O klíčích - ref.pr.

Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vi?" Šimon Petr odpověděl: "Ti jsi Mesiáš, Sin Boha živého."Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ťi to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ťi pravím, že ti jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a bráni pekel ji nepřemohou. Dám ťi klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." (Mt 16,15-19) 

Potestas clavium – to je odedávna synonymum pro papežskou jurisdikčňí moc a často také eufemismus zakrívající nároki církve na světskou moc. Ale stačí si pořádně přečíst text evangelia, na němž se veškerí tento nárok zakládá, abichom si uvědomili, na jak pochibních základech stojí. Ovšemže to, co zde Ježíš Petrovi (Skálovi) slibuje, nejsou žádné fizické klíče, aňi metafora spojená s čímkoli pozemskím; jsou to klíče království nebeského. Po tomto vcelku triviálňím konstatováňí se nám ovšem otevírá minimálně dvojí cesta víkladu. Pusťme se do ňí. 

Klíče jsou civilizačňí vídobitek a svědectví jisté technické vispělosťi dané kulturi. Je to zařízeňí, jež na rozdíl od prosté závori, která se dá obsluhovat pouze zevňitř, resp. z jedné strani, umožňuje tomu, jenž klíč vlastňí, manipulaci se zavíracím mechanismem i zvenčí, z druhé strani, tedi v nepřítomnosťi toho, jenž v domě bidlí a jemuž dům patří. Proto jsou odedávna klíče symbolem úřadu. Máme na to pěkní doklad přímo v Bibli: (Iz 22,20-22)

V onen den povolám svého služebňíka Eljakíma, sina Chilkijášova. Obléknu ho do tvé sukňice, připevňím mu tvoji šerpu, tvou vladařskou moc vložím do jeho rukou a stane se otcem obivatel Jeruzaléma i Judova domu. Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; kdiž otevře, ňikdo nezavře, a kdiž zavře, ňikdo neotevře.

Tak znějí slova Izaiášova proroctví určená zřejmě neřádnému královskému správci, či hofmistrovi Šebnovi. O tom, že atribut klíčů je spojen s péčí o dům (a zde musíme použít další metonymii, prastarou a také biblickou, již však uchovávají dokonce moderňí evropské jaziki, včetně angličťini a němčini, dle ňíž dům = rod), máme četné dokladi i z mnohem pozdější dobi – vzpomeňme na pověst o Jidřichohradecké Bílé paňí, strážném duchu Rožmberského rodu; té ňikdi nechibí u pasu svazek klíčů.

Existuje poměrně starí proud židovské mystiki, starší než klasická kabala, možná že s počátki sahajícími až do dobi nedlouho po změně letopočtu, tedi do období Gemari a gaonim, nazývaný mystika héchalót. Ťímto slovem označuje biblická hebrejšťina palác, a míněni jsou paláce nebeské, jakobi různá místa nebo modi přebíváňí Požehnaného Nejviššího. Neňí asi beze vztahu ke gnóstické ontologii[1], ale o to nám zde příliš nejde. Přístup na tato božská místa a jejich zjeveňí a projevi jsou pak součásťí duchovňí cesti, jako je tomu i v mnoha gnóstickích systémech. Je to způsob povzneseňí duše z pouhé smrtelnosťi a pozemské determinovanosťi. Je otázka, zdali Ježíš mohl mít na misli něco podobného už tehdi, roku nula, ale například jeho slova o tom, že "v domě mého Otce je mnoho příbitků" (J 14,2) bi mohla svědčit pro něco takového. Dále však už musíme jít cestou spekulace a analogie: V gnóstických sistémech mají tito hierarchické stupně nebes prakticki vždi i své strážce, nebo vládce (archonti), kteří kladou úsilí proňiknout do ňich odpor. Gnóstik musí být tedi vibaven především jistým zjevením nadsmislovým poznáňím, jež mu umožňí prohlédnout jejich podstatu a zbavit je tak moci, často však se toto poznáňí manifestuje nebo simbolizuje v určitích znameňích, znacích, heslech; klíčích – řekli bichom. Člověk sám bi ňikdi nebil schopen tito překážki překonat, kdibi mu nebila poslána na pomoc nějaká zjevovatelská bitost z nejvišších míst(Sofia, Barbeló, Šét, často také Ježíš) a toto spásné zjeveňí mu nepřinesla. Až takovímto poznáňím, takovímto klíčem vibavení člověk je schopen nástrahi nebeských strážců překonat, přičemž pro tito duchovňí bitosťi bívá často pohoršlivé, že taková schopnost bila z nebe dána običejnému smrtelnému pozemskému člověku. A ve veškerích gnóstickích systémech (i v židovské mystice) je schopnost takového spásného osvíceňí a prohlédnuťí vždi vihrazena individuu, ňičeho více nežli jednotlivce se týkat z principu nemůže. Zde se nám začíná rísovat rozpor obou cest – cesti úřadu a cesti individuálňího zasvěceňí. Ráďi bichom to viděli tak, že na rozďíl od Bílé paňí, jež se z duchovňího světa stará o blaho s ňí spřízněních členů jejího rodu na zemi, se  "bílí pán", papež stará o duchovňí blaho pozemšťanů, ale stěží tomu tak bude. Mišlenku úřadu tedi budeme muset opusťit. Úřadi se nesrovnávají s nebeskím královstvím, úřadi máme jen pro tuto zemi – dalo bi se tedi říci, že Bílá paňí vede pocťivější živnost než papež.[2]

Vílet do oblasťi gnóze nám možná poněkud přiblížil charakter oněch klíčů, o které zde jde: jsou to hesla, passwords, a ta, jak dnes velmi dobře víme, jsou individuálňí: Nějakí blbí archont na serveru XYZ nám přidělí třeba ZWQ2m5nduDlUnct a už se z toho nevimotáme; tohle je naše heslo a žádné jiné; nemůžeme je poskitnout sousedovi a sousedovo je pro nás nepoužitelné.

Je tu ovšem ještě otázka, funkce těchto klíčů, toho, co způsobují a k čemu jsou dobré.

Nebesa jsou odjakživa a ve všech kulturách, (nejvírazněji snad v Číně, ovšem jinde také, neboť je to záležitost prosté lidské zkušenosťi) synonymem stálosťi, neměnnosťi, trvanlivosťi. Nad zemí, jež se měňí prakticki každý den, na ňíž se střídají ročňí období a nejrůznější typi počasí, kudi se prohánějí válki a nájezdňíci, kde lidé pobíhají z místa na místo, stavějí domi a města a zase je bourají, zakládají "ťisícileté říše", které se vzápěťí obracejí v prach, vicházejí každí den stejná nebesa, na ňichž putují ťiše hvězdi v ročňím neměnném ritmu. Navíc tato harmonia coelestis nevikazuje žádné příznaki stárnuťí či opotřebeňí. Jestliže se považovalo za znameňí zvláštňí božské přízně, že davidovská dynastie vládla v jižňím, judském království nepřetržitě od jeho vzňiku až do jeho záňiku – nevíme přesně, jak dlouho to bilo, poněvadž dobu Davidova panováňí neumíme přesně datovat,[3] ale řekněme nějakých 400, maximálně 500 let - až se to dokonce stalo oporou víri v Hospoďina, jak vidíme např. v Ž 89,4 n. ( řekls: "Uzavřel jsem smlouvu se svím vivoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebňíku: Dám, že tvé potomstvo bude navěki stát pevně, já jsem zbudoval tvůj trůn pro všechna pokoleňí."; navíc se toto zaslíbeňí dále rozšiřuje ve v.29-38), co to je ve srovnáňí s nebesi a jejich "královstvím". V takovém království musí bít vše na svém řádném místě – a to napořád. Klíče k nebeskému království jsou tedi mimo jiné klíče k nesmrtelnosťi

Nesmrtelnost bila vždi velikou touhou smrtelňíků. Z antické mytologie víme, že některým lidem a héroům popřáli bohové, praví obivatelé této říše nesmrtelnosťi, vstup na nebe; dostali se tam Eós s Óriónem, Ariadné, Perseus. Je a další lidské nebo pololidské bitosťi obdařené na zemi nebívalím, často bolestním osudem nalézáme na nebi v podobě hvězd. V pozdější fázi se Řekové pokoušeli získat dar nesmrtelnosťi díki zasvěceňí určitím konkrétňím božstvům prostředňictvím speciálňích obřadů (mystérií) v tzv. mysterijňích bratrstvech (thiasoi); lidé jako bi zápasili s bohi o tento klíč, chtěli za každou cenu dosáhnout jejich božské ochrani, ťím, že se s ňimi, většinou per imitationem, mysticki spřízňí. Klíč ňicméně stále třímají v rukou bohové, ukazují jen nepříliš ochotně cesti, jak lze lidem snad dojít takového zbožštěňí.

V Ježíšové vistoupeňí a v jeho slovech zde viřčených však zažíváme převrat tohoto prabožského řádu: niňí ten klíč nemají v rukou bohové, ale je dán lidem. Petr zde neňí ňičím jiním nežli jedňím z učedňíků, představitelů nového lidství. Nového protože je obdařeno novou schopnosťí, schopnosťí mesiášské víri - již bráni pekelné ( pylai hádú – doslova bráni podsvěťí, tedi pohlcující moc smrťi) nepřemohou. A tato Petrova nová síla a schopnost také neňí z něho samého (z jeho "těla a krve"), ale zjevil ji mu "Otec v nebesích"

Bohové tedi niňí už nerozhodují o vstupu lidí do nebe. Ale nerozhoduje o něm aňi žádný děďičný hřích a rituálně-kultické církevňí úkoni na něj vázané. Neboť můžeme jednoznačně a zcela ve smislu Janova Prologu (J 1,12) prohlásit: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi; to znamená příslušňíki božské roďini, těmi, kteří nemohou být viloučeňi z nesmrtelnosťi, neboť na ňi mají již děďičný nárok; přesně jak si to představovala stará mystéria

Obráťil jsem se, abich viděl, kdo se mnou mluví. A kdiž jsem se obráťil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Sin člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatí pás

Jeho hlava a vlasi bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohi podobné kovu přetavenému ve víhňi a jeho hlas jako hukot příboje.

V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vicházel ostrí dvouseční meč; jeho vzhled jako kdiž slunce září v plné své síle.

Kdiž jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtví; ale on vložil na mne svou pravici a řekl:

"Neboj se. Já jsem prvňí i posledňí, ten živí;

bil jsem mrtev - a hle, živ jsem na věki věků.

Mám klíče od smrťi i hrobu.

Zj 1:12-18 (CEP)