Andresius | Convescens praecepit eis (Nanebevstoupení, Q29)

Convescens praecepit eis, ab Ierosolymis ne discederent'

(kázání na den Nanebevstoupení, Q29)

Tato slova, která jsem řekl latinsky, čteme /jako čtení/ z dnešní mešní slavnosti a řekl je náš Pán svým učedníkům, když se hodlal odebrat do nebe: Zůstaňte spolu v Jeruzalémě, nerozdělujte se a očekávejte zaslíbení, které máte od Otce: to jest, že budete po těchto dnech pokřtěni svatým duchem, ani více ani méně.

Nemůže nikdo přijmout Svatého Ducha, pokud nezůstává nad časem ve věčnosti. Časné věci nemohou dávat ani přijímat Svatého Ducha. Ale jak se člověk odvrátí od časných věcí sám do sebe, pochopí nebeské světlo, jež přišlo s nebes. Je pod nebesy a přece je z nebes. Člověk má v tom světle potěšení, ale přesto je tělesné. Říká se, že je dokonce hmotné. Železo, jež má ve své přirozenosti padat dolů, se vzepře své přirozenosti a přivěsí se na magnetovec díky vznešenému vlivu, který ten kámen má z nebes. A kam se takový kámen hne, tam se za ním obrátí i železo.

A právě tak působí duch: nedá mu pokoje a spočinutí v tomto světle, až pronikne oblohou a nebesy až dojde k duchu, který pohybuje nebesy a díky otáčení nebes se zelená a bují vše, co je v tomto světě. Ale na tom ještě nemá duch dosti, proniká dále až do vrcholu a k původu, kde se duch počíná. Tento duch se chápe i  nezměrných čísel, a přitom žádné číslo není v oblasti porušitelnosti. Nikdo nemá ve věčnosti jiný kořínek, neboť není nikdo bez čísla. Tvůj duch musí však překročit každé číslo a proniknout jakýmkoli množstvím a bude proniknut Bohem, a tak jak On pronikná mne , stejně pronikám i já v Něj. A Bůh vede tohoto ducha do opuštěnosti a prostoty sebe sama, neboť je čisté Jedno prýštící v sobě. Takový duch nemá žádné proč, a kdyby měl nějaké proč, musila by mít takové proč i sama Jednota. Takový duch je ukotven v jednotě a pravdě.

A mistři praví, že vůle je tak svobodná, že ji nikdo nemůže přinutit, než sám Bůh. Ale Bůh vůli k ničemu nenutí, on ji osvobozuje a popřává ji svobodu, takže pak už nechce nic, co není sám Bůh a sama pravda. A duch nemůže chtít jinak, nežli co chce Bůh, ale to neznamená jeho nesvobodu - v tom je jeho vlastní svoboda.

Někteří lidé však říkají: "Mám-li Boha a lásku k Bohu, mohu činit, co chci." To tomu slovu rozumějí špatně. Dokud něco chceš, či vynucuješ si  jakoukoli věc, co je proti Bohu a proti jeho přikázání, nemáš boží lásku, celý svět ale zmůžeš, když ji máš. Člověku, jenž pevně stojí v boží vůli a v boží lásce, je milo konat jakoukoli věc, jež je milá i Bohu, a zanechat všech věcí, jež jsou proti Bohu. A je mu nemožné zanechat něčeho, co Bůh chce, aby bylo vykonáno anebo činit něco, co je proti Bohu. Stejně jako nemůže chodit ten, jenž má svázané nohy, úplně tak je nemožné člověku, který je v boží vůli, činit nějakou nepravost. Jeden člověk jednou řekl: Kdyby byl Bůh poručil činit nepravost a opustit ctnost, nebyl bych mohl jinak, než činit nepravost. Neboť nikdo nemiluje ctnost pro samu ctnost. Člověk, který opustil sebe i všechno, v ničem nevyhledává svých věcí a veškeré své dílo, aniž by se tázal proč, jen z lásky, ten je mrtev světu a žije v Bohu a Bůh v něm.

Ale někteří řeknou: Pěkně mluvíte, ale nám to není jasné. Tak, na to si stýskám i já.

Je to  tak vznešené a přitom tak obyčejné, že na to nemusíš vynaložit ani haléř, nestojí to ani vindru. Člověk, který takto opustil nejponíženějším způsobem vše smrtelné, opět to v Bohu přijímá, poněvadž i to je pravé. Vše, co je zde mrtvé a hrubé, je tam pravým duchem v Bohu. Stejně jako kdyby se  nalila čirá voda do čiré, průhledné a čisté  nádoby a ponechala by se v klidu, a pak by člověk nad ní sklonil svou tvář, viděl by její dno a zdálo by se mu velmi blízké. A to proto, že ta voda je čirá a klidná. A tak je tomu také každého člověka, jenž zůstává v pravdě a sjednocen sám se sebou; jestliže  přijme Boha v míru a klidu, přijme ho i v neklidu a v nepokoji, poněvadž to je jeho právo. Ovšem když ho přijme raději a s větší láskou v neklidu a nepokoji, nežli v míru a klidu, činí mu bezpráví. Svatý Augustin píše, že komu je den na obtíž a čas je mu příliš dlouhý, má se obrátit k Bohu, v němž není nic dlouhé a vše je tam v klidu. A kdo miluje spravedlnost, bude zachvácen spravedlností a stane se spravedlností.

A náš Pán také řekl: ”Nebudu již vás nazývat služebníky, budu vás nazývat přáteli, neboť sluha neví, co chce jeho pán.” Ovšem i můj přítel ví možná něco, co já nevím, a nechce mi to zjevit. Ale náš Pán řekl: ”Vše, co mi náleží od mého Otce, jsem vám zjevil.

Divím se některým kněžím, kteří jsou tak vzdělaní a chtějí být velicí faráři, že se tak rychle dají omámit a chápou to slovo, která náš Pán řekl :”vše, co mi náleží od mého Otce, jsem vám zjevil” a pojímají  ho, řkouce, že nám zjevil tolik, kolik je nám potřebno k věčné spáse.

Nemyslím, že by se to mělo takto chápat, poněvadž to není pravda. Proč se stal Bůh člověkem? Abych v sobě zrodil Boha. A Bůh zemřel proto, abych já odumřel světu i všemu stvořenému.

Tak je třeba chápat to slovo, které pravil náš Pán: "Vše, co mi od Otce náleží, jsem vám zjevil." Co náleží Synu od Otce? Otec nemůže než plodit a Syn nemůže než být plozen. Otec dává zrod ve svém jednorozeném Synu současně i všemu, co má a co je - celé propasti božího bytí a božské přirozenosti. A to náleží Synu od Otce, a to nám také zjevil, poněvadž my jsme týmž Synem. Vše, co má Syn, má od svého Otce - bytí i přirozenost, takže my jsme s tímto jednorozeným Synem ztotožněni. A Svatého ducha také nemá nikdo, kdo není Jednorozený Syn. Otec i Syn dští Svatého Ducha, a ten je jimi dštěn, a to bytostně a duchovně. Můžeš klidně přijmout dary Svatého ducha anebo podobu Svatého ducha, ale nezůstane u tebe, je nestálý, podobně jako když se člověk  zardí hanbou a pak zbledne - to je jen případek a pomíjí. Ale člověk, který je od své přirozenosti červenolící a krásný, tomu to zůstane. A tak je to s člověkem, který je Jednorozeným Synem: Tomu zůstane Svatý duch podstatným způsobem.

Proto se píše v Knize moudrosti: "Já jsem tě dnes zrodil jako odlesk svého věčného světla v plnosti a jasnosti všech svatých." Bůh rodí jen "teď" a "dnes". A po božském šestinedělí "jsou pokřtěni Duchem svatým "; to je to zaslíbení, jež Otec přislíbil - po těchto dnech, ani více, ani méně - to je plnost božství, a není v ní dne ani noci, v Něm je vše blízko; to, co je ode mne na tisíc mil, je jako místo, na němž právě stojím. To je plnost a dokonalost božství, kde je vše v jednotě. A dokud to duše rozlišuje, nemá pravdu; a dokud rozlišuje , co je vně a co je uvnitř, není sama v jednotě.

Máří Magdaléna hledala našeho Pána v hrobě; hledala mrtvého, ale nalezla dva živoucí anděly  - ale neutěšila se tím. A pak k ní andělé promluvili: "Co tě souží? Co hledáš? - Mrtvého, ale nalézáš dva živé." A tu řekla: "To je mé soužení, že nalézám dva a nehledám než Jednoho."

Pokud se v duši zračí nějaký rozdíl mezi nějakými stvořenými věcmi, působí jí to nepokoj. A já jsem řekl ještě více: Pokud má duše svou přirozenou stvořenou podstatu, ještě doopravdy neexistuje. Tvrdím, že je ještě něco nad stvořenou přirozeností duše. A někteří kněží nechápou, že je něco, co je s Bohem  tak úzce spřízněno, že je až s ním jedno a to nemá s ničím nic polečného. Není to nic stvořeného, nebo náležejícího tvorům; tomuto všemu je to vzdáleno a je to cizí stvoření a stvořenosti. A je to v sobě jedno a mimo sebe ničeho nepřijímá.

Náš Pán se odebral do nebe, nade vše světlo a nad veškeré pochopení i veškerý pojem. A člověk, který je přenesen nade vše svétlo, přebývá na věčnosti.  Svatý Pavel o tom říká, že Bůh přebývá ve světle, k němuž není přístupu a je sám v sobě čiré Jedno. Proto musí člověk odumřít zcela do mrtva a nebýt sám při sobě, nepodoben sobě ani komukoliv jinému, aby byl poddán jen Bohu. Podobou a přirozeností Boží  je totiž to, že je nikomu nepodoben a nikomu není roven.

Abychom byli sjednoceni takovou jednotou, kterou je Bůh sám, k tomu nám pomoz Bůh. Amen