Andresius | Žalmy v tradici křesťanské církve (ukázka)

Je sychravé páteční dopoledne před velikonoci. Pracovní den, jak jinak. Jen mladíčci jako já, kterým se podařilo nějak ufouknout škole, a pak zvláštní tiší pánové, kteří zřejmě nemají pořádné zaměstnání, se scházejí v šerem ještě zahalené boční lodi Týnského chrámu, v kapli pod mohutným, důstojným, skoro hrozivým krucifixem. Místní, týnští lidé ve zvláštním tichém spěchu, jímž se vyznačují přípravy na všechny velké svátky, stěhují do kaple dvě bílou látkou potažené lavice a připravují svíce na veliký, patnáctiramenný trojúhelníkovitý svícen. Co že se to tady bude dít teď, dlouho před začátkem velkopátečních obřadů, které budou až odpoledne, a na něž křesťané, nebo ti, kteří o podobné tmářské úchylky stojí, mohou veřejně přijít? Temné hodinky. To slovo samo v sobě má sílu a zní jako příslib tajemna. Teď už je to jasnější: Ti pánové jsou faráři a řeholníci. Někteří, ti, kteří mají to štěstí a mohou veřejně sloužit, budou asi utíkat do svých kostelů dříve, než hodinky skončí, aby vše připravili na obřady. Ostatní a my, ta následovnická droboť, kterou si leckdo z nich přivedl s sebou, budeme moci zůstat do konce.

Oblékáme se všichni do alb, dlouhých bílých rouch, jež sahají až na zem, a v tichosti se rozsazujeme na lavice. Pak se ozve energické zaklapání zvláštního dřevěného nástroje (všechny zvony i zvonky jsou v těchto dnech v chrámech zapovězeny) a začíná dvou-, dvouapůlhodinová modlitba, na níž nezapomenu po celý svůj život. Střídají se v ní latinské žalmy, které musíme buď přečíst zvláštním tupým, ale přesto důstojným hlasem z velké černé knihy, nebo je zazpívat na prapodivné, ale též krásné melodie ve starých církevních tóninách, jež působí nezvyklému uchu jaksi neukončeně, s ozdobnými slavnostně znějícími čteními které přednášejí páni faráři a jiní již s hodinkami obeznámení zpěváci a dalšími recitovanými pasážemi, takzvanými responsorii, v nichž se střídá recitace předčítajícího s recitací sborovou a které působí nesmírně mocně svou citovostí. Textům zatím rozumím jen zčásti, ale to není důležité. Celá má bytost se hrouží do této modlitby a vpíjí do každé klauzule, do každého zachvění hlasu předčitatele, do vyznění každého verše. Na samém začátku stojí tento žalm:

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Daleko spása má, o pomoc volám.

Bože můj, volám ve dne a - neslyšíš
v noci volám a - nevšímáš si mě!

Ty jsi ten svatý - v svatosti dlíš,
chválo Izraele.

V tebe doufali naši otcové,
doufali a dals jim vyváznout.

Volali k tobě a tys je zachránil,
v naději se nedali zmást.

Já však jsem červ a ne člověk
k povržení u lidí, na potupu chátře.

Smějí se mi, kdo mě vidí,
šklebí rty, potřásají hlavou:

"Vždyť doufal v Hospodina, ať ho vysvobodí,
ať ho zachrání, když si ho oblíbil.

Ano, tys mě přece vyvedl z matčina lůna,
má naděje byls od jejího klína.
Od narození jsem na tě odkázán,
již tehdy byls mi Bohem.

Nevzdaluj se ode mne,
vždyť blízko je soužení,
na pomoc nikoho nemám.

Množství býků mě kruhem svírá,
bášanští tuři mně obstoupili.

Své tlamy na mě otvírají
jak dravý lev řvoucí.

Roztékám se jako voda,
všechny kosti se mi uvolňují.
Mé srdce je jako vosk -
rozplynulo se v mém nitru.

Jako střep vyschla má síla,
jazyk se mi přilepil k patru.

Uvrhls mě v prach smrti,
smečka psů krouží kolem mne,
obkličují mne zlosynové.

Už mi probodli ruce i nohy,
mohou si spočítat všechny mé kosti.
Prohlížejí si mne, civí na mě,
dělí se o můj oděv, losují o můj šat

Tady na chvíli přerušíme sugestivně plynoucí nářek žalmisty a dopřejeme si trochu latiny. V pradávném, trochu neumělém překladu do latiny, který nakonec převzal do své nové bible, Vulgáty, i veliký učenec a Říman každým coulem, Jeroným, zní poslední verš této ohromující původně hebrejské skladby takto:

Diviserunt sibi vestimenta mea //
et super vestem meam miserunt sortem.

Zkuste si tento verš říci. Slova plynou hladce, přízvuk je všude na předposlední slabice (tedy u dvouslabičných slov na první). Slyšíte ten tupý úder? Jako motyka, když kope hrob. Já jsem ho tehdy slyšel. Tento verš je předsazen (v hodinkách) před celý žalm jako tzv. antifona a opakuje se opět na jeho konci, takže celý žalm svým zvukem rámuje. A po něm to běží dál:

Deus, Deus meus respice in me - quare me dereliquisti //
longe a salute mea verba delictorum meorum.

Deus meus, clamabo per diem, et non exaudies //

et nocte et non ad isipientiam mihi.

Tu autem in sancto habitas //
laus Israel.

In te speraverunt patres nostri //
speraverunt et liberasti eos.

Ad te clamaverunt et salvi facti sunt //
in te speraverunt et non sunt confusi.

Ego autem sum vermis, et non homo //

opprobrium hominum, et abjectio plebis.

Omnes videntes me, deriserunt me //
locuti sunt labiis et moverunt caput....

C se vyslovuje většinou jako k (ne v "respice"), slabika -ti- většinou jako -ci-(ne v "locuti"), přízvučné slabiky, jež se neřídí předchozím pravidlem, jsem podtrhl.)

Kdo by odolal, čí duše by se nerozplynula jako vosk při spádu těchto slov? Ale pojďme dále, žalm ještě není u konce:

  

Ty však, Pane, nestůj daleko,
pospěš mi na pomoc.

Mou duši od meče vysvoboď,
nedej trhat psům můj život.

Vysvoboď mě z tlamy lva,
mě ubohého od zhoubného rohu.

Bratřím budu vyprávět o tvé slávě,
ve shromáždění tě budu chválit.

Kdo se bojíte Pána, chvalte ho,
slavte ho všichni z Jakubova potomstva,
ať se ho bojí celý Izrael.

Neboť se nepohrdl bídou ubožáka,
neodvrátil ode mne svou tvář,

vyslyšel mne, když jsem k němu křičel.

Tebe budu chválit na velkém sněmu,
své sliby splním bohabojným.

Jíst budou chudí a najedí se,
kdo ho hledají, budou ho chválit

a žít budou navěky.

Rozpomenou a obrátí se všechny končiny země,
skloní se před ním všechna pokolení,

protože Pánu náleží vláda,
on povládne národům.

Jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi,
před ním se skloní, kdo sestupují v prach.

Má duše bude žít pro něho
a mí potomci mu budou sloužit.

Budou vyprávět o Pánu příštímu pokolení,

lidu co přijde z Hospodinovy vůle.

Vidíme, že tón žalmu se v druhé polovině mění - zaznívá téměř slavnostně. Vskutku žalm 21 (v novějších vydáních 22) patří k nejdramatičtějším a právem stojí na začátku temných hodinek. Jeho místo ve Velkopátečním rituálu je nesporné už též proto, že jeho první verš (hebrejského ´ELÍ, ´ELÍ, LÁMÁ ÁSAFTÁNÍ) citoval Ježíš na Kříži (že přitom použil jiné sloveso téhož významu - SBCH místo 'SF - nás nesmí překvapit v době, kdy se veškerá moudrost předává prostřednictvím paměti)

Ano, tak to tehdy začalo. Příznačné bylo, že jsem se nemohl toho nově objeveného světa nasytit. Listoval jsem svou vypůjčenou (už nikdy nevrácenou) liturgickou knihou a hledal všechny příležitosti, u nichž se hodinky vyskytovaly, Postupně jsem objevil, že "velké” oficium (i s nočními hodinkami) je zapsáno pouze u některých svátků, byly ale jiné četné příležitosti rozeznít svůj žaltář. Nejvýznamnější byly nedělní nešpory.

Na nešpory se scházívali svatovítští kanovníci vždy v sobotu a v neděli odpoledne ve tři hodiny. Měli tam chodit i bohoslovci, pokud zrovna byli v Praze, ale ti se nepřetrhli. V podstatě na nešpory chodil, kdo chtěl. Absolvovat půlhodinové nešpory byl zážitek. Nešporní žalmy (pro nešpory se většinou volí žalmy 109-114) se skví slavnostním leskem; v katedrále byl chorál doprovázen varhanami a před chvalozpěvem Magnificat, kterým vždy nešpory vrcholí, kanovníci slavnostně okuřovali oltář. K tomu hrál varhaník dlouhou slavnostní vložku. Na závěr se kanovníci vždy seřadili a odcházeli za zpěvu "Svatý Václave" nejprve do svatováclavské kaple, poklonit ke hrobu sv. Václava. Pak při zpěvu tříhlasého (velmi jednoduchého, ale působivého) "Hospodine pomiluj, ny" zpět do sakristie.

V nešporách bylo tajemství přítomno rovněž, ale chutnalo jinak. Nevbíjelo v zemi, nevrývalo se do morku kosti. Povznášelo. Souznělo nějak s oním podivuhodným téměř "refrénem" svatováclavského hymnu "...Svatého Ducha, Kyrieleison!" Pamatuji si na jednu scénku, kdy do katedrály v čas nešpor zavítala výprava turistů, nejspíš z východu, tedy ze "Sovětského Svazu". Já jsem tehdy sledoval nešpory z lodi, zpívat do kněžiště jsem víceméně nechodil. Průvodce je prohnal velkou rychlostí katedrálou. Když ale procházeli okolo kněžiště, zastavila se jedna žena a fascinovaně sledovala to posvátné dění v neznámé řeči, které jí zřejmě oslovilo pro ni neznámou silou. Nicméně průvodce bystře zasáhl a ztracená ovce byla promptně vrácena do houfu.

Nešpory jsou večerní modlitbou církve a ze všech modliteb dne mají asi nejslavnostnější charakter. Skládaly se z nejprve proměnlivého počtu žalmů, v potridentské době se jejich počet ustálil na pěti. Modlitba jimi začíná, pak následuje ještě kratičké (jen několik veršů) čtení z Písma, básnický HYMNUS - strofická skladba na nebiblický text a modlitba vrcholí Mariiným chvalozpěvem Magnificat Po něm následuje už jen krátká závěrečná modlitba. Často se však nešpory rozšiřují různými závěrečnými zpěvy. Bývají jimi někdy mariánské antifony, v katedrále jimi byly dva nejstarší české chorály (Hospodine pomiluj ny a Svatý Václave), během nichž se ubíral průvod nejprve do Svatováclavské kaple a pak zpět do sakristie.

Žalm 113 nedělní nešpory většinou uzavírá. O svátcích bývá nahrazován jiným žalmem, proto je specifickým nedělním nešporním žalmem. Žalm se vrací k tažení Izraele z Egypta a k jeho průchodu Rudým mořem a je tedy zároveň žalmem velikonočním. (Je například také součástí Hallelu při židovské velikonoční sederové domácí bohoslužbě.) A je to opravdu žalm nepokojný po všech stránkách. Počínaje číslováním: Náš žalm, tedy to, co má jako žalm 113 Vulgáta, je v protestantských biblích rozděleno a číslováno jako dva žalmy, nesoucí čísla 114 a 115. Druhý z nich pak začíná slavnými slovy "Non nobis, Domine, non nobis..." (Ne nám Pane, ne nám, ale svému jménu dej čest a slávu.), jež se stala heslem templářským - řádu také na výsost nepokojného. Ale dejme už zaznít žalmu samotnému.

Žalm 113

Když vycházel Izrael z Egypta, Jakubův dům z lidu temné řeči,

stal se mu Juda svatyní a Izrael panstvím.

To když vidělo moře, uteklo, Jordán se nazpět obrátil.

Hory poskakovaly jako skopci, pahorky jako jehňata.

Co je ti, moře, že utíkáš, Jordáne, že se obracíš nazpět?

Hory, proč poskakujete jako berani, a vy, pahorky, jako jehňata?

Chvěj se, země, před tváří Páně, před tváří Jakubova Boha.

On mění skálu ve vodní tůň, křemen v prameny vod.

Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu pro milosrdenství své a pro svou věrnost!

Proč mají pohané říkat: "Kdepak je ten jejich Bůh?"

Ale náš Bůh je na nebesích - koná všechno, co se mu zlíbí.

Jejich modly jsou stříbro a zlato, výtvor lidských rukou.

Mají ústa, ale nemluví, mají oči, ale nevidí,

mají uši, ale neslyší, mají nos, ale nic necítí,

rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku.

Jim budou podobni ti, kdo je udělali, každý, kdo na ně spoléhá.

Izraeli, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem.

Áronův dome, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem.

Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem.

Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraelovu, žehná domu Áronovu,

žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým.

Hospodin na nás pamatuje a požehná nám.

Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi.

Nebesa patří Hospodinu, zemi dal však lidským synům.

Nebudou chválit Pána mrtví, nikdo z těch, kdo sestupují do podsvětí.

Avšak my budeme Hospodinu dobrořečit nyní i navěky. Haleluja.

Obraz nešpor by jistě nebyl úplný, kdybychom neuvedli text, který je pro ně základní a nikdy v nich nechybí, chvalozpěv Magnificat Najdeme ho v první kapitole Lukášova evangelia, kde jím Maria odpovídá na blahoslavenství, které vůči ní právě vyslovila Alžběta. Je to text novozákonní a tudíž v originálu řecký. Má mnoho krásných a básnických překladů; můj se hodně opírá o překlad užívaný dnes v liturgické praxi, ale v něčem se přeci jen liší.

Rok ovšem nemá jen dni sváteční, ale mnohem více dnů všedních. Mé všední dny tehdy vyplňovalo studium na matematicko fyzikální fakultě. Začínalo se většinou brzy ráno (někdy už po 7 hodině) v Karlíně. Kromě posluchárny, chladu, koblihy a kakaa v cukrárně naproti fakultě provázel má rána i brzy ráno otevřený veliký karlínský kostel. A tam se odehrávalo další dějství mého pronikání do světa žalmů a modlitby. Našel jsem tehdy na půdě jedné fary malou zaprášenou knížečku. Obsahovala několik českých žalmů rozvržených na celý den v rytmu klasických kanonických (kněžských) hodinek Nejdelší částí kněžských hodinek postaru bývaly hodinky ranní.

Mniši za starodávna počínali se zpěvem žalmů už v noci, někdy už okolo druhé až čtvrté hodiny ranní. Oporu k takovému zvyku nacházeli - opět v Žalmech; Žalm 107 hovoří o tom, že žalmista budí jitřenku. Tyto časné ranní hodinky, takzvaná matutina, mívaly různý počet žalmů - v mnišských komunitách, kde všichni mniši uměli celý žaltář nazpaměť, nebylo problém, aby opat určil žalm, jenž se bude zpívat, ad hoc - později se však jejich počet ustálil na devíti. Byly rozděleny do skupin po třech, nazvaných nokturny, po nichž vždy následovala četba, rozdělená většinou tak, že po první trojici žalmů následoval oddíl ze Starého zákona, po druhé trojici z Nového zákona a po třetí z církevních otců. Někdy se nečetly pasáže z písma celé, ale jen jejich počátek - incipit, který měl posluchači ukázat, o jaké místo z písma se jedná, a hned následovala patristická homilie. Takové bylo tedy zaměstnání mnichů před rozedněním. Z vlastní praxe vím, že takové devítižalmové hodinky, zpívané, i bez doprovodných akcí (průvodů, okuřování oltáře, zhášení a rozsvěcení svící a podobně) zaberou asi tak dvě, dvě a půl hodiny. Taková matutina už dnešní kněžské hodinky neobsahují. Moje je měly ve zkrácené a velmi zjednodušené formě -jen tři žalmy bez čtení. To ovšem neznamená, že by dnes kněží neměli ráno co dělat. Matutinum byla totiž jen jedna - pravda nejrozsáhlejší - modlitba z trojice ranních hodinek. Dalšími jsou laudy, jež se mají recitovat při východu slunce a skládají se z pětice žalmů, církevního hymnu a Zachariášova chvalozpěvu, který najdeme v Lukášově evangeliu také v první kapitole, jen o pár řádek dále, nežli veliký a známý chvalozpěv Magnificat. Podle úvodního slova se mu říká Benedictus. Ale ještě ani to dávným mnichům nestačilo, takže ještě na ráno, hodinu po východu slunce zařadili další, už kratší modlitbu Primu. Po ní většinou následovala v konventě mše a pak bylo ještě čtení z legend o svatých a to vše se muselo stihnout před snídaní (kromě legend, ty se někde četly při snídani). Takže když se mniši rozcházeli po snídani na práci do skriptoria, na pole nebo do dílny, měli vlastně už tak minimálně třetinu svého denního programu za sebou.

Typickým ranním žalmem je

Pro předního zpěváka podle gatského způsobu. Žalm Davidův.

2 Hospodine, Pane náš, jak dokonalé je tvé jméno po vší zemi! Svou slávu vyvýšil jsi nad nebesa

3 do úst nemluvňat a kojenců vložils sílu zastavit nepřítele, protivníka, jež baží po pomstě.

4 Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil -

5 co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?

6 Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho krásou a důstojností

7 Pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých, všechno jsi mu k nohám položil

8 Ovce i voly všecky, také i polní zvěř,

9 nebeské ptactvo i mořské ryby, cožkoli chodí po stezkách moří.

10 Jahve, Pane náš, jak dokonalé je tvé jméno po vší zemi!

A také:

Žalm Davidův, když byl v Judské poušti

Bože, tys Bůh můj! Pátrám po tobě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.

Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu

Tvá milost jest nad život, mé rty tě budou tiše opěvovat.

Proto ti dobrořečím po celý život, v tvém jménu slavnostně pozvedám ruce.

Má duše se sytí jak tukem a morkem, moje rty plesají, má ústa zpívají.

Když si tě na lůžku připomínám, za jitřní hlídky se tebou vzrušuji -

tebou, jenž jsi byl mou pomocí - a pod tvou záštitou plesám.

má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě podpírá.

A ti kdo mi chystají zkázu, kdo ženou mou duši do záhuby, sestoupí do hlubin země.

Budou vydáni meči, sami padnou za kořist šelmám.

Král se však bude radovat, v Bohu zplesají, kdož skrze něho přisahají, neboť se zavřou ústa mluvících lež.

Tento žalm je velmi zajímavý, protože je (když se citlivě přeloží) přesným popisem ranní modlitby (mohli bychom ji nazvat osobní liturgií - tedy něčeho, co je ve své podstatě velmi blízké právě modlitbě hodinek) a současně i mystického zážitku. Tak by to jistě v ideálním případě mělo být vždy - by modlitba oživovala a otvírala vnitřní zdroje v duši a neustále a stále znovu spojovala duši s Bohem. A zde máme přesně zachyceny dobu a okolnosti (za úsvitu, těsně před východem slunce - za třetí noční/jitřní hlídky), postoj, který modlící se zaujímá (slavnostní pozvednutí rukou - můžeme si modlícího se představit, jak stojí čelem vscházejícímu Slunci, které je mu obrazem Hospodinovým) i způsob modlitby - tichá, ale nesmírně intenzivní, ba vzrušená radost spojená tu s šepotáním tu s hlasitým zpěvem. Popisuje se i pocit naplnění (má duše se sytí, jak tukem a morkem), tedy vlastní mystický zážitek. Poslední dva verše popisují ducha a rozhodnost, s jakými pak člověk po takovémto niterném spojení s Bohem vstupuje do svého dne. Konkrétní životní postoj bojovníka, jaký se zde zaujímá, nám dnes bude asi už trochu vzdálen, ale můžeme si ho dobře zpřítomnit, když si připomenout podle Pavla, že "Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla." (Ef 6:12)

Mně mé ranní žalmy, ať už před koblihou nebo po koblize, zabraly tak dvacet minut. Půl hodiny, když jsem si je užíval. A bývaly to, v temném a chladném karlínském kostele, krásné chvilky. K tomu ještě jednu poznámku: Hodinky se samozřejmě nemusí modlit v kostele. Pro mnichy býval chór v kostele přirozeným shromažďovacím místem, koneckonců to byla největší a nejprostornější stavba v klášteře. Ale i oni se mnohdy modlívali jinde, například v kapitulní síni. Chce to jen tiché místo, kde najdeme sdostatek soustředění. I já jsem se též brzy naučil modlit na jiných místech.

Ale ještě jednu věc musím zmínit. Mé hodinky, alespoň podle titulu, byly hodinky mariánské. Co to znamená? Pro vlastní skladbu hodinek téměř nic. Mariánské byly jen antifony. V západní církvi a jejích mnišských komunitách se už v raném středověku vyvinul takzvaný antifonální zpěv žalmů. Co to znamená? Jde o to, že žalm, rozdělený mezi dvě skupiny zpěváků, které se po verši v recitaci nebo zpěvu střídají, je zarámován jedním krátkým veršem, takzvanou antifonou. Ta mívá melodii propracovanější, nežli je prostá linie žalmového nápěvu, v pozdějším středověku často velice bohatě ornamentálně zdobenou. Texty antifon jsou různé - někdy jsou to jednotlivé verše z recitovaného žalmu, které se nejvíce hodí, nebo nejlépe vyjadřují význam oslavované události. Jindy to může být jiný biblický text, nebo krátká aklamace oslavující určitý svátek nebo svatého. Mariánské hodinky jsou hodinky se specifickým výběrem žalmů a uvozené mariánskými antifonami. Ty se vybírají kupodivu dost často ze Starozákonních textů - z Písně písní, nebo z knihy Moudrosti. V této souvislosti se musím zmínit o tom, jaké místo hraje v katolické tradici mariánská zbožnost.

Psát o Mariánské úctě a mariánské zbožnosti obecně by vydalo na hodně dlouhé pojednání, ba na celé knihy. Po dlouhou dobu existence křesťanství nabývala nejrůznějších podob - od úcty ne nepodobné uctívání bohyň jako Artemis nebo Afrodíté, přes středověkou "rytířskou" zbožnost Marie jako krásné paní a spanilé vládkyně nebes, přes barokní matičky pomocnice, až nejrůznějším podobám soudobým. Od reformace ovšem jsou v křesťanství také proudy, které jakýkoli podobný projev úcty zavrhují. Pro současného katolíka je ovšem mariánský kult, chápaný většinou jako kult matky ochránkyně, spojované s tradičními katolickými hodnotami, jako jsou rodina, citovost a stabilita, podstatnou součástí jeho víry. Mezi současnými katolíky je mnoho skupin, které si kladou pěstovat citový vztah k Marii za svůj zvláštní úkol a výsadu, a jejichž úcta nabývá často až sektářských podob. Co může ale dát mariánská zbožnost duchovně vyspělému člověku? Odpověď bude zřejmě individuální, koneckonců tento text není ničím než velmi individuálním popisem duchovní zkušenosti. Mě mariánská zbožnost oslovovala nejvíce v oné středověku blízké podobě. Zároveň však si myslím, že veškeré zde zmíněné projevy mají svou nezaměnitelnou estetickou hodnotu. Je zajímavé, nakolik tento moment byl vždy v Mariánské zbožnosti přítomen. Dnešní intelektuál už asi nepodnikne pouť k Matičce Svatohorské proto, aby dostal grant nebo uspěl u konkurzu, ale pro celostní půvab putování samého. Jako by něco bylo v naší náboženské podstatě, co se vzpírá rozumovému uchopení a je postižitelné právě jen citem - a právě pro to já nacházím název: Maria.

Malé denní hodinky bývaly původně tři: dopoledne (čili o "třetí" hodině – připomeňme si staré určování času, jak je máme uchováno třeba v janovském pašijním příběhu), v poledne (= "o šesté hodině") a odpoledne (="o deváté hodině), čili po latinsku tercie, sexta a nóna. Protože však ranní hodinky začínaly posléze v mnišských komunitách velice časně, aby mniši ráno nelenošili, byla vsunuta mezi ně a dopolední modlitbu ještě takzvaná prima. Druhý vatikánský koncil stáhl všechny tyto hodinky v jedinou modlitbu "během dne", avšak uchoval možnost modlit se přes den třikrát, jako tomu bývalo a mnohé řeholní komunity to skutečně tak dělají. Denní hodinky mají jenom kratičký hymnus a jeden až tři žalmy, které se s oblibou berou z takzvaných

Písně stupňů je tradiční označení žalmů 119 až 132, které jsou jednak krátké, jednak mají často jakýsi "poutnický" charakter. starozákonní badatelé v nich rozpoznávají žalmy určené ke zpívání při každoroční pouti do Jeruzaléma. Jejich zařazení do denních hodinek podle mého dobře navozuje celkovou náladu, v jaké se má křesťan během svých denních prací a starostí vynacházet: Má si neustále být vědom toho, že je na pouti životem od jednoho jeho břehu k druhému a že má před sebou svůj cíl, jímž je Bůh sám.

Poutní píseň. K Hospodinu v soužení jsem volal, on mi odpověděl

Hospodine, vysvoboď mě od zrádných rtů, od jazyka lstivého

Čím ti prospěje proradný jazyk?

Jak kalené střely a uhlí jalovcové

Běda mi, že dlím v Mešechu, přebývám v Kedarských stanech.

Už dlouho jsem u těch, kdo nenávidí pokoj.

Já ku pokoji, ale když promluvím, hotoví se k boji

 Poutní píseň. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?

Pomoc má od Hospodina, jenž učinil nebe i zemi

Ať nedopustí, by tvá noha klopýtla! Ať nezaspí tvůj strážce

Hleď, nespí, ani nedříme strážce Izraele.

Jahve je tvůj strážce, jako stín po tvé pravici.

Za dne tě nezraní slunce, ani v noci měsíc

Jahve tě chrání od všeho zlého, chrání tvou duši

Jahve střeží tvůj odchod i návrat od tohoto času až na věky.

Zaradoval jsem se, když mi řekli: Pojďme do Pánova domu!

A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme

Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek.

kam vystupují kmeny, Pánovy kmeny,

Izraeli na svědectví, vzdát Hospodinovu jménu chválu.

Vždyť tam jsou soudní stolce, stolce Davidova domu

Svolávejte pokoj na Jeruzalém: ať odpočívají tvé stany*!

Ať vejde pokoj do tvých zdí: odpočinek do tvých paláců!

Kvůli mým bratřím, mým přátelům, dovol mi říci: pokoj tobě!

Kvůli domu Jahva, našeho Boha, se modlím za tvé štěstí!

--------

Na tomto místě bychom snad mohli říci něco o tom, jak vznikají tyto překlady. Popravdě řečeno jsou tak nějak zflikované: člověk, který žije s žalmy celý život, je má v krvi a často mu vyskakují celé pasáže - v nějaké vžité podobě (u mne nejčastěji latinská Vulgátní nebo české liturgické. Občas takto smontuji i několik různých překladů vybíraje tu z toho, tu z onoho, co mám za případnější. Věcně se ovšem různé překlady liší pramálo (a aby se věcný význam neodchýlil, vždy ještě kontroluji překlady podle hebrejského originálu z Kittelovy Biblia Hebraica). Každý překlad ovšem má úplně jiný básnický náboj a o ten zde, v tomto pojednání jde poměrně hodně. Poslední tři žalmy - také na počest posledního žalmu, jenž hovoří o Jeruzalému -jsem však převzal téměř beze zbytku z takzvané Jeruzalémské bible. Ta byla dlouho veřejnosti prakticky neznámá, až nyní poněkud vystoupila ze stínu, když byl tento překlad konečně vydán v úplnosti. Je to překlad zajímavý minimálně ze dvou hledisek: Za prvé je to překlad sekundární! Překladatelé, manželé Halasovi ho překládají z Francouzštiny! To proto, že v tomto jazyce vycházelo monumentální dílo francouzské dominikánské biblické školy. Jakkoli sekundární překlady bývají problematické, zde tomu tak není: Jednak je francouzský "originál" kritickým vydáním se vším všudy, tedy i s analýzou pramenů umožňující překladateli kontrolovat, aby příliš nezvětšoval odchylku danou už primárně jakýmkoli aktem překladu, navíc vydáním opírajícím se o celou řadu dalších textových pramenů, které neměli k dispozici např. vydavatelé Kittelovy bible. Jinou zajímavostí je třeba to, že neopisuje jméno boží, ale nechává všude hebrejské k^etíb a tak odevšad na českého čtenáře tomu neuvyklému, místo "Hospodina" nebo "Pána" křičí originální "Jahve". Ale hlavně je to překlad silného básnického potenciálu a proto je pro nás cenný.

Zmínili jsme dominikány a jejich biblickou školu a to nás vede přímo k následujícímu obrazu, jímž je:

Hodinky nejsou nikdy vyloženě veřejnou záležitostí. Původně bývalo podobné modlení žalmů vyhrazeno mnišským komunitám. Ovšem už o Janu Zlatoústém v 5.století máme zprávy, že zaváděl podobné noční modlitby i pro laiky. Nicméně makavější rozšíření hodinek mezi laiky, podporované dokonce vydáváním speciálních breviářů pro ně, spadá až do pokoncilní doby, u nás pak až do doby po otevření hranic svobodnému světu. Před revolucí se v tomto směru ale dály už určité pokusy. Dominikáni - tehdy samozřejmě v ilegalitě - si přeložili celý breviář ještě dříve (a někteří říkají, že i lépe) nežli vyšel jeho oficiální překlad a hned ho začali používat. U sv.Jiljí v Praze po každé večerní mši, ve všední den i v neděli, se recitoval takzvaný kompletář. Sv.Jiljí na pražském Starém Městě je středověký kostel, který po staletí patřil právě dominikánům. Byly to zvláštní poměry: Řády byly zrušeny a zakázány a přesto tomu kostelu neřekl nikdo jinak nežli u Dominikánů. Ministranti tam nosili bílé sukně připomínající dominikánský hábit. A mnozí z nich i z ostatních přítomných "civilistů" měli také k černé a bílé barvě zcela zvláštní vztah... Kompletář se recitoval ve zvláštní kapli, kam se z kostela vcházelo zvláštními dveřmi - tedy poněkud odděleně v takovém "poloveřejném" prostoru. Bývaly to velice krásné chvíle, kde jsem si mohl prožít hloubku této modlitby, jinak jedné z nejkratších součástek breviáře.

Kompletář je poslední hodinka dne, kterou se uzavírá celý jejich cyklu - modlitba před spaním. Je velmi krátká, obsahuje vždy jen jeden žalm, ale na rozdíl od denních "malých" hodinek se uzavírá evangelním chvalozpěvem, stejně jako "velké" hodinky - laudy a nešpory, ovšem také kratičkým. Typickým kompletářovým žalmem (recituje se vždy v neděli) je pozoruhodný.

K poctě dominikánských překladatelů jej uvádím v jejich překladu:

Kdo žije pod ochranou Nejvyššího,
přebývá v stínu Všemohoucího

ať říká Pánu:"Tys mé útočiště,
můj hrad a Bůh můj, v nějž mám důvěru.”

Vždyť on tě zachraňuje z tenat lovců
před slovem, které zkázu přináší.

On zastíní tě svými perutěmi,
pod jeho křídly dojdeš ochrany.

Nebudeš strachovat se nočních příšer
a šípů, které za dne létají.

nákazy, která v temnotách se plíží,
moru, jenž řádí za bílého dne.

I když jich padne po tvém boku tisíce,
ba deset tisíc po tvé pravici,

záhuba však přece tebe nedostihne,
vždyť jeho věrnost je tvůj kryt a štít.

Naopak, na své oči budeš vidět,
spatříš, jak hříšné stíhá odplata.

Co ty však? Pán je tvoje útočiště,
ty Nejvyššího vzal sis k ochraně.

Proto nic zlého se ti nepřihodí,
nepřijde žádná rána na tvůj stan.

Vždyť kvůli tobě andělům dal příkaz,
na všech tvých cestách být ti ochránci.

A proto budou na rukou tě nosit,
aby ses neporanil o kámen.

A budeš kráčet po hadech a štírech
a lva i draka klidně zašlápneš.

Že je mi oddán, já ho vysvobodím,
ochráním, že se k mému jménu zná

a vyslyším ho, když mě bude vzývat,
budu s ním v každém jeho soužení,
zachráním ho a ke cti pozvednu.

Dosyta obdařím ho dlouhým věkem
a svoji spásu mu dám uvidět.

Kompletář uzavírá (před závěrečnou modlitbou) kouzelný krátký biblický hymnu z Lukášova evangelia. Podle úvodních slov latinské verze ho bývá zvykem označovat jako Nunc Dimittis. Na konci druhé kapitoly pronáší tuto chvalořeč Simeon, stařec, jenž poznává v malém dítěti Ježíšovi Mesiáše:

Teď propouštíš, Pane, svého služebníka,

podle svého slova v pokoji;

neboť mé oči tvou spásu viděly,

kterou jsi připravil před všemi národy:

Světlo k zjevení pohanům

a slávu tvého lidu Izraele.

Malou poznámku mám jen k předposlednímu půlverši: Vlivem latinského překladu Lumen ad illuminationem gentium se dodnes běžně překládá světlo k osvícení pohanů. Je to krásný obraz a vlastně se od něj rozvinula celá liturgická tradice, spojená se dnem 2.února, se svátkem, který se dnes slaví jako Uvedení Páně do chrámu a kde se právě tento úryvek čte. V ten den bývá zvykem v katolických kostelích světit svíce, přinášející uklidňující světlo v bouřích a nepokojích času a upomínající na světlo Kristovo. O světle se jistě v textu mluví. Přesto však, pozorujeme-li jej jemněji, vidíme, že záměr textu je trochu jiný: Světlo již je zde - nebude teprve zažehnuto. Musí se ale zjevit, a to v prvé řadě pohanům, kteří zatím nepožívají dobroty vztahu s Bohem. A to, co se zjeví, není nic jiného, než boží šechina, Sláva Boží, jež přebývá v Izraeli. Izrael nebude umenšen tím, že se boží světlo rozšíří za jeho hranice, naopak, právě to bude jeho slávou. Někdy mívám v církevních kruzích dojem, že si jedna církev vedle druhé žárlivě střeží svou výlučnost, své zvyky a zaujímá nadřazený postoj vůči všem nebo mnoha dalším společenstvím křesťanů. Křesťané projevují zhusta nedůvěru k tomu, že by jejich hodnoty mohly být sdíleny i mimo přímý rámec jejich společenství, jejich denominace. Ale k tomu není nejmenšího důvodu. Řečeno lidově: Jestliže pronikne něco od "nás" k "vám", bude to jen k větší slávě boží i nás všech.

Tohle je obrázek dost dávný a k chorálu a žalmům má vztah jen malý: Vystupuji nezvykle širokými schody na kůr moderního, ale krásného Spořilovského kostela. Mše právě skončila, zhasínají se světla. Lidé ale neodcházejí, ani když v kostele už svítí jenom svíce. Je třetího října a františkáni (u nás samozřejmě tajně) si uctívají památku úmrtní noci svého zakladatele. A vzápětí zaznívá žalm, který se František umíraje modlil:

Lidé, co se věnují louskání starých liturgických textů z velkých černých zašlých knih a jejich převádění v něco, co se poněkud podobá zpěvu, se nazývají choralisté. Nadšení je prvotní; výsledek se buď dostaví, nebo ne. Ale i bez něj je už samo pronikání do záhadností kvadrátní čtyřlinkové notace a všelijakých zvyklostí a podivností spojených s chorální tradicí pro dotyčné jedince velkým zadostiučiněním a zdrojem obohacení. Choralisté se dělí na choralisty výhradně mešní a choralisty chórové. U těch prvních se častěji vyskytuje ambice ke krásnému, později i správnému zpěvu. Může vyústit i ve studium středověkých interpretačních postupů a středověké hudby vůbec. Ti druzí - je jich méně - se orientují i na zvládnutí nezměrného množství forem a textů, které nepatří do mše, ale právě do officia, oněch námi už zmíněných hodinek. Tím je dáno, že se také podstatně častěji setkávají s žalmy. Nuceně jsou takovými všichni příslušníci (nečetných) kontemplativních řádů a komunit, ať už ke zpěvu náchylní nebo ne. A musíme říci, že pohříchu právě jen u nich (snad s výjimkou biblistů starozákonníků a evangelických "písmáků") nalézáme opravdu zevrubnou znalost žalmů, jaká bývala za časů, kdy Evropa ještě setrvávala ponořena do křesťanské kultury, naprosto samozřejmá. Tak samozřejmá, že nejen do liturgických knih, ale třeba i na veřeje domů se psaly pouze jejich zkrácené incipity; uvedení pouhých několika písmen mělo v každém písma znalém - tedy podle měřítek tehdejších dob učeném člověku, okamžitě vyvolat patřičnou asociaci na celý žalm. Tato zevrubná znalost nevzala za své ani s příchodem humanismu. Jistě, pro humanistu patřilo k dobrému tónu znát co možná nejširší výběr latinských i řeckých klasiků (u těch řeckých aspoň v latinském překladu); ale aby neznal Bibli, potažmo její nejrozšířenější a nejběžnější knihy, kterými byly Evangelia a Žalmy, bylo naprosto nemyslitelné. Jejich znalost se začala (v katolickém prostředí) vytrácet až s celkovým úpadkem liturgie v době barokní, kdy textům byla věnována stále menší pozornost na úkor jejich mohutného hudebního a jiného ztvárnění. Osvícenství a racionalismus vrátily do jisté míry do všeobecného povědomí Evangelia jako texty "obecně mravně závazné". Avšak žalmy - texty "pouze" poetické byly i nadále zanedbávány, takže v 19. století se octly již zcela mimo rámec obecného kulturního kánonu.

Pro generace choralistů, hlavně oněch spíše hudebního ražení, bývala publikací otevírající jim oči a uvádějící je do tajemství chorální hudby a zpěvu knížka Miroslava Venhody: Úvod do studia gregoriánského chorálu. I autor těchto řádků z ní čerpal nejedno poučení. Na několika příkladech se adept chorálního zpěvu seznamoval s pravidly latinské mluvy, s jejím rytmem, rozdělením přízvuků a s tím, jak to všechno úzce souvisí s chorální hudbou. Poselství této knihy by se dalo shrnout do věty: Správná řeč vás dovede ke správnému zpěvu chorálu. Mluvilo se v ní samozřejmě i o tonálním systému chorálních skladeb, jejich melodickém utváření, modech, tónikách a dominantách, neumách a dalších tajemných chorálních pojmech. A právě díky této knížce mi utkvěl v paměti nesmírně dramatický žalm (recitovaný také o vánoční noci!):

K čemu ty národy, jež se bouří,
 ony národy, jež nadarmo reptají?

Pozdvihují se pozemští králové
a vladaři se spolu umlouvají
proti Hospodinu a jeho Pomazanému

Říkajíce: Roztrhejme svazky jejich,
 a zbavme se jejich okovů!"

Směje se ten, který na nebesích trůní,
Pánu jsou k smíchu.

Potom k nim rozhorlen mluví,
děsí je svým hněvem;
»Já jsem přece ustanovil svého krále
na Siónu, na své svaté hoře

Přednesu Hospodinovo rozhodnutí.
 On mi řekl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil

Požádej a dám ti národy v dědictví,
 za panství končiny země;

Rozdrtíš je železnou holí,
 rozbiješ je jak nádobu z hlíny."

Proto, králové, už prohlédněte,
poučit se dejte, vládci země!
V bázni se podrobte Hospodinu,
s chvěním ho poslouchejte

aby se nerozhněval k vaší zhoubě,
protože jeho hněv se roznítí rychle.

Blaze všem,
kdo se k němu uchylují!

Základem, mohli bychom říci tělem hodinek, jsou vždy žalmy. Podle jejich počtu se především měří "velikost" hodinek. Ve standardizovaném novověkém pojetí měly největší hodinky (noční) devět a ty nejmenší tři žalmy; po koncilu ovšem mají některé hodinky už jenom jeden žalm. Za starých dobrých mnišských časů ale to mohlo být různé – žalmy se mohli během oficia libovolně přidávat, všichni je totiž uměni – stačilo, aby opat, nebo hebdomadář zaintonoval další žalm a všichni pokračovali. Ustálení počtu žalmů v hodinách (například u nešpor na čtyřech nebo pěti) s sebou přinesl až rozvoj liturgických knih, kam byly zapisovány takzvané antifony. Antifona je svým původem kratičký zpěv, úryvek, většinou biblického verše, nezřídka přímo z žalmu, který se má vzápětí zpívat. Má jen malinko ozdobnější nápěv, který oproti žalmovému, který může vyznívat všelijak, nakonec skončí na tónice příslušného modu. Používají se jako jakési odpovědi k zarámování žalmu – zpívají se tedy před a za ním. Jako vše ale antifony postupem času začaly nabývat na objemu a stávaly se ozdobnějšími, často s bohatou melismatickou melodií, takže se některé pak užívaly spíše již jako samostatné zpěvy – například slavné mariánské antifony Ave Maria a Salve Regina. Dalšími součástmi hodinek jsou responsoria a hymny. Responsoria – krátké dialogy s opakovanými verši byla, ač svého času velice bohatě hudebně ztvárňovaná, časem odsunuta na vedlejší kolej a liturgie se vracejí až v novější době. V žádných hodinkách (kromě hodinek Svatého třídenní a hodinek za zemřelé) nesměl však nikdy chybět hymnus, delší strofická skladba, vlastně píseň.

O antifonách je bez hudební představy trochu marné se rozepisovat – u většiny z nich není jejich text tím, co oslovuje. Uvedu proto jen jednu:

Velkou, několikařádkovou antifonou, jež se zpívá na vyvrcholení nešpor o svátku Narození Páně, čili na Hod Boží Vánoční, je antifona Hodie Christus natus est: Dnes se zrodil Kristus na zemi, dnes se nám zjevil Spasitel; dnes se na nebi zpěv se nese andělů a archandělé se klanějí; dnes jásají spravedliví: Sláva na výsostech Bohu – Aleluja!

Hymny jsou na rozdíl od skoro všech ostatních chorálních liturgických skladeb strofické básně[2], nejčastěji se stejnoslabičným veršem a nikdy to nejsou biblické texty, ale texty nové, básnické. (To celkem dá rozum, poněvadž v bibli se poezie v moderním smyslu, s verši a rýmy, jak známo nevyskytuje.) V liturgii se vyskytují po jednom v každé hodince dne (zatímco žalmy jsou mnohem hojněji zastoupeny[3]).I když nikdy v hodinkách netvoří vrcholný moment - ten je vyhrazen tzv. biblickým kantikům, z nichž už jsme dvě poznali - Magnificat a Nunc dimittis - přesto tím nabývají určité slavnostnosti: když bohoslužba dospěje k tomuto bodu, je známo, že se již vyvrcholení blíží.[4]Hymny mohou parafrázovat biblický text, oslavovat světce dne nebo jen prostě být připomínkou konkrétní doby (hodiny, dne v týdnu, liturgické doby) a reflexí nad ní. Takovým je i nedělní hymnus (z nedělních nešpor) Lucis creator optime: