Existuje pro člověka něco jako posmrtná existence?
Někteří dnešní křesťané soudí, že nejen myšlenka nového vtělování, ale i myšlenka na jakoukoli posmrtnou existenci člověka protiřečí biblickému podání. Odvolávají se na knihu Kazatel, také se jí říká Kóhelet, a tam čtou: "...úděl lidských synů je týž jako úděl tygra; mají jednostejný osud. Jako tento i oni umírají, mají téhož ducha. Člověk nemá přednost před zvířaty. Neboť všichni spějí na totéž místo; všichni pošli z prachu a obrátí se znovu v prach." (Kaz 3,19-20). Ano, v této knize najdeme i jiná podivuhodná tvrzení. Například: "Není člověku nic lepšího, než jíst a pít a pomět se při svém pachtění." (2,24)"...pro člověka není pod sluncem nic lepšího, než jíst, pít a radovat se." (8,15) "Neboť vše potká týž úděl - spravedlivého i bezbožného, dobrého i zlého, čistého i nečistého, obětujícího i neobětujícího, dobrého i hříšníka...to je zlé na všem, co se pod sluncem děje. ... Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic, nemají také žádnou odměnu." a tak dále v podobném smyslu (9,2-10). Takovýmto názorům, jež zjevně nesedí ladění Nového Zákona, ale vlastně ani Starého Zákona, můžeme rozumět právě jen v kontextu celé této knihy. Její autor totiž na počátku říká:"Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje; onu úmornou lopotu, již Bůh uložil lidským synům, aby se lopotili."(1,12-13). I v dalších verších předmluvy (1,1-18) zřetelně stanoví, že zde vše analyzuje a zkoumá pouze lidskou moudrostí, lidským intelektem. Závěr jeho bádání zní: "Vše je marnost." (12,8). Ale i autor ví, že intelekt zde není nejvyšší instancí. Proto končí kniha varováním před "knižní moudrostí" a výzvou: "Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, vždyť... (přes to, co nám dokáže sdělit samotný intelekt) ...Bůh postaví před soud veškeré dílo, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé." (12,9-14).
Jen ten, kdo nebere v úvahu začátek a konec knihy, může tvrdit, že svědčí proti posmrtné existenci. Jak ale máme tedy tento posmrtný život ve světle Bible chápat? Nechme nyní stranou známé verše, jež se zabývají styků živých s mrtvými, jako 1 Sam 28,7-20; Lk 16,19-31; či Lk 23,39-43, a věnujme se problému opakovaného vtělení.
Trpí děti za hříchy rodičů?
Mezi božími přikázáními (jak jsou v 2.knize Mojžíšově (Ex) 20,5-6, nebo také v Dt 5,9-10) stojí také: "...Já, Pán, tvůj Bůh, jsem žárlivý Bůh. Stíhám viny otců až do třetího a čtvrtého pokolení na dětech těch, kdo mě nenávidí, ale milosrdenství prokazuji až do tisícího pokolení na dětech těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají." Z toho plyne, že se děti hříšníků až do čtvrtého pokolení budou těšit menší boží milosti. Máme tomu rozumět tak, že budou potrestány za přestoupení otců? Ale v téže páté knize Mojžíšově čteme: "Nebudou usmrcováni otcové za syny, ani synové nebudou usmrcováni za otce; každý zemře za svůj vlastní hřích." (Dt 24,16). Jetě zřetelněji je totéž vyjádřeno u Ezechiele v delším úseku (18,1-20), jenž ústí do věty: "Neponese syn vinu otcovu, ani neponese otec vinu synovu."
Jevící se rozpor vyřešíme jen tehdy, přijmeme-li myšlenku reinkarnace: Nespořádaným rodičům se rodí děti s těžkou karmou. Ale ty netrpí za prohřešky svých rodičů, ale za vlastní prohřešky, které spáchali v předcházejících životech. Jejich vlastní karma si toho žádá, aby se narodili rodičům, u nichž mohou nést takový osud.
Může člověk hřešit v mateřském lůně?
Když potkali Kristovi učedníci slepce od narození, zeptali se svého mistra: "Mistře, kdo zhřešil - tenhleten, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?" (Jan 9,2). Samozřejmě nemohl ten slepec od narození zhřešit v mateřském lůně, ale jen v předcházejících vtěleních. Kristus se nestaví proti otázce, zda někdo může zhřešit před narozením, neříká, že je nesmyslná, ale vysvětluje jak je tomu v onom konkrétním případě. Příhoda ukazuje, že mezi Kristem a jeho učedníky se hovořilo o myšlence reinkarnace.
Je to jen písařská chyba?
Ještě zřetelnější výrok o reinkarnaci nacházíme v knize Sirachovcově, kde čteme "Běda vám, bezbožní, kteří opouštíte Zákon Nejvyššího Boha, Když se zrodíte, narodíte se jako proklatí, vším údělem je prokletí." (Sir 41,11-12). Tak znějí tato slova správně přeložena. Většina kritických překladatelů byla ale přesvědčena, že se člověk může narodit jen jednou, takže usuzovali na porušení textu opisovačem a celý verš formulovali při překladu velmi volně. Luther například překládá: "Běda vám, bezbožní, kteří opouštíte Zákon Nejvyššího! V životě i ve smrti jste prokleti." Knihu Sirachovcovu známe ze Septuaginty, předkřesťanského kánonu svatým písem alexandrijských Židů a je tedy dochovaná pouze v řeckém překladu. Proto ji také protestanti řadí k takzvaným biblickým apokryfům, to jest, biblickým spisům druhého řádu. Odtud snad tedy pramení i zde doložené volné nakládání s texty při překladu. Římská církev ale spolu s Ortodoxní církví sdílí mínění, že Septuaginta je směrodatným textem Bible. Přesto jsou v mnohých katolických překladech slova natolik zpřeházena, že se z nich nedá nic vyčíst o budoucím zrození bezbožných. Starý latinský překlad, Vulgáta, zůstává původnímu textu blíže.
Nenarodit se
Čin Jidáše Iškariotského je strašný. Vládne přesvědčení, že jeho posmrtný úděl musí být velice těžký. Ale co o tom praví sám Kristus? "Běda člověku, který Syna člověka zrazuje! Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." (Mt 26,24). Ten, pro koho existuje jen jediné lidské zrození, se musí zeptat, proč se zde používá právě toto přirovnání. Je osud nenarozených dětí tak strašný? O kom se zde vlastně mluví? O těch, kteří umřou v podobě zárodku, nebo o těch, kteří vůbec nevzniknou? Ani v jednom případě nedává přirovnání osudu Jidáše k osudu nenarozených dětí moc smysl. Pravý význam onoho výroku se ale vynoří, pokud si uvědomíme, že každé vtělení je člověku vpravdě poklad, neboť mu poskytuje nezměrné možnosti. I ten, kdo nepracuje vědomě na svém vývoji, se vyvíjí. Jidáš oproti tomu více ztratil nežli získal. Bilance jeho vtělení vyzněla záporně. To je hrozné. Lépe by mu bylo, kdyby se tentokráte nebyl narodil...
Eliáš a Jan Křtitel
Janovo evangelium nám podává zprávu o tom, jak se poslové ptali Jana Křtitele, zda je Eliáš: "Jsi ty Eliáš? A on jim řekl: Nejsem." (Jan 1,21). Ovšem u Matouše čteme, že Ježíš Kristus právě o tomto Janovi prohlašuje: "...chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít. Kdo má uši, slyš." (Mt 11,14-45). Opět rozpor? Jenom pokud bychom věřili, že si člověk ve svých rozličných vtěleních zachovává vědomí vlastní osoby! Takový Hans Schmidt nikdy nebude ve svém dalším vtělení zase Hansem Schmidtem. Jeho tělo, jeho pohlaví, jeho zvyky i názory na svět, jeho schopnosti budou úplně jiné. Poslům, kteří si asi mysleli, že Eliáš přebývá někde v nebesích v té podobě a formě, jaký byl kdysi za časů krále Achba, a nyní se v nezměněné podobě opět zjeví, bylo nutno říci, že tyto vnější závoje jsou u Jana jiné než u Eliáše. Kdo však "má uši", porozumí, že i v jiném rouše sídlí totéž Eliášovi Já.
Musí všichni křesťané přijímat myšlenku reinkarnace?
Všimněme si ještě, že zde Kristus říká "...chcete-li to přijmout...". Myšlenka reinkarnace není nejdůležitější částí Kristova učení. V zemích, kde už v Kristově době byla myšlenka reinkarnace všeobecně přijímána, způsobovala často u lidí vnitřní pohodlnost a zvrhávala se v pomyšlení: "Vše se opakuje. Mám ještě čas. Až v některém příštím životě se pokusím pokročit dále." Kristus i spisy Starého Zákona, jež jeho příchod připravovaly, chtěli vyzdvihnout něco jiného: Každé vtělení je jiné. To, co můžeš dokázat nyní, nebudeš moci dokázat příště. Reinkarnace je elementární skutečnost. Důležitější je vědět, že každé vtělení je svým způsobem jedinečné. Jen ten, kdo "má uši", kdo je to schopen přijmout, si osvojí správnou reinkarnační nauku. To vysvětluje, proč Bible sice hovoří o reinkarnaci, proč zůstávají některé její verše bez této koncepce nesrozumitelné nebo rozporné, ale přesto tato nauka není nikde v židovských ani křesťanských svatých písmech nijak zdůrazněna.
Křesťanu, tedy člověku, jenž uznává Krista za svého Mistra, je lépe, pokud uvěří spíše ve výlučnost a jedinečnost každého lidského života, nežli jen přijímá reinkarnaci. Avšak tomu, kdo chce uchopit život dnešním vědomím a sebe-vědomím člověka, zůstane mnohé nevyjasněno, pokud neuzná obojí.
Konrad M.Paul Rudnicki je profesorem astronomie na Jagellonské univerzitě v Krakově a knězem Církve Mariavitů. Je také členem Obce Křesťanů.