V životě muže jsou různé fáze, které se mimo jiné vyznačují různým typem vztahů k otcovství a vlastnímu otci. Nebudu mluvit o první, neproblematické, ztotožňovací a napodovací fázi, ani o té druhé, vymezovací, pubertální, poněvadž obě jsou poměrně dobře známy a bohatě popsány. Avšak o tom, co se děje mezi mužem a jeho otcem později, se toho píše a mluví mnohem méně, jakoby to bylo zastřeno nemalým tajemstvím. A je skutečně o čem psát, neboť to má bohatou dynamiku a hloubku.
Předpokládejme tedy, že mladý muž prošel pubertou a zjistil, že nebylo nutno otce zabít a že i tento vše přežil relativně bez úhony. Pro syna nastává fáze vrůstání do společnosti a budování si svého postavení ve světě. A velmi záhy , nejpozději však v okamžiku, kdy založí vlastní rodinu a narodí se mu první děti, pocítí jakousi novou identifikaci s otcem. Byťsi byly vztahy v předchozím období problematické , nyní se začíná k svému otci hrdě hlásit. Cítí se s ním ztotožněn - je přece nyní také dospělý (také otcem) a je s ním tedy jaksi na stejné úrovni. Zjišťuje svou překvapivou podobnost s otcem a často mu jaksi tajně závidí jeho životní zkušenost a případné úspěchy. Začíná (často s hrdostí) vnímat kontinuitu rodové tradice. Nejdemonstrativnější ukázkou takového ztotožnění může být nedělní vycházka tří generací "chlapů" z jednoho rodu. To, co v předchozím pubertálním období kritizoval jako otcovy "smrtelné hříchy" (pokud ovšem jeho kritika vůbec byla založena na nějakém reálném základě) nyní posuzuje s mnohem větší shovívavostí, ba mu drobné otcovy chyby nakonec nejsou nevítány, neboť mu dávají - při veškerém ztotožnění a "převzetí otcovské úlohy" - tedy do značné míry i otcových životních náhledů, maxim, úkolů a postojů - možnost nad otce nakonec vyniknout a předčit ho. (Nevyřčený) postoj může znít zhruba takto: "Ty jsi otče, při veškeré úctyhodnosti a správnosti svých cílů a svého úsilí urazil sice notný kus cesty, ale já jdu ( ve tvých šlépějích) ještě dále, kam ses ty ani neodvážil; dokončím tvé dílo a zdokonalím ho."
O tomto rozkošném a potěšitelném životním rozpoložení by bylo možno napsat ještě leccos dalšího, ale já ho již opustím, neboť se chci a potřebuji dostat k období dalšímu a tím je období životního ztroskotání; dříve nebo později totiž skutečně dojde v životě každého muže ke zlomovému momentu, kdy narazí na hranici, kterou nemůžejen tak překročit. Ano, je to ta známá krize středního věku. Ta má sice u každého jednotlivého muže velmi rozdílnou podobu a projevuje se i na různých úrovních, ale jeden moment je v ní vždy přítomen: moment nově vyvstalé hranice, hranice fatální, kterou nelze zdolat dosavadními silami a prostředky. Co však horšího: člověk si zároveň uvědomuje, že problém sám není nový, nepřišel zčistajasna, ale dlouho byl latentně přítomen, jaksi se temně a zavile připravoval, aby zaútočil ve správnou chvíli, ale jeho oči byly pro něj slepé. Problém sám může být až banálně primitivní, ale v dané konstelaci peřsto neřešitelný. Třetím odhalením v této situaci bývá, že daný problém zrcadlí nebo přímo opakuje nějakým způsobem právě ony situace, na nichž kdysi selhal mužův otec.
Je to vlastně logické: vždy se učíme především od rodičů. V době nevědomého dětského napodobování i v období vědomého přijímání "otcovské tradice". To , že je ve věku řekněme třiceti let ono přejímání vědomé, neznamená ještě , že je kritické. Kritika pubertálního období totiž, kterou má muž už "za sebou" totiž jednak nebývá skutečně vyváženou a věcnou kritikou, spíše bývá vedena jakousi hysterickou eristikou a v následujícím období chybí muži k jakékoli kritice motivace. Přejímání životních vzorců, nyní sice již vědomé a chtěné, však zůstává nekritické: víme, že se podobáme otci a chceme se mu podobat, nezkoumáme však, co všechno může takové ztotožnění znamenat. Ideální situace jak si "naběhnout" přímo na tatáž skaliska, na nichž se kdysi vyboural náš otec.
A nyní to vše začíná. Pocit velikého rozčarování, umocňovaný příslušnými konkrétními aspekty životního ztroskotání. Náhlé odhaleních palčivě trapné podobnost našeho průšvihu k průšvihu otcovskému totálně boří doposud optimistické sebevědomí. Nejen, že jsme ztroskotali - porážky konečně k životu muže-bojovníka nějak musejí patřit - ale ztroskotali jsme přesně tam, kde náš otec, nedostali jsme se ani o centimetr dále. Co je nyní z našich projektů a předsevzetí o úspěšném dovršení otcovy cesty? Palčivé vědomí životního neúspěchu je umocňováno pohledem zpět, kdy cítíme na rameni otcovu ruku a v zádech jeho měkce bolestivý pohled. Ostatně náš otec už také není tím podmanivým mužem, sice již postarším, ale v plné mužné síle, jakým byl před deseti, patnácti lety. Otec již zestárl a jeho síly se pomalu začínají rozpadávat. Svá pochybení už ani nemůže napravit, k větší životní změně už mu nezbývá sil. Nevím, jak tuto situaci vnímá mužův zestárlý otec, poněvadž mi k pohledu z této strany schází dosud životní zkušenost. Dokážu si však představit, že to i pro něj musí být dost hořké.
V krizi těchto let se často uazvírá a rozpadá celý životní obzor: co mělo smysl, ho ztrácí, vše dosažené zdá se jakoby ničím, někdy se i zdánlivě proměňuje v nic. A v cestě kupředu brání nepřekonatelná překážka. Není tedy divu, že se vnímavý jedinec cítí na cestě ke zmaru a podsvětí, že začíná toužit po smrti. "In dimidio annorum meorum dixi: Vadam ad portas inferi." , volá Izaiáš a Dante tuto náladu rozvede do mohutné básně. Jednou z nejpůsobivějších formulací nastíněného otcovsko-synovského problému je však místo z Druhé knihy královské (Kapitola 19):
2 Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: "Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!"
3 Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence.
4 Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové."
5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!"
6 Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl.
7 Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!"
8 Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu.
Elijáš ve chvíli smrtelného fyzického vysílení a vypjaté psychické krize volá: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové."
Ano, neznám lepší vyjádření tohoto pocitu, nežli právě toto "Nejsem lepší než moji otcové!" Zrcadlí se v něm veškeré prohlédnuvší zoufalství; zoufalství muže, který sice vykonal veliké činy, mocí a odvahou se mu sotva kdo mohl rovnat, přesto je však všemi vyhnán, zapomenut a opuštěn a bez možnosti cokoli dalšího vykonat, neboť se k němu svět a štěstí obrátili zády.
Až do tohoto momentu pisatele v jeho psaní vedla zkušenost, byť zkušenost podivuhodně se pojící s dávným příběhem. Dále však mu veškerá zkušenost chybí. Proto jediné, co zůstává je právě příběh a víra, které poodhalují cestu dále. Jak padnou ony velké překážky spoutávající pisatelův život, pisatel neví. Možná však, že se stanou nepodstatné, neboť důležitým se ukáže něco úplně jiného (jak se tomu zdá nasvědčovat další vývoj Elijášova příběhu). Bude asi také muset projít proměnou, jaké se dostalo Elijášovi právě na Chórebu. Pisatel nedisponuje návodem na řešení veškerých krizí - cizích ne a už vůbec ne svých vlastních. Neví ani, co má být tou další fází, do níž se má jeho život (a jeho vztah k otcovskému fenomému) dostat. Možná se má stát mistrem ovládajícím svůj život a vykonávajícím vliv na životy druhých (jak se dále odvíjí život Elijášův), kdo ví však, zdali to nakonec nebude úplně jinak.