Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Zpráva z badatelské cesti,
kterou podňikli jménem společenství Maří Magdaléni badatelé
Václav Ondráček a Krištof Ondráček
za částečné spoluúčasťi roďini Moravcovích
cíl cesti: vizkoumat zvláštňí působeňí oblasťi kašperskohorské na formováňí života a smrťi obivatel země na základě svého pozorováňí a dokladů z dávních dob
příprava akce:
Akce bila plánována několik tídnů předem. Měla bít akcí společenství a měla vivrcholit slavnosťí na počest mrtvích na hřbitově/v kostele v Mouřenci. Pro případ odporu místňího katolického faráře se počítalo s kriťím ze strani modlitebňí skupini Taizé, které jsou pro katolické faráře obecně přijatelnější. Situace se ovšem vivinula zcela odlišně. Zmínění farář vůbec neprojevil snahu kontrolovat, co se na daních svatích místech má ďít a obratem nám poskitl spojeňí na osobi vlastňící klíč k uvedením místům. Přesto však na slavnost nedošlo, z důvodů uvedeních ňíže. Trasa expedice měla probíhat po ose: Kašperské Hori - (Kašperk) - Radešov (nocleh zajištění v turistické ubitovně) - Mouřenec - Sušice - Rabí. Termínem akce měl bít původně 3.listopad. Posléze bil zvolen termín dřívější 29,-30,říjen, v obavě před hrozícím koncem vístavi v Kašperskích Horách. Tento přesun bil zřejmě jeďiním chibním krokem v plánech expedice.
se konal v pondělí ráno v 9.35. Poznamenán bil postupním odpadáňím účastňíků, kteří se během víkendu postupně omlouvali z akce - posledňí hoďinu před odjezdem; na druhé straně jsme získali posilu v podobě roďini Moravcovích, biť jen na část expedice
1.den expedice:
Po cestě s harmonickím průběhem dorazili účastňíci expedice v počtu 2 po poledňi do Kašperskích hor. Jako prvňí důležití bod ohledáňí se jevila návštěva kostela sv.Mikuláše, ležícího niňí mimo vlastňí obvod Kašperskích Hor, ale zřejmě v místech, kde se v minulosťi hodně dolovalo. Cestou k němu míjíme několik pozoruhodních míst kultu pod Šibeňičňím vrchem jenž máme po levé ruce. Po pravé zase na nás shlíží Kašperk, o jehož vipálené věži se vipráví, že skoki po krakorcích na vrchu věže se zavázaníma očima a svázaníma rukama si mohli odsouzenci na smrt vikoupit život. Docházíme alejí kolem studánki k místu, jež jako bi se trichtířovitě zavrtávalo do země - hřbitovu svaté Anni. Na barokňí kapli sv.Anni s pozoruhodním šťítem se intenzívně pracuje. Samotní kostel sv,Mikuláše má už také novou střechu, jeho stěni a jak se záhi přesvědčujeme i zevňitř ale ještě zdobí pravá sešlost stáří. Po delším klepáňí se dobíváme na paňí, jež se uvolí nás nanedlouho pusťit dovňitř. Lačně se vrháme dovňitř pradávného kostela, obďivujeme a richle fotografujeme špičaté a ne zcela pravidelné gotické oblouki, úzká okna v hrubích zdech, obďivujeme se lettneru, kazatelně , malovanému stropu i velice zestaralím bohatě viřezávaním barokňím rámům. Cíťíme ve zdech vanuťí dávného zástupu prostích a drsních horňíků i jejich těžkou srostlost se zemí. A tento zástup sťínů z lůna země se nám stává prvňím dosvědčením zážitkem naší pouťi za mrtvími na hraňici Čech.
Pokračujeme cestou dále kolem zasipaních lesňích proláklin a bívalích štol. Od kaplički na Kapperlu s Matkou Boží/Matkou zemí s obrovskím růžencem, klesáme prudce lesem do Rejštejna. Sbíráme dokladi o přírodě - tajemné kapraďí a mech. V Rejštejně nás kromě opravované silňice a tuďíž stavebňích stromů zasťihuje líbezné vizváněňí obou místňích zvonů. Zvoňí poměrně visoko, v jednočárkované oktávě a jsou laděni s odstupem velké sekundi, což napoďiv zňí velice líbezně. Dlouhím stoupáňím se ubíráme po silňici zpět do Kašperskích Hor. Cestou míjíme další kapličku, tentokráte ovšem silně poznamenanou moderňí pravoúhlosťí a racionalismem; shledáváme, že takováto forma kultu, už nemá vůbec ňic společného s jeho skritími životními zdroji, nechápeme tedi dobře její víznam V každém případě pozoruhodní fenomén.
S určitím zpožděňím a už poměrně znaveňi dorážíme opět do Kašperskích Hor, kde máme randez vous s - anděli. Při čekáňí u bočňího vchodu muzea nás zarazí kruté chováňí jednoho z místňích vírostků jeho psu. Vstupujeme do Muzea bránou zářivého úsměvu dr.Horpeniaka. Laskavě čeká, než se visvlečeme z veškerích popruhů a hned začíná s víkladem. Ocitáme se nejprve na chodbě o potom v sále a ještě v dalším - a všechni jsou plni andělskích bitosťí. V jedné z místnosťí nás zaujímá tmavě hnědá madona, zčásťi rozšťípnutá, jež má ale neopakovatelně sladkí, nádherní víraz. Je nad anděli vivíšena - spočívá nahoře na skříňi. Potkáváme anděli světlonoše, čtveračivé amorki, vážné, trochu kíčovité anděli -ochránce, anděli bojovňíki - celé nebeské vojsko na jedné ikoně. Také anděli doprovodné, zobrazené jen z jedné strani a mezi ňimi také dva anděli velmi staré, kteří se zjevují v šatě už pět set let starém. A jak se na naší vípravu za smrťí sluší viďíme i anděla smrťi; pochází - z Mouřence.
Nějak nám to nejde se s dr.Horpeniakem rozloučit, určitě se ještě setkáme. Konečně odcházíme, dokupujeme ještě nějaké drobnosťi, hlavně film a pak stmívajícím se náměsťím procházíme na autobusovou zastávku. Autobusem sjížďíme už za tmi do údolí Otavi, překračujeme dva dřevěné mosti a jsme u konce naší dnešňí cesti. V ubitovně večeříme (spíše nevalně - ve slíbeném Szegedínském guláši marně pátráme po jakémkoli zelí), viřizujeme formaliti a plaťíme. Usínáme záhi.
2.den expedice
Probouzíme se do krásného, svěžího jitra a jako prvňí obďivujeme technickou složitost a funkčnost budovi v ňíž spíme - původňího hamru, sistému jeho odvodních a regulačňích korit. Aňi dnes nezahálejí - ve strojovně je pravděpodobně (podle zvuku) umístěno dinamo.
Po sňídaňi, při ňíž zároveň doplňujeme zásobi virážíme na vrch sv.Mauricia, čili Mouřence, kde stojí jeďineční kostel. Osada při něm dávno zaňikla, pravděpodobně nepřežila třiceťiletou válku Dorážíme opět s určitím zpožděňím - cestou jsme museli chitat psa, kterí zjevně k nám jevil příchilnost větší než ke své zákonné majitelce. Asi věděl proč a nač. Těsně po našem příchodu se z druhé strani vrchu blíží vlasaté zarostlé hlavi druhé čásťi naší expedice - dorazili Moravcovi. Kostel sám je prastarí. Pan Bucifal, statní a rozhodní vesňickí obivatel, jenž má zde s námi sraz klade její vzňik do dobi prvňího osídleňí Šumavi, ňicméně pochibuje o údaji osmého stoleťí, kterí se také lze někde dočíst Kriticki smíšlí i o aktivitách sudetskích visídlenců , ďíki ňimž - alespoň podle pamětňí deski - vděčí kostel za svůj opravení a v podstatě bezvadní stav. V kostele se poďivujeme především pozoruhodním námětů nástěnních kreseb - spíš jde vskutku a kresbi než o malbi. Shodujeme se, že kolorované kresba v apsidě bude asi mladší, zřejmě až z patnáctého stoleťí (A nejen kvůli kalichu, kterí je viobrazen až ostentativně hned vedle uklřižovaného.) Podstatně starší malbi na stěně loďi přinášejí též pozoruhodné náměti - svatou legii Thébskou, jíž bil Mauricius - Mouřenec - Mořic velitelem, viďíme zastoupenu aspoň čtiřmi bojovňíki - mučedňíki. Máme zde ovšem ale také posledňí soud a vážeňí duší archandělem Michaelem - na jedné straně tahá čert vší silou dolů, čerťíně se ho ještě drží za ocas; na druhé straně vše s nebeskou pohodou vivažuje Bohoroďička, inu středověk.
Další ďíl našeho putováňí za mrtvími ale zde zažíváme venku - na hřbitově stojí velká obdélňíková kostňice s kostmi jen nahrubo uloženími ve čtiřech přepážkách. Uprostřed delší stěni je ještě kruhová kaple . Mislíme si nejprve, že barokňí, ale upozorněňí průvodce a posléze pohled na zďivo nás přesvědčuje, že jde asi opravdu o nejstarší zdejší stavbu, ba i ona obdélňíková přístavba je asi starší než ninější kostel. Funkci kostňice nabila kaple až po třiceťileté válce, kdi do ňí sebrali katolické mrtvé z přilehlého bojiště. Protestantské Švédi zakopali rovnou na poli - dnes je tam takoví miniaturňí hřbitůvek. Další "materiál” dodala přestavba a rozšířeňí kostela, při ňíž bilo třeba část hrobů vikopat.
Kdiž odcházíme, uvědomujeme si, že oproťi očekáváňí jsme zde nashromážďili spíše více faktů nežli zážitků. Scházíme ze strmého kopce okolo skáli do Anňína. Tam se loučíme s Moravcovími - mají směr právě opační. Mi dále pokračujeme autobusem do Sušice. V Sušici obcházíme paměťihodnosťi centra, těšíme se ze ztemnělé Otavi, jejích kachen a obďivujeme stále ještě hnědé ( v říjnu!) letošňí labutě. Objevujeme starí židovskí hřbitov na baště přímo u řeki. Obťížeňí batohi nakonec klesáme do jedné z hospůdek sídlících v goticko/renesančňích domech na náměsťí a po krátkém obědě virážíme na Rabí.
Rabí nás vítá kouzelnou atmosférou v objevivším se ňízkém říjnovém slunci. Nemůžeme se vinaďívat na kombinaci té nejjihočeštější barokňí lidové architekturi na náměsťí, včetně růžovoučkého kostela u silňice za městem a gotického hradu neobviklé mohutnosťi, jenž se navíc do této selanki zařezává starodávnou víspou s raně gotickím kostelem Nejsvětější Trojice. Jenž hrad je zavření. V říjnu se otvírá jen v sobotu a v neděli. Ňic naplat že kolem jeho hradem blouďí mnoho dalších takovích roďin, které hodlali viužít podzimňích prázdňin k posledňímu víletu.
Po posledňím občerstveňí našeho víletu virážíme na vlak do Žichovic. Zavazadla jsou nám už pěkně těžká. Možná i proto těsně před cíle zabočujeme ještě na chvíli do uklidňujícího parku žichovického zámečku, jenž nese signaturu děťí: Kluzištěm (nebo je to autodrom?) počínaje , před mateřskou školku a děťi sbírající dřeva a starí papír, až k procházejícím se maminkám konče. Bereme to jako pobídku, že na hraně světa mrtvích neňí možno přese všechno dlouho pobívat a těšíme se na návrat domů.