Dopis 11-12

11. dopis
Matteo Alemán, Madrid
Jakobu Arminiovi v Amsterodamu

v srpnu

Seňor, soudíte správně. Je z Madridu o čem psát - nejen o ponuré pompě autodafé, při nichž jen v tomto století odevzdalo svůj život plamenům na čtyři tisíce kacířů, Bůh buď milostiv jejich duším. Ale lid oblibuje i jiná představení a k těm je nyní  příležitost, jako nikdy dříve. Byl totiž vymyšlen "corral". Nějaká geniální hlava přišla na to vestavět mezi dvě řady domů na jejich konec plošinu, přes tu natáhnout látku, která tak poskytne stín aspoň polovině přihlížejících. Do toho, co bylo doposud ulicí, se postaví lavice a židle, okna a balkóny domů pak poslouží coby lóže. Doposud tomu bylo tak, se šlechta nudila v dvorských divadlech, učenci a duchovní secvičovali za zdmi univerzit se studenty školské hry a obyčejný lid se těšil na narychlo postavených lavicích ze spektáklů potulných komediantů, ale teď mají všichni, vznešení i prostí stálý prostor pro kratochvilné komedie. Ovšem jejich autor stojí právě před soudem - pro mimomanželské pletky. Jistá Doňa Antonia Trillo jej obvinila, sice ne z toho, že s ní takový vztah udržoval, ale že ji chtěl kvůli jiné opustit. Celý Madrid doufá, že jeho hrdina nebude opět vypovězen jako před osmi léty, kdy byl zatčen během představení v Corral de la Cruz, protože svedl vdanou dceru svého divadelního principála. V žaláři pak ještě zfalšoval milostné dopisy své vyvolené hodlaje ji kompromitovat, neboť odolávala jeho bouřlivým útokům. Za návrat do Madridu mu hrozila galéra, kdyby ho tam chytili. On se však i přes vypovězení vrátil, aby s pomocí jisté kuplířky a podplaceného policejního úředníka unesl nevinnou dcerku královského vyvolávače a bez svolení rodičů se s ní oženil prostřednictvím  zplnomocněného advokáta. Aby unikl následkům svého přečinu, dal se naverboval jako dobrovolník na admirálskou loď "San Juan", ovšem předtím se ještě proslavil cizoložným vztahem ke známé lisabonské kurtizáně. Pak vyrazil se slavnou Armadou na moře, a poté co mu při námořní bitvě jeho vlastní bratr zemřel v náručí, přistál nakonec v La Coruňi, kde Britové později loď střelbou zapálili. Náš hrdina se pak usídlil ve Valencii, kde udělal štěstí jako spisovatel komedií pro Corral de la Olivera. Jeho sláva se šířila po celém Španělsku a divadelní podnikatelé z celého Španělska, včetně otce jím zhanobené Heleny Osorio, se sjížděli do Valencie pro jeho kusy, které chrlil na papír v neuvěřitelné rychlosti. O čem? Milostné pletky a dobrodružství, jak je mohl bohatě čerpat z vlastního života, který inspiroval i jeho výtečné romány. A jeho jméno? Lope Félix de Vega Carpio. Madridský lid se souží, aby ho opět nevyhnali z města, ale Valencijští zato doufají v jeho návrat. Prý se tam modlí: "Věřím v Lopa, všemohoucího básníka nebe i země"; rouhání, co se sním dokonce už zabývala inkvizice. Kdo ví, jaké milosté příběhy a komedie a co všechno nám ještě poskytne onen Lope, co tak často není mocen sám sebe.

Přesto ho považuji za génia a živý příklad toho, že se cena umělce nesmí posuzovat podle jeho života, ale podle jeho díla. Ale dá se to nakonec oddělit? -

12. dopis
David Magirus, Tübingen
Danielu Möglingovi ve Frankfurtě nad Mohanem

na konci srpna

Milý příteli, právě tady máme případ, o nějž byste se měl zajímat - znám totiž vaše obyčeje a smýšlení v takových nezodpovězených náboženských otázkách, vždyť jsme si své názory často sdíleli. 26. tohoto měsíce se narodil falckému kurfiřtu Fridrichu IV. synáček, jenž se zatím pchopitelně nevyznačuje ničím nežli urozeným původem a podivuhodně temnýma očima. Hmoždíře zazněly z Heidelberského zámku a jejich zvuk se rozléhal daleko po celém Neckarském údolí a poddaní slavnostně osvětlili své domy. Zcela jistě však nešlo při tom o čistou radost, neboť nikdo neví jaké životní světélko bylo nyní rozžato. Vždyť není druhé země v německé říši ba ani mimo ni, soudím, že ani v celém světě, jež by za posledních padesát let zažila takové náhlé obraty svědomí, nežli její politováníhodní obyvatelé. Bylo by vhodné si to připomenout.
Odedávna pravověrně katolická zdála se Falc být  a zůstávat baštou staré víry. Když však kurfiřt Fridrich I., jehož nyní uctívají přídomkem "Moudrý", jakkoli nevím příliš, proč, zavedl v roce 1545 luterství, neučinil tak proto, že by se mu přihodilo něco pdobného jako Šavlovi u Damašku, ale že nedostal řádně zaplaceno za své služby císaři, jež mu poskytl jako vojevůdce proti Turkům. Osobní zhrzenost to tedy byla, co vnutila jeho poddaným reformaci náboženství, a ta se stala o deset let později po Augšpurském míru pro ně povinnou. Ona šalamounská zásada cuius regio, eius religio způsobila ve Falci  nepopsatelné utrpení. Ovšemže ne pouze tam a tehdy, ale i jindy a jinde a rovněž v budoucnu bude tak působit. Vždyť nebylo rozhodnutí, jež by se více vysmívalo lidskému svědomí a náboženskému prožívání činíc vnitřní život lidí a jejich vnitřní přesvědčení závislými na libovůli jejich suverénního vládce.
A právě Falc, jak jsem již řekl, je toho odstrašujícím příkladem. Protože sotva nastoupil na kurfiřtký stolec Friedrich III., jehož nyní právě tak nepřesvědčivě, avšak pochopitelněji nazývají "Zbožný", rozhodl se stát se přívržence kalvinismu a nutil své poddané následovat jeho vzešeného příkladu. Nutil je k tomu tak důsledně, že mnohým nezbylo, než ze země utéci. To se stalo roku 1561, ale již o dalších šestnáct let později se Fridrichův syn a nástupce Ludvík projevil jakožto fanatický luterán. A když se nyní luteráni a kalvinisté natolik zavile nenávidí, že proti tomu bledne jejich společná nenávist vůči papežencům, dá se z toho lehce vyvodit, jakou zuřivost to v zemi vzbudilo. Když Ludvík roku 1582 zemřel, ustanovit ve své závěti, že jeho syn Fridrich má být vychován jako přísný luterán. Ale falckrabě Jan Kazimír, jenž byl regentem až  do doby, než  nezledtilý chlapec dospěje, nerespektoval tuto poslední vůli svého bratra a vštípil svému synovci kalvínova ducha a to tak důkladně, že tento při svém nástupu na trůn před čtyřmi léty znovu rozpoutal v zemi bouři děsu neuváženým pronásledováním luteránů. Jak to bude dál? Dá se očekávat, že když se s lidmi takto zachází, zůstane v nich vůbec aspoň jistkřička nějaké opravdové víry? COž to nepovede k utlumení ohně ducha, po němž v myslích jednotlivců nezůstane než popel? Říkám si, zdale je nmožné se něčeho podobného nadít také od jiných národů než od Němců. Připadají mi někdy jako blbá hovada, jimý libovolný pastýř vypálí svou značku a pak je ženou tím či oním směrem. A oni to všechno bez vůle strpí. To mě trápí. Jistě jsou i takoví, co si stojí za svým přesvědčením a jsou pro ně ochotni podstoupit těžké svízele, ba  i vytrpět smrt. Ale to jsou jen výjimky.
Pochopte mě, prosím dobře. Je mi vzdáleno podněcovat vzpouru ve Falci nebo kdekoliv jinde. Naše doba je i tak sdostatek bojovně nesnášenlivá. Ale děsí mne samozřejmost, s níž probíhá změna náboženství na příkaz pána - a to nejen ve Falci, ale i jinde v německých zemích, ovšem ve větším časovém odstupu. Všichni se dovolávají Ježíše Krista, jenž lidém přikázal, dávat císařovo císaři a boží Bohu. Teď ovšem každý kurfiřt nebo arcivévoda požaduje, co je boží. Má právě toto být trvalým výdobytkem reformace? —

předchozí část:andresius.pise.cz/266-dopis-9-10.html

následující část:andresius.pise.cz/268-dopis-13-14.html