Andresius | VI Obraz člověka a životní vývoj1.Moderní obraz čl

O psychoterapii a psychoterapeutech

1. Moderní obraz člověka

V této kapitole bych se chtěl vrátit k obrazu člověka podle různých psychologických směrů, který jsem jen stručně naznačil v úvodní kapitole (viz "Celkový přehled"). Tam jsem totiž popisoval vnitřní průběh života z osobního hlediska. Z jiného zorného úhlu by tento popis vypadal úplně jinak. Čtenář má nyní právo, aby poznal také jiná možná hlediska, a zjistil, jaké oblasti poznání se při určitém způsobu pozorování odkrývají.
Zhruba řečeno, různé směry vycházejí z rozličných obrazů nebo myšlenkových modelů člověka. Principiálně jsou možné čtyři takové modely:
- technicko-mechanistický a fyzikálně-chemický model; fyzikálně-chemický model se také označuje jako medicínský model;
- biologický myšlenkový model, jehož nejdůležitějším principem je dědičnost a teorie zděděných dispozic;
- psychologické modely, k jejichž nejdůležitějším směrům se počítá behaviorismus neboli nauka o lidském chování a empirismus neboli nauka o zkušenostech; variantou tohoto směru je sociologický model, který říká, že člověk je zcela determinován sociální třídou;
- personalistický model, který je možno dále členit na (a) pseudopersonalismus, podle něhož osobnost vzniká vzájemným působením dědičnosti a zkušeností; (b) pravý personalismus, který uznává autentickou "třetí sílu" vedle dědičnosti a zkušenosti. Tuto třetí sílu označují různí autoři jako "osobnost", "individualitu", "vyšší Já" nebo "das Selbst". Toto vyšší Já, ať se označuje jakkoli, je pak duchovní formou, případně bytostí, prodlévající v určité duchovní skutečnosti.
Ačkoli všechny tyto směry uznávají za vědecký pouze vlastní model, je každému, kdo je schopen zaujímat různá hlediska a dokáže přemýšlet v různých myšlenkových soustavách, zřejmé, že každý z oněch modelů má svou vlastní vědeckou metodu. Každý model připouští určité otázky a dává určité odpovědi v rámci hranic, vytyčených právě tímto modelem a pro něho platnou vědeckou metodou.
Můžeme například řešit problémy podle psychologického nebo personalistického myšlenkového modelu - ten ovšem nepřipouští žádné otázky fyzikálně chemického charakteru; nebo podle biologického modelu, a pak ovšem nemůžeme klást otázky týkající se psychologických a osobních problémů. Tím je řečeno, že každý model poskytuje pouze s redukovaný obraz člověka. Proto se také hovoří o biologismu, psychologismu a sociologismu. Marxismus a historický materialismus má základy v sociologickém obrazu člověka, behaviorismus v psychologickém obrazu člověka.
Tyto různé obrazy člověka se odrážejí v různých psychologických školách. Dokonce se dá poukázat na určitou střídavou oblibu jednotlivých směrů: módy se střídají, a tak se vždy po určitém čase stává základem toho, co se "obecně míní člověkem" vždy jiný nový model. Tak na konci minulého století a na začátku tohoto století byl "tím správným" hlediskem, jak osvícený člověk držící krok se svou dobou chápe člověka biologický nativismus, tedy teorie zděděných dispozic. Podle tohoto směru je celý život člověka determinován čistě náhodným smíšením dědičných faktorů a na konci života pak všechno pomíjí a zaniká.
Ve dvacátých letech tohoto století se v psychologii stále více prosazoval behaviorismus (nauka o chování). Dědičnost zde hraje už jen malou roli, chování lidí je podmíněno výchovou a kulturou. Od Watsona pochází výrok: "Dejte mi pár zdravých kojenců a udělám vám z nich to, co si budete přát."
Empirismus nalezl velkou odezvu hlavně v Americe. Tam vyvolal velký pedagogický enthusiasmus, protože z něho plynulo, že při lepší výchově by mohl být lepší celý svět!
Personalismus v dnešní podobě vznikl teprve ve třicátých letech. Po druhé světové válce se jakýsi pseudopersonalismus stal východiskem reformy vzdělávacího systému. Výchova už neměla být jenom výcvikem a vytvářením podmíněných vazeb, ale měla vytvořit předpoklady pro to, aby člověk objevil sám sebe, aby se mohl rozvíjet a realizovat. Středem zájmu bylo nyní probuzení tvůrčích sil osobnosti. Tyto ideje pak byly přeneseny také na vzdělávání dospělých.
Současně však stále existují fanatičtí přívrženci nativismu a empirismu, kteří se snaží odstranit z výchovy a vzdělávání všechny ty hezké řečičky o hodnotě osobnosti. Pro jedny je jejich heslem selekce, pro druhé programované vyučování. Dokonce jsou ochotni se spojit a ruku v ruce spolupracovat, aby jen z výchovných koncepcí odstranili pojem "osobnost". Tato nenávist vůči osobnosti v člověku se někdy objevuje na zcela nečekaných místech. Recenze Skinnerovy knihy "Na druhé straně od svobody a důstojnosti" (Jenseits von Freiheit und Würde), od známého nizozemského biologa D. Hillenia začíná slovy: "Musím přiznat, že přednášky (z Jenseits von Freiheit und Würde) jsou alespoň zpočátku potěšitelné pro ty, které popouzí neustálé tlachání o hlubokých motivech v lidské duši, o jedinečnosti, autonomii, sebeporozumění, a svobodě člověka". (zvýraznil B. L.)
Z toho je jasně vidět, že zde hovoří ryzí nativista o knize zastánce empirismu. Hillenia ovšem přejde humor, když bude číst dále, protože Skinner se ani slovem nezmiňuje o dědičnosti. Kritika ovšem zůstává v hranicích vědeckosti. Typické jsou ovšem onen blahosklonný nadhled a podrážděnost, které se objeví vždy, kdy je řeč o personalismu. Snad tato podrážděnost neznamená nic jiného, než že tito lidé chtějí vší silou něco v sobě umlčet.

Technicko-mechanistický model

V minulém století a na začátku tohoto našel tento technicko mechanistický směr celou řadu přívrženců. Na člověka se dívali jako na kombinaci různých strojů. Odtud například pochází názor, v medicíně stále tradovaný, že srdce je pumpa.
Vedle technicko-mechanistického modelu vznikl i fyzikálně-chemický model, podle něhož člověk měl být obrovskou chemickou řetězovou reakcí, která v této své podobě proběhne jen jednou "za život" a z níž můžeme všechno vysvětlit. Tento model zažil další renesanci uprostřed našeho století díky biogenetice. Vrátím se k němu ještě, až budu psát o biologickém modelu a teorii dědičných vloh.
Nativismus (Teorie zděděných dispozic)
V moderních teoriích dědičnosti se setkáváme s redukovaným obrazem člověka, podle něhož je člověk biologickým objektem, který je zcela naprogramován genetickým kódem čili - aby tomu všichni rozuměli - dědičností.
Člověk je v pojmech, odpovídajících tomuto směru "endosomatický", tzn. určený svými vnitřními poměry. Z toho se samo sebou rozumí, že se nativismus nezajímá o jakýkoli duchovní život člověka. Pro zastánce tohoto směru existují jen tři životní fáze: mládí - období růstu, rovnovážný stav v dospělosti a stařecké ochabování neboli involuce. Všechny ostatní projevy lidského života se musí vysvětlovat jen na základě těchto fenoménů, přičemž vývoj je možný jen ve fázi mládí a růstu (a to jako rozvoj již vložených daností).
Teorie dědičných vloh je tak stará jako samotné lidstvo. Chov zvířat například se datuje od šerého dávnověku a už první chovatelé dobytka intuitivně znali zákony dědičnosti. Na druhé straně byla dědičná linie v kastě, království, šlechtictví a později také v povolání - ve všech lidských společnostech základem sociálního řádu. Dědičná práva vytvářejí základ feudální společnosti: dědila se práva, ale také povinnosti. Bůh stvořil člověka podle stavů a hodností a člověk se už narodil jako mistr nebo jako otrok. Kdo z tohoto řádu vybočoval, byl zrádce a propadal smrti.
V 19. století vznikly nové teorie o dědičnosti z pokusů formulovat nauku o původu lidstva. Bude stačit, když naznačíme, kam se tento směr ubírá, dvěma jmény: Darwin a Haeckel. Ve 20. století podobná nauka o původu člověka prosadila i ve Freudově psychoanalýze - Freud prohlašoval, že veškerá kultura je jen nadstavbou neboli sublimací animálního pudového života lidí, který všechno ovládá. A tento pudový život je svět určovaný dědičností. Kromě toho je chování lidí dalekosáhle ovlivňováno zkušeností, kterou člověk činí po svém narození. Ale pod tímto přiměřeným chováním všude vře animální člověk, který zná jen pud, sexuální libido.
Nedávno se nizozemský režisér Haanstra pokusil ve svém filmu "Bij de beesten af" zapůsobit na širokou veřejnost svým primitivním darwinismem a nativismem. A zcela typicky uvádí, že tento film vznikl ze spolupráce s biology a vědci. I v bestselleru "Nahá opice" holduje Desmond Morris extrémnímu darwinismu.
Nová varianta těchto teorií se objevila uprostřed minulého století v biogenetice. Molekulární biologové zkoumali dědičné faktory po chemické stránce a vytvořili model obrovské spirálové molekuly DNS. Tato molekula obsahuje jako na počítačovém magnetickém pásku dědičný kód hmoty. Tak upadl člověk, který se právě emancipoval od náboženského predestinačního učení, do spárů biologické predestinace.
Učení o dědičnosti tedy prodělalo vývoj od něčeho, co zakládá prastaré sociální instituce, až k soustavě vysoce moderních přírodovědeckých zákonitostí. Obojí však sdílí jednu společnou představu, totiž že člověk je determinován svým zrodem a že jeho svoboda je jen jeho marnivý sebeklam.
Onen explicite formulovaný deterministický axióm biogenetických zastánců dědičnosti měl své oprávnění, pokud zůstávali na poli takzvané čisté vědy, omezovali se při tom na čistě biologickou dědičnost a vymezovali oblast svého bádání konkrétními problémy, které v daném kontextu vedly ke stále preciznějším odpovědím. Avšak v okamžiku, kdy tito vědci opouštějí oblast čistě vědeckého zkoumání a snaží se manipulací s dědičnými faktory vylepšovat lidstvo, vypadá věc už jinak. Tak se stávají biotechnology, kterým je náš život zcela lhostejný. Mají dalekosáhlé cíle: jejich ideálem je svět, který budou kontrolovat a řídit biochemici. V roce 1962 na londýnském symposiu seznámili svět s tímto svým ideálem. Tohoto symposia se zúčastnilo mnoho předních zástupců biochemie, mezi nimi velké množství nositelů Nobelovy ceny. Vytvoření užitečných variant "druhu člověk" nepovažují pouze za principiálně možnou genetickou manipulaci, ale tento cíl se jim jeví jako dosažitelný už v příštích 20. letech.2 Tím má začít nová šťastná doba lidstva. A těch dvacet let už skoro uplynulo!3
Radikální zastánci genetických teorií se snaží najít endosomatické řešení pro všechny sociální problémy. Jiní, umírněnější se také zajímají o mimogenetické dědičné vlohy, o takzvané plasmogeny v protoplasmě. Tyto plasmogeny mateřských bílkovinných buněk, o nichž se poznenáhlu dozvídáme více, zvláštním způsobem ovlivňují dědičnost. Ve své kritice radikálních biochemiků říká basilejský zoolog Adolf Portmann: "Pro radikální biotechnology je stále nepřiznaným ideálem pro život lidské společnosti hmyzí stát ." Poukazuje také na nebezpečí, jaké hrozí, jestliže se takové "technologické inovace" dostanou do rukou mocenských uskupení nebo autoritářských politiků. Navíc se staví vůči takovým výrokům genetiků po všem, co vešlo ve známost o mimogenetické, protoplasmatické dědičnosti, značně skepticky.
Umírnění nativisté se mezitím začali zabývat problémem modifikace programu vlivem okolního světa. Je genetický kód skutečně závazný? Jinak řečeno: je jím skutečně dán nejen tělesný zjev, ale také celkový charakter života? Anebo je genetický kód jenom jeden z vývojových faktorů mezi ostatními? Neurčuje spíše vývojové možnosti, jejichž rozvoj nebo stagnace jsou pak ve svém rozvoji podpořeny nebo naopak zbrzděny okolním světem, tedy biologickým a embryonálním prostředím?
Z koncepce dědičných vloh plyne, že řešení problémů ve výchově a vzdělávání je třeba hledat ve zcela určitém směru. Vzdělávacím procesem vládne stále jemnější výběrový systém. Jenom ten, kdo prodělá tento selektivní proces s kdo odpovídá předem přesně určeným nárokům technologie vzdělávání, získá přístup k nejvyšší formě vzdělání, která je vytvořena pro super-inteligenci.
Ve Francii používají tento systém už dlouho, a vedl tam až k oněm bájným mýtickým "super-školám" k Ecoles Superieures Polytechniques a Hautes Ecoles ďAdministration. Přirozeně jsou mnozí žáci těchto škol opět dětmi bývalých absolventů těchto škol. Avšak to má jen opět dokázat, že velké nadání je dědičné. Můžeme také hovořit o "uzavřené společnosti", kde si členové této společnosti vzájemně přihrávají míč.
V Nizozemí se ze vzdělávání stává díky sériím objektivních testů pro všechny třídy kontinuální selektivní proces, přičemž měřítka těch, kdo testy sestavují, jsou stejná pro všechny děti - lhostejno, jaká je jejich struktura osobnosti.
Na tuto tendenci, při níž se děti neustálou selekcí směrují na určité niveau, se snaží reagovat typicky anglickým způsobem Ben Hoffmann ve své knize "The Tyranny of Testing", kde celý testovací systém ironizuje a odkazuje ho do patřičných mezí. Domněle objektivní výsledky školních textů nejsou totiž pro různé uzpůsobené děti stejné. U zaškrtávacích výběrových (multiple choice) testů jsou děti inteligentní a přemítavé děti jednoznačně v nevýhodě!
Kniha "Meritocracy" líčí ve stylu science-fiction svět roku 2056; popisuje společnost, jež spočívá na intelektuálních výkonech a intelektuální výkonnost se během života neustále testuje. Autor popisuje, jak se veškeré vědění v takové společnosti odvíjí z historických norem a měřítek těch, kdo sestavují testy. Všichni jsou podle jednoho střihu. V této knize se je pak líčí, jak se nakonec vzbouří lidé, kteří si sami určovat svá měřítka.
Avšak to ještě není odpověď na  otázku, co je vlastně dědičné a co dědičné není. Všechny možné faktory mohou být dědičné. Podle Choruse jsou dědičné: tělesná konstituce, způsob smyslového vnímání, paměťové funkce, určité prvky umožňující soustředění a směrování zájmů, typ inteligence, emocionální reaktivita a vývojové tempo.
To jsou všeobecné vlastnosti, s nimiž člověk může naložit velmi svobodně. Snad můžeme říci, že v jejich biologických dispozicích je lidem dána široká škála možností. Každá kultura rozvíjí však jen malý díl těchto možností, zbytek zůstává nevyvinutý. Člověk má, stejně jako rostlina, nekonečně mnoho "spících očí", které se rozvinou buď za extrémních podmínek (například v koncentračních táborech), nebo když se osoba sama, to znamená Já, individuálně rozhodne a stanoví si za cíl je rozvinout.
Empiristé mají pravdu, když si myslí, že v lidech dřímá mnohem víc než to, co v nich probouzejí nahodilosti života. Nemůžeme však s empiristy souhlasit, když si myslí, že vývoj je totožný s adaptací (nebo drezúrou). "Já" může dosáhnout mnohem víc, než se obecně míní. V každém člověku dřímají síly, které může sám rozvíjet.
V myšlenkovém schématu teorie dědičnosti se problémy dají řešit jen jedním určitým způsobem. Již jsem ukázal, že ve škole to znamená neustálou selekci od jedné třídy k další. Z tohoto postoje plyne pro volbu povolání takzvaná teorie západky a zámku - to je názor, že pomocí dostatečně zřetelného profilu mladého člověka nebo obecně uchazeče, který je navíc nejlépe vytyčit pomocí testů, nalezneme pro tohoto člověka správné, zřetelně vymezené povolání. Idea toho všeho je, že potřebujeme určit "správného člověka na správné místo", pak půjde všechno samo sebou.
Teorie dědičných vloh poukázala na to, do jaké míry je projev člověka určen dědičnými vlohami. Podoba lidské psychiky závisí tedy na dědičných vlohách. Tyto vlohy jsou však natolik rozmanité, že z nich kultura a okolí může aktivovat jen jejich velmi malou část.
Kromě toho u lidí existuje ještě proces takzvaného produševnění, to je neustálého zpracovávání nových vjemů, které člověka současně formují (Chorus, str. 72). "Všechny instrumentální čistě formální funkce jsou dědičné. Nezávisle na nich se individuum může učit, jen dosáhne-li určitého stupně zralosti. Přes všechny psychicky podmíněné možnosti a přes všechen osobní vývoj, si po celý život zachovává určitou dědičnou základní strukturu, která může sloužit coby základ pro různé stavby, která se dají vystavět a zase zbourat a případně znovu postavit.”
Empirismus a behaviorismus
Empirismus a behaviorismus vycházejí z  exosomatických vlivů okolí, jimž je člověk vystaven po narození, a to prostřednictvím výchovy a díky kulturním podmínkám.
Empirismus úspěšně poukázal na slabé stránky teorie dědičných vloh. Rozhodující argument je biologické povahy: Empirismus zdůrazňuje, že člověk je savec, který se oproti ostatním vyšším zvířatům (savcům), rodí jako velice chudý na instinkty. Vyjádřeno jazykem vědy: Člověk příliš brzy opouští hnízdo. Má otevřené smysly vylétavce, ale bezmocnost krmivého ptáka. I z tohoto zřetele je člověk ve zvířecí říši výjimečným jevem. Barva kůže a barva vlasů, jeho celková zevní podoba a projevy a jeho tělesná konstituce jsou sice dědičné, avšak coby savec se rodí příliš brzy. Doba jeho embryonálního vývoje je zkrácená, při narození není jeho nervová soustava ještě dokonale vyvinuta. Telátko se podobně jako vylétavci (nekrmiví ptáci) může hned po narození postavit, běhat a samo nalezne cestu k matce. Avšak kojenci musí tohle všechno v prvních letech po narození zprostředkovat okolní svět.
Vyšší savci získávají díky svému delšímu embryonálnímu vývoji dokonalejší systém reflexů pokrývající všechny stránky života a kompletní repertoár instinktů svého druhu. Tyto instinkty se pak projevují v jejich chování, a to i v prostředí, které není jejich druhu vlastní, kde vládnou jiné vzorce chování. (Dobrým příkladem je slepice, které byla podstrčena kachní vejce. Pak s údivem sleduje, jak se její vylíhnutá "kuřata" vydávají na vodu!)
Kojenec se teprve tehdy stává člověkem, když ke svým vrozeným reflexům (sání, mrkání) získá také sociální způsoby chování (řeč, myšlení). Abychom to řekli Langenveldovými slovy: Člověk je odkázán na výchovu a učení. Pod pojem exosomatického vývoje tak spadá také chůze, řeč, myšlení a jiné lidské schopnosti, které získává vlivem lidské kultury.
Kromě biologické dědičnosti existuje také kulturní dědictví, skrze něž - prostřednictvím výchovy a vzdělání - se předává naše kultura dalším generacím. Na tomto předávání dalekosáhle závisí, jaké možnosti svých dědičných vloh člověk bude moci rozvinout.
Ani vzpřímené chůzi se člověk nenaučí bez příkladu ze svého okolí, nemluvě už o řeči, a podobně je tomu se všemi ostatními formami lidské kultury. Lidé mají instinkty vyvinuty pouze rudimentárně, omezují se na určité základní instinkty jako například na vůli k přežití. Pokud člověk opravdu vzešel ze skupinově žijících živočichů, jak zdůrazňují zastánci teorie dědičných vloh, dnes již jakýkoli instinkt pro zachování druhu ztratil, neboť zvířata ve stádu okamžitě ukončí boj, jakmile jedna strana naznačí, že se podrobuje. Boj slouží k určení pořadí ve vnitrodruhové hierarchii, nikoli k usmrcení jiného příslušníka téhož druhu.
Podle formulace Gordona Allporta žijí empiristé z tradice Lockovy. Nejznámější premisou v této tradici myšlení je Lockův výrok o tom, že člověk je při narození tabula rasa, nepopsaný list; vše, co je v něm, přijal svými smysly. Na takovém axiomu je skutečně možno vystavět vědu, která se právem nazývá vědou o chování. Když k tomu připojíme ještě Lockovo chápání vědy, podle něhož je jednotlivý prvek (the simple idea) důležitější než celek a celek se rovná sumě jednoduchých elementů, pak můžeme vyhledávat stále jednodušší konstelace a celek rekonstruovat z jednoduchých elementů.
Vedle toho však stále existují lidé, kteří praví, že katedrála je sice složená z kamenů, avšak má také svůj koncept, podle něhož má každý kámen své místo a své určení. Oproti empiristickému učení o elementech se personalisté zabývají přímo problémy, které s sebou přináší koncept katedrály. Tyto problémy obecně označují jako celek nebo tvar, v našem případě pojmem osobnost.
Nejčistší podobu axiómů určité vědy najde člověk nejsnáze u radikálních exponentů příslušného směru, kteří mají odvahu dovést její principy do důsledků. Tak již před půl stoletím tvrdil Watson, že může z několika malých miminek udělat to, co se bude od něho žádat, zatímco známý psycholog učení Skinner je toho názoru, že každý člověk může být podmíněn pro výkon libovolného povolání, bude-li se postupovat podle jeho metody, kterou ovšem vyvinul na základě podmiňování chování vyhladovělých krys a holubů.
Podle Skinnera tkví všechna bída na světě v tom, že lidé jsou nedostatečně podmiňováni, aby dobro přijímali jako příjemné a zlo jako nepříjemné. Skinner má ještě stále velký vliv na moderní pedagogiku, jakkoli svými přehnanostmi mnoho přívrženců odradil. Lidé si totiž stále více uvědomují, že pro osobnost má každý, i ten nejjednodušší stimul svůj určitý význam. Nezmění-li se tento význam, nedojde k podmiňování. Pro moderní behaviorální terapii je toto poznání důležité, i zde byla vypracována metoda zevního podmiňování. Ovšem ze Skinnerovy školy pochází i myšlenka, že můžeme úspěšně pomocí programovaného vzdělávání a s ním spojených zaškrtávacích (multiple choice) testů vypěstovat v lidech určité vzorce chování vhodné pro zaměstnání nebo pro vědeckou práci. V hospodářství to označujeme jako "one best way training".
Ke Skinnerově lítosti používáme jeho pronikavé metody stále více naruby. Podle jeho názoru je permanentního podmiňování dosaženo jen tehdy, když systematicky odměňujeme správné chování a ignorujeme špatné. My však špatné chování (např. špatné známky nebo propadnutí ve škole) trestáme a správné chování posuzujeme jako samozřejmé (tedy je ignorujeme); tak je člověk podmiňován strachem ze špatného chování a strach pak opětovně ovládá vědomí. Také v hospodářství používáme Skinnerovy metody pozitivního posilování (positive reinforcement), pomocí níž můžeme víceméně úspěšně stupňovat pracovní motivaci. V současnosti se s ní seznamují vedoucí na kursech dalšího vzdělávání.
U Skinnera je mnoho blahodárných idejí, které vyřeší všechny problémy světa. Je apoštolem totálně podmiňované společnosti bez agresivity a s naplánovanou dělbou práce, v níž každý člověk prožívá nejvyšší blaho. Vyhýbá se však při tom důležitému problému, kdo má stanovit, co je dobré a co špatné. "Já jsem to, kdo to určuje", řekl jednomu člověku, který takového člověka chtěl znát. On sám chce být tím jediným člověkem, kdo v takovém podmiňovaném světě není podmiňován. Konečně, musí přece ještě zůstat někdo, kdo bude vypracovávat programy!
Skinner vypracoval své teorie na základě práce s cvičením hladových krys a holubů. Tato vyhladovělá zvířata byla zřejmě připravená porušit své vrozené instinkty a vykonat jim předepsané kousky, aby dostala potravu a utišila svůj hlad. Tyto experimentální podmínky Skinner však považuje za stejné jako při procesu lidského učení. Krysa není v žádném případě ochotná vykonávat Skinnerovy kousky, jestliže není hladová. Vyhladovělý člověk bude také dělat bláznivé věci, bude-li to nutné k tomu, aby přežil. Avšak oproti krysám se člověk může učit také prostě jen proto, že ho něco zajímá, například matematický problém, který chce vyřešit nebo text v sanskrtu, kterému by chtěl porozumět. A to i tehdy, když není hladový. Nejdůležitější bod personalistické kritiky empirismu je tedy nedostatečná schopnost rozlišovat různé roviny motivací.
I přes tuto kritiku může být význam empirismu a nativismu sotva přeceňován. Skoro celé století horečnatého výzkumu chování přineslo významné množství materiálu, ohromnou sumu jednotlivých elementů a teorií, které byly pokaždé "potvrzeny" laboratorními experimenty. Z těchto elementů se pak zase dají tvořit nejrůznější kombinace, například sociotechnické systémy, které opět dokáží částečně řešit určité problémy.
Behaviorismus sám sebe označuje jako "vědeckou psychologii", protože se snaží experimentálně zkoumat pečlivě vybrané a popsané jednoduché jevy. Každá věta musí být potvrzena opakovatelným experimentem nebo statistickým zkoumáním (van Leent). A kdo se nepodřídí stanoveným cílům a metodám tohoto vědeckého odvětví (tedy jeho axiómům), nepracuje vědecky, patří mezi literáty a subjektivisty.
Určité dílčí aspekty můžeme skutečně takto zkoumat, avšak chceme-li pochopit celého člověka v jeho životní situaci (nikoli v situaci uměle zjednodušené na soustavu několika málo proměnných), poskytuje tato metoda jen málo poznatků. K tomuto bodu se ještě vrátím při popisu personalismu.
Na empirismus můžeme použít slova z Goethova Fausta:
"Tak do rukou bere po dílu díl,
aniž ducha vazbu uchopil.”
("Dann hat er die Teile in seiner Hand,
Fehlt, leider! Nur das geistige Band.")
Samozřejmě, že se na hledání "duchovní vazby" přívrženci empirismu dívají jako na nevědecké. Empirismus ovšem vzbudil mohutný pedagogický entusiasmus. Dewey a jeho následníci vlili novou naději těm, kdo volali po pedagogice, která by lidstvo a společnost učinila lepšími. Myšlenka, že každý člověk je natolik flexibilní, že může být vzdělán pro nejrůznější povolání, vede k pedagogickým postojům, které jsou přesně opačné, než jaké zastávají nativisté. Ti totiž sdílí názor, že člověk je díky svým dědičným vlohám předurčen pro jedno jediné povolání, které má už v sobě vepsáno. Tuto teorii západky a zámku postavili empiristé na hlavu. Podle empiristů existuje řada povolání (tedy zámků), pro které je každým rokem potřeba tolik a tolik lidí (to jsou ty klíče). Tedy musíme produkovat "klíče"! Nazývá se to vzdělání orientované podle poptávky, přičemž veškeré přebytečné vzdělání se škrtá: Každým rokem potřebujeme tolik a tolik techniků, ekonomů, učitelů atd. Nesmíme jich produkovat příliš mnoho a musíme je už předem podmiňovat pro potřeby jejich zaměstnání.
Proti tomuto pojetí se staví návrhy více nebo méně vyhraněných personalistů. Ti se domnívají, že šíře vzdělání mladých lidí by měla být co největší, aby se jim otevřelo rozsáhlé spektrum možností. Měli by být motivováni k tomu uvědomit si svůj životní cíl a mělo by se jim pomoci k prvnímu kroku na této cestě. Podle tohoto konceptu je odborné vzdělání pouze třmenem, po němž se vyšvihneme do sedla, tedy na naše první místo. Poté se však bude člověk muset ještě nemálo měnit a při tom bude vděčný za veškeré "nadbytečné" vzdělání.

Personalismus (psychologie osobnosti)

Protože jsem popsal vývoj člověka z hlediska osobnostní psychologie, musím ji zde představit podrobněji, než jak jsem učinil u nativismu a empirismu. Chtěl bych proto nejprve přehledně nastínit její vznik a problémy, jimiž se zabývá, a pak bych se chtěl zastavit podrobněji u některých bodů.
Personalismus představuje nejstarší a známá představu o člověku. Všechny staré spiritualistické kultury popisují člověka jako bytost božského původu, která stojí nad rostlinami a nad zvířaty: Člověku byl vdechnut živoucí dech a člověk se probudil k vědomí a svobodě rozhodování. Člověk žije pro svou vlastní budoucnost, je stále na cestě k nějakému cíli. Jeho jednání je sice omezeno prostředky, které si získal v minulosti, ale v rámci tohoto omezení si člověk volí sám svůj cíl. V nouzi se dokonce může rozhodnout osvojit si nové prostředky. Tím se liší od zvířete, neboť je orientován finálně.
Vyhladovělou krysu můžeme sice podmiňovat, avšak po určité době tato její podmíněnost pomíjí. Musíme se proto starat o stále nové posilování (reinforcement). Tomu se už naučil Pavlov při svých pokusech se psy. U zvířat je to typická situace typu podnět - reakce. Ovšem člověk se může v procesu svého dospívání nahradit vnější výchovu sebevýchovou zaměřenou k určitému životnímu cíli. A to může učinit nezávisle na tom, zda je hladový nebo ne. Proto má pro celek psýché určitý význam každý stimul, každý podnět.
Moderní personalismus (v Americe označovaný "humanistic psychology") nikdy nepopírá princip dědičnosti, také se nepře o to, zda je nutná výchova kojenců, kteří jsou chudí na instinkty a bezmocní, a že tato výchova má velký vliv na vytváření osobnosti. Ale poukazuje na to, že proces dospívání u lidí spočívá v tom, že člověk sezná své biologické možnosti, učiní si přehled o své výchově a sám se rozhodne, jak s obojím naloží. Vedle dědičnosti a vedle vlivu okolím a výchovy zde přistupuje "třetí síla", pomocí níž můžeme pochopit a vysvětlit komplexní chování lidí.
Teorie dědičných vloh vidí člověka jako oplodněnou vaječnou buňku. Empirismus pohlíží na člověka jako na dospívajícího, který se včleňuje do lidského společenství a činí tak skrze nápodobu a přizpůsobení, prostřednictvím podnětů a reakcí. Osobnostní psychologie (personalismus) hledí na člověka jako na  dospělého, který hledá svou vlastní cestu a stále usiluje o větší dospělost a zralost .
Psychologie osobnosti stojí a padá s touto takzvanou "třetí silou", jak ji nazývají američtí personalisté. Avšak jak má být tato třetí síla popsána, to ještě nebylo vysvětleno. Přistupuje se k ní z různých hledisek. Tak Strasser říká ve své knize Phänomenologie und Erfahrnungswissenschaft vom Menschen (Fenomenologická a empirická antropologie), že hlavním úkolem vědy o člověku je odhalit podstatné strukturní rysy člověka. Ale co je to podstatné? Je to pro každého člověka totéž? Nebo, jinak vyjádřeno, existuje jedno abstraktní lidské "bytí" ve smyslu Descartově, jedno "bytí" jež můžeme objektivně zkoumat z vnějšku?
Strasser poznamenává: "Kdykoli začínám filosofovat, vždycky se už něco předpokládá,: a to je má existence." "Filosofuji například vždy jako někdo, kdo vyrostl v západním kulturním okruhu, vždy filosofuji s ostatními”.
Abychom dospěli k poznání, musí lidské vědomí podstoupit jisté úsilí: poznání je výsledkem od-halování a od-krývání. Ale odhalujeme podle Strassera pouze to, co se dá odhalit z určitého hlediska a určitým způsobem, a to, co je takto odhaleno, není skutečnost sama, ale jeden aspekt skutečnosti. Vnímání, ústřední pojem objektivistické vědy je pak také něco jiného než smyslový vjem. Vnímání je aktivní proces, je to otázka. Otázka naráží na něco, co může být zřeno nebo ohmatáno. Tázající už ví, na co se ptá, odkrytím dospěje k fenoménu, který je pro něho podstatný. Pak je to pro něj evidentní. "Co je evidentní, se nedokazuje. Všechny argumenty, důsledky, závěry musí nakonec vést k nahlédnutí , ať už přímému nebo zprostředkovanému. Co je přímo nahlédnuto, se ze samé podstaty věci nemůže vyvozovat z něčeho jiného." Tyto Strasserovy věty jsem citoval , abych co možná nejzřetelněji představil stanovisko personalistů.
Pro někoho je "evidentní", že člověk není nic jiného než savec determinovaný svými dědičnými faktory. Okolní vlivy jsou pro něho sekundární a nedůležité - jakmile z něho sejmeme jeho kulturní nátěr, projevuje se jako nahá opice. Pro jiného je stejně tak "evidentní", že dědičnost hraje zcela vedlejší roli a že chování lidí může být podmiňováno stejně jako u krysy. Chování pak bude to jediné, co tito lidé budou chtít zkoumat.
Ovšem pro třetí skupinu představuje totéž chování, ale sledované po dlouhé období a nikoli v experimentálních laboratorních podmínkách, projev osobního rozhodnutí, které probíhá nezávisle na dědičnosti a podmiňování.
Které z těchto tří hledisek člověk přijme, závisí na tom, zda člověk chce uznat přítomnost duchovních faktorů či nikoli. Frankl ukázal, že mnozí jsou pro duchovní jevy, které v materialistickém obraze světa mohou platit pouze za iluze, zcela slepí.
Cesta od behaviorismu k moderní psychologii osobnosti (personalismu ) byla namáhavá. Ve třicátých letech vznikl v sociální psychologii směr, který se zabýval "human relations". Navazoval na Roethlisbegerovo bádání z let 1928-1932, při němž se zjistilo, že produktivita práce nezávisí jen na měřitelných fyzikálních činitelích jako jsou teplota, světlo a čistý vzduch, ale mnohem více na míře zájmu, který o tuto práci jeví ostatní. Vřelá účast a lidský kontakt, to obojí byly v té době "neměřitelné" faktory, které však měly evidentně měřitelný dopad! Zde poprvé pronikl duševní aspekt člověka do myšlení a jednání v sociální oblasti. Hnutí "human relations"(mezilidských vztahů), které bylo výsledkem tohoto poznání, muselo po desetiletí bojovat proti organizátorům práce, kteří počítali pouze s tím, co je měřitelné.
Totéž platí pro odvážný pokus Kurta Lewina vydat se novými cestami v sociální psychologii, v oblasti skupinové dynamiky. Jeho přístup spočíval ve vciťování do situace skupiny. Ovšem jeho výroky a teorie nepřinášejí nic než zase mechanistické modely, čímž se v mnoha ohledech propadá zpět do čistého behaviorismu. To platí hlavně pro jeho teorii pole, na níž staví moderní psychologie reklamy, která se, když na ni podíváte v čirém světle, velmi málo stará o to, co se skutečně děje v kupujícím, pokud jen se dostaví žádoucí výslednice nejrůznějších popudů a zábran a konzument koupí tu správnou značku. Že se Lewin nemohl uvolnit ze zajetí behaviorismu, bylo podmíněno dobou. Zemřel roku 1947, v době, kdy bylo v Americe málo porozumění pro alternativy k behaviorismu. Proto zůstal Lewin odvážným průkopníkem, který našel následovníky až po smrti. Ti pak dále propracovali to, co on započal.
Carl Rogers učinil další významný krok. Pokusil se spojit pozorované fenomény s empatickou diagnózou. Absolutní respekt vůči druhému člověku, jakožto svébytné osobnosti byl pro něj morální povinností. Druhému člověku můžeme pouze pomoci, aby sám došel ke svému rozhodnutí, aby dokázal sám vyřešit své problémy a vzít svou budoucnost do vlastních rukou. Pomoc terapeuta je jenom tehdy osvobozující, jestliže vztah mezi "klientem " (vědomě zvolené slovo, které má ozřejmit, že se nejedná o žádný poradenský vztah a přitom také ne o vztah podřízenosti) a psychologem splňuje šest podmínek:
1) obě osoby mají psychologický kontakt;
2) klient je ve zranitelném stavu;
3) terapeut je klidný a účastný;
4) terapeutovy pocity vůči klientovi jsou bezvýhradně pozitivní;
5) terapeut je vůči klientovi chápavý a empatický;
6) je do určité míry možné tyto pozitivní pocity a sympatické porozumění komunikovat.
Kdo se podrobí těmto šesti podmínkám, nebo ještě lépe, kdo se je aplikuje v praxi, se opravdu nachází ve zcela jiné situaci než vědec, vzešlý z Lewinovy školy, který s chladným srdcem přeruší nadšenou hru dítěte, aby pak zkoumal, jaký efekt má tato frustrace na hru. Takový vědec se ospravedlňuje tím, že pro pokrok vědy musí zpracovat i takové situace a tuto práci musí přece vykonávat na pokusných osobách.
Rogers vybudoval celou psychoterapeutickou školu, v níž si psychoterapeuti a asistenti stanovili úkol pomáhat lidem v jejich osobních potížích a v jejich osobním vývoji. Metoda, kterou pro to vyvinuli, a jejíchž šest základních principů jsem zde uvedl, se nazývá nedirektivní terapie. Bohužel, Rogersovi následovníci dovedli nedirektivní metodu téměř ad absurdum a učinili z ní dogma, čemuž se sám Rogers v šedesátých letech úzkostlivě vyhýbal.
Rogers usiloval o rozvoj osobnosti (nazývá to "personality change"), která se neřídí podle pedagogů, terapeutů nebo cvičitelů, kterou klientovi nikdo nevnucuje a nepere ji do něj, aby pak její výsledky kontroloval a odečítal pomocí baterie předem připravených testů, ale pro niž se klient osobně rozhoduje a sám ji uskutečňuje. Pomoc terapeuta se musí omezit na to, aby klient porozuměl vlastním citům a stanoveným cílům a usnadňuje mu hledání alternativ v jeho životních situacích.
K personalistům také patří Maslow, Gordon Allport a McGregor. Gordon Allport silně ovlivnil personalistické myšlení v Americe a v Evropě především svou knihou "Vznik osobnosti" (Werden der Persönlichkeit). Už sám titul poukazuje na to, že osobnost vlastně nikdy není, ale musíme ji chápat "jako vznikající". Její vývoj se počíná v prvních letech života a vede k stále vyšším stupňům dospělosti a moudrosti.
Tyto vývojové stupně jsem podrobně popsal v kapitolách o průběhu lidského života. Ukázal jsem, jak na člověka doléhají stále nové úkoly, musí zpracovávat a osvojovat si stále nové situace. Jestliže si člověk neuloží takovou povinnost, jeho duchovní vývoj stagnuje a je vydán napospas zákonům biologického vývoje s jeho fázemi vzestupu, rovnováhy a sestupu.
Z toho lze dobře pochopit, že osobnostní pojetí života (které je samozřejmě důležité už pro výchovu mladých lidí) má rozhodující význam v druhé polovině života, v níž nové vývojové impulsy mohou přicházet pouze od duchovní osobnosti. V první půli života se výchovou a sebeutvářením člověka, které se započíná na konci adolescence, vytváří základ pro budoucí kreativitu v době biologického sestupu.
Přírodovědecky orientovaní empiristé předhazují osobnostním psychologům, že do psychologie zavádějí filosofické myšlení. To je jistě správné; osobnostní psychologové považují dokonce za nezbytné, abychom se přestali zabývat jednotlivými fragmenty psychického života a dospěli k rozšířenému pohledu a celostním modelům. Kromě toho metoda, která je úspěšná při popisu anorganického světa, nemusí být nepodmínečně také ta, pomocí níž je možno pochopit lidskou duši.
Chorus píše: "Jsme přesvědčeni o tom, že nic jiného neznáme tak důkladně jako člověka, zatímco přírodu můžeme poznat jen povrchně. Můžeme ji popisovat, konstatovat přírodní děje a zjišťovat souvislosti, ale jejich skutečnou povahu nikdy nepochopíme. Přírodovědecké poznání je, jak to označuje Hearing, stupněm rezignace lidského poznání, formou vědění, s níž se člověk spokojí, poněvadž dále nemůže dospět." Podle toho, co říká Allers, je chybné, abychom se u takového předmětu studia, jakým je člověk, který umožňuje vyšší stupeň poznání, totiž pochopit ho zevnitř čili porozumět mu, omezovali na čistě přírodovědecké poznatky. Porozumění je vyšší formou vědění. "Musíme se pokusit o pochopení a vhled nakolik jen to je možné; teprve až jsou vyčerpány všechny možnosti psychologického chápání, můžeme se spokojit s pouhou konstatací faktů nebo faktických souvislostí po způsobu přírodních věd."
Nyní bych chtěl promluvit jako zastánce americké školy Abrahama Maslowa (1908-1970). Jeho nejdůležitější dílo je Motivace a osobnost, které poprvé vyšlo v roce 1954 v Americe. Druhé, úplně přepracované vydání, jež vyšlo v roce 1970, kdy Maslow zemřel, obsahuje podrobnou předmluvou autora, v níž popisuje svůj vývoj od roku 1954. Je nápadné, že Maslowův zájem se orientoval na zdravou osobnost, zatímco obraz člověka podle klinické psychologie vychází hlavně ze studia nemocného člověka. V této souvislosti bych chtěl citovat některé pasáže z kapitoly Osobnost (Appendix A. str. 398-100):
" Dobře adaptovaná osobnost nebo dobrá adaptace znamená pro možnost pokroku a růstu příliš nízkou úroveň. Kráva, otrok i robot, ti všichni mohou být velice dobře adaptovaní.
Superego dítěte se obvykle definuje jako introjekce strachu, trestu, pocitu ztráty lásky, opuštěnosti atp. Zkoumání dětí a dospělých, kteří mají pocit jistoty, kteří jsou milováni a respektováni, poukazuje na možnost svědomí v nitru, které spočívá na laskavé sebeidentifikaci, na touze přinášet druhým radost, stejně jako na pravdě, logice, spravedlnosti, důslednosti, právu a povinnosti.
Chování zdravé osobnosti je jen málo determinováno strachem, bázní, nejistotou, vinou, studem, ale spíše pravdou, logikou, spravedlností, realitou, spolehlivostí, krásou, správností atp. Kdo se zabývá nezištností? Kdo velkodušností? Silou vůle a charakteru? Optimismem? Radostností? Realismem? Sebeovládáním? Odvahou? Skromností? Upřímnosti? Trpělivostí? Loajalitou? Spolehlivostí? Odpovědností?
Samozřejmě, že pro volbu předmětu pozitivní psychologie je nejrelevantnější a nejdůležitější studovat psychické zdraví (a ostatní typy zdraví: estetické, fyzické zdravé hodnoty apod.). Avšak pozitivní psychologie potřebuje více: zkoumat zdravé lidi, jisté a spolehlivé, ty, kteří mají demokratický charakter, čestné, veselé, mírumilovné, klidné, soucitné, velkorysé, přátelské, tvůrce, svaté, hrdiny, silné jedince, génie a další dobré odrůdy lidstva...
Jak to, že se lidé navzájem různí, místo abychom si byli podobní (přizpůsobení, kulturně zglajchšaltovaní atp.)?...
Záliby, hodnoty, postoje a chování seberealizujícího se člověka se ve velkém měřítku zakládají na bytostném a reálném základě, spíše nežli na měřítkách relativních a zevních. Proto má přirozený smysl pro správné a nikoli chybné, pro pravdivé a nikoli pro lež, pro krásu a nikoli ošklivost. Žije v systému stabilních hodnot a nikoli ve světě robotů, v němž neexistují žádné hodnoty (pouze móda., trendy, mínění druhých, napodobování, sugesce, prestiž).
Frustrační hladina a frustrační tolerance mohou být u seberealizovaného člověka mnohem větší. To platí i o prahu viny, pro hladinu konfliktu a pro práh studu.
Vztahy mezi dětmi a rodiči se běžně zkoumají, jako by byly jenom sadou problémů, příležitostí k chybám. Ale na prvním místě jsou přeci radostí a velkou příležitostí. To dokonce platí i pro pubertu, s níž zacházíme tak, jako by byla něčím jako mor.”
Nebudu se zde podrobně zabývat Maslovowým teoretickým konceptem (holistická dynamika). Čtenáře, který o to má zájem, odkazuji na Appendix B v jeho knize "Motivace a osobnost". Maslow zajímavě označuje niternou povahu lidí jako částečně instinktoidní, totiž tu část niterného života, která je pod vlivem dědičnosti a která vykazuje tendenci zůstávat celý život neměnná. Tato instinktoidní část lidské povahy zahrnuje primární základní potřeby, také jeho temperament, včetně případných poruch v těhotenství a při narození.
Podle Maslowa je tato část spíš "surovinou" nežli produktem; individuum na ni reaguje. A nejen ono, ale i ostatní lidé, prostředí ap. Tato surovina se začíná velmi brzy rozvíjet k vlastnímu Já, a to jakmile přichází do styku s okolním světem a začne s ním interagovat. Znamená možnosti, které mají také své životní příběhy. Možnosti se uskutečňují, přetvářejí nebo jsou tlumeny mimopsychickými činiteli (kulturou, rodinou, školou atd.).
Avšak na druhé straně je dospělá osobnost také výtvorem osoby samé. Maslow k tomu říká, že si osobnost nemůžeme už nemůžeme přestavovat jako "plně determinovanou", pokud tímto pojmem míníme síly, které existují pouze mimo individuum. Osobnost je, pokud je skutečnou osobností, svým vlastním, nejdůležitějším určujícím faktorem. Každá osobnost je "zčásti svým vlastním projektem" a utváří sama sebe. Maslow jde dokonce tak daleko, že říká, že za normálního vývoje normální dítě samo ví lépe než kdokoli jiný, co je pro ně dobré, pokud se ovšem dokáže samo svobodně rozhodovat. Dbejme proto na to, co si samo dítě vybírá a tolik ho neomezujme.
Osobnost v člověku vyrůstá díky estetickým zážitkům, především těm, které mají velkou estetickou podmanivost, z kreativity a z obecného zájmu o svět.
Maslow rozlišuje mezi kreativitou specificky zaměřenou (například matematickou, hudební atp.), která je do značné míry dědičná, a mezi seberealizující kreativitou, která pochází bezprostředně ze samotné osobnosti a je velmi běžná. Tato sebeuskutečňující se kreativita, která pochází z vlastní osobnosti, se projevuje ve všech sférách: v domácnosti, ve škole atd. Má-li však osoba ještě navíc (dědičné) specifické nadání, může se projevit také v něm, avšak nemusí tomu tak být.
Existuje určitý typ, který se drží více nebo méně výslovně svého specifického nadání, a typ, který je odhodlaný ponechat si své zvláštní nadání pro volný čas nebo pro svého koníčka a zvolí si úplně jiné povolání. Pro Maslowa může být každá role, každá činnost, každé zaměstnání buď kreativní nebo také nekreativní.
Shrneme-li základní myšlenky amerických osobnostních psychologů, je nápadné, že všichni usilují o definici pojmu osobnosti. Praví fenomenologové se však ani nesnaží osobnost definovat, protože podle nich lze bohatství osobnosti objevit jen z mnoha různých úhlů pohledu a aspektů, které musíme nejprve pokud možno detailně popsat.
Humanitní psychologové jdou o krok dál a snaží se rozlišit, kde jde o očividně dědičné vlastnosti, kde do osobnosti zasahuje okolní svět a formuje ji nebo deformuje, a kde nakonec dospíváme k jevům, které jsou na těchto danostech nezávislé, zacházejí s nimi suverénně a ve zcela nové dimenzi utvářejí vlastní budoucnost.