pavel Boží mocí a Boží moudrostí. A ve druhém století, jen pár generací po Janovi, již v myšlenkách směšuje Justin Šalamounovu Moudrost s Janovým Logem, když píše:
Ovšem ten, jenž vskutku vyšel od Otce a byl zplozen přede vším stvořením, byl jistě u Otce a je to on, k němuž Otec mluví, jak zjevil Logos skrze Šalamouna. Byl to On, jenž byl přede vším stvořením, jenž je zplozen Otcem a jehož Šalamoun zmiňuje.
Tento úhel pohledu se v tradici vžil na Západě i na Východě: Kristus je Boží Moudrost. Bůh stvořil člověka i svět v moudrosti, skrze moudrost a s moudrostí. I ve 104. žalmu stojí:
Jak četná jsou tvá díla, Pane,
vše jsi s moudrostí vytvořil...
Moudrost jakožto Logos byla přede vším, co bylo stvořeno, byla "u Otce" a současně v jednotě s ním, neboť byla zplozena, a ne stvořena. Kristus je takto rozměrem člověka i všeho stvoření.
Klemens z Alexandrie
Klemens (asi 150 až asi 211–216) také říká s Pavlem: Kristus je Boží moudrost. A Boží moudrost nazývá gnózí, známostí. Gnosis znamená poznání Boží pravdy a zároveň i to, co se poznává – samu Boží moudrost.
Kristus působil i skrze proroky. Moudrost, již přijímáme od proroků, je křesťanskou moudrostí a zároveň pravou gnózí v tom smyslu, v jakém Kristus, vtělená moudrost, učil apoštoly a jeho učení plynulo z téhož proudu gnostické tradice. Ještě v duchovním světě coby Slovo svého Otce působil Kristus skrze proroky; a stejně tak působil na přelomu věků jako inkarnovaná moudrost na apoštoly, kteří ovšem jeho učení nepochopili dostatečně. Souhrn obojího působení, obojí tradice, ukazují cestu k pravé gnózi. Tato cesta vede ke spojení s Kristem. Kristus je totiž moudrost, kterou poznáváme v tradici proroků i apoštolů.
Tato gnostická moudrost je všeobjímajícím poznáním; ne poznáním částečným, ale chápáním přítomného, budoucího i minulého. Je chápanou jistotou: nikoli domněnkou, neboť Kristus, Syn Boží, je počátkem i cílem všeho porozumění; Kristus – Logos propůjčuje poznání jeho jistotu. Kristus – Pán času zaručuje rovněž syntézu minulosti a přítomnosti s budoucností.
Órigenés
Ve své knize Peri archón (O počátcích) Órigenés (185–254) rozlišuje mezi božskou přirozeností Krista a jeho lidskou přirozeností, kterou přijal spolu v Ježíši z Nazareta. Božskou přirozenost Kristovu identifikuje s Pavlem a Justinem s Moudrostí, o níž vypráví Šalamoun. Ve svém spise ji pojímá osobně: Jednorozený Syn Boží je Moudrost onoho, jenž má samostatné bytí jako nezávislý základ. Identifikace Moudrosti s Kristem ho však má k tomu, aby nahradil Šalamounovu formulaci stvořil na počátku svých cest následujícím:
...Moudrost je zplozena mimo každý počátek, jenž by mohl být vysloven nebo myšlen. V tomto samostatném bytí Moudrosti byly obsaženy veškeré síly a tvůrčí potence budoucího stvoření.
Kristus, Boží Moudrost, není stvořen, ale zplozen. Co je zplozeno, může být považováno za rovné bytím se svým původcem; u stvořeného tomu tak není – tam se ona jednota ztrácí. A tato zplozená Moudrost není toliko na počátku, leč i mimo veškerý počátek, jenž by mohl být uveden nebo myšlen. To tedy zjevuje Krista, Boží Moudrost, na počátku stvoření a skrze stvoření jako jeho stavební princip. Tak je tedy Kristus i onou Moudrostí, o níž hovoří Šalamoun. Ale je víc. Je, coby druhá osoba v Trojici, Bohem samotným. Proto je i jeho plození neustálé.
Tímto neustálým plozením Moudrosti se prokazuje Boží všemoc: Neboť skrze Moudrost, což je Kristus, patří Bohu vláda nad veškerenstvem..., ale ne v moci a násilím, neboť Moudrost je Logos. Logos je poznatelný. Poznání Logu působí v poznávajícím svobodu. Moudré je poznávat Logos. Kdo pozná Logos, má přístup k Otci, protože Syn zná Otce, neboť ho myslí tak, jak je sám myšlen Otcem. Nakolik je poznávající moudrý, má i podíl na Kristu, jenž je Moudrost, neboť jak píše v komentáři k Janovi, Kristus je celá Moudrost.
Órigenés nazývá společně s Pavlem Krista "Boží moc a Boží moudrost" a s Šalamounem onou Moudrostí, již měl Bůh na počátku svých cest. On je "prvorozený přede vším stvořeným" a nese v sobě jeho síly a utváření. Proto je též "pravda a život" všeho jsoucího, i jeho "cesta", která vede k Otci. Touto cestou je Vzkříšení, jež vede k apokatastasi, k znovuzačlenění do Boží říše. Duše je pak naplněna třemi božskými osobami.
Órigenés tedy nechápe triadicky pouze Boha, ale i Syna. Trojici "cesta, pravda, život" přejímá z Janova evangelia, trojici "Prvorozený, Moudrost a Moc Boží" z Pavlových listů. V dalším hovoří spolu s Pavlem o "obrazu neviditelného Boha" a opět k němu připojuje dvojí určení: Slovo a Pravda. Tuto trojici je však třeba chápat jako jednotu.
Kristus je původem a principem bytí, jež bylo stvořeno k Božímu obrazu. To znamená, že je oním prapočátečním Slovem, onou Moudrostí počátků. Moudrost je Logos – Slovo, ale také před Slovem. Slovo je vyslovená Moudrost. Jako Syn se Kristus rodí z Boží Moudrosti. Ovšem pro lidský svět je tím, jenž je původcem moudrosti, čili "oduševnělé moudrosti". Takový je dvojí úkon Moudrosti v druhé Boží hypostázi. Božská Moudrost obdržela při křtu v Jordánu lidskou podobu. Duch není Moudrost – vznáší se nad ní.
Tak se osvětluje, proč je Moudrost jméno, jež Kristu náleží nejvnitřněji a přede všemi dalšími přídomky: Je jeho počátkem (principem) a jeho bytostí. Proto také stojí moudrost na prvním místě mezi ctnostmi, jež mají lidé pěstovat; v moudrosti poznává duše božství.
Skrze obraz poznáváme Otce, neboť je obrazem a otiskem jeho bytosti; pro lidi je však zároveň předobrazem, neboť člověk je učiněn podle Božího obrazu skrze Krista. Proto zaujímá Kristus střední, zprostředkující postavení nejen mezi Otcem a Duchem, ale též mezi Otcem a lidmi. Člověk, jenž žije moudrostí, filosof, se vydává na cestu k Bohu.
Boží obraz, shrnující do sebe veškerou jeho moudrost, je zároveň "rozumným základem" duše, v němž sama sebe nahlíží ve svém předobraze. Hleďme neustále na tento obraz Boží, abychom se mu znovu připodobnili. To je cesta skrze Slovo Moudrosti vzhůru k Otci. Nejprve však se vše počíná proměnou vůle, a to znamená působení Svatého Ducha. Svatý Duch působí v člověku, když lidský duch usiluje o dobro.
Otec udílí všem lidem bytí. Za svou tělesnost vděčí Bohu Otci. Syn jim dává jako všudypřítomný Logos možnost rozlišování dobrého a zlého. Svatý Duch, třetí hypostáze jediného Boha, podmiňuje v lidské duši její rozhodnutí pro dobro, proměnu její vůle. Pak také udílí moudrost jakožto ctnost, jež vede k porozumění moudrosti v její božské podstatě.
Z publikace Die Weisheit in der abendländische Geistesbewegung