Náboženství patří do velké trojice oblastí (věda - náboženství- umění), do nichž je ponořen kulturní život člověka. Máme-li však odpovědět na otázku, na jakých tělesných a duševních silách spočívá náboženský život, odpověď je mnohem obtížnější, nežli u vědy a umění. Lidská nervová soustava spolu se smyslovými orgány jsou nastaveny na pozorování a přemýšlení a slouží tak v prvé řadě vědecké práci. Rytmické funkční procesy závislé na dýchání, srdci a krevním oběhu pak mají nejtěsnější souvislost s citovým životem. Prožíváme-li smutek, radost, strach či nadšení, mění se při tom frekvence i hloubka dechu i pravidelný srdeční puls. Jistě, cítění na těchto rytmických funkcích nejen závisí, ono samo takovou funkcí je. Neustále propojují - například dech - jednotlivce s tělem a s procesy světa, ke kterým se vztahujeme citem. Nepotřebujeme tedy mnoho, abychom došli k závěru, že cit a rytmické funkce těla jsou v přímém vztahu k umění. Také veškerá umělecká tvorba vyjadřuje bezprostředním způsobem city. Při poslechu příjemné hudby se cítíme lépe. Při naslouchání hudbě a také při hledění na obrazy a sochy se rovněž díky vyvolaným pocitům mění dech a srdeční tep. Podle estetického dojmu, jakého nabýváme, se cítíme vzrušeně, uklidněně, osvobozeně, uvolněně, ale také ochromeně, úzkostně, napjatě. A k tomu, abychom dokázali něco umělecky ztvárnit, potřebujeme estetický vjem. Jak harmonického cítění je jen třeba, máme-li skutečně dobře hrát na nějaký nástroj.
K jakému funkčnímu okruhu lidského organismu však náleží primárně náboženská činnost? Bezpochyby souvisí jak s poznáváním, tak s citem a tudíž s nervovo-smyslovými i rytmickými funkcemi. Ale fyziologicky se zakládá na něčem, co je s náboženstvím spojeno příměji a bezprostředněji, nežli zmíněné racionální funkce.
Kromě nervovo-smyslové a rytmické soustavy máme v organismu ještě velkou oblast látkové výměny a pohybové orgány - končetiny. Výměně látkové, jež probíhá ve dne v noci bez přerušení, vděčíme nejen za zpracovávání potravy, za procesy budování a odbourávání ve vnitřních orgánech, za možnost onemocnět a uzdravit se, ale též za sílu k činnosti končetin. Podobně jako má myšlení bezprostřední vztah k nervově smyslové soustavě a cítění k rytmickým funkcím, pojí se volní život primárně s činností výměny látkové. Pociťujeme-li v sobě sílu a jsme-li schopni vůle, závisí na zdraví soustavy látkové výměny a údů, stejně tak jako zdravé cítění na rytmické soustavě a jasné myšlení na nervově smyslové soustavě.
A s tímto nejhlubším systémem, jenž ostatním slouží k jejich budování a odbourávání a jenž nejméně vstupuje do našeho vědomí, s touto oblastí vůle a sil, je spojen kulturní okruh náboženského života. Neboť na náboženství ne nejpodstatnější cvičení, to, co člověk vykonává.
Tak také rozumíme tomu, proč je centrálním mystériem křesťanského náboženství transsubstanciace (přeměna látkové podstaty) na oltáři během komunia - sdílení, tedy pojímání chleba a vína do lidské látkové výměny. A pro toto spojení s látkovou výměnou také chápeme, proč je dnes mnohým lidem tak těžké dospět k čestnému a vědomému vztahu k náboženství. To tkví v tom, že toho o naší vůli tak málo víme. Děláme-li něco, dozvídáme se o tom teprve tehdy, když na to zároveň také myslíme, když to dokážeme vnímat a představit si to. Samotná činnost vůle, především to, jak vlastně povstává, je našemu vědomí skryto. A jen málo je nám známo v přímém prožitku o našich orgánech látkové výměny. O činnosti srdce a dechu a o činnosti smyslových orgánů naproti tomu dobře víme.
Zabýváme-li se systémem látkové výměnu, vstupujeme do oblasti noci - do nevědomého světa, do něhož svým vědomím zatím nedokážeme proniknout. V duši působí pnutí mezi těmito dvěma světy - jasným denním světem bdělosti a světem noci a spánku, světem skrytosti. Ve spánku orgány látkové výměny přemohou zcela organismus a vědomé myšlení a pociťování zmizí. Ve fázi snu můžeme vytušit něco z těchto nevědomých tělesných procesů. Duše se ale cítí - usínáme-li zdravě - naladěna na svět míru, na svět obnovy, pomoci, regenerace a povzbuzení; ráno se vždy objeví nové síly, ráno je vždy úplně jiné. Lidé, kteří nemohou spát, to prožívají jako vyhnání z ráje, jako když již nejsou vítáni ve světě míru. Cítí se odkázáni sami na sebe a vrženi v samotu svého denního zaměstnání, kde musí být samostatní a jednat sami za sebe.
Noční svět je také světem obecenství, možností odevzdání, světem sdílení, kde je člověku pomáháno. Za dne máme každý své vlastní mínění. Za noci se však opravdu zajímáme o tom, co si myslí jiní, jsme jim - nevědomě - otevřeni. Rudolf Steiner opakovaně "HAT AUS SEINER GEISTESFORSCHUNG BERICHTET" , že v noci, kdy jsme svou duševně-duchovní bytostí mimo tělo, vyhledáváme blízkost především těch lidí, s nimiž máme problémy, nebo se kterými jsme znepřáteleni. Hledáme něco společného, co může vytvořit něco nové.
Tak chápeme, proč náboženská sféra je tak úzce spjata s oblastí výchovy, sebevýchovy a mravního vývoje. Jde totiž především o zacházení s lidskou vůlí a její postoj ke světu a k druhým lidem. Odpor je třeba překonávat, je třeba cvičit a opakovaně. I když už rozum dávno pochopil a pocity říkají: už k tomu nemám chuť, přesto vůle může stát na svém a dovést vše k dokonalé schopnosti. Vždyť i když už umíme skladbu zpaměti, ještě to zdaleka neznamená, že ji hrajeme krásně a tak, jak odpovídá tomu dílu. Od vědění k umění je dlouhá cesta.
Podobně je tomu se čtením Nového Zákona: Toho, čemu se z něho můžeme rozumem naučit, není mnoho a není to to hlavní. Rozhoduje vnímání toho, jak skrze nastíněné obsahy (podobenství, obrazy, rozmluvy, činy) je oslovována vůle toho, jenž si nachází cestu k evangeliu.
Vůle a její, ne zcela bdělý ale spíše prociťovaný život, chápou i takové komplikované a intelektuálnímu pochopení odtažité scény a příměry jako proměnění vody ve víno na svatbě v Káně: Při četbě můžeme prožít Kristovu substance proměňující moc, jeho zásah do dění na svatbě, jímž všechny shromážděné hosty posílil a občerstvil.
Obzvláště působivá jsou vybídnutí, jako toto z Matoušova evangelia: "Neseš-li svůj dar k oltáři a vzpomeneš si, že tvůj bratr něco proti tobě má, nech ležet dar před oltářem, běž a smiř se se svým bratrem; pak přijď a obětuj svůj dar.”
Taková vybídnutí ozřejmují, že člověk se musí stát dobrým, vstupuje-li svým vědomím do světa nevědomí. A tento nevědomý svět se nám demonstruje skrze činy a obřady prováděné před oltářem. Kdo žije v hádkách a sporech a noc co noc si je bere s sebou při usínání, tomu nevyjde onen společný svět, v němž působí i boží poslové, andělé, tak vstříc a nepřijme ho do té míry, jako člověka, který hádky a spory tiší a připravuje se na prožívání tohoto světa.
Zde narážíme na tajemství vůle: Kdo neuzavře mír, nebude ho moci prožívat. Každému se děje tím nejspravedlivějším způsobem - podle toho, co chce. Proto většina náboženských rad se nám snaží pomáhat, abychom den trávili tak, abychom v noci mohli správně spát a procesy látkové výměny mohly zdravě probíhat.
Také bývalo ve starých dobách právě náboženství kompetentní v otázkách léčení a zdravého života. Ke chrámu a jeho kněžím a učitelům patří rady pro uspořádání života, stran správné hygieny, času setby a sklizně, stran dobrých zvyklostí souvisejících se stravou a ještě mnoho jiného. Také mívalo kdysi náboženství zcela jiný vztah k umění a ke vědě, nežli dnes. - Nejvyšším ideálem bývalo pozvednout se k poznání Boha a dobra - v bytí, jednání i chtění, a prostřednictvím umění pátrali lidé po tak utvářených prostorech, nádobách a nástrojích, jež by mohly sloužit v tomto úsilí a zjevit ho na architektuře chrámů, v utváření svatých předmětů a v podobách bohů.
Dnes jsou věda, umění a náboženství oddělené oblasti, takže se musíme ptát, jak t takovému oddělení došlo, co znamená a jak je bude možno překonat. Neboť jako v organismu musí spolupracovat činnost nervů a smyslů s činností rytmického systému a látkové výměny, má-li být život jedince zdravý, platí to i pro duchovní a kulturní život lidí. Rozpolcení života na vědu, umění a eticko-morální hodnoty povede časem k neřešitelným mezilidským a sociálním konfliktům. A ty (například problém tzv. smrti mozku) se dají správně vyřešit, až se obnoví vztahy mezi oněmi třemi oblastmi.
Michaela Glöckler
