Deus caritas est (na 1.ned. po Trojici -Q67)

Deus caritas est

(Kázání na 1.neděli po Trojici – Q67)

"Bůh je láska a kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm" Bůh přebývá v duši se vším, co je on i veškeré stvoření. Proto kde je duše, je Bůh, neboť duše je v Bohu. A proto také je duše tam, kde je Bůh, pokud Písmo neklame. De je má duše, tam je Bůh, a kde je Bůh, tam je také má duše; to vše je pravda tak, jako že je Bůh.

Anděl je svou přirozeností nesmírně vznešený; kdyby z něho upadla tříska nebo jiskřička, naplnila by celá svět líbezností a blažeností. Hleďte, jak vznešení jsou andělé – a je jich mnoho, úplně bez počtu; a na každém andělu je vše vznešené. Kdyby měl jít člověk do služby a sloužit až do soudného a do samého konce světa proto, aby uzřel anděla v jeho čiré přirozenosti, vyplatilo by se mu to.

Ale u všech duchovních věcí shledáváme, že jedno nerozdílně prostupuje druhé.Když duše spočívá ve své holé přirozenosti, odpoutána a oddělena od stvoření, může mít ve své přirozenosti přirozeně veškerou dokonalost a radost a líbeznost, jež mají všichni andělé – v přirozeném počtu a množství; mám ji úplně se vší dokonalostí a vší jejich radostí a blažeností, jako ji oni mají v sobě a každého jednotlivého mám v sobě zvlášť, jako mám sám sebe v sobě, bez překážky skrze jiné, neboť žádný duch neobsahuje jiného [ducha]. Anděl není v duši uzavřen – proto se každý dává duši úplně, nepřekážejí mu ostatní ani Bůh sám. A nejen přirozeně; i nadpřirozeně se má duše raduje vší radostí a blažeností, jíž se sám Bůh raduje ve své božské přirozenosti, ať je to Bohu milo či nemilo; neboť tu není nic nežli jediné, a když je to jedno, tedy vše; a poněvadž je to vše, tedy je to jedno. To je jistá pravda. Kde je duše, tam je Bůh, a kde je Bůh, tam je duše. A kdybych říkal, že tomu tak není, mluvil bych nesprávně.

Všimněte si tohoto výroku, který mám za naprosto správný: Když pomyslím, jak je on pro mne jediný, on jako by zapomene na vše stvoření a není nic nežli já. A pak se modlete, za ty kteří se vám poroučejí! Ti, kteří prosí marně Boha nebo o Boha, prosí nesprávně; [jen] když neprosím o nic, tehdy prosím správně a taková modlitba je pravá a mocná.

Kdo prosí o cokoli jiného, vzývá nějakou modlu a dalo by se říci, že to je čiré kacířství. Nikdy neprosím tak dobře, nežli když si nic nevyprošuji a neprosím za nikoho, za žádného Jindřicha ni Kunráta. "Praví vyznavači se modlí k Bohu v pravdě a v duchu" - to je ve svatém duchu.

Čím je Bůh účinně a skutečně, tím jsem my v obraze; čím je Otec v moci, Syn v moudrosti a Svatý duch v dobrotě – to jsme my v obraze. Tu poznáváme, jak jsme poznáváni a milujeme, jak jsme milováni. A není to bez účinku, neboť ta [síla] je v obrazu obsažena a působí mocně jako síla; je také obsažena v osobách a je zaměřena k otcově moci, k moudrosti Syna a k dobrotě Svatého Ducha. Toto je vše účinkem v osobách.Nadto už samo bytí nemá účinek, nýbrž je jenom bytí a účinek. Nakolik je to v Bohu, podle participace osob na bytí a podstatě, natolik je účinek i bytí jediné; když se drží osoby v podstatě, z níž nikdy nevykročily, je to čirý obraz podstaty. To je bytostná rozumnost boží, jejíž čirou silou je intellectus, který mistři nazývají receptivním.

Rozumějte mi dobře! Proto získává čiré absolucio svobodného bytí, jež je bez nějakého "kde", když ho nepřijímá ani neudílí; je to čirá esence, jež je pozbavena veškerého bytí a vší [jiné] esence. Pak přijímá Boha podle jeho čirého bytí, v něž jest nade vším bytím. A kdyby to ještě bylo bytí, odebrala by bytí z bytí, až by nebyla než podstata. To je největší dokonalost ducha, k níž může člověk v tomto životě duchovně dospět.

Ale není to ještě nejvyšší dokonalost, jakou kdy budeme mít na těle a na duši, kdy bude i vnější člověk úplně pojat v podstatu osobního bytí tak, jako lidství a božství je jedno v osobě Kristově, že v této podstatě budu mít osobní bytí a že jsem sám osobou a bytostí a zcela popřu svou vlastní podstatu, takže duchovním způsobem budu sjednocen s podstatou, jaká je sama sebou – tak, že budu po vnějším způsobu osobou a bytostí, ale zbavenou vlastní podstaty.

Toto osobní bytí lidsko-božské přerůstá a převyšuje naprosto vnějšího člověka, že ho nikdy nemůže dostihnout. Když zůstává sám v sobě, přijímá sice od osobního bytí mnohým sladkým způsobem příliv milosti , útěchu i niternost, což je dobré, ale není to to nejlepší. Zůstane-li však sám v sobě, bez své vlastní podstaty, získá jen útěchu a spoluúčast milosti , což není to nejlepší, musí se vnitřní člověk duchovně vymanit z podstaty, v níž je sjednocen a musí se přidržet podstaty milosti, jíž je milostiplně udržován.

Proto se nemůže stát duch nikdo dokonalý, není -li přivedeno k dokonalosti tělo a duše. Tak jako se vnitřní člověk duchovně zbavuje vlastního bytí, když je podstatou v podstatě, tak musí být také vnější člověk být zbaven vlastní podstaty a zcela obdržet substanci věčného osobního bytí, jež je vlastním osobním bytím.

Existuje dvojí bytí. Jedno je božské a je to bytí čiré substance, druhé je osobní a to je rozlišené. A poněvadž je je stejná distinkce osoby Kristovy i duše [a je to] podstata věčného lidství, a Kristus je v jedné podstatnosti – jak bytostné, tak osobní, musíme i my být tímž Kristem, my [ovšem jen] následně v účinku, tak, jak je Kristus bytostně lidského druhu; neboť když jsem stejného rodu podle lidství, jsem sjednocen též s osobním bytím, že jsem milostí jedno v osobním bytí a také osobním bytím. A ježto pak Bůh věčně spočívá v otcovské podstatě a já [jsem]v něm jediná podstata a tentýž Kristus, tatáž substancialita mého lidství; tedy je v substancialitě věčného bytí jak můj tak svůj, že tělesná i duševní bytost jsou uvedeny v dokonalost v jediném Kristu, v jediném Bohu, jediném synu.

Aby se nám tak stalo, pomoz nám Svatá Trojice.

Amen