Mé potulky severočeským krajem

To se tak stane , že vás osud zavěje, kam ani nechcete a nezbytí vás dovede do míst, která jste nikdy netoužili navštívit. Je to dnes nachlup rok, co bydlím v bezvýznamném severočeském městyse na úpatí Českého středohoří. Městečko ničím nevyniká, nemá žádné památky ani významné rodáky. Když zde před pár roky zavraždili katolického faráře, město mu věnovalo obrovskou bronzovou tabuli s poprsím, bezpochyby šťastno, že asi tak po šedesáti letech octlo v novinách; počítám, že naposledy tam bylo v roce 1938, kdy se hodně psalo a debatovalo o demarkační linii pro odtržení Sudet.

Kde je farář, musí být i kostel, a ten tu je, dokonce čtyři: Ohromná katolická asi goticko-něco-po  haluzna, neforemná, skoro bez oken, uvnitř s několika barokními oltáři a vcelku důstojným vnitřním vybavením; ovšem také novým farářem, který je – jako přemnozí v Litoměřické diecézi  - z Polska a jeho schopnost komunikovat s kýmkoli mimo sakristii ( myšleno metonymicky) je nulová (a nemyslím tím pouze obcovací řeč). Nikdy jsem  ho neviděl v obchodě, na ulici, na žádné veřejné akci. To by snad stačilo.

Pak tady máme velký evangelický kostel se špičatou věží. Nepochybně byl německý, luterský, takže od války nefunguje. Ale oproti mnohým podobným kostelům zde na severu mu aspoň nehrozí devastace, sídlí v něm městské muzeum, které prý prezentuje hlavně granáty, jež se svého času dokonce průmyslově těžily v jednom kopci hned za městem, takže toho kopce dnes už půl vytěžili a vypadá jako vykotlaný zub. Napsal jsem "prý", poněvadž mi v tomto případě chybí autopsie: Je mi z principu protivné navštěvovat domy boží proměněné v muzea (asi mi pořád leží v žaludku ty sovětské "muzeji atěizma"). Hned o kousek výš proti němu je jedna z jediných dvou hezkých nebo pozoruhodných věcí v T. – dadaisticko secesní dům, nepochybně ovlivněný lidovou uměleckou básnivostí. Tou druhou stavbou je barokní kaple na křižovatce u starého hřbitova, vlastně jen několik domů od mého bydliště. Má krásné uměřené, spíše raně barokní proporce, jen nepatrně, ale půvabně deformující základní obdélníkové tvarosloví.

A pak je tady ještě evangelický sbor, co do lidské sešlosti poměrně živý, avšak strašně zastrčený – sám jsem ho hledal asi měsíc. Je na takovém vystrkově spolu s hasičárnou a nyní již zbořenou sokolovnou, což je výtečné místo k parkování kamiónů a shromažďování všelijaké neřesti. Sama stavba taky už leckde puká ale – má apsidu!

Městečko má poměrně slušné "občanské vybavení". Čtyřem kostelům kontrují čtyři hospody – pravda jen jedna , ve které se vaří a občas se to dá i jíst, a jedna se dokonce po kuřáckém zákoně dobrovolně zavřela a přeměnila na "veřejně nepřístupný klub". Jsou tu dva Vietnamci: ten lepší ale teď zavírá a stěhuje se, zůstane tu ten špinavější. Pak pekárna s prodejnou –ty výrobky za moc nestojí, ale je příjemné , když tady po večerech rozvání. Dále drogerie,pošta, (velké a dobré) železářství, malé elektro, lékárna(!), květinářství (!)  a masna, která má ale otevřeno jen několik dní v týdnu.

Městečkem protéká  říčka, spíše však potůček s příšerným jménem  - (viz tajenka přiložené křížovky), u jejíhož pramene pár kilometrů nad městečkem jsem byl. Je tam barokní kaple a kdysi se tam prý dokonce pořádaly poutě! Nebylo by to ošklivé místo, kdyby nebylo v současnosti celé obšancované jako "vodní zdroj" všelijakými ploty a přehradami, jakkoliv efekt to prakticky nemá – viz níže.

Obyvatelé městečka, pokud nepracují ve fabrikách, kterých je v okolí opravdu hojně a zbohacují naše vjemy v oblasti optické, čichové i chuťové (voda se díky cementárně nedá pít), a nedojíždějí do nich, vybaveni jsouce osobními auty, autobusovou zastávkou a burácivými motocykly, již od pěti ráno, se zabývají hlavně zahrádkařením a zemědělstvím. I dají se tu viděti obrázky, jakých dávno jinde nevídati: Například celá rodina nasáčkovaní na "ještěrce" (to je takový ten zahradní traktůrek se třemi koly  ovladatelný pouze dvěma tyčemi, které vychylují celý motor s předním kolem), pán světa pyšně u řidítek, za ním na korbě naštorc lepší polovička případně doplněná ještě o dítko či psa. A vše se to s ohromným rachotem řídí patnáctikilometrovou rychlostí vzhůru ke Košťálu.

Košťál je ovšem nádhera. Typický strmý čedičový kužel, jakých je ve Středohoří spousta, ovšem korunovaný i poměrně pěkně zachovaným hradem, kam může vylézt kdokoli, komu na to stačí nohy a dech (mně zatím ano) a může vlézt kamkoli, kam má odvahu.  Navíc jsou pod ním nejrůznější strmé rokle a kamenné útvary, které vypadají tu jako  dvojice lidí či stromů, tu jako pastýř či čert. Ty bych taky rád prozkoumal, ale chce to mít dobré boty a někoho, kdo mě pak snese dolů. Pod ním se táhne písmo rozsáhlých zahrad, často i s chatou nebo usedlostí. Některé jsou Foglarovsky rozpadlé a sady romanticky zpustlé, ale na jiných by člověk asi žil mnohem raději než dole v obci, jakkoli ty níže položené určitě trpí hlukem z polodálnice, která je i s Košťálem od městečka odděluje. Ta se dá podejít jen na dvou místech: jedním poměrně dlouhým tunelem a pak u malebné horní železniční zastávky.

S železnicí se to má v T. takto: Městečko leží na takzvané švestkové dráze, tj. trase Lovosice – Čížkovice- Obrnice- Most, kterou potkal lepší osud nežli její podhorskou kolegyni kozí dráhu  (Děčín –  Oldřichov u Duchcova; tu a její žalostný stav jsem poznal na výletě do Krupky , viz ¯), neboť ji koupila firma, která má navíc dost co do činění s drahami a drážním podnikáním a vypičikala ji do úžasného stavu. Nedošlo k žádnému masovému bourání malebných starých budov, a k estetické devastaci, kterou při svých "evropských modernizacích" tratí tak neblaze proslula státní agentura SŽDC, i když někde se i zde muselo něco strhnout. Zato koleje jsou jako z cukru, svítí bílým štěrkem, tři nácestné stanice na trase (jednou z nich je dolní nádraží v T.), kde by bylo výhledově možné křižování, jsou úžasně vybavené automaticky stavěnými výhybkami a světelnými návěstidly pro všechny koleje (!), navíc zde také malým informačním panelem na nástupišti (kdeže by takový byl třeba v Litoměřicích!), který pilně ukazuje příští vlak, i s datumem, neboť pokud přijdeme na nádraží v pondělí, musíme si na vlak počkat pět dní. – Kraj nezadotoval veřejnou dopravu, a tak jezdí jen tři páry vlaků o víkedech L

A železnice je také vhodné spojení s krajem, který jsem slíbil popisovat, a místo toho se neustále vrtím a vrtám v tomhle nezajímavém městečku. Rozhodně je příjemnější než místní zelené autobusy, které sice jezdí na minutu přesně, a pokud hledíte být do sedmi doma, rak i relativně často, ale také vám na minutu přesně odjedou, i když – mírně – zpožděný vlak již vjíždí do stanice. A také absolvovat s nimi cokoliv nad minimální vzdálenost 7 km do Lovosic je hrozivý hazard vůči vašemu vnitřnímu organismu; celou cestu Mostu pak považujte se srovnatelnou se starokřesťanským mučednictvím. Rozleťme se tedy po kolejích – bzum a bum – motoráčku do nejdivočejšího kraje v republice.

Pro ty, kdo by se třeba chtěli také rozletět, a nejen mezi písmenky této zprávy, podotýkám, že motoráček nevyjíždí z T. , ale pochopitelně z Lovosic, což je menší železniční uzel na pradávné (1850) Pražsko-drážďanské dráze (později trať Praha-Podmokly, nyní Praha - Děčín –Bad Schandau). Z Prahy je to do Lovosic docela nuda, když nepočítáme kaňon dolní Vltavy (to je ovšem ještě zcela pražský region), Říp a Roudnici. Ale ty , i když jsou nominálně také v Severočeském kraji, sem nepočítám. Roudnice je úžasné kulturní město, ale severočeské ani náhodou. (Taky kostelně patří pod Prahu a ne pod velmi blízké Litoměřice.) Zato za Lovosicemi projíždí vlak na Ústí úžasně malebnou soutěskou zvanou vznešeně Porta Bohemica i i samotné Ústí je docela hezky situované. Dál už je to kapánek horší a začíná se projevovat typická sudetská zpustlost. Tímto směrem mé cesty ale zatím většinou nemířily, ale na druhý konec motoráčkové trati, do Mostu a dále, kde se nalézají ty skutečné severní Čechy – kraj elektráren, dolů, výsypek, neurčita a spouště. Všechny tyhle atributy krajiny začnou být vidět, když vylezeme na některý z vysokých kopců Středohoří, nebo se promotáme až na jeho konec.

Můj popis tohoto kraje bude útržkovitý, poněvadž jsem zatím zdaleka neprošel ani neprojel vše, co bych chtěl. Přesto se mi začíná rýsovat určitý celkový obrázek, který bych zde uvedl nejprve. Tak tedy Severní Čechy –

- krajina

Severní Čechy se prakticky celé rozkládají mezi dvěma horskými pásy (které k nim také nepochybně patří): Mezi malebným a velmi charakteristickým Českým středohořím, které však není všude souvislým horským pásem; tak vypadá pouze z dálky, pokud jsme u něho blízko nebo přímo uvnitř něj, vidíme, že jsou to vlastně jenom tu řidčeji, tu hustěji naseté strmé čedičové sopečné vrchy a mezi nimi je stále dost "průchodů" kudy se jejich pásmo dá zdolat bez nějakého závratného stoupání; a mezi táhlými Krušnými horami, které jsou jako celek mnohem méně malebné a zatím také zatím mimo můj akční dosah. Oba tyto pásy jsou také ze Severočeské pánve skoro vždy dobře vidět, poněvadž oblast mezi nimi není vlastně ani příliš široká. Na západě se však rozšiřuje, jak postupně  mizejí čedičové vrchy Středohoří,  a otevírá se do Poohří, což je vlastně takový zapomenutý kraj; jakési Polabí bez Labe; takřka absolutní rovina s vískami, městy a městečky, v nichž se nich neděje, a počítám, že budou asi dosti podobná T. Dále na západ se pak zdvihají Doupovské hory a zvrásněná krajina Postřelí; to už je ale jiný kraj, nejen nominálně (Karlovarský a Plzeňský) ale i fakticky, neboť to jsou už pravé opuštěné Sudety.

Ve vlastních Severních Čechách je krajina zvláštní, vlastně jakoby není; chybějí jí  ty běžné struktury, na než jsme zvyklí. Nejjednodušeji se utváří krajina v horách: Její charakter je dán průběhem horských údolí a na jejich dně a podle vodních toků se také koncentrují veškerá sídla, často nesmírně táhlá.  Na vysočinách a pahorkatinách bývají zase směrodatným prvkem lesy (také lesnaté hřbety a lesnatá údolí) , které oddělují jednotlivá sídla i jejich větší seskupení. A v rovinách zase vzniká takřka pravidelná síť sídel ( může být hustší i řidší), která jsou pospojována cestami , nyní i silnicemi, prakticky každé s každým, neboť, kromě velkých řek tu neexistují přírodní překážky. V Severních Čechách neplatí ani jedno z toho. Severní Čechy jsou organizovány podél dopravních koridorů a často bývají průchozí jen v jejich směru. Mimo ně existuje jen dvojí, nebo možná trojí typ krajiny:

Nejčastější jsou neurčité mladé březové a lískové háje, na hezčích místech protkané loučkami – a velice pusté: Takto se prozrazují staré, rekultivované výsypky. Na vlastních místech dolů bývají rybníky a koupaliště, které často svými exotickými názvy (třeba "Leontýna") prozrazují i název původního dolu. Po důlním zařízení a stavbách není ovšem na těchto místech už  ani památky A pokud se město o tyto lokality pěkně stará, mohou tam vznikat i docela příjemná místa. Mladší haldy jsou pak většinou zarostlé nepřístupným a neprůhledným  houštím mladého porostu.

Pak jsou tady samotné funkční doly  a lomy (nejen uhelné!, se svými výsypkami, odvaly a odkališti.). K těm se dostaneme mnohem hůře a není ani mnoho míst odkud by byly pěkně, přehledně vidět. Vysvětluji si to tak, že jsou jednak – pokud už fungují delší čas – obklopeny rekultivovanými pásy, jejichž zeleň je zakrývá, a dále také tím, že se na ně víží další průmyslové a poloprůmyslové (například elektrárenské areály), což jsou – samozřejmě včetně dolů samých místa ohrazená a nepřístupná a je potřeba speciálního umu, aby tam člověk vnikl. Na mapě jsou to pak velká bílá místa (speciálky v nich aspoň naznačují známými zubatými čárami průběh jejich stupňů či pater, Ale i když se dostaneme na dohled o nějakého živého lomu, či dolu, člověk zůstane stát jaksi v rozpacích: Je to jen rozsáhlá šedivá masa  ve které sotva postřehneme nějaké nerovnosti, ale jako celek vůbec není strukturovaná, nedává žádný smysl. Ano je to Mordor: totální zničení přirozenosti, popření jejího stvořitelského – nebo chcete-li evolučního díla. Nejde o to, že by doly krajinu hyzdily jako třeba dálnice či tovární a speditérské haly, či známá "sídliště naležato": Ony ji zcela anihilují. I industrializovaná krajina – například Kladensko či Jablonecko, může být zajímavá a člověk v ní může sledovat zvláštní propletence útvarů přírodních s umělými – hor s viadukty, lesíků s vlečkami  , továren s potoky apod. Ale povrchový důl z toho neponechá vůbec nic; nedá se pod ním ani vytušit původní skladba údolí a vodních toků, neřkuli cest a sídel.

A pak už (ve vlastních severních Čechách – nemluvím o jejich nížinaté části a o vískách Středohoří) zbývá už jen jeden typ "krajiny", a tou jsou města. Záměrně mluvím o městech, nikoli o sídlech, poněvadž vesnice jako takové zde prakticky neexistují: Buď plynulou hustou zástavbou splynuly s nejbližším městem, nebo byly zničeny povrchovými doly, které se , jak známo, během let stěhují, takže úspěšně požírají další a další a nyní  už požraly prakticky všechny. Města doly někdy také olizují, ba okrajují (V Duchcově si urvaly zámecký pavilón) a v dobách normalizace si troufly  i na celé jedno velké město. Návštěvu Mostu, a to jak zbytku jeho staré části s přesunutým kostelem, tak nového Mostu, ovšem každému vřele doporučuji, je to úžasný studijní materiál. Zbyla tedy pouze města, a díky zmíněnému aglomeračnímu splývání  jsou to prakticky všechno města střední až velká. Je jasné, že každé město má svůj specifický charakter, přesto něco společného severočeská města, myslím mají: Je to jednak jejich nekoncentrovanost (nemají řádný městský střed – to ostatně ale bývá u horních měst v každé době – takové je i Kladno, nebo třeba Kutná Hora!) a rozptýlenost , čili často obsahuje jakoby více jader. Pak také jsou všude silně prorostlá  zčásti živým , zčásti upadajícím nebo upadlým průmyslem. A samozřejmě, poněvadž jde o města větší až velká, nesmějí u žádného z nich chybět jejich moderní atributy: dálnice a obrovské supermarkety.  Dále velké volné plochy, které mají města k dispozici po zaniklých dolech je často vedou k budování zábavních parků, rekreačních ploch, obrovských koupališť a zoologických zahrad.

-  příroda

Nejsem velký znalec přírody, a už vůbec ne té její části, která se hýbe a nedá se tudíž pořádně prohlédnout, tedy fauny. Tato část bude tedy velmi stručná. Nížinné Polabí a Poohří jsou silně zemědělské oblasti, s mizivým podílem porostů nezemědělského druhu. Někde, jako na svazích okolo T. najdeme částečně zplanělé sady , které pak plynule přecházejí do listnatých lesů Středohoří, v nichž jsou samozřejmě také hezká místa, ale bývají v určitých ročních obdobích dost zamořené různými breberkami, které poutníkovi dost ztrpčují život.Některé strmé kopce Středohoří jsou i holé, což působí zvláštním dojmem – nejbližší takový zde je Sutomský vrch. Na sever od Středohoří pak se už prostírají jen zmíněné  nekultivované rekultivované houštiny, nebo  taková zvláštní směs (již poněkud kulturnějších) lesíků a luk. Na polích v podhůří  Středohoří vidět často dost zvěře. Na mé zádumčivé cestě z Hrobu do Duchcova mě zase provázel svým vábivým svistem vysoko letící dravec, snad jestřáb? Celkově mi však přišla třeba ptačí fauna Prahy, když jsem bydle za zdí Vojanových sadů, rozmanitější než zdejší. to je ale jen můj laický dojem.

  lidé

jsou v Severních Čechách nesporně drsnější a jako celek uzavřenější a méně přátelští, než v jiných částech republiky. Vzpomínám si, jak jsem se cítil mile a přátelsky, když jsem se před šesti lety stěhoval z Prahy do Kutné Hory, jak lidštější a přátelštější mi tamější lidé připadali oproti anonymním Pražanům. Zde bych dal naopak přednost jim, tedy alespoň takové té jejich velkoměstsky civilizační , "kavárensko- intelektuálně –konzumentské" vrstvě. Všude se ovšem jsou lidé přátelští a srdeční a také vyslovení hajzlové, ale co se zde snažím podchytit, je jakýsi celkový "standard", takový typ chování a přístupu, jaký nikoho v dané lokalitě nepřekvapí a ten je tady nepochybně chladnější a uzavřenější. Lidé se hodně izolují; zavírají se do svých domů za stažené okenice  a mimo ně se pohybují ve svých autech s burácivými spalovacími motory, pohříchu laciných starších typů, což dohromady vytváří pozitivní zpětnou vazbu: před takřka nepřetržitým burácením, které se rozléhá celou krajinou – nepřeháním; hlavní silnice akusticky ovlivňuje krajinu v pruhu pět až deset kilometrů a jedna motorka má efekt ještě dalekonosnější – lidem nezbývá nežli se utéci za zavřené okenice a zatažené záclony.

Dále mám také pocit, že jsou agresivnější – a netýká se to jen mužské populace, která vyniká povšechně vyšší agresivitou. Zažil jsem tu i matky útočící na učitele (ano, to je i jinde, ale tady je to taky jaksi "standard") a pak je tu ještě jedna očividná agrese kolektivní: "Na cikány...!" To kdyby tady někdo zavelel, nikdo by se nerozpakoval a chopil se klacku, hole či čeho a šel by demonstrovat svoji frustraci.. Když děcka někde něco rozbijí: "to udělali cikáni". Když jsem se sháněl na nádraží v Obrnicích (není to žádná malá stanice, svým způsobem dokonce "uzel") výpravčí mi to vysvětlila: "Pro koho? Pro cikány?" A nemusím ani dodávat, jak jsem pochodil v jiné lokalitě, když jsem se sháněl po záchodech (Aby je c... po... ?!) Tak má zároveň lid tohoto kraje velice užitečnou a pohodlnou výmluvu, aby nemusel věci dávat do pořádku a každý jednotlivec pro to, aby nemusil sloužit druhým třeba i podle povinností své profese a povolání.(Nicméně v sousední L. jsem byl příjemně překvapen, že měšťanosta  - viděl jsem ho: vypadá nafous jako zbohatlík z devadesátek, co jezdí na hony a staví si někde to podnikatelské baroko – dal po celém městě rozmístit a pozavěšovat květináče překypující zelení a že dokonce zjednal lidičky s kropicím autíčkem, kteří je objíždějí a starají se o ně.)

Po tomto exposé již asi nikoho nepřekvapí, když sdělím, že veřejných činností tu není. Pokud někdo z movitějších místních něco slaví odbude se to ožíračkou u ohně na zahradě; sem tam rachejtle. Podobný charakter mají i skrovničké veřejné akce, pokud se vůbec pořádají. Je příznačné a až komické, že jedinou kulturní akci v L., která si zaslouží toto pojmenování za celý rok je folklórní festival, který však nepořádá město , ale – místní Maďaři; mají totiž nesmírně agilní kulturní spolek. Tak trochu mi to připomíná dávný studentský krátký film Prišiel k nám Old Shatterhand, kdo byste ho náhodou znali.

Tím jsme zároveň pojednali ráz kraje po straně kulturní, a ten je vskutku tristní: Není tu po kraji rozesetých výtvarníků (narazil jsem na ně až v Kadani), ochotnických spolků a zpěváckých sdružení a mám pocit, že ani touhy po vzdělání. Kariérychtivá mládež směruje sama sebe podle ambičního gradientu po stupnici Litoměřice – Ústí – Praha. Zájem o minulost a tradice je rovněž nulový.  S ním to ale není valné ani jinde po republice, i když třeba hned v sousedních Sudetech je dost veliký. Je to asi pochopitelné: pusté Sudety přímo provokují k tomu klást  si otázky po lokální minulosti. S tím souvisí asi i delikátní otázka po míře autochtonnosti obyvatel. Tu jsem se zatím neodvážil zde nikomu položit. Já jsem arciť přišelec naprosto čerstvý, ale nevím, jak je tomu u sousedů: mají zde svůj domek po jednu, dvě generace? Vím tolik, že T. byly národnostně smíšené a určitě velká část obyvatel musila po druhé světové válce odejít. Kdo jsou ti "staří" a kdo ti, co přišli na místo vyhnaných Němců? Mají tyto dvě skupiny obyvatel odlišné osobní charakteristiky? Do toho jsem zatím vůbec nepronikl.

S touto kulturní  ubohostí ovšem velmi kontrastuje vyspělost civilizační (o rozdílnosti, ba protikladnosti těchto pojmů viz ....) ve které kraj nijak nezaostává za dalšími částmi země. O obchodním vybavení T. jsem ostatně už psal. A velké supermarkety jsou zde jako všude, po větších vesnicích dokonce fungují pošty (alespoň na pár hodin denně). Ve městech a městečkách jsou bankomaty a obchody všech běžných druhů. Trochu horší je to s veřejným stravováním. ani ve městech nenajdeme moc hostinských zařízení, kde by se vařilo. Zato máme v L. kromě dvou "lidských" pizzeriíí !přes ulici" a jedné stabilní, dokonce automat na pizzu! – To jsem ještě neviděl ani v Praze.

Po celém kraji, prakticky v každé vesnici také nalezneme lokální připojovatele, co lidem zprostředkují internet.  (Já mám ovšem tu smůlu, že můj dům uprostřed T. takřka utopený – zatím ne doslova, neboť jsem říčku M. při povodni ještě nezažil – žádný internetový signál nemá, ba i rozhlas se tu chytá velice těžce.)

-stavby

O struktuře sídel v Severočeském kraji jsem napsal už výše. Ve vesnicích nížinaté části, kde bydlím já, se vesnické stavby nijak neliší od podobných po celém Česku: Jsou to domky, některé malé, jen přízemní, některé přestavěné do podoby až dvoupatrových, sem tam honosnější budovy nejspíše prvorepublikového nebo ještě staršího původu, největší budovou, někdy z dálky viditelnou, ve vesnici bývá škola. Také skoro všude ve větších obcích nalezneme několik paneláků, čili "bytovek", občas jsou nově přistavěné účelové stavby – pošty, mateřské školky apod. Jádra vesnic a městeček nejsou většinou větší měrou narušena. Co se týče vzhledu vlastních domů, ten ovšem závisí na movitosti a vkusu jejich obyvatel: často nalezneme břízolitovou šeď, avšak v novější době se objevuje tendence vybavovat zvláště menší domky výrazným, svítivě jasným barevným nátěrem, což by možná nějakého překultivovaného výtvarníka pohoršilo, na mne to však působí vcelku příznivým, veselým  dojmem.

Ve městech oproti tomu převažuje výstavba nová – od 50.let dále a zatlačuje do pozadí starší buržoazně městský styl, pokud se vůbec takové stavby dochovaly. (Specifickým případem jsou Teplice, ale o těch níže.) Tím se – alespoň ta větší města, která se snaží o určitou "výstavnost", paradoxně blíží městům německým, u nichž je symbióza nového se starým dána jejich totálním ničením ve válce. Nakolik utrpěla města tohoto kraje samotnou válkou a nakolik proběhla jejich devastace až v poválečné době , nedokážu určit (v českých zemích se prakticky nebojovalo, samozřejmě byly nálety).

Po kraji je také velké množství průmyslových staveb a jsou to – na rozdíl od starých průmyslových oblastí, třeba Liberecka či Podkrkonoší – povětšinou velké komplexy budov na okraji měst, či zcela mimo ně, někdy tvořící jakoby celá neprůstupná města. V L. třeba tamní obrovská chemička okupuje velkou část Labského břehu a zabraňuje přístupu k němu. Na okrajích měst také vyrůstají či už vyrostly různé speditérské a výrobní haly, i nákupní střediska, i když v menší míře než okolo Prahy. V samotných centrech měst pak nalezneme často velká nákupní centra, propojené komplexy budov, dobře známé "mally". Ty jsou také – jak jinak – oblíbeným cílem venkovanů, kteří do nich s oblibou pořádají sobotní a nedělní výlety (ani ty uvozovky jsem tam nenapsal, vždyť co jim tady zbývá...).

Tolik jsem tedy schopen napsat o Severočeském kraji povšechně. Teď již  se pokusím popsat místa, která jsem navštívil. A věren svému typickému itineráři, který se takřka vždy počíná onou Švestkovou dráhou zamířím nejprve  na

Most (a Litvínov)

Na Most se zmíněnou dráhou jede podle skoro celého Středohoří (tedy podél jeho západní část), která vám dělá pěknou štafáž po pravici a některé roztroušené vrchy potkáte i po levici. Než přijedete do Mostu, musíte projet Obrnicemi, nad nimiž se jednak vypíná strmý Zlatník, jednak jsou svérázným železničním uzlem mimo hlavní trať. Tedy kdysi na hlavní trati byly – vedla jimi Pražsko-Duchcovská dráha, která však svůj význam dávno ztratila, a pokud je dnes někým vzpomínána tedy pro technicko historickou kuriozitu, jíž je úsek vedený Hlubočepským údolím pod  takzvaným "Pražským Semmeringem" jímž dráha v Praze začíná. Některé její úseky už jsou úplně mimo provoz , také část z Bíliny (prakticky už z Obrnic) do Duchcova, kterou přeťala jáma dolu Bílina, a jiné poklesly na  úroveň ubohých lokálek (Podlešín – Louny) případně jen turisticky provozovaných drah (Rudná-Podlešín). Z Obrnic se přesto jezdí na pět směrů: Krátkou jednokolejnou spojkou do Mostu, ještě kratší spojkou (pův. Duchcovská dráha) na tzv. výhybnu České Zlatníky, od níž až po Bílinu je hlavní severočeská tepna trojkolejná, dvojkolejnou tratí (!) na Postoloprty, která byla zdvojkolejněna zřejmě kvůli zásobování blízké elektrárny Pocerady, jednokolejnou na Louny, a pak naší Švestkovou dráhou na Lovosice.  Poslední tři tratě navíc vedou po značný úsek zahrnující jednu zastávku společně, což dává pohled na impozantní čtyřkolejné traťové těleso.

Ale i cesta onou kratičkou spojkou na Most je zajímavá; vede podél říčky Bíliny, zde už se značně umělým korytem (zřejmě výsledek koridorizace – viz výše) a okolo vesničky Chanov, nad níž se vypíná stejnojmenné sídliště, formálně už náležející Mostu.

Most má zajímavou atmosféru. Každý asi ví, že je to město kompletně nové a že z toho starého zachovali jen kostel, který na kolečkách převezli o několik (konkrétně přes osm) set metrů jinam. Není to úplně přesné. Nový Most, který se rozkládá na jih od dopravního koridoru je víceméně na čtvercovém principu organizované město, které už není zcela moderní, neboť se začalo budovat ještě před demolicí starého Mostu v 70.letech a tak ho prorůstají straší bytovkové bloky, které na okrajích jsou lemovány modernějšími paneláky. Směrem ke kopci Hněvín je mohutná nekropole a okolo ní i domečková čtvrť. Most je vůbec na hřbitovy bohatý: další , jen velmi málo využívaný, se rozkládá na rekultivovaném pozemku poblíž přemístěného kostela – tedy víceméně na místě starého Mostu. Na tom hněvínském je ale i dost hromadných hrobů; v mostecké oblasti je a bylo mnoho dolů a průmyslových podniků a v nich v časech válek pracovali a mnozí nedobrovolně (váleční zajatci apod.), a také za různých okolností, například při bombardování, umírali. Samozřejmě tento nový Most obklopují také nezbytné atributy moderních velkoměst: dálnice (i ta se na starý dopravní koridor vešla!) a všudypřítomné super- , hyper, a superhypersupermarkety; s parkovišti a fast foody, benzínkami, a tak jak to bývá. To je prakticky v každém severočeském městě.

Na sever od dopravního koridoru, a na severozápad o města potažmo nádraží je maličký kousek starého Mostu. Není to jen slavný přemístěný kostel, i když ten je jeho dominantou a skutečně stojí zato – i za to, že vás památková správa nejdříve několikrát vyhodí (protože jste přišli příliš brzy, příliš pozdě, v zimě apod.) než se vám tam podaří dostat. Tento veliký a skvostný Mostecký kostel je totiž ještě spolu s jedním maličkým, původně špitálním kostelem, který se krčí hned vedle, ve správě Stáního památkového ústavu, nikoli církve. A světe div se – svatý Jan se špitálem jsou na svém místě! Jediný maličký kousek, který zbyl ze starého Mostu, jeho východní okraj. A tam , k němu přesunuli ze středu města veliký halový kostel Mariánský. Přidali k němu ještě barokní sochy , kašny a sousoší z celého mostu, takže vznikl jakýsi maličký skanzen, který vhodně doplňují ještě modernější skulptury. Skutečně ta nová kompozice původně nesousedících prvků ,a staveb působí docela pěkně. Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě je však něčím, co bere dech, a to i někomu, kdo strávil část svého života v Praze a část v Kutné Hoře! Veliký halový pozdně gotický kostel s barokním oltářem volně v prostoru, tedy nespojeným s východní stěnou s emporou okolo celéhokostela (tedy i na východní straně), pod ní s řadou drobných votivních kaplí, které byly památkovým ústavem využity ke svozu menších gotických (!) oltářů a drobnějších gotických plastik z okolních kostelů celého regionu, které zřejmě vzaly též za své, a hlavně ozdobenou po celé své délce goticko-renesančními řezbami. Úžasné! Ty řezby zobrazují zřejmě úplně všechny biblické scény (ač Most a Mostecko zůstaly napořád katolické!) a až asi na dvě se mi je podařilo všechny identifikovat. Nemohl jsme si při tom nevzpomenout na pražský emauzský cyklus. Tyto mostecké řezby nejsou ovšem organizovány na principu antitypóze jako v Emauzích a, tuším, i v Třeboni. Navíc jsou na empoře dvoje varhany, minimálně jedny funkční, slyšel jsem je hrát, v poměrně nevzhledných unifikovaných pozdně barokních hnědých a nezdobných skříních. Nástroj na mě podle zvuku činil spíše dojem továrního výrobku, ale mohu se mýlit. (Nebyly obsluhovány žádným skvělým varhaníkem.) Věž u západní strany kostela nebyla přesouvána spolu s ním, ale znovu postavena, a zdá se , že i s využitím moderních konstrukčních prvků, dle mého laického názoru možná i proto ,a by sloužila jako výztuž přilehlému kostelu. Dá se na ní vystoupat a uvnitř je řada inspirativních snímků z Mostu před jeho asanací a v jejím průběhu. Avšak rozhled z věže mě zklamal. Věž není příliš vysoká, a tak se z ní nepřehlédne přes okolní vyvýšeniny až na poměrně umně nyní skryté povrchové doly. Ono mnoho bylo v okolí Mostu, jakož i jinde v kraji už rekultivováno, takže tam máme, koupaliště, rybníčky lesíky apod.

K onomu miniskanzenu přiléhá též něco, co také zázračně uniklo zkáze, a to je původní nemocnice (neslouží již svému účelu) a stále fungující firma na vatu a obvazy Rico, a tak se i na tomto, člověk by řekl, archeologickém horizontu potvrzuje staletá a tisíciletá tradice vedoucí od středověkého městského špitálu až k socialistické nemocnici. Za těmito budovami dává tušit volná plocha a zbytky závor polohu původního mosteckého nádraží.

Most má ještě jednu zvláštnost, jakou má málokteré město jeho rozsahu, a tou je tramvaj. Jde vlastně pouze o jednu tramvajovou trať, ovšem zato řádně dlouhou, s krátkou odbočkou k novému mosteckému nádraží. Prochází totiž nejen celým novým Mostem, ale překračuje i trať a koridor a po západním okraji střípku starého Mostu pokračuje dále, procházejíc (opět po koridoru) ukrutnou dobu okolo obrovského komplexu chemičky v Záluží až do sousedního Litvínova; nekončí však na jeho okraji , ale i jím prochází skoro celým až do tzv. Horního Litvínova k pěkné sídelní čtvrti nesoucí nepochybné rysy německého stavitelství a slavnému Litvínovskému hokejovému stadiónu. Má se tedy pomenší Litvínov k sousednímu dominantnímu Mostu trochu jako Jablonec k Liberci (které též spojuje elektrická dráha!) V Litvínově jsem zatím pobyl jen krátce a třeba na popis zámku Jezeří, který se nachází na jeho západním okraji, si čtenáři budou muset počkat, až ho navštívím, ale působil na mě jednoznačně kulturním a civilizovaným dojmem. Malé centrum s kostely a nějakými těmi nezbytnými obchoďáky a pak již zmíněné domy připomínající pražské Střešovice. Navíc z konstrukce tramvajové trati, polohy smyček a vozovny jednoznačně vyplývá, že touto vymožeností disponoval původně Litvínov a Mostu ji vlastně jen půjčil. Na Litvínovském nádraží je i kolejová spojka mezi nádražními kolejemi a tramvajovou tratí s běžnou , ručně přestavovanou a nezamčenou (!) výhybkou na straně trati tramvajové. Vskutku mě svrběly ruce a musil jsem se držet , abych neprovedl to rošťáctví a výhybku nepřestavil. (Vynahradil jsem si to v Kadani, viz níže.) Z poněkud zpustošeného Litvínovského nádraží (ale které nádraží, dnes za vlády SŽDC není zpustošené?!) se dosud jezdí na tři směry: na jih do Mostu (trať vede po stejném koridoru jako tramvaj, avšak obsluhuje ohromná kolejiště chemických závodů), na východ  na Teplice (potažmo Oldřichov u Duchcova) a na východoseverovýchod, což je slavná Moldavská dráha s úvratí v Dubí, ale tou jsem zatím taky nejel – bylať tam v létě výluka a nechat se svézt na Moldavu autobusy postrádá půvab. Jedině na jihozápad, na Jirkov a Chomutov nyní už dráha nejezdí, je zaslepená hned za nádražím a těleso dráhy jsem se sledovat nepokusil. Na Chomutov se musí přes Most.

Z Mostu je se možno vydat buď na východ, resp. VSV směrem k jádru severních Čech nebo na západ k jejich okraji. My zamíříme nejdřív tam, tj. do

Chomutova (a Jirkova)

Mezi Mostem a Chomutovem je dosud umístěna největší část těžby uhlí v oblasti, ale při cestě vlakem z Mostu do Chomutova z těch ohromných dolů prakticky nic nevidíme. Ano opět koridor, tedy  rovný násep provázený mladou listnatou vegetací. V Komořanech máme ještě pohled na ohromnou koksárnu, která vypadá opravdu reprezentativně pro starou průmyslovou éru, taky  jsou tam zbytky původní trati, která vedla zřejmě jižněji než dnešní, ale pak až do Mostu resp, Jirkova zastávky není nic nežli tato "tajga". Na jednom místě se z ní otevírá na jih od trati pohled na ohromné koupaliště, zatopený oprám dolu.

Jirkov prakticky srůstá s Chomutovem, je s ním propojen několika trolejbusovými linkami a jeden od druhého je k nepoznání, neboť jsou to paneláky, paneláky a zase paneláky. Ale v jádru Chomutova přesto leží maličká staré město – a je kouzelné. Nevelké náměstí – asi takové jako v běžných provinčních českých městech se třemi kostely a kromě Jezuitského barokního lunetového , jsou všechny velmi neobvyklé. Městský kostel je pravděpodobně renesanční, nebo velmi pozdně gotický a vypadá jako zmenšenina kostelu v Mostě: I zde najdeme emporu s řezbami, ovšem presbytář skoro není , je jen malinká gotická žebrová apsida s vtěsnaným oltářem. Celkový dojem úchvatný. A nejstarší je kostel, jenž byl původně součástí komendy Německých rytířů, dnes městského úřadu - pročež nepřístupný krom vybraných hodin (ale nedělní odpoledne podle Chomutovských radních evidentně nepatří k časům vhodným k otevření muzea). Popisuji tedy pouze vnější dojem, ale i ten je mocný. Raně gotická loď kostela vystupuje z masy původní tvrze tak trochu jako kaple Všech Svatých na Pražském hradě a může být i asi stejně veliká. Zevně nezdobená z omšelého kamene s cihlovými prvky. Pod katedrálními okny ovšem zbývá ještě dost vysoký prostor pro niky a v nich, ano skutečně i jeden celý dům! Čili bývaly u presbytáře kostela k němu přilehlé kupecké boudy a jedna zůstala, přetransformovala se na dům!

Kromě toho bývala v Chomutově i jedna z nejvýznamnějších Jezuitských kolejí. Ta, aspoň co se týče budov nezanikla a vytváří malé "městečko" přiléhající k Jezuitskému kostelu. Dnes v nich sídlí především veliká knihovna a jiné kulturní instituce, které se těší i velice pěkně upravenou přední zahradou ve stylu miniaturního francouzského parku.

Ještě dále na západ od Chomutova, již na úpatí Doupovských hor a tedy u vstupu do rozježených, rozjitřených a pustých Sudet leží velmi historické město

Kadaň

které jsem zatím prošel jen zběžně. Neleží přímo na hlavní trati, jež pokračuje dále na Karlovy Vary a Cheb, ale na odbočce,která byla původně tratí na Doupov a dosud tam, alespoň podle mapy vede. Nyní se ovšem, a to jen turisticky, využívá jen její druhá větev, která se stáčí  opět do vnitrozemí na Podbořany. Kadaň má poměrně velké historické jádro, rozkládající se na poměrně rozsáhlém čtverci s ocáskem vybíhajícím na západ na severním břehu Ohře. Na ně pak však ještě navazují obytné čtvrti složené z domků a menších paneláčků, jež se vinou mezi pahorky a kopci, které se již u Kadaně začínají zvedat a činí celkový obraz města nepřehledným. Na západ od města pak, pod Křížovou horou, na kterou nepochybně kdysi vedla křížová cesta nyní uchovaná jen ve fragmentech, zato však fragmentech velice cenných neboť ty asi dvě dochované kaple obsahují renesanční figurální plastiky, se usadil, tuším, dominikánský klášter se ztepilým pozdně gotickým kostelem, do něhož jsem však také nepronikl, neboť je to nyní diecézní muzeum, ovšem muzeum onoho debilního prohlídkového typu, kam vás pustí jen v určenou hodinu s průvodcem.

V samotném městě je veliký městský kostel, barokní hala, který je zajímavý tím, že se dá ze všech čtyřech stran obejít a poměrně velké děkanství, zřejmě s vnitřní gotickou kaplí je až za ním v uličce přiléhající k parkánu. Kadaň má totiž z velké části zachovány městské hradby, na jižní a východní straně, na východní straně dokonce s parkánem, v němž se nyní ovšem nalézají další stavby. Skrz tyto východní hradby vede i proslulá kadaňská Katovská ulička - opravdu jen pro jednoho - kterou prý směl ke své katovně procházet pouze kat, nyní ovšem velice malebné a romantické zákoutí. Na protilehlé straně údolíčka pod parkánem, kudy nyní vede silnice se zdvíhá ještě jeden kostel, jehož stáří ani dedikaci jsem nedokázal zjistit ani podle barokních skulptur světců před nám umístěných, s budovou sirotčince z devatenáctého století, v níž nyní sídlí kněžský domov.

Na jižní straně je pod hradbami poměrně rozsáhlá proluka, určitě po demolicích, a za ní už jen jedna historická ulice s uchovanou zástavbou jen po jedné straně, končící nyní právě rekonstruovaným špitálním kostelem, a dále už je Ohře s jezem, v létě obvykle plná kánoí a příjemného vodáckého ruchu. Na jejím břehu je umístěna replika pražského orloje, tedy spíše jeho mechaniky, neboť ten novější bádání přisuzuje mistru Mikulášovi z Kadaně. Co v těchto místech bylo však demolováno, není ovšem těžké uhodnout – nepochybně to byl židovský "štetl", který často sousedíval ve městech se špitálem  vytvářejíc takto společně s ním chudinskou čtvrť. Na severní a severozápadní straně pak pokračuje za hradbami běžná městská zástavba ještě s několika malými kostely, které dnes slouží různým církvím.

Lokální trať probíhá na východ od města a jsou na ní dvě nádraží. Klasické, velké nádraží je na severovýchod od města a s vazbou na autobusové nádraží, slouží spíše sídlištním částem. Za ním však probíhá mohutná dvojkolejná trať, která vede z nádraží Kadaň-Prunéřov (na hlavní trati) samostatně a směřuje k veliké elektrárně EPRU I, na východ od města. Lokálka však pokračuje dále na jih a tam, poblíž historické části města je ještě jedno nádražíčko, na něž se srdce směje. Je to vskutku nádraží a nikoli zastávka, neboť má dvě dopravní  koleje a vlečkovou kolej, ale vše se skutečně využívá. Vlaky českých drah od hlavní trati totiž, na rozdíl od výletních, které pokračují dále, končí právě na tomto nádražíčku, a protože zde v létě bývá poměrně hustý provoz, musí se vykřižovat právě s oněmi výletními motoráčky. Mnohý řádný vlak se tedy musí z hlavní koleje "uhnout" a vyčkat svého pravidelného obratu na vedlejší koleji. Dělá se to zpravidla jen přes jednu výhybku (nástupišťátko je stejně až za ní, směrem do trati), která je ručně házená a zamykaná a musí to pochopitelně udělat průvodčí, neboť tam nikdo jiný od drah, kromě strojvůdce, není. A tak, když jsem viděl maličkou průvodčí, jak si to hasí s klíči od dopravní budovičky, neodolal jsem a dvorně jsme nabídl pomoc (pro ty kdo to nikdy nedělali: koule od výhybky váží asi dvacet kilo, protože je protiváhou vůči váze přesouvaných jazyků a ta také není malá).

Dále už uvedeným směrem pokračovat nebudeme, neboť, jak jsme již uvedli, bychom se dostali do jiného kraje, tajemných a vyprázdněných Sudet, a to hned do jejich nejpustší a nejtajemnější části, na Doupovsko. Ale dostanu-li se tam , kdy také o tom napíši. Musíme se tedy vrátit z Mostu a vyrazit z něho severovýchodním směrem, do srdce Severočeské pánve. Tam by logickou první zastávkou byla Bílina, lázeňské město, v západní výspě Středohoří, kterou jsem však ještě nenavštívil, a tak o ní budu muset napsat až někdy příště. Bílina je také obklopena ohromnými doly – jeden z největších povrchových lomů nese její jméno a rozkládá se na severozápad o města, mezi Bílinou  a Duchcovem; skoro přímo na sever leží Bílinská elektrárna, a na jihovýchod od města jsou zase veliké elektrárenské a jiné výsypky. Zato jsem byl v Duchcově

Duchcov

je město poměrně malé, avšak s bohatou historií. Vyvinulo se, podobně jako sousední Teplice, původně z poddanského městečka. A nikdy se nemohlo rovnat svému mocnějšímu a bohatému sousedu z druhé strany, městu Most. Ale osud je nevyzpytatelný: Veliký středověký Most již není, nezůstal z něco příslovečně "kámen na kameni", zatímco Duchcov zde stále stojí. Obrovský oprám dolu Bílina se připlížil až k jeho západnímu okraji, a snad mělo město jeden čas i namále, nakonec mu však byl donuceno upustit do chřtánu jako obětinu jen část zámecké zahrady s cenným barokním pavilónem...

Duchcov je město dosti kuriózního tvaru. Na víceméně pravidelné historické jádro tvaru zaobleného obdélníku se čtvercovým náměstím při jeho západním konci navazuje jednak jihovýchodním směrem pravidelná městská a víceméně skromná uliční zástavba (nejspíše dělnická čtvrť) na západě ohraničená tratí – dnes pouze vlečkou  a kdysi zřejmě velikým a výstavným nádražím, které se zřejmě již začalo bourat; díky přeložce trati se totiž ocitlo toto kdysi cílové nádraží Pražsko-duchcovské dráhyzcela mimo hlavní trať a dnes tam již žádné vlaky nejezdí. Koleje jsou také směrem na jih, ku Praze, hned za slavným Duchcovským viaduktem (ano, tím proslaveným díky krvavému střetnutí prvorepublikové policie s demonstrujícími horníky; mimochodem , ač viadukt dosud stojí, žádná deska na něm umístěna není!) přerušeny územím dolu Bílina, nyní už převážně zde rekultivovaným. Na východě tedy ohraničuje Duchcov dráha, dále na jih a také na západ se rozvíjet nemohlo, neboť tam byl – a je – důl. Zbýval tedy sever a severozápad, vlastně jenom severozápad, neboť severovýchodní čtvrtinu dnešního městského perimetru vyplňuje nyní dosti velké jezero – býval zde také poměrně veliký důl. Malé Duchcovské paneláčky se tedy musely směstnat na opačnou stranu od centra, na sever od zámeckého parku. Onen "perimetr" , o němž jsem se zmínil, je pak poměrně dobře vymezen – dnes – celou řadou drobných pískových jezírek, která, ač dnes jsou velmi vhodnou rekreační zónou, jsou nepochybně pozůstatky spousty malých dolů a těžebních jam, jimiž býval, alespoň dle starých plánů a fotografií Duchcov úplně prošpikován. Nerozuměl jsem tomu příliš, ale podle údajů a map z městského muzea Duchcovem procházela jako nějaká zmuchlaná stuha linie východu uhelných slojí, na níž se postupně odkrýval jeden důl za druhým, a ty většinou po sobě zanechaly právě podobné prázdné prostory. Má tedy Duchcov celkově tvar jakési osmičky, nebo hmyzího těla. Ve spojovacím bodě uprostřed, který se nalézá na sever od městského centra pak stojí několik skutečně výstavných budov, z nichž budova městského gymnázia s poměrně velkou zahradou je asi nejhezčí. Hned vedle je také pěkný evangelický (luteránský) kostel s vysokou věží. Dnes slouží – jako většina původně německých luterských kostelů v oblasti – Československé církvi, známe svým paběrkováním na svatostáncích vyhnaných nebo vybitých: ve vnitrozemí většinou po druhé válce "arizovala" synagogy, zde se jí nabízela celá řada velikých, moderních a výstavných německých kostelů. O tento kostel se tato církev aspoň stará – ale o jiné.... Ještě o tom bude řeč. Poblíž tohoto kostela je také malý park (asi původně uprostřed spíše vilové zástavby, ze které však nyní zůstala jen jedna strana. a v něm hezký romantický pomník Walthera von der Vogelweide. Měl namále. Po válce byl jako ideologicky nevhodný odstraněn, ale naštěstí přežil v depozitáři. Na své původní místo byl instalován až v posledních letech, a to ještě za mírného nátlaku německých vysídlenců.

V rámci samotného historického jádra jsou domy také převážně skromné, částečně i sešlé vlivem obecných faktorů. Je dochován kousek opevnění s hezkou severní bránou. A na severovýchodním konce městského jádra, nyní u velikého rybníka stojí malý barokní hřbitovní kostel, nyní už s parkem místo hřbitova, a tak velká deska hlásá, že tam byl pohřben asi nejslavnější, byť částečně nedobrovolný obyvatel Duchcova, Giacomo Casanova. Giacomo Casanova samozřejmě bydlel na zámku, ale ten i s celou zámeckou zahradou jsem si nechal na nějakou příští návštěvu. Svým průčelí hledí zámek na Duchcovské náměstí, které se mi moc nelíbilo. Přitom nebylo zasaženo žádnými komunistickými dostavbami, jak to po krajích českých často bývá, jenom je takové nějaké – ošuntělé. A také jsou jeho domy na ně trochu moc vysoké, neboť náměstí není velké a nepůsobí dojmem volného prostoru. Západní stranu zaujímá zámek a vedle něj veliký, hřmotný, dvouvěžový barokní kostel, evidentně postavený současně se zámkem a ve stejném stylu (jako je tomu třeba v Jaroměřicích). Čekal jsem tedy odpovídající interiér s barokním mobiliářem, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem do kostela vešel! Kostel vypadá jako deset dní po válce.  Mobiliář žádný, pouze začernalé a zašedlé zdi, prach a špína, žádný oltář, žádné lavice, ani v rozbitém stavu, zato místy rozkopaná podlaha. Místo děsivé a zoufalé na pohled.

Nedaleko od Duchcova severozápadním směrem leží proslavený Osecký klášter. Jak nyní vypadá, vám nepovím, neboť jsem tam zatím nebyl. Do Duchcova jsem  totiž přibyl ze severního směru poměrně zajímavou cestou pustými rovinatými loučkami a hájíčky, posléze okolo (také skoro pustého) golfového hřiště a úplně nakonec již důlní krajinou se zrušenými vlečkami doly a viadukty, cestou, během níž mě skoro pořád provázeli  dravci v tichém povětří  z místa rovněž zajímavého, totiž z Hrobu.

 - ale jeho popis naleznete až v dokončení článku tj. zde: andresius.pise.cz/...