Adresně či neadresně?

Již mnohokrát k nám dolehlo z četby Písma, a často právě nyní v adventním čase doléhá hromování proroků. Stížnosti na (Izraelský) lid, na jeho bezbožnost, nespravedlivost, na zanedbávání bohoslužby a co ještě jiného. A abychom měli před očima konkrétní příklad, vezměme si třeba tohle (Am 2,9-12)

 Já jsem zničil před nimi Emorejce vysoké jako cedry a pevné jako duby. Zničil jsem je od koruny až ke kořenům.Já jsem vás vyvedl z egyptské země, vodil jsem vás čtyřicet let po poušti a pak jste obsadili emorejskou zemi. Z vašich synů jsem povolával proroky, z vašich jinochů nazíry. Není tomu tak, synové Izraele? je výrok Hospodinův. Avšak vy jste dávali nazírům pít víno a prorokům jste přikazovali: "Neprorokujte!"

Slyšeli jsem takových výtek už mnoho – ale k srdci si je bereme pramálo. To má několik důvodů. Asi nepovrchnější výmluvou je, že to přeci bylo určeno jiným lidem v jiné době, době dávno minulé, se kterými my nyní nemáme nic společného. Je to námitka poměrně jednoduše vyvratitelná, už poukazem na fakt, že 1) tyto výtky jsou v Bibli a že Bible má, alespoń pro věřící křesťany stále aktuální platnost a navíc 2), když se tyto pasáže čtou ve shromáždění, nebo jsou dokonce zařazeny jako doporučené perikopy, není to určitě jen jako historická reference. Takže poctivý křesťan si asi nějak uvědomí, že byse to "mělo týkat i nás", ale i přes tento pocit to v něm asi větší odezvu nevyvolá.

O kus dál nás posune následující úvaha: Důvodem nepřijetí někerých výtek může být i jejich absolutní, člověku nepřizpůsobený rozměr: Řekne-li se: "Jste národ ožralů", nebo "národ zlodějů" (v prorocké mluvě by to bylo bez toho "národa" , jen "ožralové" nebo "zloději"), člověk cítí, že to na něj nějak nesedí, poněvadž třeba zrovna on takový není. Ale zmíněné kolektivní soudy (skoro vždy jsou v nadsázce) je třeba číst tak, že "je u vás více ožralů/zlodějů než je záhodno/než je normální". Jestliže si tedy takovou výtku zracionalizujeme, musíme se zeptat čím to, že takovýto jev mezi námi, v naší společnosti nastává. A nezřídka bedlivější analýzou dojdeme k tomu, co se klasicky nazývá paradoxem obecní pastivny (Když pastivna uživí n koz, uživí taky n+1 koz a já tam tu svou můžu přidat; komukoli , kdo měl na škole matematickou indukci, musí být zřejmé, že z této premisy vyplývá nekonečnost obecní pastviny, a ta jistě nekonečná není...) nebo jiným podobným způsobem musíme uzant, že i mé, možná napohled nepříliš škodlivé a odsouzeníhodné chování tento fenomén spoluvytváří. Tedy: Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu. Říká se ale také: "Co je malé, to je hezké", avšak z moha malých nevinností a podvůdků, může vyrůst něco velmi ošklivého. Platí to ovšem také naopak: Bude-li každý nás z křemene, je celý národ z fládrů, učili jsme se na škole recitovat. Ba víc. Drobná změna osobní "tvrdosti" jednotlivce, masivně aplikovaná, má veliké sociologické důsledky pro celou společnost – takže by pro začátek stačilo, kdybychom nebyli z mastku...

Přesto si však myslím, že ani takováto úvaha nepřebije naši nechuť  naslouchat výtkám kolektivního typu, neboť je to racionalizace; ale skutečné důvody oné nechuti leží hlouběji.. Těch důvodů, které inhibují působení takovýchto textů je totiž více a tím psychologicky nejdůležitějším je asi následující: Když se něco vytýká nám, přeci to neznamená, že se to vytýká mně. Vždyť kolikrát jen nadáváme na své bližní: "Všichni jsou...", nebo i "vy jste...", ale do toho "všichni" nikdy sebe nepočítáme. To je samozřejmě jak nelogické, tak nespravedlivé, má to však dobrý důvod: naši individualitu. Pocit a vědomí individuality, které v nás v novověku vykvetlo, jsou velice silné a brání nám jen tak být ztotožněni s nějakou koliktivní masou: Já, já jsem přece někdo úplně zvlášní, nejsem kolečko ve stroji, číslo do počtu, voják/konzument/zákazník/pacient č. xxxxxx (v ČR  ovšem aspoň šestimístné! – a kolik na světě?!). A v tomto svém pocitu máme jistě pravdu! Je ovšem pak jak nelogické, tak nespravedlivé, když proikujeme onu kletbu kolektivity, jíž se my sami za každou cenu snažíme uniknout, na jiné, na ostatní. Je to ovšemže nevědomé. A naše nevědomí právě tak funguje: My svým vědomím jsme a chceme být individualitou, naše nevědomí však ví, že je tomu tak jen z malinké části a že v mnohém, ouvej, podléháme vášním , pudům a praobrazcům kolektivně sdíleným. A nevědomí učiní své: nenavážeme-li se svojí kolektivní psýché kontakt a rozhovor, předvede nám svůj obsah jako na projekčním pláně někde jinde – na druhých. Nelogická asymetrie je tak psychologicky zůvodněna: Nám "vy" nikdo říci nemůže, my však říkáme ostatním "vy" velmi často.

Ještě před nemnoha sty lety byla však zde situace velmi odlišná: Lidské já ještě nebylo tolik vynořeno z kolektivní duše a vnímalo také jako část celku; mělo "kolektivní pocity" (I dnes to občas ještě lehounce zacítíme v politicky a životně vypjatých chvílích života národa, kdy je velké množství lidí shromážděno na jednom místě – takové momenty – především z let 1989-90 a 1968-70 si však mladí lidé již nepamatují). A chvála, čest, bolest i výtka mohla být určena všem a na všechny se rozprostřela a všichni ji vnímali. To je tedy druhý a podstatnější důvod, proč k nám takové prorocké texty již nemluví; není již v nás to, co ony oslovovaly.

Text, který jsem uvedl v záhlaví, má však oproti běžným prorockým textům jednu zvláštnost: Pán, Hospodin, tu mluví přímo a přímo Izraele oslovuje: Říká: "Já jsem zničil...", "Já jsem vás vyvedl...". Nějaké veliké, silné, osobní "já" zde mluví..., a ke komu? Já může mluvit opět jen k já. Mluví ke kolektivnímu já izraelského národa a můžeme si být jisti, že mu bylo rozuměno.

Ale dnes, můžeme dnes mluvit ke "kolektivnímu já českého národa"? Bezpochyby ne. Ono to přestalo být možné už poměrně dávno. Znamená to, že boží hlas už dnes nemůže k lidem dolehnout? Ne. Božské já jž nemůže mluvit ke kolektivnímu lidskému já, ale člověk je stále schopen zaslechnout hlas boží, pokud k němu mluví z lidského já. Poslechněme si toto:

Popule meus, quid feci tibi, aut in quo contristavi te?... Ego propter te flagellavi Aeguptum cum primogenitis suis, et tu me glagellatum tradidisti... (Lide můj, co jsem ti učinil, čím jsem tě zarmoutil?... Já jsem pro tbe bil Egypt s jeho prvorozenci, ale tys mě vydal bití..Já jsem tě vyvdl z Egypta a zalil faraóna Rudým mořem a tys mě přivedl  a vydalm kněžským knížatům....Já jsem tě napojil spásnou vodou ze skály, a tys mě napojil žlučí a octem..Já jsem pro tebe pobil Kananejské krále, a ty jsi bil třtinou hlavu mou... Já jsem ti dal žezlo vladařské, a tys dal na mou hlavukorunu z trní... Já jsem tě vyvýšil mocnou silou, a tys mě povědil na mučidla kříže.)

To je výběr z takzvaných improperií, které jsou už po drahnou dobu součástí velkopáteční liturgie západní církve. Jejich souvztažnost s prorockými texty včetně onoho zde citovaného je očividná, přesto mluví jinak, jinou řečí – mluví k jednotlivci. Na začátku je sice ještě zmíněn a osloven lid, avšak tím, že k němu mluví člověk – trpící Kristus, nemluví k němu abstraktně, ale konkrétně ke každému jednotlivci. Vždyť to zcela jistě byli jednotlivci, jejichž ruce zasazovaly Kristu rány, něčí konkrétní ruce ho přibily na kříž a vrazily mu na hlavu tu posměšnou korunu. A přesně ve stejném duchu se nesou křesťanské rozjímavé texty, které se začínají objevovat ve středověku, ale vrcholu takovéto z osobnění dosahuje v 17. století, a to kupodivu na obou stranách tehdy velice silně rozděleného západního křesťanstva: Podobně rozjímají  o Kristu protestantští pietisté, ale také u jejich protivníků, Jezuitů je takovéto zosobnění, provázené aktivní imaginací a třeba i fantazijním přibarvením, základní duchovní metodou. Tím, že Bůh přestal mluvit svými vlastními ústy (tedy skrze proroky), že již nemluví "hlasem hromu", ba dokonce ani oním "hlasem tichým", který slyšel Elijáš, ale promlouvá hlasem lidským, tím že se boží slovo vtělilo v člověka, může mluvit k lidem i nadále a oni je mohou slyšet a mohou mu rozumět.

Mnozí dnes říkají, že pietistická, nebo obecněji barokní zbožnost dnes již k nikomu nemluví a neposune nás nikam dál.Máme ale místo ní něco lepšho, čím bychom se mohli vztáhnout k božskému světu? Máme nějaký jiný modus v, v němž by naše já mohlo být oslovováno duchovním světem a rezonovat s ním? Je zde něco, co by takovým způsobem zasáhlo CELÉHO člověka (a nikoli třeba pouze jeho rozum)? Já bohužel žádnou pozitivní odpověď -alespoň v rámc křesťanství - nevidím