Andresius | K vývoji “já” v židovství (Šimon Levy)

Rád bych se na základě několika textů, roztroušených od Starého zákona až po současnost, pokusil ukázat výhonky na dlouhém žebříku vývoje "já” v židovství.

JAHVE je Bůh "já”. Zjevuje se Mojžíšovi z hořícího keře a označuje se jako "Jsem, který jsem” (Ex 3,14). Desatero přikázání začíná slovy: "JÁ jsem Jahve, tvůj Bůh.” V hebrejštině se tomu dá rozumět i takto: "JÁ je tvůj Bůh.”

"Existuje jedno jediné jméno mezi všemi slovy, jež se svou podstatou liší ode všech ostatních. Je to jméno "Já". U všech ostatních jmen platí, že je může věcem nebo bytostem, jimž přísluší, dát kdokoli. Ale označovat bytost jako "Já" má smysl jen tehdy, když se tak označuje ta bytost sama... Vlastní podstata "Já" nezávisí na ničem vnějším; proto mu to jméno také nemůže přiřknout nikdo jiný. Proto také náboženství, jež si uchovala ve vědomí kontakt s nadsmyslovým nazíráním, označují "Já" za nevýslovné jméno Boží... Zde se nalézá skrytá svatyně duše. Vstoupit do ní může jen bytost duši sourodá. Jestliže se duše pozná jako Já, promluví Bůh, jenž v člověku sídlí.”¹

Podivuhodně a kouzelně se ukazuje to, co líčí Rudolf Steiner, v příběhu o zasvěcení malého chlapce Samuela za proroka (1Sam 3,1-10). Při zasvěcení (jež bylo později označeno za "Bar Micva” či konfirmaci) se zjevuje Bůh sám. A to z duše chlapce, jehož jméno znamená: "Jeho jméno je Bůh?”

Zasvěcení Samuelovo

Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. Boží svíce ještě nezhasla a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: "Tu jsem.” Běžel k Élímu a řekl: "Tu jsem, volal jsi mě.” On však řekl: "Nevolal jsem, lehni si zase.” Šel si tedy lehnout. Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: "Tu jsem, volal jsi mě.” On však řekl: "Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.” Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: "Tu jsem, volal jsi mě.” Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. I řekl Élí Samuelovi: "Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.” Samuel si tedy šel lehnout na své místo. A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: "Samueli, Samueli!” Samuel odpověděl: "Mluv, tvůj služebník slyší.”

Abychom představili jednotlivé osoby: už od začátku Knihy Samuel víme, že kněz Elí selhal při výchově svých vlastních synů a byl za to potrestán. Ale podaří se mu vychovat si duchovního syna. Proud dědičnosti se občas přeruší právě tehdy, když nastal čas pro nové impulsy. Tehdy přichází nová podstata s novým obsahem. Jedním příkladem za všechny může být třeba král David, potomek moábské ženy Rút.

Na začátku vyprávění se říká: "...Boží svíce ještě nezhasla”. Ještě je světlo, ale bez toho, kdo Boha "rozpozná”, není světlo vidět. Bůh volá opakovaně. To svědčí o naléhavosti toho, co právě probíhá: jako by se božství toužilo zjevit člověku neméně, nežli sám člověk baží po zjevení Boha. Tato scéna poukazuje na určitou rovnováhu stanoviska teocentrického, ve Starém Zákoně často vyjadřovaného, a antropocentrického.

O Elím se v této scéně říká, že už "neviděl”. Neviděl nejen ve smyslu potemnělého zraku, ale mnohem spíše mu chyběl "vhled”, duchovní zření, živé poznání Boha. A Samuel je ještě nemá. A mezi tímto už-ne a ještě-ne se rozeznívá boží hlas, volající Samuela, dovolávající se "Boha” ve jménu Samuelově, v příklonu k božskému elementu. Mezi Samuelem a Elím se rozehrává na duševní úrovni intenzívní dialog. Dotyk božství přeroste u Samuela z jednostranného monologu v dlouhý a intenzívní dialog na duchovní úrovni, jenž potrvá po celý život. S postupným odkrýváním těchto vztahů vysvítá stále zřetelněji nedostatečný kontakt Elího s Jahvem. Elí je v poloze někoho, kdo o dané věci ví, ale věc samu nezná. Možná kdysi Elí poznal božství, teď mu ale "rozumí” pouze vnějšně. "Vědět”, "znát”, "poznat” jsou slova, jež v Bibli znamenají vnitřní poznání - tělesné i duchovní současně. Jahve už nevolá Elího jméno - božské JÁ mu už není otevřeno.

"Hinnení”. To je ono klíčové slovo, jež Samuel ponejprv vyslovuje. V evropských jazycích k němu není paralela. Jde o prohlášení, které znamená "Jsem tu!” Samuel je připraven ke službě Elímu, ale je povolán sloužit bezprostředně Jahvemu - ne "před Elím”. Později se ukáže, že toto "Hinnení” bylo vysloveno jako znamení ochoty přijmout slovo Boží a stvrdit ho sám, vlastním jménem, svou osobností. Když takto objevuje božství, objevuje Samuel zároveň Boha ve svém nitru, ve svém jméně, ve svém JÁ.

Naplnit zákon

Židovství si nelze představit bez Bible, jeho svatého spisu, avšak také ne bez Mišny, jež byla kodifikována okolo roku 200, a Talmudu dokončeného okolo roku 600. Obě sbírky obsahují jak výklad zákona, tak mnoho vypravěčských a mystických látek - plody zaníceně náboženského díla rozumu. Vliv Mišny a Talmudu, jež se samozřejmě k pěti Mojžíšovým knihám vztahují, na židovství nebyl o nic menší než u Starého zákona. O dnešním židovství platí, že je de facto mnohem silněji formováno vlivem Halachy, tedy rozvinuté nepřerušené exegetické tradice, jež se táhne nepřetržitě od dob Talmudu, nežli samotnou Biblí. Rozlišovat mezi jejími zákonnými aspekty a mystickou vírou z ní pramenící se začalo teprve později. V prvním tisíciletí našeho letopočtu převažuje její myšlenkový element, ač specificky spojen s oním mystickým. Zbožný žid je vybízen naplnit Zákon; v tom je jeden z nejvýznamnějších rozdílů mezi židovstvím a katolicismem - v něm je věřící vázán na určité dogma, čili věroučnou nauku.

Můžeme jako příklad uvést talmudskou debatu, v níž jde o čistotu pece ve tvaru hada. Jeden z učenců, jehož názor zůstává v menšině, volá na důkaz pravosti svých argumentů nadpřirozené úkazy: voda náhle teče akvaduktem vzhůru, křovina při cestě se přemístí na její druhou stranu, dokonce zazní i hlas z nebe, aby mu dal za pravdu. Ale na takový mystický zásah duchovního světa odpovídají protivníci: "Tóra byla dána lidem, nespočívá v nebi.”

Zde se postuluje vysloveně antropocentrické hledisko. Pro Halachu, výklad Zákona, platí co, to rozhodnou lidé, podle vůle většiny. JÁ má samostatnost minimálně na jisté úrovni. Tato událost připomíná jeden dramatický příběh z nové doby. Po jednom z nejstrašnějších pogromů posledního století, při němž byli vražděni Židé v celé východní Evropě, se rozhodli povolat před soud samého Pána Boha, neboť své Židy opustil. Poté co byl Bůh shledán vinným, odešli se soudci modlit. A modlili se k témuž Bohu.

Na svátek Paschy mají Židé přikázáno číst z Hagady, tj. z vyprávění o východu z Egypta. A tato Hagada, jež po staletí trvá ve své nezměněné podobě², je sbírkou úryvků, jež se mají číst nahlas, přednášet. Tento svátek slaví, na rozdíl od ostatních, i nenáboženští Židé. Mnozí tíhnou k tomu, vykládat rituál sederového večera jako psychologickou simulaci a identifikaci s aktem přechodu ze zajetí ke svobodě. Hlubší pohled nám však prozradí, že sederový ritus je aktem obnovy zasvěcení. Jde o kult představující velmi osobní přechod JÁ z egyptského otroctví hmoty a čistě tělesného pokrmu k duchovní svobodě, přechod, který má absolvovat každý jednotlivec. To se děje v Hagadě vyprávěním.

V hebrejském překladu zní začátek Janova evangelia: "Berešít hájá hadávar”; ale "dávar” znamená v hebrejštině slovo i věc. Slova jsou v hebrejštině skutečností. A tak je tomu i s tím, co se říká a vypráví v rámci pesachové Hagady. Počíná se slovy: "Toto je chléb chudoby, jenž jedli naši předkové v Egyptské zemi.”³ Ta slova nepřipomínají nadarmo slova katolické bohoslužby "Toto je Tělo Kristovo.”⁴ A v obou případech se pro své kultické účely chléb proměňuje.

Logicky to, co se praví na začátku sederového večera, nemá smysl. Nekvašený chléb, který požívali v Egyptě, byl již dávno sněden a stráven. Takové prohlášení sice neznamená transsubstanciaci chleba a vína, ale jeho transtemporalizaci - skok v čase a ději. To, co zde vyjadřuje člověk vyslovující tato slova, je jeho postoj, a silou víry takto slovem zjevené přeměňuje jeden předmět v jiný. Hagada je tedy textem, který při svém vyslovení a přednesení může přivodit osvobození. Hagada je text, jenž byl vytvořen k vyostření vědomí já. Už samotné přednášení tohoto textu znamená účast na duchovním dění.

Jeho kořeny tkví v plném prožívání zasvěcení, v iniciaci, ve vůli proniknout mimo oblast běžné zkušenosti k vyšším stavům vědomí a bytí. Člověku se zde ukládá úkol dobýt si svobody, jež však je výhradně duchovní povahy. Splnit takový úkol je jen a pouze věcí jeho Já.

%%%V židovství existovali mágové, kteří zaměřili svou energii k vytvoření člověka. Asi největší ambicí těchto duchaprázdných mágů posedlých mocí bylo napodobit děj Geneze. Ale všechny takové pokusy ztroskotaly. Zdá se, že propůjčit JÁ - a tím je učinit skutečně lidským - může člověku pouze božská bytost.

Když v roce 1965 křtil Weizmannův institut svůj první počítač, Gerschom Scholem, známý badatel zabývající se židovskou mystikou, při té příležitosti napsal krátký článek o lidech, kteří se magickým způsobem pokoušeli stvořit bytosti člověku podobné.⁵ Nejznámější z těchto příběhů je o Rabbi Loewovi z Prahy a jeho Golemu, jejž vytvořil. (Dle německého výkladového slovníku Duden je Golem "hliněná, kouzlem oživená lidská postava židovských pověstí.”⁶) Původní Golem nebyl na elektřinu, ale fungoval na papírovou cedulku, na níž stálo svaté jméno Boží. Golem však neuměl mluvit; sloužil pražské židovské obci jako drvoštěp a nosič vody, čili svým způsobem robot. Onou papírovou tabulkou byla Golemovi dopřána částečka božské jiskry. Golem, jak Scholem zdůrazňuje, nevládl žádnou lidskou spontaneitou, byl pouze pasivně veden. Neměl vědomí JÁ; je tedy jasné, že nestačí připojit se na zdroj síly, byť by byla i božského původu a božské povahy! Člověk musí být člověkem od počátku.

A teď ještě poslední příběh.

Starý stavitel

Byl jednou starý stavitel, jehož si císař zvláště oblíbil, protože paláce, chrámy i pevnosti, jež mu stavěl, byly krásnější a dokonalejší nežli veškeré stavby, které kdy předtím dal postavit. Jednou mu dal císař za úkol postavit nový palác. Léta uplývala a stavitel mezitím zestárl a jeho srdce se už odvrátilo od dřeva a kamení. Začali ho pobízet, aby zrychlil své dílo. Tu vzal plátno a namaloval na ně podobu paláce. Ale udělal to tak moudře, že každý v něm viděl skutečný palác. Pak poslal císaři zprávu, že palác je hotov. A císař přišel a byl potěšen, neboť to byl nejkrásnější palác, jaký kdy viděl. Tu mu ale pošeptali do ucha, že to není žádný palác, ani stín paláce; jen podoba vymalovaná na plátně. Když to císař vyslechl, rozhněval se. Řekl staviteli: "Vyvýšil jsem tě nade všechny stavitele a dal ti svou plnou důvěru, a ty mi učiníš toto? A tu se stavitel udiveně otázal: "Co jsem udělal?” A císař na to: "Ty se ještě ptáš? To nestačí, žes nesplnil a představuješ mi namísto stavby jen smazatelnou podobu?” A stavitel odvětil: "Říkáš smazatelnou podobu? Uvidíme!” A zaklepal prstem na namalované dveře. Dveře se otevřely. Stavitel do nich vstoupil a už nikdy nevyšel ven.⁷

Karel Marx, německý Žid, by tvrdil, že příběh se stavitelem je jasný: jde o vykořisťování proletariátu stavbou stále honosnějších budov a papírového tygra skryté revoluce a tak podobně. Vídeňský Žid Sigmund Freud by v příběhu viděl zakódované vyjádření libidinózních vztahů mezi Egem, Superegem a Id. Stavitel, jenž mizí ve svém díle, čeká na svého analytika, který ho zvnějšku vytáhne a vysvětlí mu jeho podvědomí. V tradičním židovském výkladu se dá v příběhu vidět pohádkový příběh ozřejmující vztah izraelského lidu k jeho Bohu. Císař symbolizuje lid, stavitel je tvůrce světa - Bůh a ti anonymní "oni” jsou nevěřící nejrůznějšího typu. Izraelský lid touží po nové Tóře. Bůh, ten stavitel, ale už nedbá o dřevo ani o kámen. Nakonec "postaví” na plátně chrám jen "namalovaný” , nebo, chceme-li to tak nahlížet, desatero na kamenných deskách. Proto také lid čeká na úpatí hory Sinaj a dává přednost hmotnému zlatému teleti, které je vidět a jehož se lze dotknout. A podle takovéhoto výkladu dějin nakonec Bůh vchází do chrámu a kdo ho hledá, může ho tam nalézt. V židovské tradici se jako chrám označují též svatá písma. To je psychologická prostorová představa duchovního teritoria, chápaná často jako skutečné moře, zahrada, sad, pole, les nebo i chrám.

Tím hlavním, co z tohoto vskutku univerzálního Agnonova příběhu vyplývá, je způsob, jakým je čtenář vybízen, aby se tvůrčím a intenzívním způsobem aktivně účastnil příběhu; aby nejen pochopil jeho význam, ale aby si ho vyložil individuálně, osobně. Bez čtenářova JÁ ten příběh vlastně vůbec není.

 Bez zjevení JÁ by se chlapec Samuel nestal prorokem. Pesachová hagada žádá po účastnících, aby vyřčeným slovem potvrdili svou svobodu. Vše stvořené i zjevené, co není svěřeno péči lidského JÁ, není než Golem, děsivá obluda. Agnonův stavitel je hermeneutický příběh, vyzývající čtenáře k tomu, aby jej sám dokončil.

Skončíme pregnantní a obezřetnou poznámkou rabbiho Menachema Mendela z Kotsku:

"Když jsem,
protože jsi,
pak nejsem,
a ani ty nejsi.
Ale když jsem
a ty také jsi,
potom skutečně jsem
a i ty jsi.”

Článek je sestaven z úryvků z přednášky, kterou profesor Lévy přednesl na letním dornašském setkání v roce 1995.

Z němčiny přeložil Václav Ondráček.

 Rudolf Steiner: Tajná věda v nástinu (orig.: "Die Geheimwissenschaft im Umriss", GA 13, Dornach 1989)

² České dvojjazyčné vydání pesachové Hagady (pražské verze) vyšlo v nakladatelství Sefer, Praha v roce 1996 - poznámka překladatele

³ Há lachmá anjá, dí achálú avátáná b'ar'_há dmicrájim. Zajímavé je, že tato slova jsou aramejská (jak se občas stává v Talmudu i v židovské historii), ibid. str.18/19 - poznámka překladatele

⁴ V této konkrétní podobě se v katolickém rituálu tato slova nevyskytují. Omyl zřejmě vznikl kontaminací takzvaných slov ustanovení a výzvy, kterou pronáší kněz při přijímání - poznámka překladatele

⁵Der Golem von Prag und der Golem von Rehovot, česky vyšlo v rámci výboru Scholemových spisů, jenž vyšel pod názvem Davidova hvězda v Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1995, str. 113-126 - poznámka překladatele

⁶ Podle české encyklopedie Universum "se tak v židovské literatuře a mystice od doby raného středověku označuje němá lidská bytost, většinou z hlíny, kterou stvořili pomocí písmenné mystiky židovští mudrcové” - poznámka překladatele

⁷ Příběh je z knihy izraelského nositele Nobelovy ceny Šmúela Josefa Agnona (1888-1970). Dává se do souvislosti s podobnou historkou tradovanou v Číně.