Obětování Izáka (Rudolf Frieling)

"Kterýž jediného svého Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny..."(Řím 8,32) – takto představuje Pavel zbožnému ku poznání, co se stalo na Golgotě. Sahá při tom k pradávné formulaci, jež je vzata z První knihy Mojžíšovy: "Vlastního syna neušetřil...". Tato slova pocházejí z neobyčejného příběhu o obětování Izákově. Křesťanstvo v něm tehdy uzřelo prorocký předobraz události na Golgotě.
Vyprávění je jedinečné jak svým "co", tak svým "jak"; stojí za to nejprve se podívat na ono "jak".

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet a řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A on řekl: "Vezmi svého syna, svého jediného a milovaného Izáka, a odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" (Gn 22,1-2)

Na začátku ční setkání s božstvím, jež volá člověka jménem. Je tedy osloven a vyburcován v hlubině své vlastní bytosti. Abrahámova odpověď je: "Tu jsem"; v originálu "Hle – já."
A nyní následuje úkol. V původním textu není v něm jméno Izákova na začátku jako v Lutherově překladu, ale na konci.. Tedy nejprve: "vezmi svého syna" – je nutno přečíst všechny předcházející příběhy Abrahámovy, abychom pochopili, co pro v té době stoletého Abraháma znamenalo narození tohoto syna. A následující slova jen vyjevují ono nesmírné duševní obrazivo, jež se dere do Abrahamova vědomí ve spojení s tímto synem: "Vezmi svého syna, svého jediného a milovaného", a teprve pak, úplně nakonec, přijde jméno – Izáka. Toto jméno shrnuje veškeré tyto duševní sféry a světy v jediném slově. A teď příkaz k oběti.
Tím končí první jednání. Úžasné na tomto vyprávění je ovšem hlavně to, co neříká. Ani slovo o tom, co se odehrávalo v Abrahámově duši. Zaražený údiv – pochyby- vzdor – odevzdanost – jak by to vše moderní vypravěč psychologicky rozanalyzoval! A o tom ani mrť. Boží slovo je zde tou nejvyšší skutečností. A když se takto před námi vznáší ve své vyvýšenosti, padá opona prvního jednání. Nic se nedodává...
Druhé jednání se odehrává časně ráno. Můžeme z toho usoudit, že Boží řeč k Abrahámovi se odehrála v noci, kdy je duše přístupnější nadsmyslovým vjemům. A teprve ráno nám přináší Abrahámovu odpověď v podobě mlčky předpokládaného činu.

Abraham tedy vstal  za časného jitra, osedlal svého osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izák, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.

"Vstal  za časného jitra": Chladné svítání nového dne v sobě mívá nádech určité střízlivosti. Nezřídka se stává, že dalekosáhlé závěry, které jsme přijali možná v poryvu enthusiasmu, se ukáží v hodině takového rozbřesku nezralé. Ne u Abraháma. Naléhavá skutečnost božího hlasu  se nijak neumenšuje při přechodu k bdělému dennímu stavu. V neztenčené plnosti se uplatňuje i nyní. S bezhlesnou samozřejmostí  se Abraham ubírá, aby vykonal v pozemském světě to, co přijal za úkol ve světě vyšším.mor. Ranní střízlivost přímo čiší z popisu sedlání osla a štípání dříví. Izák se zde vyskytuje uprostřed věty – bezprostředně před zmínkou o dříví k oběti.. Izák a oběť; je třeba si na to zvyknout a vztáhnout to do vzájemné souvislosti. Jen tak se to stane skutečností.
A tak, skoupě na slovo podobně jako první, končí i druhé jednání. Pauzu po něm vyplňuje putování.
A pak se začíná slovy "třetího dne" třetí jednání. Je to jako temné odbíjení hodin. Podobně začíná v Janově evangeliu příběh o svatbě v Káni. Není to jen vnější časový údaj. Cítíme, že tento "třetí den", musí přinést něco významného, něco rozhodujícího.

Třetího dne Abraham pozvedl oči  a spatřil v dálce to místo.

Vypadá to, jakoby celou dobu putoval se svěšenou hlavou. Teď pozvedá oči. V biblické mluvě to vždy znamená také spatřit. Abraham vzhlédne a poznává tu horu. Tu horu, o níž mluvil Hospodin, že ji Abrahámovi označí. A teď k tomu došlo. Je to hora Morija, jež ponese později Šalamounův chrám. Čili ve smyslu zjemnělého vnímání to není hora jako jiné. Existuje cosi jako éterná geografie, což přímo souvisí se svatými místy.Místo – hebrejsky maqóm. To je přetěžké slovo. Není divu, že takové používali – pro místo na zemi, pod kterým současně vyčnívalo cosi neviditelného a nadsmyslového.
Abraham vidí místo "z dálky". Může se stát, že člověk pojme cosi jako prorockou předtuchu, když zdálky uzří místo, na němž jej očekává cosi významného.
Blíží se veliké rozuzlení. "Místo" již je v dohledu. Je třeba projít poslední úsek cesty. Ten poslední úsek cesty v něm leží, více než veškeré dosavadní putování. Dochází k rozloučení. Otroci s oslem musí zůstat, nesmějí dál. Vstoupit na svaté místo je výsadou obětujících. Scéna se zmenšuje, zduchovňuje:

Řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme tam dále, a jak  vzdáme poctu Bohu vrátíme se k vám.

Poprvé po Abrahámově "zde jsem" od něj slyšíme slovo. Nepřenese přes srdce říci, co se má stát. Jenom o poctě Bohu mluví a o návratu. Pak se vrátíme. Neoblomná odhodlanost k činu mu tkví v ledví, ale zbytek jeho duše s ní ještě nedokázal srovnat krok: není možné pohlédnout do očí pravdě, že po vykonaném činu tam na hoře, se nevrátíme my, ale jen já sám.

Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal do ruky oheň a obětní nůž

Vykladači už vícekráte poukazovali na onu "nelogičnost lásky", při níž otec bere sám oheň a nůž, aby se chlapec nepořezal a nepopálil. A přece vbrzku se nůž zanoří do chlapcova těla a oheň pozře celé to jemné tělíčko.
Společnou chůzi přeruší krátký rozhovor.  Není to však rozprava, jež by obveselovala onu chůzi ve dvou. Činí ji ještě těžší. K vybroušenosti tohoto příběhu patří, že se kratičká věta: "A šli oba pospolu" znovu úplně ve stejném znění opakuje po skončení rozhovoru: (v. 6 a 8)

A šli oba pospolu.
Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Abrahám odvětil: "Tady jsem, můj synu?" A on promluvil: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?"  Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál..

Chlapec cítí tíži mlčení. Otřeseme se však, když je mlčení najednou prolomeno. Předtuchou naplněná dětská duše se dotýká nevysloveného strašného tajemství. Míří svou otázkou do černého. Právě tato otázka, kde je obětní dobytče, neměla zaznít. Nekonečně zvyšuje otcovu bolest. Odpověď je vyhýbavá. ale zároveň nevědomě prorocká.
Poté když se na zbytek cesty okolo obou opět uzavřelo porušené mlčení, konečně dosáhnou místa. Beze slova se činí přípravy.

Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví.  I vztáhl Abraham ruku a uchopil nůž, aby svého syna zabil jako oběť.

Jestliže snad bylo možno vnímat příchod na místo a střízlivé přípravy zpočátku skoro jako uvolnění od trýznivosti cesty, nyní je vyvoláno napětí nové, nejintenzivnější moment napětí v tomto příběhu, který musel za oněch dávných dob všemi svými žilkami hltavě naslouchající posluchače dohánět k šílenství.  Toto napětí je stupňovitě vystavěno ze šesti po sobě následujících sloves:  vystavěl- narovnal - - svázal – položil – vztáhl - ... a uchopil nůž.
 A pak – vskutku v posledním okamžiku – zásah a záchrana shůry.

Vtom na něho z nebe volá Hospodinův anděl: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem."A anděl řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Teď totiž jsem poznal, že jsi se bál Boha a neušetřil jsi pro mne svého jediného syna." Abraham pozvedl oči a uviděl berana...

Dvakrát musí anděl zavolat na Abraháma. Když k němu na začátku příběhu promluvil Bůh, zavolal jeho jméno jen jednou. Podřízený anděl však nemá jakožto služebný duch onen všeobjímající svrchovaný klid Boha. Jakoby byl zasažen vzrušením kritického okamžiku, člověk by skoro řekl, že se bojí, aby nepřišel pozdě.
Oslovený nechá klesnout ruku s nožem a promluví: "Zde jsem." Potřetí slyším z týchž úst tutéž odpověď: Poprvé na volání boží, podruhé při Izákově tíživé otázce: a teď tady potřetí v posledním rozhodujícím okamžiku: Hle- já.  V této odpovědí tkví cosi nesmírně pokojného. Maní si vzpomeneme na slova Goethova, jimž charakterizoval Abraháma: "klidná velikost".
Tato klidná velikost, jež mu dává sílu k onomu trojitému "Hle - Zde jsem", tkví svými kořeny ve spojení s Bohem.
Vyprávění o putování za obětí k hoře Morija je ve své drsné kráse klasickým dokumentem pravého, původní náboženskosti.