Andresius | Je možná nesmrtelnost?

Klíčová otázka, která trápí prakticky všechny lidi, věřící i nevěřící, zní: Jak je to vlastně s lidskou nesmrtelností? Vyjdeme-li od běžného pozorování a klasického hermeneutického předporozumění, musíme konstatovat, že máme tendenci na takovou otázku odpovědět kladně: Ano, člověk nějak musí být nesmrtelný, to je nějak v podstatě lidské bytosti, která volá po naplnění a po větším rozletu, než mu může dát průměrná pozemská existence. Tedy ano, ale! Tím přesilným "ale" je svědectví běžné zkušenosti o tom, že lidé nežijí věčně, že umírají, a co je s nimi potom? Máme tady jakoby rozpor dvou různých "definic" člověka: jedna "definice" je vnitřní, vychází z (vlastní) mysli a osahává rozměry člověka jakoby zevnitř – co všechno je jeho schopností a ambicí, k čemu všemu se cítí povolán a čeho mocen; tedy ji vztahujeme především na sebe, a pouze per analogiam na druhé. Ta druhá pojímá člověk zvenčí, jako "druhého" a na tom vždy především vidíme jeho tělesný rozměr: jak vypadá, jak se pohybuje, jaké zanechává stopy v okolí; vztahujeme ji na ostatní lidi a jen neradi a v rozpacích připouštíme, že se per analogiam musí vztahovat i na nás.

V "normálním" životě vidíme tedy především tělo; a toto tělo nežije věčně, zas tak mnoho nevydrží. Ale i z tohoto hlediska je člověk zajímavý. Víme dobře, jak je nespecializované lidské tělo chabé oproti vysoce specializovaným tělům zvířecím, především velkých savců: člověk zdaleka nedosahuje rychlosti koně nebo zebry, síly bobra, čelistního stisku hyeny nebo aligátora, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Přesto člověk v jednom čistě biologickém parametru silně vyniká – v průměrném věku dožití. Jen málo zvířat (velryby, sloni) se dožívá věku srovnatelného s člověkem a snad jen želvy ho předčí.Co je to na tomto těle oné "nahé opice" tak zvláštního, že mu dává poměrně velkou trvanlivost?

To je samozřejmě otázka, kterou si klade i školská racionalistická věda, a také na ni odpovídá. Ta odpověď se nese zhruba v duchu toho, že člověk si dokázal díky vysoké organizovanosti a vyspělosti centrální nervové soustavy (což je jeho vlastní "specializace") vytvořit specifické podmínky k přežití a nahradil během vývoje postupně všechny ony zvířecí přednosti nějakou svou, "technickou" jejich variantou, především onou trojicí O: oděv, obydlí, oheň; těmi "chrání" své jinak slabé tělo a jeho nevýkonnost supluje důmyslně vynalézanými nástroji, jež mu ve vzestupné řadě od kyje po pušku postupně umožní i těm nejdominantnějším predátorům nejen konkurovat, ale nakonec je i prakticky vyhubit. Další výhodou je jeho společenskost a schopnost společenské organizace, atd. atd.

Je to hezký výklad, ale má jeden slabý bod, a tím je onen počáteční spouštěcí mechanismus, jenž celý tento vývoj má uvádět do pohybu. Opravdu je jím jen "míra organizovanosti nervové soustavy"? To je přece zcela kvantitativní parametr, a je-li to on, co způsobuje lidskou jedinečnost, je potom divné, že podobného stupně vývoje nedosáhli současně s člověkem i jiní živočichové. Takové myšlenky bývaly v minulosti poměrně populární; sám si pamatuji ze šedesátých/sedmdesátých let celou řadu vtipů o inteligenci delfínů a žen...

Jak však může člověk, který dle těchto teorií není nic než tělo, si zabezpečit své vlastní tělo? To k tomu opravdu nepotřebuje nic navíc, nic zvenčí? A vrací se otázka, je-li tomu tak, proč podobné vymoženosti nedosáhly i jiné živočišné druhy. Je to stálé tázání v kruhu. Obsahuje-li však člověk nějaký element navíc, pak se tato jeho schopnost vysvětlí mnohem snadněji.

Připusťme to tedy a pojďme ještě o krok dál: Je možné, aby byl člověk nesmrtelný? Utvořit si nesmrtelné tělo člověk opravdu v tomto stavu nedokáže. To dobře postřehl jeden z prvních hledačů na počátku křesťanství, kdy ještě celé toto hnutí stálo jakoby ozářeno tajemným světlem nevysvětleného opuštěného hrobu, Pavel z Tarsu, když toužil "obléci nesmrtelnost":

 1Kor 15,53  Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.

54  A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!

55  Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?

Jak však toho dosáhnout? V době, kdy psal Pavel tento svůj dopis do Korintu asi ještě nebyly písemně fixovány sbírky Ježíšových výroků a tak Pavel neměl v ruce to, co nyní máme my, kteří takto máme paradoxně k výrokům a učení Ježíše z Nazareta mnohem lepší přístup nežli jeho téměř současník Pavel.[1] Ve specifické vrstvě Ježíšovské tradice, a sice v Janově evangeliu se nám totiž dochoval Ježíšův výrok:

"Nebudete-li jíst tělo člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život" (J 6,53)

To zní takřka jako návod pro to, po čem toužil Pavel. Místo "oblečení v nesmrtelnost" se mluví o "požívání těla Syna člověka", ale cítíme, že je to nějak spřízněno. Nejprve je však třeba se zeptat, kdo je tím tajemným "Synem člověka" , tedy Člověkem s velkým č, pokud chápeme tento výraz jako hebraismus (Ben Adam), resp. aramaismus (Bar Adam), kde v obou případech "syn" znamená cosi jako označení rodu nebo druhu. To je poměrně složitá záležitost. V době sepisování novozákonních spisů existovaly již zárodky nejrůznějších gnostických učení, která sama jsou velmi různorodá, ale jeden jejich směr[2] se vyznačuje tím, jakoby v hněvu odvrací ode všech božstev včetně starozákonního Boha –Jahva a jako nejvyšší bytost chápe jakéhosi velikého nebeského původního Člověka. Takový Člověk , mohli bychom říci pravzor člověka nebo nebeský Pra-člověk je jistě nesmrtelný, neboť trvá, co trvá lidstvo, ba déle. Získat částku těla, nasytit se tělem tohoto Pra-člověka tedy jistě pro člověka znamená nesmrtelnost. Nemůžeme dále do všech detailů sledovat tuto poměrně obtížnou linii výkladu, kdy bychom museli uvést, co znamenaly takové výroky o Synu člověka pro evangelistu, který je zřejmě vztahuje na samotného Ježíše a  jenž Ježíše vidí jako takového sestoupivšího vtěleného Pra-člověka, syna nebeského Otce.

Je-li tomu však tak a onen nebeský Pra-člověk se zjevil v Ježíšovi, Synu Otce, nebo s ním je dokonce totožný, musíme se zeptat, proč k něčemu takovému došlo? Co je nebeské a věčné, přece má zůstat výlučně takové - nebeské a věčné; jinak právě tyto své podstatné kvality ztratí.[3]

Zde už musíme opustit půdu čistého biblického bádání a vydat se spekulativní cestou, kterou již nemáme přímo podloženou biblickými prameny. Úkolem a specifickým posláním Krista při jeho sestupu na zem bylo právě, aby způsobil, co jsme naznačili výše: aby tajemným způsobem upevnil lidské tělo "aby v budoucnu nezemřelo", jak praví jeden novodobý mysterijní text. Tato síla Kristova sice vproudila do celé Země (neboť krev Kristova skanula na zem), přesto však odedávna jedinci cítili, že je jim třeba ještě zvláštního způsobu spojení s Kristem – trochu možná po způsobu antických mystérií. Později tato touha našla svůj výraz v obrazu grálu, což měl být zvláštní předmět, do nějž byla zachycena část Kristovy krve prolité na kříži.

Grálské legendy se rozvíjely ve středověku a rovněž zhruba od středověku začala západní katolická církev s praxí takzvaného viatika. Tím se rozumělo, že každý umírající křesťan měl před smrtí obdržet od kněze posvěcenou, proměněnou hostii, jež podle víry církve obsahuje tělo Kristovo, i když bývalo jinak přijímání záležitostí výjimečnou; přijímání bylo chápáno jako "pokrm (na cestu = viaticum) k životu věčnému". I zde tedy vidíme snahu o spojování/sjednocování/communio s Kristem a s touto život propůjčující a obnovující silou. Církev při tom využila další "mysterijní prostředek", neboť Ježíš sám označil při poslední večeři se svými blízkými rituálně posvěcený a podaný chléb za "své tělo" a můžeme proto věřit, že tento prostředek s nás s Kristovým mystérium tedy opravdu spojuje a je takto životodárný.

Ale musíme dát pozor, jsou tu ještě dvě "ale". Za prvé Ježíšův výrok je formulován jako podmínka nutná, nikoli postačující. To by ještě nebylo tak zlé – tušíme, že ve světě tajemství si člověk nemůže nic vynucovat. Druhé ale je významnější: Jak v citovaném výroku, tak při poslední večeři nemluvil Ježíš jenom o těle, ale také o krvi, a při večeři pro ni použil symbol vína. Jaký má ta význam a jak to, že se nám z našich úvah vytratila?

Vraťme se ještě o krok zpět a podívejme se na to, jak takové přijímání/sjednocování/oblékání těla Kristova působí. Přijímání těla Kristova obzvláštním způsobem posiluje tělo člověka, aby v budoucnu, třeba i po svém rozpadu, při novém přijetí těla, bylo již toto jeho nové tělo od začátku svého nového bytí spojeno se silou Kristovou : tak se – právě působením tohoto mystéria Kristova těla – posléze zrodí jakési "corpus naturaliter christianum". – Domnívám se, že právě v tom můžeme vidět mystický smysl výroku "vydal své tělo za nás. (Lk 22,19; 1Kor 11,24)"

Avšak , co to je "krev, jež se za vás (za všechny) vylévá"? (Lk 22,20)

Nesmrtelné a neporušitelné tělo by člověku totiž nic nepomohlo, kdyby nemělo duši, onu nositelku paměti a dalších životních vlastností, jež tělo oživuje nad prostou vegetativní úroveň. A ani tato duše není tak bezezbytku "nesmrtelná", jak tvrdí oficiální křesťanské učení. Vždyť to vidíme již za svého pozemského života, jak ztrácíme paměť, jak nám ubývají s postupujícím věkem životní síly. A právě zde tkví důležitost Kristovy krve.

Vezměme to ještě z jiné strany. Lidské tělo je jistě živé – splňuje všechna ona biologická kritéria života, která jsme se učili kdysi dávno na gymnáziu: je dráždivé, má schopnost pohybu, látkovou výměnu... Avšak když jej srovnáme s duší, vidíme, že je jaksi živé o něco méně. Tělo je sice živé, ale je živé nějak tak pasivně: spotřebovává, ale mnoho toho nevydává; vlastně všechno, co přijme spotřebuje k vlastnímu udržení. A kvůli tělu také má člověk spoustu starostí – aby ho opatřil jídlem, teplem, oděvem, aby ho zbavil bolestí,které na něj občas dotírají, a tak dále. Tělo je náš "potřebný bratr".

Duše oproti tomu (kromě toho, že si pamatuje a komunikuje s prostředím) touží a miluje, duše je živá aktivně. Duše je samozřejmě něco velmi komplexního a proto už ve starověku Aristoteles rozlišil u duše její různé  úrovně nebo aspekty. Mluvil například o duši dráždivé, irascibilis. To je úroveň, kde ještě poněkud převažuje pasivita, resp. pouhá reaktivita. Je to ta sféra duše, která reaguje převážně  v souřadnicích líbí-nelíbí, tedy na úrovni sympatie / antipatie. Na další aristotelské úrovni duše vášnivé, concupisibilis , kam spadají právě ony touhy, lásky, zájmy vášně je už mnohem aktivnější atd.

Proto skloubil Ježíš  tyto dva aspekty do jediného symbolu přijímání / odívání se do – těla a krve Kristovy, aby byly takto posíleny a posléze schopností nesmrtelnosti vybaveny obě dvě vitální složky člověka – jeho tělo i duše. Tento symbol není možné rozdělit ani oklestit bez újmy na jeho působnosti, koneckonců jsme to slyšeli od samotného Ježíše:

"Nebudete-li jíst tělo člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život"

Důsledky si z toho vyvoď každý sám.