Dopis 13-14

13. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt nad Mohanem
Davidu Magirovi v Tübingen

počátkem září

Vážený příteli,
Vaše psaní mnou pohnulo a vnuklo mi mnoho otázek, na něž nenalézám hned odpověď. Určitou nedostačující odpověď se ovšem cítím povinen Vám dát, neboť mám špatné svědomí. Frankfurt je přeci o pěkných pár mil blíže k Heidelberku nežli Tübingen, a mně vůbec takto zřetelně nedošlo, co se tam událo. Snad je to tím, že ve Frankfurtu se dýchá volněji - a pak člověk snadno (až příliš snadno!) pomine, jak je svědomí souženo mimo jeho hranice.
Napadly mě nějaké věci, jež snad přispějí k hlubšímu pochopení pravdy, o níž se všude sveřepě zápasí a pro niž se musí Falc podle Vašeho povzbudivého vyprávění rozhodnout skrze mocenský nátlak na straně jedné a tupou odevzdanost na straně druhé. Již dlouho mě trápí otázka, zdali vůbec jsou a mohou být nějaké všeobecně platné pravdy. Když se někomu podaří druhého přesvědčit o svých názorech, sdílejí společné přesvědčení. Na tom není nic zavrženíhodného. Je však otázkou, zdali účinná přesvědčivost pochází z nezvratné, snad jaksi věčné pravdy, nebo zda je jejím původcem spíše vědomostní převaha, přesvědčivá intelektuální argumentace, nebo dokonce jen neodolatelná výmluvnost. A jestliže něco takového platí v případě jednotlivce, tím spíše se to bude vztahovat na masu. Vskutku, čím více lidí chceme učinit svými přívrženci, tím méně se to dá vykonat pouze z jediného zdroje a jediné síly. Co z toho plyne? Všichni obraceči na víru musí být buď lháři, nebo blouznivci, šarlatáni a blázni. Pod záminkou nebo v iluzi toho, že jsou vlastníky absolutní pravdy, používají nátlaku, ještě dříve nežli mohou poslat biřice nebo katovy pacholky.
Z toho uzavírám: Komu se podaří zmocnit se pravdy, pravdy jemu nejvlastnější, nechť si ji podrží pro sebe. Tuto pravdu nemůže totiž s nikým sdílet. A potřebuje celý život na to, aby tuto svou pravdu učinil důvodnou. Nikdo nemá čas k takové argumentaci nebo zasvěcení a nikdo je také nepřijímá. Jistě, je tu puzení k sdílnosti, někdy jako přetlak poznání, které si člověk ndokáže nechat pro sebe. Ale již tehdy nastupuje pokušení. Člověk chce slyšet, jak mu druhý potvrdí jeho pravdu - to pak je dvojnásobný přínos. Ale to pak již nejde zastavit - záhy nabývá na ceně tím, čím více se s ní souhlasí, bez ohledu na to, zda jde o chápavý souhlas nebo neporozumění. A brzy je ozvěna silnější, nežli samotný hlas volajícího na poušti, a to nejen u jiných, ale platí to i pro samotného volajícího, jehož vnitřní hlas se vytrácí a nakonec zcela utichá. Proč jen Ježíš z Nazareta nemlčel?
Ale to se oddávám přemrštěně kacířským myšlenkám, které si chci nechat pro sebe. Snad nás náhoda svede ještě k nějakému přemítavého rozhovoru, neboť i psaní je svého druhu nátlak, protože papír nemůže protestovat a čtenář v dáli zůstává sám se svými otázkami.—

14. dopis
Michael Mästlin, Tübingen
Hermannu Wilckenovi v Heidelberku

v říjnu

Ctěný pane kolego, je mi ctí, že má pověst astronoma pronikla až k Vám. Rád odpovím na obě vaše otázky, třebaže soudím, že Vás musím zklamat.
Ad. 1: Je nejisté sestavovat horoskop prince kurfiřta bez znalosti přesné doby narození. Pokud to dvůr chová v tajnosti, musel byste se pokusit vyptat se porodní báby, pokud byla přizvána, nebo se otázat osobního lékaře. Možná je kurfiřt v tomto ojedinělém případě straníkem Lutherovým, jenž považoval astrologii za zjemnělé rozkošnické fantazírování, ale ovšem také za bezbožné a ubohé umění a proto poručil držet tuto hodinu v tajnosti, aby se předešlo nejrůznějším spekulacím. Dá se říci jenom tolik, že se princ narodil ve znamení panny, což ho dovoluje přiřadit k rozporným a komplikovaným osobnostem. Vládne v ní Merkur, který má stálost vrtkavce. Princ by možná vykazoval dobré nadání k dráze učence, ale k tomu jej vychovávat nebudou. Sklon k malichernosti a pedantství z něj také asi neudělá žádného skvělého budoucího vládce. Na druhé straně sklon k požitkářství a silný smysl pro rodinu by mohly podporovat nádherymilovnost a s ní spojenou štědrost. Prosadit se by mohlo také znamení lva, který svým vlivem zasahuje do prvních dní znamení panny. V tomto znamení se ovšem také nalézají lidé, kteří se dokáží zcela věnovat kontemplaci, což však, jak již bylo uvedeno, nemůže být nadlouho. Mnoho záleží také na rozhodném ascendentu a postavení ostatních planet. K tomu přistupuje ještě to, že se zde nejedná o obyčejné dítě, ale dítě narozené v zlatohavu, jehož cestu budou spoluurčovat síly, na něž dospívající bude mít pramalý vliv. Nemělo by se tedy v tomto případě působení hvězd přeceňovat; hvězdy sice poskytují lidskému životu jeho počáteční rozvrh, jeho vyplnění a provedení však přenechávají samému životu. Napořád zde platí výrok Tomáše Akvinského: "Bůh stvořil člověka tak, že ten, pokud chce, může zvítězit nad nešťastným vlivem hvězd." Rozhodující je důraz na ono "pokud chce". Já bych ovšem, na rozdíl od Tomáše, ponechal otevřené, zda se tím míní Bůh nebo člověk.
Ad 2. Z hvězd se nedá vyčíst nic o nadcházejícím konci světa. Světový rok čítá 25 920 slunečních let a člověk asi neexistuje déle. Světový měsíc je tedy jeho dvanáctinou, má tedy 2160 let. Víme, že v době Kristova narození se nalézal jarní bod ve znamení ryb a poté v něm setrval ještě několik století, než přešel do znamení vodnáře. Tyto proměny s sebou nesou mocné otřesy a snadno též nálady předjímajcíí  konec světa. Země ale přesto trvá dále, nemluvě o vesmíru.
Máme ale bezprostředně před sebou jiný otřes, jímž je odsouzen ke zkáze tisíciletý obraz světa. Zdá se, že se potvrzuje, co tvrdil Koperník, kterého měl Luther za blázna. Můj nejnadanější žák Johannes Kepler, který nyní vyučuje matematiku ve Štýrském Hradci a právě vydává tiskem u nás v Tübingen svůj první spis Mysterium cosmographicum – jakmile vyjde na světlo boží, pošlu Vám ho – mě v dlouhé debatě přesvědčil, že se Země spolu se všemi ostatními planetami otáčí okolo Slunce a ne naopak. Z čistě matematického hlediska je se možno kochat obdivuhodnou pravidelnou zákonitostí takového nového poznatku. Nedovedu si ale představit, co bude pro lidi znamenat, když již Země nebude chápána jakožto střed univerza. Mám hrůzu z učenosti, jež překlračuje možnosti lidského chápání a odpoutává se od svých lidských základů jako střela vystřelená z muškety.
 

předchozí část:andresius.pise.cz/267-dopis-11-12.html

následující část:andresius.pise.cz/271-dopis-15-16.html