Židovská mystika (Martin Buber)

(úvodní stať z "Geschichte der Rabbi Nathan")

Rabbi Nachman z Braclavi, jenž se narodil roku 1772 a zemřel roku 1810, bude asi posledním židovským mystikem. Stojí na konci nepřerušené mystické tradice, jejíž počátek ani neznáme. Dlouho se mnozí snažili tuto tradici popírat, ale dnes již o ní není pochyb. Máme doklady o tom, jak se sytila nejprve z perských, pak pozdně helénistických a dokonce z albigenských zdrojů a přitom si uchovala sílu vlastního toku, který je schopen absorbovat všechny přítoky aniž by ho to podstatněji odklonilo z jeho dráhy. Nebudeme se sice již snažit nahlížet, jako to činili starodávní mistři a jejich žáci, jako na "kabalu", čili ústní předávání tradice od úst k uchu a naopak, přičemž v každém pokolení nabývá bohatšího a širšího významu, až na skonání věků obsáhne a zjeví veškerou pravdu. Budeme však muset uznat její jednotnost, svébytnost a silnou podmíněnost způsoby a osudem národa, v jehož klínu vyrostla. Židovská mystika se nám m§že jevit v různém světle: Tu kalná, tu dokonce malicherná, poměřujeme-li jí s Eckhartem, Plotínem nebo Lao-cem. Je obdivuhodným květem prastarého stromu s barvami snad až příliš křiklavými a vůní až příliš nádhernou – přesto je však jedním z největších projevů extatické moudrosti.

Mystické dispozice jsou Židům vlastní od pradávna a její projevy nejsou, jak tomu jindy často bývá, dobově podmíněnou reakcí na diktaturu rozumu. Významným a po tisíciletí prakticky neproměnným charakterovým rysem Žida je, že se u něho velice rychle a silně vzájemně podněcují opačné extrémy. Tak se stává, že uprostřed velice omezených životních poměrů právě z oné omezenosti náhle vyklíčí bezbřehost a zcela ovládne duši, která se jí vzdá.

Pokud však pochází síla židovské mystiky z původní svéráznosti národa, který ji zplodil, byl jí tímto také vštípen jeho osud. Putování a utrpení Židů působilo neustálé výkyvy jeho duše, z nichž občas vzešel blesk extáze. Zároveň jim však zabránily propracovat extázi do čistého výrazu a sváděly je mísit to podstatné a zkušenostní s nadbytečnostmi a synkretismy a k pocitu, že když nemohou pro trýzeň vyjádřit své vlastní, budou alespoň mnoho mluvit o cizím. Tak vznikly spisy jako je Zohar, Kniha záře. Uprostřed extrémně spekulativních pasáží z ní občas zablesknou ztajené hlubiny duše.

V talmudských dobách bylo mystické učení ještě tajemstvím, jež se svěřovalo pouze "mistrům umění znalých šepotu". Teprve později přesáhne toto učení hranice ústního podání. Nejstarší dochovaná kniha, pythagorejská "Kniha stvoření", vznikla pravděpodobně někdy mezi sedmým a devátým stoletím a Zohar pochází – alespoň v jeho současné redakci – z konce století třináctého. A mezi oběma leží doba vlastního rozvoje kabaly. Ale ještě dlouho zůstane výsadou a zájmem nemnohých, byť rozptýlených po celém světě od Francie, Španělska, Itálie a Německa, až po Egypt a Palestinu. A také v této době zůstává toto učení zcela odtažité: je to novoplatónská teorie nazírání Boha, jež nijak nereflektuje skutečnost aktuálního lidského života, nepožaduje, aby jí člověk řídil svůj život, nemá žádný cit pro jednání; říše osudové volby, jež byla pozdější židovské mystice, chasidismu, vším, v ní ještě neožívá – je mimolidská a týká se jen práce s extází a duševních skutečností.

Teprve v posledních letech této epochy byly objeveny nové síly. Vyhnání Židů ze Španělska dodalo kabale silnou mesianistickou tendenci. Jediný energičtější pokus diasporního Židovstva vytvořit v exilu kulturně tvůrčí společenství a duchovní vlast skončil v troskách a zoufalství. Otevřela se opět stará propast a z ní povstala znovu, jako vždy, ale nutkavěji nežli kdykoli předtím od Římských dob stará chiméra o vykoupení. Vzplála touha , aby se absolutní konečně uskutečnilo. Kabala se nemohla této touze uzavřít. Nazvala království boží na zemi "světem dokonalosti" a pojala do sebe lidové zanícení.

Uprostřed šestnáctého století se počíná nová éra židovské mystiky, která zvěstuje exstatický akt jedince coby spoluúčast na vykoupení. Na jejím počátku stojí Izák Luria. Ve svých konceptech emanace světů z Boha a mezistupňů tvůrčích mocností takřka naprosto závisí na starší kabale, ale ve svém popisu očišťující se lidské duše dospívající k dokonalosti, Boha a spásy světa dává staré moudrosti novou podobu a vyvozuje z ní nové důsledky.

Už v Talmudu se praví, že Mesiáš přijde, až budou vtěleny všechny duše. Středověcí kabalisté věřili, že jsou s to rozeznat, zda duše člověka, jenž před nimi stojí, do něj sestoupila ze světa před zrozením, nebo zda se k němu vrátila ve svém putování. Zohar a mladší kabala vystavěly nauku, jež potom doznala u Lurii konečné podoby. dle ní jsou v zásadě dvě formy metempsychózy. Koloběh čili putování, Gilgul a přetékání, čili obtěžkání, Ibbur. Gilgul znamená vstup duše, která je na pouti, do člověka v okamžiku jeho zrození. Ale i člověk již obdařený duší může v jistém okamžiku svého života přijmou jednu nebo více dalších duší, které se spojí s jeho duší, pokud jsou s ní příbuzné, tj. vzešly z téhož výronu pra-lidství. Duše mrtvého se spojuje s duší žijícího kvůli dokončení díla, které musela ve smrti opustit. Vyšší, oddělený duch sestupuje ve svém plném jasu, nebo i v jednotlivém vyzařování k nedokonalému duchu, aby u něj přebýval a pomohl mu k dokonalosti. Nebo se spojí dvě nedokonalé duše, aby se doplňovaly a pročišťovaly; a když na jednu přijde slabost nebo bezradnost, stává se jí druhá matkou, chová ji v klíně a živí ji vlastní podstatou. Všemi těmito cestami se uskutečňuje očišťování duší z jejich prvotního zakalení a vykoupení světa z chaosu. Když se to všechnu uskuteční a všichni dokončí své odpoutání, pak se teprve zlomí čas a nadejde kralování boží. Jako poslední sestoupí do těla duše Mesiášova. A skrze ní bude svět pozdvižen k Bohu.

Vlastním výkonem Luriovým je, že hodlal svázat tento světový proces s postojem některých lidí.. Prohlašoval, že bezprostřední asketická praxe těch, kdo se zasvětí spáse v rituálních koupelích a v nočním bdění, v exstatickém rozjímání a bezprostřední lásce vůči všemu, očišťuje duše jako bouře a přivolává mesiášskou říši.

Základní pocit, tímto učením vyjadřovaný, se asi o sto let později zhmotnil ve velkém mesiášském hnutí, jež nese jména Šabataje Cvi. Vybila se v něm nezachytitelná síla lidu a projevila skrytá realita lidové duše. Ony naoko zjevné hodnoty, veselý život a majetek, se staly najednou plytké a nicotné, takže velké zástupy se jich dokázaly vzdát jako nepotřebného náčiní a přidržet se jich jenom lehce rukou, jako roucha, jež běžícímu sklouzává a které nakonec, když už mu příliš překáží,pustí z prstů a doběhne k cíli nahý. Národ, jehož kroky zdánlivě řídil rozum se rozohnil pro toto poselství.

Ale i toto hnutí zkrachovalo, žalostněji než leckterá předchozí. A mesianismus se opět zahloubil do nitra. Nastal čas skutečného umrtvení. Mezi lid proniká stále silnější víra, že lze vyšší světy přinutit. Okolo roku 1700 dochází k asketické pouti pěti set do Svaté země, jež vyústí ve smrt a bídu. Ale i jednotlivci se cvičí v bezpodmínečném sebezáporu. V Polsku dozrává u mnohých vůle k vykoupení sebe i světa ze hříchů. Někteří z nich, jimž nedostačuje žádné sebetrýznění, bloudí "ve vyhnanství", jak to nazývají, nepřijímají potravu ani nápoj a putují hnáni svou vůlí, až spotřebují své síly a s nimi zhasne i jejich život a on padnou mrtvi na neznámém místě.

Tito mučedníci vůle jsou předchůdci nejnovějšího a nejabsolutnějšího obratu židovské mystiky, v polovině 18. století vzniklého chasidismu, jenž je jejich pokračovatelem a zároveň vyvratitelem. CHasidismus znamená kabalu promítnutou do etiky a životního stylu. Leč život, jemuž učí, není asketický, ale v Bohu radostný. Slovo chasíd znamená "zbožný". Ale zde jde o světskou zbožnsot. Chasidismus není pietismus. Je vzdálen veškeré sentimentality a citové okázalosti. Onen svět pojímá do tohoto a nechává jej v něm vládnout a utvářet ho, podobně jako duše utváří tělo. Jeho jádrem je navýsost realistický návod k extázi jakožto k vrcholu existence. Ale extáze zde neznamená, jako u třeba německé mystiky, "odskutečnění (zneskutečnění, entwerden)" duše, ale její rozvinutí; v jednotu dokonalosti nevplývá duše zapíraná a sebeomezující ale duše sama sebe naplňující. Askezí se duchovní podstata, Nešámá, scvrkává a ochabuje, vyprazdňuje se a zakaluje. Jen v radosti může růst a plnit se, až, svobodná ode všeho nedostatku, dosáhne božství.

Tvůrčí se ukázaly opět polské stepi a k Ukrajině se táhnoucí roviny. V Polsku byla silná židovská pospolitost, vnitřně posílená cizotou a pohrdáním veškerého okolí, takže - poprvé od zlatého věku španělské židovské kultury - rozvinula svůj život v čin a hodnotu, v křehkou a chatrnou, ale přesto nezávislou kulturu. I když tím byly dány povšechné předpoklady duchovního působení, přesto vykvetla mystická učení jen na ukrajinské půdě. Zde vládla po CHmelnického židovských jatkách podobná hluboká nejistota a zoufalství, jaké kdysi omladily kabalu po vyhnání Židů ze Španělska. A ovšem, Žid tady byl většinou svým věděním omezený vesničan, ale silný ve svém snu o Bohu.

Zakladatelem chasidismu byl Israel z Mezbiže (Miedzyborz), jenž se nazýval Baalšemtov, to je mistr dobrého jména, a toto označení v sobě spojuje dvojí: Totiž účinnou znalost božích jmen, jaká byla připisována dřívějším divotvůrcům "baal-šemům", a zároveň dobré jméno v běžném lidském smyslu důvěry u lidí. Okolo něj a okolo jeho učedníků se utvořila barvitá a vnitřním smyslem naplněná legenda. Byl to prostý a pravdomluvný muž nevyčerpatelné horoucnosti a obdařený vůdčí silou.

Baalšemovo učení se nám dochovalo jen velmi nedokonale. Sám je nezapsal a i ústně sděloval, jak jednou řekl, jen to, čím přetékal jako po okraj naplněná nádoba. Mezi jeho žáky se patrně nenašel žádný hodný přijmout bezezbytku jeho myšlenky. Traduje se jeho modlitba: " Pane, Ty víš a je ti zjevné, jaké poznání a moc ve mně tkvějí ve skrytu; ale neí žádného člověka, jemuž bych to mohl sdělit." O tom, co učil, jsou mnohé nedostatečné zápisy, často zcela překroucené. Jednou při prohlížení takového zápisu prý zvolal: "Tady není jediné slovo, co jsem řekl." Základní smysl jeho nauky je však zjevný.

Bůh, učí Baalšem, je v každé věci jako její prapodstata. Dá se zachytit jen nejvnitřnější silou duše. Pokud je tato síla uvolněna, je člověku dána možnost přijmout Boha vždy a všude. Jakékoli jednání samo v sobě posvěcené, byť by se člověku přicházejícímu zvenčí jevilo nízké a bezvýznamné, je cestou k srdci světa. Ve všech věcech, i těch, jež jsou navenek zcela mrtvé, spočívají jiskry života, jež mohou zapadnout do připravené duše. Co nazýváme zlem, není nic skutečného, je to jen nedostatek, "boží exil", nejponíženější stupeň dobra, jeho trůn; je to - starým kabalistickým jazykem - "nádoba", "slupka", obklopující a zakrývající podstatu věcí.

Žádná věc není zlá a nehodná lásky. Ani lidské pud nejsou špatné: "čím větší člověk, tím větší je jeho pud." Ale čistí a posvěcení činí ze svých pudů "boží vůz", oprošťují ho ode všech slupek a tím jejich duše docházejí dokonalosti. člověk má vnímat v hloubi nitra své pudy a má je ovládat jako jejich vlastník. "Má se naučit pýše a ne, aby se pýcha naučila cloumat jím, má poznat hněv a nerozhněvat se. Člověk má být celistvý ve všech ohledech...Moudrý člověk dokáže pohlédnout směrem, kam chce, a ne se ztratit za prvním rohem." Osud člověka je jen výrazem jeho vlastní duše: Ten jehož myšlenky ulpívají na nečistých věcech, zažívá nečistotu, kdo se pohrouží do svatosti, okouší spásy. Člověkovo myšlení je jeho pravým vlastnictvím: kdo upírá mysl na vyšší svět, již v něm je. Jakákoli vnější nauka je jen výstupem k nitru a konečným cílem jednotlivce je stát se sám sobě naukou. A vyšší svět popravdě neleží vně, ale uvnitř; je to svět myšlenky."

Je-li život v člověka takto v každé situaci a při každé činnosti otevřen bezpodmínečnosti, má ží v posvěcení. Každé jitro je mu novým vyzváním. "Nechť pilně vstane ze svého spánku, neboť se stal posvěceným a jiným člověkem a je hoden plodit podle kvality Boha, jíž vytvořil svět." Člověk na všech cestách potkává Boha a všechny cesty jsou plny sjednocení. Ale nejčistší a nejdokonalejší je cesta modlitby. Kdo se modlí ve svém vlastním bytostném ohni, v jeho hrdle sám Bůh pronáší vnitřní slovo. To je vpravdě skutečné, vnější slovo je jen jeho šatem. "Jako z hořícího dřeva stoupá kouř, ale těžké částečky ulpívají na zemi a stávají se popelem, i z modlitby stoupá vzhůru jenvůle a zanícení, zatímco vnější slova se rozpadají v popel." Čím vyšší je zanícení, tím mocnější je upřená intence, kawana, a tím hlubší je proměna. "Je velkou milostí od Boha, že smí člověk po modlitbě zůstat naživu, protože podle přírody by musel zemřít, poněvadž svou sílu pohřbil v vložil v modlitbu, kvůli kawaně, kterou chová... Nechť pomyslí před modlitbou, že je hotov zemřít pro svou kawanu." Ale modlitba nemá probíhat v trýzni a pokání, ale ve veliké radosti. Jenom radost je pravou bohoslužbou.

Baalšemovo učení brzy zdomácnělo mezi lidem, který jeho myšlenkám nedorostl, ale se zachvěním přijímal a sdílel jeho životní pocit. Zbožnost tohoto lidu měla vždy sklon k mystické bezprostřednosti a toto nové poselství tak přijal za výsostný výraz sama sebe. Zvěstování radosti z Boha a v Bohu po tisíciletém neradostném a radosti nepřejícím panování zákona působilo jako osvobození. Připočtěme k tomu, že se do té doby lid byl nucen srovnávat s životu odtažitou a neživotnou, ovšem přesto nezpochybňovanou aristokracií talmudistů. A teď - jednou ranou - byl od tohoto věčného srovnávání svoboden a byla potvrzena jeho svébytná hodnota. Bylo mu řečeno, že o významu člověka nerozhoduje jeho učenost, ale čistota a oddanost jeho duše, čili - nakolik stojí blízko Bohu. Nové učení bylo zjevením něčeho, nač se nikdo neodvažoval ani pomyslet. A jako zjevení bylo také přijímáno. Ovšemže tomuto novému kacířství orthodoxie vypověděla válku, již vedla všemi prostředky: klatbou, zavíráním synagog, pálením knih, vězněním i veřejným ponižováním jeho vůdců; dokonce se nazastavila ani před denunciací vládním úřadům. A přesto nemohlo být o výsledku boje pochyb: náboženství ztrnulosti nemohlo obstát před náboženstvím novosti. Mocného nepřítele se mu dostalo až později v Haskale, židovském osvícenství, jež promlouvalo jazykem vědění, civilizace a evropskosti a jejich jménem také vystoupilo proti "pověře". Ale ani toto hnutí, které chtělo popřít touhu lidu po Bohu, by nebylo mohlo vyrvat chasidismu ani uzoučkou píď země, kdyby v nitru samotného chasidismu nebyl již počal rozklad vedoucí k jeho od té doby probíhajícímu úpadku. Jeho prvotní příčinou bylo, že chasidismus požadoval po lidu duševní intenzitu a koncentraci, jež v něm nebyla. Poskytl mu naplnění, avšak za cenu, již nebyl s to splatit. Jako na cestu k Bohu poukazoval na čistotu a zjasnění pohledu, na vypjatost a soustředěnost duchovního života, čehož jsou vždy schopni jen nemnozí, ale obracel se přesto k mnohým. a tak zplodila duchovní potřeba lidu instituci prostředníků, nazývaných caddikim, to je spravedliví. Tato teorie zprostředkování, tedy prostředníků pohybujících se v obou světech a tvořících tak jejich spojovací článek, skrze nějž mohou být vzhůru směrovány modlitby a dolů se snášet požehnání, vybujela v honosné formy a přerostla veškeré ostatní prvnky této nauky. Caddik obohacoval chasidské společenství a poskytoval mu jistotu Boha, ale ochuzoval je o to jediné cenné - o vlastní hledačství. K tomu se množilo jeho zneužívání k vnějším účelům. Ponejprv se caddiky stávali jen ti, kteří toho byli vskutku hodni - ponejvíce Baalšemovi žáci, nebo žáci jeho žáků. Ale aby se caddik mohl zcela oddat své službě, požíval od své obce bohaté životní podpory, a tak se brzy k prebendám drali i nízcí lidé, a protože nedokázali nic jiného nabídnout, svůj nárok stvrzovali všemožným divotvůrstvím. Leckde se rozmohlo šarlatánství, jež odrazovalo čisté duše, pohrdalo určitostí a tak k sobě přitahovalo ty nejtemnější stránky davu.

Rabbi Nachman z Braclavi

Doba počínajícího úpadku chasidismu se vyznačuje hlubokou trgikou. Povstávají muži, kteří vidí nadcházející úpadek a chtějí ho zadržet, ale nedokáží to. Z těch, kteří se stranou proudu obecné víry v caddiky snažili znovupozdvihnout myšlenku čisté nauky, patří se jmenovat velikého myslitele Šneura Zalmana, který ztvárnil panentheistické elementy chasidského učení v jednotný a mohutný systém. Ale nezlidověl natolik, aby mohl účinně působit proti rozkladným silám. Vedle něj ale, a vedle jeho horlivých následovníků, byli však i takoví, kteří sice rozeznávali chasidská pomýlení, nechtěli je však ostraňovat, ale vyléčit, a to tím, že na místo prázdných a nepravdivých divotvůrců se dožadovali prostředníků svatých a obětavých. Ti pak ztroskotávali na lidské malosti. A stejně jako izraelští proroci nebyli tito jejich pozdní synové reformátory, ale revolucionáři; nedožadovali se něčeho lepšího, ale toho bezpodmínečně absolutního; nechtěli vychovávat, ale vykupovat. Největší a nejtragičtější postavou je mezi nimi rabbi Nachman ben Šimcha, který podle svého hlavního působiště obdržel jméno Nachman z Braclavi. Pomýšlel na to "opět dodat koruně její dávnou zář". Sžíral ho hněv na znesvětitele chrámu. Říkával: "Zlému duchu je zatěžko tgrápit se s celým světem, aby ho svedl s cesty. Proto po něm rozesévá caddiky - jednoho tam a jiného tam." Nechtěl být "vůdcem jako oni vůdci, k nimž zbožní lidé přicházejí a nevědí vlastně proč." Měl veliký sen o caddikovi, který je "duší lidu". Tomuto snu obětoval své veškeré štěstí i všechny naděje svého života. Do něj vkládal všechnu svoji svárlivost a sílu. Pro něj zůstával chudý a až do konce života obklopen nepřáteli. On také způsobil jeho předčasnou smrt v mladém věku. Jsa takto zcela pohlcen svým snem, povrhl i zapisováním svého učení, takže podobně jako u prvních chasidských mistrů i od jeho mistra posledního nemáme žádný autentický a bezprostřední odkaz a neúplný obraz o jeho působnosti můžeme získat jen po protřídění, porovnání a doplnění fragmentárních zpráv jeho žáků, kteří si zaznamenali jeho řeči, rozhovory a vyprávění a vylíčili jeho život.

Rabbi Nachman byl Baalšemovým vnukem a narodil se v jeho městě, v Mesbiži. Jeho dětsví je líčeno jako napínavé hledačství a zápasení. Nedbal přikázání o radostné službě a lopotil se, postil a vyhýbal odpočinku, aby získal podíl na Tváři. Chlapce ovládala mocná domácí tradice extatického života a on nedokázal snést tamní běh života, rozděleného na dny a noci a jednotlivé hodiny. Úlevu mu nepřinášela ani bohoslužba obce. Prchal tedy v noci na liduprázdná místa a tam hovožil k Bohu v lidové řeči, v onom něžně přidrzlém, zádumčivém a hořkém nářečí, které Evropané nazývají Jiddiš. Ale Bůh neodpovídal. Tu se mu zdálo, že "na něm nezáleží, není žádán, ba že je zproštěn služby a že už ho nechtějí", a vzedmula se v něm bouře zoufalství a teprve v nejhlubším zoufání v něm zaplál oheň extáze a chlapec zažil první spršku uchvácení. Sám později jednou vyprávěl o takovém zážitku: Chtěl prožít šabat ve velkém zasvěcení, proto odešel po půlnoci do lázně a v připravenosti ducha k posvěcení se vnořil do vody. Pak se vrátil domů a oblékl si sobotní šaty. V nich pak šel do modlitebny a přecházel jejím temným prostorem sem a tam s veškerou silou vůle upřenou k přijetí vyšší duše, jež o sabatu na člověka sestupuje. Soustředil veškeré smysly a shromáždil veškerou sílu své odvahy, aby něco spatřil, poněvadž nyní se mu již přece muselo dostat nějakého zjevení. Alwe nic nespatřil. Zašel by, jen aby něco uviděl, ale neuviděl nic. Mezitím přišli do modlitebny první lidé, odebrali se na svá místa a začali recitovat velepíseň, aniž by si chlapce všímali. Schoulil se tedy k jednomu stojanu, lehl si pod něj, položil hlavu na jeho nohu a rozplakal se. Bez zábran a bez ohlížení se na koholiki tam tiše plakal hodiny a hodiny, až mu víčka pláčem napuchla a nastal večer. Tu otevřel oči pláčem zavřené a svit svící modlitebny ho udeřilo do očí jako veliká zář a jeho duše se tímto světlem upokojila. Často se tak pro Boha soužil a nechtěl od toho upustit. Před lidmi však svůj život i svou vůli ukrýval; vymýšlel všemožné lsti, aby skryl své posty, a když vycházel na ulici, prováděl všelijaké klukoviny, vtípky a kousky, až nepřišlo nikomu ani na mysl, že by se tento chlapec hodil na službu Bohu. Jho služby mu však nebylo vždy lehké: měl radostnou a silnou povahu a zdravý smysl pro krásu světa. Teprve později se mu zdařilo právě na těchto vlastnostech založit svou svatost a sloužit s radostí. Tehdy mu však svět ještě připadal jako cosi vnějšího, jež mu brání v přístupu k Bohu. Aby obstál v boji, každého rána si pomyslil, že už má jen tento jeden den a v noci se zase utíkal ke hrobu svého pradědečka, aby mu byl nápomocen. Tak míjela léta jeho dětství.

Ve čtrnácti letech ho podle tehdejšího obyčeje oženili a on se usdadil ve vesnici, v níž bydlel jeho tchán. Zde se poprvé blíže setkal s přírodou a ta ho chytla za srdce. Židovského mladíka, který se po dětství prožitém ve městě dostane do volné venkovské přírody, se zmocní nepopsatelná a nežidům zcela neznámá moc. Tisícileté zděděné odcizení přírodě mu svírá duši v poutech. Jako v pohádce jej místo sivě žlutavých zídek a uliček najednou obklopuje zeleň lesa s jeho barevnými květinami a tu se hned řítí zdi jeho duševního ghetta. A zřídkakdy se to projevilo výrazněji, nežli v případě Nachmanově. Mizí sklony k askezi a vnitřní spor se zdá být u konce. Nestará se již o zjevení, ale s radostnou lehkostí nalézá Boha ve všem. Loďka, které se - bez znalosti veslování -v důvěře svěří a vypluje s ní ne řeku, jej unáší k Bohu, jehož hlas slyší v rákosí. A kůň, jenž ho k jeho vlastnímu údivu poslouchá, ho nese do lesa, blíže k Bohu, jenž na něj shlíží se všech stromů a s nímž si tyká každá bylina. Je doma v každém zapadlém údolíčku a na každé stráni a každá je pro něho způsobem cesty k Bohu. To tehdy se v něm vyvinulo učení o službě v přírodě, jež později představval stále znovu a znovu a s novou chválou svým učedníkům. "Ó jakou ctí je, když je člověku dopřáno", říkával jim později, "vnímat zpěv rostlin, jak která jedna hovoří k Bohu a zpívá mu svou píseň; jak krásné a sladké je slyšet jejich zpěv! A proto je také velice dobré sloužit Bohu uprostřed nich v osamělém potování mezi poli a mezi býlím zemským a v opravdovosti vylévat svou řeč před Bohem. To potom veškerá mluva pole splývá s tvou a posiluje tvou sílu. Každým nadechnutím jsi napájem vzduchem ráje a když se pak vracíš domů, je svět v tvých očích obnoven." Hluboko v jeho nitru byla vštípena silná láska ke všemu, co roste a žije. Když jednou v posledních letech svého života spal v domě postaveném z čerstvě poražených stromů, zdálo se mu, že leží uprostřed mrtvých. Ráno si na to stěžoval majiteli a obvinil ho: "Když člověk podetne strom, dříve než nastane jeho čas, je to jako by zavraždil živou duši,"

Z vesnice přišel do městeška, kde začal tu a tam vyučovat v chasidské nauce a mezi zbožnými se šířila jeho známost. I na něj dolehlo pokušení být stejný jako cadikové jeho doby a žít život ve slávě, bohatství a marnivosti, ale odolal mu. Jeho duši tížil úpadek chasidismu. Scházel mu další rozvoj učení; ona pochodeň, jež má jít z ruky do ruky v ochabujících prstech vyhasla. Ze zarmoucené vůle přistoupil Nachman k obnovování tradice, aby z ní "učinil něco, co bude mít věčné trvání". Kabala se měla stát něčím, čím ještě nikdy nebyla: učení mělo jít od úst k uším a opět od úst k uším, sytíc se neustále z nezrozeného slova a nesena stále se rozšiřujícím zástupem svědků, aby v každém pokolení vzbudila duchy, kteří obnovují svět a proměnila "pustinu srdcí v příbytek boží." Věděl však, že síla k takovému učení se nedá načerpat z knih, ale jen ze skutečného života s lidmi. I přiblížil se tedy lidu, vsál do sebe všechno jeho utrpení i veškerou jeho touhu, chtěl s ním úplně srůst. "Na počátku jsem chtěl po Bohu, abych mohl snášet bolest a bídu Izraele", vypravoval později. "Neboť občas přicházeli lidé a sdělovali mi svou bolest a já jí netrpěl. Modlil jsem se. abych snášel bolest Izraele. Avšak když mi nyní někdo vypoví svou bolest, cítím ji mocněji než on. On totiž může přijít na jiné myšlenky a na bolest zapomenout, já však ne." Žil tedy s lidem stejně jako Baalšem a jeho učedníci a v něm nalézal své posvěcení.

Ale předtím, než začasl vyučovat mnohé, chtěl přijmout požehnání Svaté země, jež je srdcem světa. Chtěl spatřit hroby Šimona bar Jochaj a Izáka Lurji a naslouchat hlasům, jež se tetelí nad místy proroků. Baalšemovi nebylo dopřáno dojet do Palestiny; jak vypráví legenda, těsně před cílem ho znamení a vidění donutila obrátit se zpět. Pro rabbiho Nachmana byl těžký už sám odjezd: byl chudý a nevěděl si rady jinak, než že se zcela zřekne své domácnosti a ženu a děti pošle do služby nebo svěří k opatrování cizím lidem a prodá všecho domácí vybavení, aby pokryl náklady na cestu. Ale zbožní z okolí, kteří se doslechli o jeho rozhodnutí, mu poněkud polehčili, když vybrali jistou částku a předali mu ji. Jeho blízcí jej prosili, aby od cesty upustil, ale on jima na to říkal: "Moje větší část je už tam." Tak se vydal roku 1798 na cestu s jedním ze zbožných, jenž byl svolný mu na cestě sloužit. Od této cesty datoval pak Nachman svůj opravdový život: "Vše, co jsem poznal před Erec Jisrael (Izraelskou zemí), není vůbec nic.", říkával pak a zakázal zapsat některé ze svých dřívějších vyprávění. Palestina se mu stala vidinou, která jej nikdy neopouštěla. "Mé místo je jen v erec Jisrael, a kamkoli jdu, vydávám se do Erec Jisrael.", říkával. A i v pokročilých létech své únavy a nemoci ujišťoval: "Žiji jen z toho, že jsem byl v Erec Jisrael."

Brzy po svém návratu se usadil v Braclavi. Ale ještě před jeho návratem rozdnmýchali někteří cadikové, kteří ho nenáviděli pro jeho názory, proti němu lítý boj, který trval až do konce jeho života a působil zuřivé sváry. I po jeho smrti válčily obce ostatních cadiků nesmiřitelně proti jeho obci. On sám se sporům nedivil. "Jak by se neměli s námi přít?", říkával často. "Nejsme z nynějšího světa a proto nás nemůže svět vystát," Ani mu nepřišlo na mysle nepřátelství opětovat: "Celý svět je plný sváru - keždá země, každičké město a každý dům. Kdo však do svého srdce přijímá skutečnost toho, že člověk každým dnem umírá, musí každého dne odevzdat určitou částečku sebe smrti. Jak by měl ještě trávit své dny ve sporech?" Nikdy ho neunavilo hledat na svých protivnících jejich dobré stránky a ospravedlňovat je. "A jesem to vůbec já, koho tak ennávidí?" ptá se. "Vydlabali si určotého člověka a prot tomu teď bojují." A opakoval Baalšemovo podobenství: Jednou hráli muzikanti a velký zástup tancoval podle zvuku hodby. A šel okolo hluchý, jemuž byl nanec a zvuk cizí a opdivil se ve svém srdci: 'Jak bláhoví jsou ti lidé; jedni tlučou prsty do všelijakých přístrojů a ostatní se točí sem a tam.' Tak ospravedlňoval rabbi Nachman své nepřítele. Jejich zuřivot měl dokonce za požehnání: "Veškeré nadávky a všechen hněv a nepřátelství jsou pro pravého a mlčenlivéh jako kameny proti němu vržené; vystaví si z nich svůj dům."

V Braclavi začal mnohé učit a mnozí se okolo něj shromáždili. Vyučování bylo pro něj mystériem a jehjo vlastní činění mu bylo lno tajemství. Každé sdělení mu bylo něčím neobyčejným, ne jen každodenností, o které člověk ani nepřemýšlí, protože je známá a běžná; podivuhodné a záračné mu bylo jako nové stvoření. SKoro jako bychom cítil jeho údiv nad cestymi slova, když říká: "Slovo uvádí do pohybu vzduch a ten zas jiný, až dospěje k člověku, jenž takto přijímá slovo svého druha a zachytí v něm jeho duši a je jím probuzen." K posměchu je mu slovo, které jen rychle a povrchně tlumočí smyslový vjem, a zbožných, kteří "tak vyjadřují, co vidí, a nedokáží to podržet" si váží méně, než těch "jejiž kořeny jsou široce rozprostřené a dokáží pro sebe pochopit, co vidí". Ale slovo, jež povstvává z hloubi podstaty duše, je mu vznešenou věcí; ve své půbící životnosti již není dílem duše, ale samou duší. Nevyřkneani slovo nauky, jež by nebylo prošlo mnohým utrpením; keždé z nich "vzešlo v slzách". Slovo se u něj formuje dlouho. Učení je zprvu dějem a teprve poté se stává myšlenkou, tedy slovem: "Mám v sobě", říká, "nauku bez šatů a je velice těžké ji obléci." Vždy je v něm stísněnost slova, jež mu stahuje hrdlo a než ze sebe vypraví první slovo, je mu jako by měl vypustit ducha. Teprve účinek jeho slov mu přináší klid. Pozoruje jej a diví se mu: "Někdy vstoupí má slvoa do posluchače jakoby mlčky a působí teprve později, jako dlouhodobý lék; někdy má slova nepůsobí zpočátku vůbec na člověka, jemuž je říkám, ale teprve až je sdělí někomu jinému, tu se teprve k němu vrátí a vstoupí hluboce do jeho srdce a vykonají své dokonalé dílo." Tento druhý základní vztah, totiž přijetí slova sobě určeného, že je pro Žida a jeho pohyblivost velmi charakteristické, si zřejmě ozkoušel rabbi Nachman i na sobě, zpodobňuje to jednou obrazem světla a jehoodrazu: "Když někdo mluví k svému druhu, vzniká světlo prosté a světlo návratu. Někdy však bývá jedno bez druhého, neboť někdy je od něho jeho druh neobdrží, ale naopak je obdrží on od svého druha, když se k němu slova, jež vycházejí z jeho úst odrazem vracejí a vrací se i světlo a probouzí se." Rozhodující je ovšem pro Nachmana a jeho pojetí slova nikoli účinek na mluvícího, ale na posluchače. Vrcholem tohoto působení je, když se poměr obrací a z naslouchajícího se stává promluvající, ato až tak, že je to on jemuž náleží poslední slovo: Duše žáka má být natolik povolána zmocněna, že to z jejích úst a nikoli mistrových se zrodí slovo, jež vyjádří nejvyšší smysl Nauky a rozhovor se jím dochází naplňení. "Když se s někým pustím do řeči, chci slyšet ta nejvyšší slova od něj."

Po pěti letech v Braclavi sešel na úbytě, snad i následkem bojů a pronásledování, které se ho v duši nedotkly, ale jež nedokázal ustát ve svém těle. Brzy mu bylo jasné, že musí zemřít, ale smrt v něm nevzbuzovala strach a ani mu nebyla nějakou převratnou událostí. "Kdo dosáhne pravého poznání, poznání božího, pro toho již není předělu mezi životem a smrtí, neboť zcela závisí na Bohu, objímá Jej a žije věčným životem jako On." Smrt chápal spíše jako vzestup k novému stádiu veliké pouti, k dokonalejší formě života veškerenstva. A poněvadž věřil, že v tomto lidském těle se nedá dojít k vyššímu stupni dokonalosti, nežli k tomu, jejž už dosáhl, toužil po temném prahu smrti."Už bych chtěl vysvléci košilku" říkával studentům v posledním roce, "neboť nemohu snést setrvávání na témže stupni." A když seznal, že k němu smrt již přichází, nechtěl již setrvávat v Braclavi, kde učil a působil, ale rozhodl se přestěhovat do Umanu, aby zemřel a bal pochován tam. Několik let před jehgo narozením, roku 1768, pronikly do Umanu bandy hajdamáků a zradou dobyli pevnost hájenou společně Poláky a Židy. Vyvili pak veškeré Židy a jejich mrtvoly vyházeli na hromady za hradbami. Rabbi Nachman věřil v rámci nauky o putování duší, jak ji přejal od Lurii a dále rozvinul, že tisícovky duší onoho času v Umanu povražděných vytvářejí veliký zástup, jenž je vázán na místo jejich smrti a nemůže se odtud pozdvihnout, dokud k nim nepřijde duše, jíž je dána moc je pozdvihnout. Cítil v sobě povolání vykoupit ty, kteří na to čekají a chtěl proto zemřít na jejich místě a mít hrob veldle hrobů jejich, aby skrze tyto hroby bylo dílo dokonáno. Když přišel do Umanu, bydlel v domě, jenž měl okna na hřbitov "dům života", jak jej Židé nazývají. Tam stával často u okna a hleděl naplněn radostí na tuto zahrádku. Občas ho popadala sklíčenost, ale ne ze smrti, ale z jeho životní práce, jež nenesla ovoce, jež si vysnil. Přemýšlel, zdali by nebylo lépe, odvrhnout svět a vyvolit si místo, kde by mohl sídlit o samotě a břímě světa by už na něm nespočívalo. Kdyby nebyl začal vést lidi, sodil, byl by snad dosáhl dokonalosti a vykonal opravdový čin. Učení a vychovávání, které dříve tak velebil, se mu v oněch okamžicích jevilo jako nesprávná cesta, ba jako hřích. Vždyť přeci podstatou jakékoli služby je, že člověk se vzdá vlastní volby. Také se mu zdálo, že toho málo vykonal a cítil, jak je těžké osvobodit člověka. Je těžší přispět pomocí jedinému spravedlivému, který je v těle, nežli tisícům tisíců svévolných, kteří jsou už v duchu, pozdvihnout je a vykoupit jejich duše, neboť u pána volby je těžké čehokoli dosáhnout. V posledních dnech z něho však jeho starosti a soužení všechna spadla. Byl připraven. "Hleďte", povídal jednou, "jde nám vstříc veliká a vznešená hora. Jenom nevím, zfda to jdeme my k hoře, nebo hora k nám." Tak zemřel v pokoji. Jeden z jeho žáků píše: "Tvář zemřelého byla jako tvář živoucího, když se procházel po místnosti a přemýšlel."

Rabbi Nachman neuskutečnil své dílo. Skutečně se stal cadik, jakým mínil - duší lidu; ale lid se mu nepostavil po bok. Nedokázal zadržet úpadek nauky. Byl květem exilu, který však na exil zašel. Židé nebyli sdostatek silní a sdostatek čistí, aby ho dokázali udržet při životě. Newní nám dáno vědět, zdali jej očekává v budoucnu vzkříšení. Ale já soudím, že vnitřní osud židovství uávisí na tom, zda se znovu - lhostejno v jaké podobě - probudí a stane skutkem jeho pathos.