VI. Obraz člověka a životní vývoj 2.Psychoterapie

2. Obraz člověka a psychoterapie

Také psychoterapeuti se řadí do zástupu těch, kteří hledají pojetí osobnosti. Jako všichni ostatní přistupují k člověku s určitým záměrem a rozlišují mezi zdravým a nezdravým duchovním životem na základě určitého předchozího obrazu o člověku, který je pro ně evidentní, a proto už nemusí být dokazován. Rozhodnutí pro určitý obraz člověka je vždy rozhodnutím pro určitý světový názor. Ztráta náboženského obrazu světa se podílí na tom, že mnoho lidí se zabývá psychoterapií z pseudonáboženských motivů a psychoterapie se jím stala otázkou víry.

Chtěl bych to znázornit na malé události: v první fázi mobilizace v Nizozemí v roce 1939/40 bylo povoláno asi dvacet psychiatrů jako sanitární důstojníci k psychiatrické službě v armádě. Při každodenních konziliích, při nichž jsme se zabývali nově příchozími, jsem musel jednou popsat svému kolegovi případ určitého pacienta. Obraz nemoci jsem popsal ze svého hlediska a pak jsem se obrátil na svého přítele psychoanalytika se slovy: "Takto to vidím já ; kdybych to chtěl popsat podle svého světového názoru, pak bych tento případ musel popsat tak a tak." K mému údivu se však můj přítel psychoanalytik nad touto poznámkou úplně rozlítil: "Psychoanalýza přece není světový názor, má-li zde někdo světový názor, pak jsi to ty!" "Co to říkáš," odpověděl jsem, "copak je psychoanalýza něco jiného než světový názor?" "My nemáme žádný světový názor, my pouze popisujeme věci jaké jsou!" "A právě proto, že si myslíš, že popisuješ vše tak jak je, právě proto je to světový názor," zněla má odpověď. Pro mnohé psychoterapeuty znamená rozhodnutí pro určitý obraz člověka existenciální rozhodnutí. Myslí si, že je evidentní, že člověk není nic víc než inteligentní savec, sociálně podmíněná bytost nebo individuum, které se svobodně rozhoduje a vytváří si svůj vlastní svět. Vzájemnou intoleranci jednotlivých psychoterapeutických směrů lze nejlépe vysvětlit právě jejich provázaností s různými světovými názory. Kdo napadá mou víru, napadá mou jistotu a musí být následně potřen.

Teprve když člověk přijme jako fakt, že každý směr odkrývá dílčí aspekt skutečnosti, může svůj zájem věnovat všem směrům stejně a snažit se je zahlédnout v rámci jednoho celkového obrazu, který ovšem opět zrcadlí jen jednu část skutečnosti nazývané "člověk". Bádání o člověku je cesta bez konce. Dostaneme-li se o kousek dál, hned před námi uskočí do dálky a odhalí nový kus cesty s novými problémy. Každý obraz člověka je současně momentkou z filmu. Zatímco po tisíciletí panovaly o původu člověka teologické představy, dle nichž předcházelo duchovní probuzení nebo stvoření člověka konkrétní podobě jeho tělesnosti, před více než sto lety vzniklo pojetí člověka, které se přednostně zabývá jeho tělesným vývojem a vědomí a sebevědomí je mu více nebo méně náhodným přídavkem k selekčnímu procesu. Tím, že jsme omezili celý fenomén člověka na chemické a molekulární procesy, nebo - jako je tomu v psychologii - vidíme v něm jen pudy a žádosti, se otevřela cesta ke vzniku extrémně redukovaných obrazů člověka. Zmíníme zde některé milníky tohoto vývoje z psychoterapeutické oblasti, kterým se vždy dá dobře porozumět na základě životopisu zakladatele dotyčné školy.

Freud

Freud chtěl vysvětlit lidskou psýché jen a jedině jako funkci různých mechanismů, obdobně jako fyzické a chemické procesy. V tom byl dítětem své doby a byl ovlivněn paradigmatickým výkladem Müllera, Brückese a DuBois-Reymonda, kteří se společně v roce 1842 zapřísáhli, že nadále v člověku připustí jenom chemické a fyzikální procesy. Tehdy ovládali Pruskou akademii věd a mohli tudíž svým současníkům a následovníkům vnucovat svá dogmata.

Velkou zásluhou psychologie je, že dokázala existenci jiného vědomí než je normální bdělé vědomí. Ve Freudově obrazu člověka existuje, Ono, princip slasti, které je esenciálně nevědomé a je sumou všech pudových podnětů. Centrální silou tohoto Ono je sexuální pud, všeovládající libido, jež je důležitou složkou každého člověka. Vědomé já, které je schopné vnitřního i vnějšího vnímání, je v člověku principem reality. Musí se přizpůsobovat zevním, sociálním poměrů, a tím často dochází ke konfliktu s principem slasti Ono. Podle Freuda je Já jezdcem, který musí držet na uzdě sílu koně, kterým je Ono.

Třetí elementem je podle Freuda nad-Já, které nemá vlastní realitu, nýbrž je odrazem příkazů a zákazů, jejichž vlivem se z dítěte stává "vychovaný" člověk. V tomto procesu indoktrinace hrají rodiče rozhodující úlohu. I nad-Já je z největší části nevědomé a z nevědomí působí na Já. Já je tak zároveň vystaveno reálným popudů ze sféry Ono, tlaku svého nad-Já a nárokům sociálního prostředí.

Člověk se v životě nesmí volně oddávat svým pudům. Sociální a kulturní tabu daná náboženstvím a konvencí vytvářejí normy, kterým se člověk musí podrobovat. V boji o individuální existenci musí Já impulsy z animální sféry často potlačovat, avšak zvířeckost v člověku se do něj dostává oklikou, působí jako potlačený komplex z vrstev podvědomí. Ovšem, nad-Já působí přitom jako cenzor a zabraňuje tomu, aby si člověk uvědomoval své podvědomí. Potlačené pudy se projevuji jednak jako chybné výkony - přeřeknutí, přepsání, omyly, atd., avšak především ve snech.

Technikou pro výklad snů, kterou Freud vypracoval, se snové obrazy interpretují jako projev principu slasti (tedy Ono ve Freudově významu). Výsledkem této techniky je známá forma psychoanalýzy, při níž si pacient lehne na gauč a psychoterapeut sedí mimo jeho zorné pole. Ortodoxní psychoanalýza, která probíhá po celá léta po několik hodin týdně se tudíž proměňuje v silnou indoktrinaci freudovským obrazem člověka.

Freudův spolupracovník Alfred Adler šel jinou cestou než přísný, dogmatický Freud. Kdo znal Adlera, vzpomene si na malého, obézního muže, který mluvil nádherným vídeňským dialektem, a byl schopen hovořit až do hluboké noci o Bohu a o světě, přičemž navyklým gestem oklepával z vesty cigaretový popel.

Adlerova individuální psychologie vidí individualitu člověka jako nedělitelnou jednotu a zvláštnost lidské osobnosti. Základní rozdíl mezi Freudem a Adlerem tkví v tom, že Freud, jako všichni přírodovědci, myslí kauzálně. Vidí příčinu problémů v minulosti, a sice pokud možno v nejranějším dětství. Naproti tomu Adler myslí finálně, u něho je individuum orientováno na nějaký cíl v budoucnosti. Potíže nastávají, když daného cíle nedosáhne. Hlavním rysem takto načrtnutého obrazu člověka je rovnováha mezi snahou o moc a o uplatnění na jedné straně a na druhé straně smyslem pro společenství. Adler tedy uvažuje se zaměřením na cíl neboli intencionálně. Zatímco Freud přemýšlí o příčině a následcích, vidí Adler na stejném místě vztah mezi prostředkem a účelem. Ústředním bodem v životě člověka je jeho individuální životní cíl, který Adler označuje jako vůdčí ideál. Avšak také pro Adlera je člověk nakonec pudová bytost, pouze uznává jiné hlavní pudy než u Freuda. Podle jeho názoru určují běh lidského života dvě protikladné síly: společenský cit (Gemeinschaftsgefühl) a snaha po uplatnění (Geltungstrieb), tedy pud zaměřený na službu společenství a pud zaměřený na vlastní zájmy svého Já. Uvědomí-li si individuum, že nemůže dosáhnout svého ideálu, pak přichází pocit méněcennosti, který může přerůst v komplexy.

Pro Adlera jsou dědičné faktory tak nedůležité, že je ponechává stranou pozorování, veškerý vývoj začíná teprve po narození a je výsledkem vzájemné interakce mezi individuem a okolním světem. Studená a bezcitná výchova potlačuje společenský cit a dítě je tím izolované od svého sociálního okolí. Tělesný nebo psychický pocti méněcennosti vede k tomu, že člověk hledá kompenzaci svého pudu po uplatnění v jiných sférách. Jestliže se člověk nevypořádá s potížemi ve svém životě, může to vést opět buď k rekompenzaci pocitu méněcennosti nebo k útěku do zdánlivé skutečnosti, například do nemoci.

Adler hovoří o psychickém hermafroditismu neboli o psychické dvojpohlavnosti. Muž reaguje na obtíže vzpourou, dítě reaguje vzdorovitostí - to je mužský protest. Ženy reagují pokorou, poslušností, pílí, poddajností. Každé dítě, ať chlapec nebo děvče volí jednu z obou možností reakcí, vždy podle toho, jak prožívá mužský nebo ženský element ve své duši.

Adler dal důležité podněty pro výchovnou práci. Vřelá, láskyplná výchova, která počítá s tvůrčím elementem v dítěti, posiluje společenský cit. U Adlera spočívá terapie v rozhovoru, terapie směřuje k uvědomění si vlastního vůdčího ideálu a především k povzbuzení. Člověk může být povzbuzen, aby sám našel cestu k cíli a aby citem pro sociální odpovědnost přemohl vlastní úsilí o moc a uplatnění. Adlerův zájem se zaměřuje především na mladé lidi, pozdějšími fázemi života se zabývá mnohem méně. Pokud je to tak, že představa životního cíle vystupuje v různých fázích života pokaždé v jiném rouchu a prochází tedy určitou metamorfózou, pak není hledání vůdčího ideálu nic jiného než hledání stabilního elementu v měnících se cílech.

Protiklad mezi kauzálním myslitelem a terapeutem Freudem a k finálně orientovaným myslitelem a terapeutem Adlerem je dobrou ilustrací mého výchozího stanoviska: každý psychologický směr odkrývá jinou oblast skutečnosti, každý směr potřebuje svou vlastní vědeckou a terapeutickou metodu.

Jako třetího v této řadě musíme jmenovat Carla Gustava Junga, švýcarského psychiatra a věrného Freudova přítele, který byl do roku 1913 korunním princem psychoanalýzy. Mezi Freudem a Jungem se postupně schylovalo ke konfliktu a nakonec došlo k roztržce, když Freud žádal, aby Jung odpřísáhl, že akceptuje libido jako jedinou pohnutku všech lidských projevů. Takové dogmatické chování bylo Jungovi bytostně cizí a oba se navzájem rozešli. Nato Jung vyvinul takzvanou analytickou psychologii, v níž postupně vznikal obraz člověka s více vrstvami nevědomí: osobní nevědomí a kolektivní nevědomí s nejhlubší vrstvou archetypů, které jsou společné veškerému lidstvu.

Jung nikdy nepracoval systematicky, po celý život zkoumal neustále nové aspekty lidské duše. Přitom se stále snažil, aby postupoval fenomenologicky a bez předem stanovené teorie. To bylo přirozeně nemožné, protože bádání není možné bez pořádajícího principu, jímž se teprve fenomény stávají smysluplným celkem.

Sférou Jungova vědeckého bádání byla funkční typologie. V člověku působí dvě racionální funkce, totiž myšlení a cítění a dvě iracionální funkce, totiž vnímání a intuice. Pomocí racionálních funkcí vyvozujeme úsudky a hodnotové soudy , iracionální funkce nám zprostředkují pouze vjemy, jde o smyslové vědomí, nebo v případě intuice nevědomě instinktivní. Dále existují pro Junga dva typy zaujímaných postojů, totiž introvertní a extrovertní lidé. Tyto typy funkcí a chování společně vytvářejí cosi jako větrnou růžici, podle níž se dají lidské charakterové typy roztřídit.

Teprve později vyvinul Jung obraz člověka, který lze schematicky nastínit takto (viz obrázek).

O pojmech animus - anima jsem se již zmínil v kapitole o manželství. Skrze anima a animu hledí naše Já do vlastního podvědomí a skrze "personu" do zevního světa. Persona je asi něco jako kryt, schrána nebo kůže pro Já. Vytváří se v nás výchovou a skrze přizpůsobování společenským konvencím a společenské rutině. Znamená však také to chování, jaké od nás očekává naše okolí. Notář v malém městě se chová vždy a nejprve jako typický notář a lidé na něj také tak pohlížejí. Jen málo lidem se podaří, aby za touto maskou (persona) uviděli samotnou osobu. "Persona" má dva významy: za prvé skrze svou personu se dívám do okolního světa (a zde velmi záleží na tom, zda jsem profesor nebo nevzdělaný dělník); a za druhé, okolní svět se na mne dívá z vnějšku jako na určitou personu a očekává od mne určité chování, které k mé personě patří. Persona naše Já omezuje, současně je však i jeho ochrannou schránkou . "Já" se za ni může skrýt a nemusí se projevit a dát poznat .

Jinou důležitou oblastí Jungova bádání je fenomén "stínu", člověka v jeho nevědomí. "Stíny" jsou "druhá, temná schrána lidí". Stín obsahuje zhuštěno do jediného tvaru vše, co v nás naše vědomí odmítá jako něco méněcenného. Na jedné straně se stín usazuje v našem osobním nevědomí, v oblasti vzpomínek a potlačených snah a je spojen s málo radostnými úseky našeho života. Na druhé straně stín také obsahuje aspekty kolektivního nevědomí a destruktivní síly, které jsou v každém člověku. Nakonec tento stín může jako "dvojník" nabýt archetypického charakteru, může být jakoby od persony odštěpený "temný bratr". Se stínem se setkáváme ve snu, u muže jako s mužskou bytostí, u ženy jako s ženskou bytostí. Tato bytost nás odpuzuje a ohrožuje, čímž se liší od anima, která vystupuje u muže jako ženská postava, a ačkoli podněcuje strach, přece poukazuje na pozitivní věci, kterých však člověk ještě nedosáhl. Kromě snů prožíváme "dvojníka" také v denním životě jako projekci vlastního stínu na druhém člověku. Z toho vzniká jistý druh psychologie obětního beránka, to znamená, že nenávist k druhému člověku je vlastně nenávist vůči naší vlastní projekci v druhém člověku.

Pro Junga znamená psychoterapie nastoupit na cestu vývoje, kterou si člověk sám zvolí, a tuto cestu označuje jako terapeutický proces nebo cestu individuace. Terapie v jeho pojetí zahrnuje analýzu snů, avšak vedle toho hlavně návod k tvůrčí a umělecké činnosti a obsáhlé studium literatury. Omezené všední Já (viz předchozí schéma), jež je částečně vědomé, částečně i nevědomé, se musí rozvinout k světovému já (Selbst), což znamená do plné osobnosti, jež obsáhne vědomí i nevědomí a nakonec i archetypy. Terapeutický proces je vývoj, jenž prostupuje celý život.

Mladý Jung sám vysvětlil svůj konflikt s Freudem takto: Freud vybudoval svou teorii na základě materiálu, jenž tvořili jeho pacienti; to byly hlavně mladé ženy z bohatých vídeňských kruhů v devadesátých letech minulého století, které se většinou vdaly za mnohem starší muže a u nichž byly v popředí sexuální problémy. Jungovi pacienti byli z velké části starší lidé, kterým bylo často přes 45 let. Pro ně již nebyly tak důležité sexuální problémy, ale spíše záležitosti týkající se lidské existence, smyslu života a smrti. Ty u nich hrály hlavní roli.

Jung se, stejně jako Adler, spíše soustřeďoval na zacílenost lidského života, na finální element. Zatímco však Adler směřoval svou pozornost hlavně na životní postavení, vidí intelektuální Jung cíl života jako duchovní cestu vývoje od zajetí v nevědomí až k přijetí celistvé osobnosti.

Jung přišel při studiu archetypů do styku se starou čínskou, tibetskou, indickou kulturou a s kulturou amerických Indiánů. Hodně cestoval a když popisoval primitivní kultury, činil tak z vlastní zkušenosti a nespekuloval jako Freud o věcech, které by opravdu neznal.

Pro Junga byla důležitou oblastní alchymie, v této oblasti mohl zkoumat vývoj archetypických symbolů. Nemohu se tím zde blíže zabývat, ale kdo četl Jungovu knihu o alchymii, nezbaví se pocitu, že Jungův koncept neosvětluje tuto složitou látku dostatečně.

Je nápadné, že již ve školním věku nenalézal Jung žádný opravdový vztah k přírodním vědám a k matematice. To jistě souvisí s jeho introvertním postojem, který mu sice umožnil vhled do nitra, nikoli však výhled ven. Jung prožíval svět psýché v představách, což prozrazuje, že tyto představy jsou mu sice obrazy a symboly psychické reality, ta sama však zůstává za nimi skrytá. Tak je pro Junga také principiálně nepřístupná podstata archetypů, protože jsou duchovními skutečnosti, které se projikují do psychična. Zde leží hranice Jungových objevů. Na cestě do nitra můžeme sice prožívat psychické fenomény, ale jejich duchovní původ nedokážeme prozkoumat. Jung se například zabýval Goethovým Faustem, nikoli však Goethovými přírodovědeckými spisy, čímž si uzavřel přístup k velmi důležité oblasti.

V rámci trojice Freud - Adler - Jung jde Jung nejdále, jeho obraz člověka je nejobsáhlejší a také jeho psychoterapeutické formulace jsou nejdiferencovanější. Avšak uvidíme, že také Jung byl dítětem své doby; dokázal sice zkoumat nevědomí a odkrývat je, nedokázal však, podobně jako jiní, proniknout k nadvědomí. Adler a Jung stále ještě zůstávali v zajetí psychologismu - jak jednou Jung sám připustil v rozhovoru s psychiatrem Zeylmansem van Emmichovenem.

Když vídeňský psychiatr Viktor Frankl vyvinul svou logoterapii, vnesl tím do psychoterapie úplně novou dimenzi¹. Frankl, který se takřka vezl v závěsu za Freudem a Adlerem, popisuje ve své knize "Homo Patiens" tři důležité nihilistické principy pojetí člověka. Všechny tři redukují člověka v jeho celistvosti na biologický, psychologický či sociologický automat. Razí poroto pojmy biologismus (zde ho nazýváme nativismus, čili nauka o zděděných vlohách), psychologismus (zde ho nazýváme empirismus) a sociologismus, který v podstatě redukuje člověka na převážně politicky pojímaného reprezentanta třídy, národa nebo rasy.

Ve výkladu o různých obrazech člověka jsem se příliš nezabýval sociologismem. Proto bych o něm chtěl něco říci zde. Od roku 1968 je sociologismus opět na postupu. Používá se jako zbraň v politice a vědě. V Nizozemí si stačí pustit rádio nebo televizi, otevřít noviny, aby nám bylo jasné, že psychiatři, profesoři, podnikatelé i rodiče stojí na špatné straně, že jsou produktem a tím i reprezentanty stávajících společenských poměrů, které musí být odstraněny. Psychiatr představuje nadvládu lékaře nad pacientem, profesor nadvládu nad studentem, podnikatel nadvládu nad dělníkem, rodiče nad dětmi. Přívrženci tohoto směru mají zřejmě v úmyslu nechat děti v zájmu jejich žádoucí indoktrinace vychovávat státně přezkoušenými sociálními pedagogy! Dnes je nejdůležitějším modelovým typem sociologismu marxismus.

Sociologismus, neboli teze, že člověk je produktem své sociální skupiny, vychází z Adlerovy individuální psychologie a z jeho pojmů úsilí o moc a o uplatnění, což si přívrženci tohoto směru ani neuvědomují. U Adlera ovšem vytváří protiváhu k úsilí o moc a uplatnění cit pro společenství. Sociologismus však uznává tento cit pro společenství jen u jedné určité třídy, kde působí v neosobní a kolektivní sociální sféře. Podle sociologismu cit pro společenství zavládne teprve v dálné budoucnosti, pak bude ráj na zemi, až budou potřeni nepřátelé a zůstanou jenom ti, kteří mají správný společenský smysl. Ti pak budou prožívat mírumilovnou blaženost bez úsilí o moc.

Politický sociologismus je vždy utopismem. V psychoterapii samozřejmě sociologismus sází vše na kartu skupinové terapie. A Frankl ukázal, že všechny tři směry dělají stejnou chybu, když absolutizují sama sebe coby dimenzi, která je pro  lidský život směrodatná. Duchovní sféra se jim úplně ztrácí z očí. A přece smysl a nalézání hodnot patří k nejdůležitějším duchovním dimenzím lidského života. Frankl označuje popírání kvalit, na které přišli a jež vytvořili samotní lidé, jako "metafyzickou lehkovážnost. Podle něho jde o to, aby každý člověk směroval svůj život "ke své vlastní pravdě". Cesta, jíž může být tento smysl nalezen, je existenční analýza, terapie, která se k tomu používá, je logoterapie.

Otázky smyslu života probírá Frankl ve zvláštní kapitole: smysl života, smysl smrti, utrpení, práce a lásky. Vyjadřuje závažnou kritiku psychoanalýzy a jejího principu slasti stejně jako adlerovské individuální psychologie s jejím úsilím o moc a uplatnění. V logoterapii chce lidi dovést k tomu, aby poznali svou vlastní pravdu, pravdu, která je nutně jedinečná, poněvadž žádný člověk nemůže vidět svět z téže perspektivy jako jiný. To vede k terapeutické zdrženlivosti ze strany lékaře a vytváří mezi oběma lidmi, mezi lékařem a pacientem, vztah. Teprve když si člověk uvědomí svou duchovní dimenzi a ví-li, "co by mohl být", teprve když se rozhodne usilovat o to, co ještě není, čím by však mohl být, teprve pak může být podle Frankla řeč o pravé, existenciální terapii. Vše ostatní je biologické nebo psychologické kurýrování symptomů.

Psychoanalýza je nauka o člověku poháněném (to Ono naléhá). Na to odpovídá Frankl podle Goetha: "Přijmeme-li lidi takové, jací jsou, pak je učiníme horšími. Budeme-li s nimi jednat, jako by byli takoví, jací mají být, přivedeme je tam, kam mají být dovedeni."

Na tuto "možnost bytí" je zaměřena celá logoterapie. Frankl říkal, že "lidský život se dá naplnit nejen v tvořivé radosti, ale i v utrpení. ... Duch se projevuje - a touží se projevit - v tom, co je tělesné i v tom, co náleží duši. ... V lásce se odkrývají možné hodnoty milovaného člověka."

Zrání osobnosti v průběhu života podle Frankla znamená odkrývání a uskutečňování toho, co můžeme být. Hraje při tom důležitou roli také humor a především schopnost smát se sobě samému. Rozvoji osobnosti ovšem brání biologismy, psychologismy a sociologismy, které jsou hodnotově a duchovně slepé. Neboť duch v člověku je nakonec vždy "jeho osobním duchem". Psychologismus se však s duchovní osobností míjí, zatímco právě tato osobnost představuje nejvyšší duchovní skutečnost. Každý duchovní akt je svou intencí (úmyslem) zaměřen na smysl a hodnotu.

Bohužel není možné, abych zde ani ve stručnosti nastínil přínos Franklův a jeho logoterapie. Po Franklovi musíme jmenovat italského psychologa Roberta Assagioliho, který stavěl na Jungovi a Franklovi a učinil svou psychosyntézou rozhodující krok na cestě k personalismu. Assagioli se narodil v roce 1888 v Benátkách a jako mladý psychiatr pracoval podle Freudovy psychoanalytické metody. Pak ovšem šel svou vlastní cestou, poněvadž dospěl k názoru, že psychoanalýza zkoumá jen dílčí aspekt lidské duše. Už v roce 1910 začal vypracovávat návrh své takzvané "psychosyntézy", která brala do úvahy nejen Freudovo biologické libido, ale také samotnou lidskou duši. Jeho životní dílo, jež definitivně rekapituloval a uzavřel v letech 1965 a 1970, mělo velký vliv na psychiatrické myšlení, především na americkou skupinovou terapii, pomocí níž se pak Assagioli vrátil zpoza oceánu znovu do Evropy. S humanisty, především s Maslowem pojí Assagioliho především zdůrazňování osobnosti a oceňování její zkušenosti se sebou samým, zdůrazňování neustálého vývoje osobnosti a vlastní zodpovědnosti při rozhodování pro budoucnost.

Psychosyntéza podtrhuje roli vůle, na níž ovšem nenahlíží jako na něco, co lidí pudí a žene vpřed, ale jako na pořádající a řídící element ostatních psychických funkcí a tudíž je něčím, co slouží jejím cílům. V tomto smyslu je v Assagioliho psychoterapii rozvoj vůle důležitým aspektem. O své psychosyntéze sám říká: "Je vědeckou koncepcí a jako taková je vůči různým náboženským a filosofickým směrům neutrální, vyjma ovšem učení, která jsou čistě materialistická a popírají existenci duchovních skutečností. Psychosyntéza se nesnaží podat nějaké metafyzické nebo teologické vysvětlení velkého mystéria. Provází vás ke dveřím, ale tam se zastaví!"

Jako psychoterapeut je Assagioli důsledný. Vyzývá k introspekci a dává podněty k vývoji. Pouští se daleko, když ve své terapii s mocným účinkem využívá rovněž pověsti o svatém grálu, Danta a meditace. Existuje ovšem obecné nebezpečí, že člověk ulpí na symbolech a nebude chtít poznat skutečnost, která je za symboly a zde tomu není jistě jinak než u ostatních terapií: vedoucí terapeutických skupin při psychosyntéze nemohou poskytnout víc, než čím sami jsou. Kdo neotevře dveře sám, bez pomoci druhých a nezorientuje se ve světě ležícím tam za dveřmi, musí se zastavit na prahu. Jeho žáci nebo pacienti nakonec pocítí, že jsou ponechání bez pomoci sami sobě a budou hledat jiné terapeuty.

Avšak přes všechny námitky je psychosyntéza zajímavou cestou k prahu nevědomí, a nejpromyšlenějším a nejobsáhlejším směrem v moderní psychoterapii. Nejdůležitějším bodem u Assagioliho je předpoklad vyššího nevědomí, které stojí oproti nižšímu nevědomí. Schematicky můžeme jeho koncept znázornit úplně novým schématem (viz obr.):

Rozlišujeme tři oblasti, které zůstávají normálnímu všednímu vědomí nevědomé. Jen jedna část, střední nevědomí, se koncentruje do úzkého horizontu vědomí, v jehož středu je vědomí, všední Já. Hranice mezi horizontem vědomí a středním nevědomím jsou pohyblivé; můžeme například něco vtáhnout do rámce horizontu vědomí, jestliže na to myslíme, nebo něco z horizontu vědomí vytlačit, když na to dočasně zapomeneme a zabýváme se jinými věcmi z vědomé oblasti. (V tomto smyslu je střední nevědomí téměř totožné s Jungovým osobním nevědomím, v němž jsou obsaženy vzpomínky, které si můžeme opět uvědomovat.)

Nadvědomý svět je Assagiolovým ústředním pojmem. To je sféra, z níž vědomé Já přijímá intuici, inspiraci, "etické imperativy", popudy k ušlechtilým činům. Nadvědomí je zdrojem vyšších citů jako je nezištná láska, je pramenem geniality, osvícení a meditace, kontemplace a extáze. Sem patří vyšší psychické funkce a také "spirituální energie".

V nižším nevědomí se nacházejí všechny síly vystupující vzhůru z biologické sféry, jako pudy a dychtivosti, zde také působí nezpracované komplexy a všechno, co hlubinná psychologie popisovala jako kolektivní nevědomí, jako vrstvu archetypů. To je všechno, co je v člověku, avšak není to to jediné v člověku.

V psychosyntéze stojí proti nižšímu nevědomí právě tak konkrétní duchovní realita s vlastním zdrojem síly. Srovnáme-li oba stejně vzdělané psychoterapeuty, Junga a Assagioliho, pak je zřejmé, že Jung si hlavně nevěděl rady s tím, co nachází mimo hranice vědomí, a proto to vše projikoval do nejhlubšího nevědomí.

Assagioli nalezl v potrojném rozdělení psychické osobnosti schéma, jež se může stát základem pro terapii, která připouští kvalitativní rozdíly a vykazuje různým sférám své místo. Pro Assagioliho je vyšší já jakési centrum, jež neustále existuje a k němuž může normální vědomí dospět při každém probuzení ze spánku. Uprostřed stojí empirické já, jež se projevuje výroky jako: "Chci ještě chléb" nebo "O tom si nemyslím nic".

Vyšší já je pravým centrem osobnosti, centrem, v němž se uskutečňuje syntéza osobnosti a jehož existence a stabilita je červenou nití celého života. Vyšší já neznáme, ale neustále prožíváme jeho vliv na duševní procesy.

Cesta, kterou chce jít Assagioli se svými žáky a pacienty, je cestou od normálního já k vyššímu já. Nejdříve si musí člověk udělat o svém vyšším já představu (kdo jsem to já?). Pak, v průběhu svého života, musí identifikovat své normální já s vyšším já. Frankl říká, že si člověk musí uvědomit svou vlastní pravdu. Většinou je to ohromný podnik! Občas se tak děje přirozeným vnitřním růstem, avšak normálně se o to člověk musí po celý život snažit a bojovat o to.

Pomoc na této cestě by podle Assagioliho měl člověk hledat v tom, co spojuje vyšší já s normálním já. To může být například ideál, k němuž umělec, filosof nebo hledač pravdy upíná své úsilí. V umění o to, nalézt vlastní pravdu, usiluje každý. Proto lidé, kteří hledají pravdu v umění, vědě, filosofii a nauce o přírodě, nejsou nikdy spokojeni - stále to není "to pravé". Assagioli je moudrý člověk, který poukazuje na mnoho možností, k mnohému vybízí a před mnohým varuje. Jde mu o to dospět od mnohosti smyslového světa k jednotě "vyšší syntézy".

"Zdá se, že cítíme, že duch - ať ho chápeme jako božskou bytost nebo jako kosmickou energii, jež působí ve všem stvořeném - všude vytváří harmonii, krásu, sjednocuje všechno tvorstvo svazkem lásky (mnohé po dobrém, ale většinu však přes jejich slepý odpor ), přičemž pomalu a tiše, s plnou silou a neochvějně dospívá k  vyšší syntéze." Tato Assagioliho nejvyšší syntéza má v sobě prvek blaženosti, který nám připomíná východní mystiku a buddhistickou nirvánu. Assagioli se jistě nechal inspirovat myšlením východu.

Assagioli načrtává cestu vnitřního vývoje, která začíná tím že všední Já pomocí určitých technik rozvíjí intelektuální potenciál, sílu vůle a fantazii a pak dospěje k duchovní psychosyntéze, díky níž pronikne do oblasti nadvědomí.

Až budu hovořit o Steinerově pojetí cesty vnitřního vývoje, ještě se k Assagiolimu vrátím. Sféra, do níž Assagioli vstupuje, není zcela bez nebezpečí; ne každý, kdo s nadšením terapeuticky vede skupinu psychosyntézy, je současně spolehlivým průvodcem po tomto terénu, hlavně tehdy ne, otevřou-li se nedopatřením znenadání výhledy, v nichž musíme dobře rozlišovat mezi "obsesivními" iluzemi, a zvládnutou konfrontací s duchovními obsahy.

U Rudolfa Steinera (1861-1925) nacházíme personalismus v nejvyzrálejší a všeobsažné formě. Rakouský filosof a přírodovědec popsal na přelomu století ve své "Filosofii svobody" (Philosophie der Freiheit) základní rysy svého personalistického obrazu člověka, který byl později propracován v anthroposofii.

Dosud jsem pojednával o autorech, jejichž koncepce člověka měla a ještě stále má velký vliv na celý kulturní život. Od Freudova biologického obrazu člověka přes Adlerův a Jungův psychologický obraz člověka šel vývoj ke spíše spirituálnímu obrazu člověka podle Frankla a Assagioliho. U Steinera se setkáváme s obrazem člověka, který současně obsahuje všechny tři aspekty. Proto u Steinera neexistuje psychoterapie v užším slova smyslu, ale vždy jen obsáhlá terapie, která zahrnuje tělo, duši a ducha.

Steinerův obraz člověka rozlišuje tři elementy. Podle něho je člověk, který si sám uvědomuje svou psýché, občanem dvou světů, na jedné straně fyzického světa, který je spojen s jeho tělesností, a duchovním světem, v němž žije vyšší Já, na straně druhé. Mezi tím leží sféry, v níž člověk vnímá sám sebe na třech psychických úrovních: v myšlení, cítění a chtění.

V tomto pojetí žije Já v božském duchovním světě, který není myšlen jako filosofické abstraktum ani jako "souhrn veškeré lidské kultury", ale jako prazáklad stvoření. Zde musíme hledat onoho stavitele, který tkví za jevy fyzického světa, zde leží také cíl vývoje lidstva a kosmu.

Tím jsme však vědomě opustili oblast psychologismu; ve Steinerově obrazu člověka má člověk na jedné straně svou tělesností účast na božském stvoření, na druhé straně má podíl na božském tvořícím světě, v němž prodělává svůj vývoj jeho Já.

Tento průlom hranic uměle vytvořených přísným oddělením jednotlivých vědeckých odvětví je už naznačen u Junga, u Frankla je zakotven v náboženském cítění a Assagioli jej postuluje svým "cílem tam za dveřmi". Pro toho, kdo nepředpojatě sleduje projevy lidské duše a jehož vnímání není zahaleno materialistickými nebo biologickými předsudky, je stále zřejmější, že lidskou duši nelze vtěsnat do hranic redukcionistické psychologie. To poznali již shora jmenovaní psychoterapeuti a američtí humanističtí psychologové.

Pro Steinera spočívá zdraví těla, duše a ducha vždy na rovnováze mezi dvěma protikladnými silami. U těla to například je rovnováha mezi růstem a odbouráváním, která se během života posunuje, takže u malého zdravého dítěte je rovnovážný stav jiný než u zdravého dospělého člověka a než u starce. U Steinera zahrnuje terapie vždy zároveň tělo, duši a ducha a je vždy terapií vývojovou .

Hledá-li někdo pomoc u lékaře, který pracuje podle Steinerových principů, je nejprve vyšetřen tělesně, přičemž si lékař obzvláště všímá symptomů prozrazujících porušení zdravé rovnováhy mezi růstem a odbouráváním. Lékař se snaží poznat, zda se jedná o znaky předčasného stárnutí, anebo zda dotyčný člověk je na svůj věk příliš mladý. Zde je biologický trojčlenný model člověka dobrým vodítkem. Orgány, které jsou nositeli vědomí, tj. nervová soustava a smysly, posilují odbourávání, orgány výměny látek posilují růst. Přílišný růst v nervové soustavě vede ke snížené aktivitě vědomí, přílišné odbourávání v soustavě látkové výměny vede k dysfunkci tkání, k rozpadu nebo degeneraci. Mezi tím leží orgány, které pracují rytmicky a které propojují horní a dolní oblasti. Proto na poruchu rovnováhy poukazuje nejprve dýchání a krevní oběh.

Lékař se snaží léky, masážemi, koupelemi atd. upravit životní rytmus a obnovit správnou rovnováhu adekvátní věku, tzn. obnovit zdraví. Současně lékař s pacientem provede inventuru pacientovy dosavadní cesty životem, vzdělání a životních okolností. Nato začne část léčení, kterou můžeme označit jako životní terapii. Pacient je seznámen s obecným průběhem lidského života a na tomto pozadí se snaží společně s lékařem určit, které problémy jsou běžné, neboť jsou v určité fázi života normální, a kde jde o individuální "zabarvení" nebo "náplň". Většinou pomůže už to, když se oddělí osobní problémy od obecně sdílených a tudíž normálních vývojových problémů. K individuální problematice musíme přistupovat ze tří aspektů:

(1) Poruchy tělesné rovnováhy se musí léčit.

(2) Poruchy psychické rovnováhy se musí pacient naučit poznávat a musí být připravený změnit své životní návyky. Jestliže například převládají vědomé funkce jako myšlení a představivost, vede to k nespavosti a nervozitě, ano dokonce k nutkavým představám. Dominují-li nevědomé volní impulsy, vede to k tomu, že člověkem zmítají nejrůznější pudy. Z toho mohou vznikat stále nové sociální problémy.

V psychické oblasti by člověk měl usilovat o aktivní rovnováhu, kterou jsme již výše nazvali duševní vyrovnaností. Aby toho dosáhl, je třeba cvičit nepředpojatost a pozitivní postoj. (Například budeme od pacienta žádat, aby si do poznámkového sešitu zapsal každý večer jednu pozitivní událost toho dne. Terapeut pak může tyto události podle sešitu s pacientem probrat.) (3) V duchovní oblasti se jedná o rozvoj Já, coby duchovního jsoucna. Nalezne-li pacient opět cíl svého života, svůj vůdčí motiv, otevírá se mu opět budoucnost. Aby toto "znovunalezení" bylo vůbec možné, musí se ovšem v dotyčném probudit něco nového. Často je už sama konfrontace s vlastním životem takovým novým podnětem, díky němuž se naučíme na svůj vlastní život nově pohlížet. Vždy, když to pacient potřebuje a vždy, kdy to jeho schopností dovolí, bychom měli klást otázky: Kdo jsem to já? Odkud pochází můj vůdčí motiv? Proč se nacházím v krizi?

V tomto Já vidí terapeut to jediné, co je na člověku trvalé. Toto Já existovalo už před narozením. Bude existovat i po smrti, obohacené o zkušenosti v tomto životě. Tento jeden život je příliš krátký a ohraničený, než aby v něm mohla cesta vývoje dospět ku svému konci. K tomu je třeba více životů, každý s novým vůdčím motivem jako novým životním úkolem. Z úsilí a zklamání, úspěchů a pádů, z radostí a utrpení životní cesty klíčí semeno příštího života. Já se jimi stává bohatší, vědomější a schopnější nést stále větší odpovědnost. Tato cesta vývoje, jež probíhá po více životů, tento proces učení, probíhající v různých "třídách", propůjčuje životním situacím v konkrétním životě nový význam. Dědičné vlohy a prostředí jsou pak něčím, co si člověk volí sám. Komu se to zdá podivné, nechť pomyslí, že i ve sportu nebo ve vědě si člověk ukládá určitý cíl, že i do výcvikových a studijních programu jsou promyšleně zakomponovány různé překážky, které mají stimulovat k vyššímu výkonu.

Překážky na životní dráze, které člověk často považuje za něco nespravedlivého a proti nimž se vzpírá, jsou jedním z prvků našeho vlastního života , a proto aspektem samotného Já. Právě na nich se ukazuje ten pravý vůdčí motiv.

Při hledání vůdčího motivu se rýsují přímé i nepřímé předjímky cíle. Vedle samotného životního cíle je pak důležitým faktorem cesta k tomuto cíli. Právě o ní si lidé dělají největší iluze. Nakonec je vždy třeba nalézt realistické životní perspektivy, předjímající konečný životní cíl. Někdo má sklony volit si utopistické cíle, takže přeskakuje vývojové stupně, jiný člověk se ze strachu před neúspěchem sotva odváží stanovit si vůbec nějaké cíle. Nalézt správný střed je ctnost, které učil již Aristoteles, když říkal, že odvaha není opakem zbabělosti, ale že pravá odvaha je střed mezi zbabělostí a zpupností.

Z toho je snad jasné, že vyváženě a promyšleně stanovený cíl je projevem duchovní odvahy. Duchovní odvaha znamená, že člověk bude vědomě akceptovat a dále rozvíjet svůj vlastní život. O tomto problému cosi tušil už Adler, ovšem projikoval jej na nevědomé psychické mechanismy. Znal pojem "aranžmá". Tím mínil určitý druh tajemné a (podle jeho názoru) nevědomé lidské síly, jíž si člověk sám opětovně způsobuje neštěstí a často i těžké nehody, tak jako když dobrý učitel klade žákovi do cesty obtíže, na jejichž překonávání může žák růst.

Pro Adlera je nejdůležitějším terapeutickým prostředkem povzbuzení, podle Steinera bychom měli hovořit spíše o vzchopení se. Lidský život je v tomto smyslu v mládí procesem individuace a v dalším životě vývojem k osobnosti, neboť člověk je nejprve individuum a pak teprve osobnost.

Terapie u lidí v psychických obtížích musí být nutně mnohostranná. K už zmíněné organické léčbě by měla přistoupit umělecká terapie, která skrze malování, modelování, eurytmii a hudbu otevírá novou oblast zážitků. Z těch pak může životní terapie přejímat prvky, které vedou k restituci životních perspektiv. K těmto realisticky pojatým cílům by měl člověk přistupovat zmužile, s odvahou, která stojí uprostřed mezi strachem a svévolí. Část terapie bude také spočívat v tom, že se společně s jinými budeme orientovat na nové cíle. Ježto se náš vývoj uskutečňuje ve společnosti dalších lidí a pro ně, měli bychom navázat kontakty s  novými kruhy. Mohou to být studijní kroužky, v nichž se lidé scházejí, aby si navzájem dodali odvahy, aby pokračovali v nastoupeném směru a aby si pomáhali v získávání potřebného vhledu. Mohou to být také životní společenství, jako rodiny, terapeutická centra, komuny a konečně také pracovní skupiny, kde se lidé věnují konkrétním úkolům, pracují společně pro druhé a tím nutně spolupracují. Odlišnost světových názorů zde většinou nehraje žádnou roli a člověk také nemusí s ostatními společně žít a bydlet. Cílem vývojové terapie je pomoci každému člověku učinit jeho vlastní další krok nebo skok na další úroveň svého vývoje. Tyto úrovně jsou na jedné straně závislé na fázích života, během něhož je člověk neustále konfrontován s novými problémy a s novými požadavky. Na druhé straně určuje směr vývoje vůdčí motiv, pro nějž se v tomto životě naše Já rozhodlo. Tento vůdčí motiv lze rozpoznat v tom, jak jednotlivý člověk reaguje na veškeré své dědičné faktory a na svou výchovu, nebo jinak řečeno, podle toho, jak člověk disponuje se svými vlohami a výchovou a jak si nastaví své životní cíle. Všechny tyto prvky společně vytvářejí to nejlidštější umělecké dílo, jaké si vůbec lze jen představit: život jednotlivce.