Nebezpečnost mužů

Uplynulé 20. století bylo mimo jiné i stoletím emancipace žen: Na jeho počátku stály boje o volební právo a končilo hysterickými orgiemi genderového newspeaku. Mezi těmito body se odehrával proces neustále vzrůstajícího významu i sebevědomí žen ve společnosti.. Takový historický pomník dvacátému století bychom jistě rádi viděli, ale bohužel všechny pomníky mají své odvrácené strany, kde se ve stínu pod soklem uchovává holubí trus a jiné neřádnosti.
Dvacáté století (především jeho první polovina) bylo také stoletím velkých válek - dvě války s doposud nebývalým přídomkem "světová" zažilo. A dobrovolnými i nedobrovolnými aktéry válek vždy byli - a doposud jsou - především muži. Ani zdaleka nebyli však jejich jedinými oběťmi. Nacisté vyhlazovali celé rodiny, komunisté jakbysmet a tříštivé bomby všech stran si většinou také nevybírají - nemluvě o té atomové. Toto všechno si způsobili muži, ale nejen navzájem, ale i všem ostatním příslušníkům lidského rodu. Ony dvě války měly navíc takový dopad – a opět hlavně ta první z obou – že obraz války a válčení v očích veřejnosti zcela odhrdinštily. Není také divu: Zatímco ještě za války prusko–francouzské v roce 1870 mohl obraz kavaleristy cválajícího na koni (byť v řádně zorganizovaném regimentu s menáží a reglamá) ženským a vůbec lidským zrakům imponovat a kanonýra Jabůrka z války prusko-rakouské spontánně uctil lid dodnes známou písní, statisíce šedivých pěšáků pomalu hnijících v zákopech, kde je kromě nepřítele kosí ještě tyfus a španělská chřipka, těžko mohou nějaké takové představy vyvolat. A mimochodem, je obecně známo jediné jméno hrdiny z Omaha beach?
Tyto a možná i jiné faktory spustily ve druhé polovině století reakci, která by se dala označit jako nedůvěra vůči mužům. Agresivita, mužům vždy přirozeně bližší nežli ženám, již nezaštiťovaná gloriolou hrdinství se stala pro společnost děsivou můrou, a protože lidé všeobecně nesmýšlejí příliš abstraktně, spočinulo toto odium na jejích nositelích, na mužích.
A dále: Obě světové války byly také velikými logistickými operacemi, které uvedly do pohybu a přestavěly celou společnost a poskytly, ba přímo vnutily mnohem větší zapojení ženám, a to i na místech a ve funkcích, jež jim byly do té doby stěží přístupné. Muži se takto na mnoha místech ukázali být nahraditelní. To všem mělo za následek obrovský nárůst funkce žen ve společnosti.
Myslím, že tento faktor, to je strach z mužů, "protože jsou nebezpeční", je důležité si uvědomit, když mluvíme o vývoji emancipace žen ve 20.století. Neměli bychom totiž upadnout do nebezpečí zpětného pohledu, který vše "lakuje narůžovo", tedy podkládá historickým dějům a procesům jiné důvody a příčiny a vše vysvětluje pozitivně; pak se totiž tento nereflektovaný strach usazuje někde dole, v kolektivním nevědomí národů a působí odtud na nejrůznější sféry života – třeba i na zákonodárství: Vezměme si třeba komunistické rodinné právo: celá teorie a praxe rodinného soudnictví v socialistickém bloku (v naší zemi platily tyto zákony až do roku 2004, kdy je nahradil konečně moderní zákon o rodině) sugerovala představu mužů jakožto notorických výtržníků a agresorů, před nimiž je třeba ženu a celý zbytek rodiny (hlavně děti) chránit a muže vůbec nejraději všechny preventivně zavřít.

S trochou jízlivosti bychom mohli poznamenat,  že zde dělnická třída trefně vymalovala svůj vlastní portrét. Ostatně – a to také je třeba zmínit – mužů, těchto potenciální agresorů a podvratitelů se velmi bojí všechny totalitní režimy; ideálem totalitního režimu je mužská populace zčásti v armádě a zčásti ve vězení nebo v dolech, ale i tam raději podřízená vojenskému režimu. Běžné životní funkce, od zelinářek přes sekretářky a učitelky až k lékařkám a vědkyním, přece velmi snadno zastanou ženy a jsou mnohem konformnější a poddajnější.

A ve svobodné společnosti? Tam přece se lidská iniciativa hodnotí mnohem příznivěji. Otevřená společnost přeje všem, kdo si v ní hodlají dobýt štěstí. V ní by se mělo žít mužům mnohem lépe a jejich průraznost by jim měla dobýt nejeden vavřín.
Je to mnohem složitější a nejednoznačnější. To, co jsme zde tak hezky vymalovali, totiž není obraz dnešní společnosti, ale maximálně tak nějakého amerického snu, tj. společnosti dynamicky expandující do dosusd neobydlených nebo řídce obydlených a nevyužitých oblastí, ve smyslu místním i přeneseném. Devatenácté století hýřilo podobným optimismem a pionýři divokého západu si v něm podávali ruku s pionýry vědy. Dvacáté století vypadá úplně jinak. Síť vztahů se neuvěřitelně zahustila. Na "dobytých", tedy kolonizovaných územích vznikly nové společnosti, které už nemají, kam expandovat a namísto toho musí kultivovat a intenzifikovat své vnitřní vztahy, zvyšovat produktivitu práce. Ta je ostatně neuvěřitelně vysoká, neboť výkonné stroje obstarávají většinu činností. Fyzická lidská síla, ba ani její psychické deriváty typu průbojnosti, iniciativy, vytrvalosti a houževnatosti přestávají být žádanými devizami v tomto uspořádání společnosti, v němž již "vše funguje". Mnohohlavý dav má bez rozdílu přístup k rohu hojnosti. Není již problémem zboží vyyrobit, ale je velkým problémem vyznat se v houštině vztahů a navázat na správném místě správný vztah mezi lidmi/věcmi. Společnost mnohem více potřebuje a také cení komunikátory: ty, kteří komunikují na úrovni zboží – obchodníky; ty, kteří komunikují na úrovni mezilidské – tj. pracovníky nejrůznějších služeb od učitelů a právníků po psychology, poradce a "kouče"; a ty kteří komunikují mezi lidmi a zbožím – marketingové, reklamní a logistické specialisty. Prakticky ve VŠECH těchto úlohách fungují ženy efektivněji, nejlépe ovšem na úrovni mezilidské komunikace. Nevyhnutelným důsledkem takového rozložení karet je, že rostou výdělky v této, tzv. terciární sféře, jež je do velké míry doménou žen, a mužům, kteří se v této sféře vedle žen čím dále hůře prosazují, zbývají nevýhodná mizící zaměstnání v průmyslové výrobě, případně v zemědělství. Ženy tak prakticky ovládly veřejný sociání prostor. Jen se zkuste jen tak projít po městě: Ať zajdete kamkoli, na ulicích, v obchodech, v kulturních zařízeních, v restauracích, v nejrůznějších informačních kancelářích, recepcích apod., tam všude narazíte především na ženy a to jak v úlohách zaměstnaců/služby poskytujících, tak v úloze zákazníků. Potvrzuje to i trh práce, neboť na každém kroku narazíme na cedule: přijmeme sekretářKU, uklízečKU,, recepčNÍ, prodavačKU – aniž by si jejich tvůrci jakkoli lámali hlavu s genderovou diskriminací. Muži tu nejsou. Kde je najdete? Pokud ne přímo jako nezaměstnané za zdmi jejich domovů – mají-li ještě jaké – nebo v laciných hostincích, pak jen v nočních tramvajích a ranních autobusech, jimiž vyrážejí do svých na okraj měst vytlačených pracovních míst v extrémních podmínkách i časech, nebo se jimi z tohoto svého bědného lovu vracejí. Když takhle člověk pohlíží na tyto mlčenlivé schlíplé zástupy mužů, říká si, že trpí těžký trest za svou minulou pyšnou agresivitu, za niž je ještě před sto lety byly ochotny ženy milovat.
Historické kyvadlo se tedy zvrtlo a byť by nám to bylo sebevíc líto, málo s tím naděláme. V tomto případě jde totiž o kyvadlo s velmi dlouhým kyvem. Poslední nám známé období matriarchátu bylo v předneolitické společnosti. Máme se tedy my, muži, na co těšit. Jako se středověký mnich , a koneckonců i rytíř, bál ženy, jež by ho mohla odvést od neproblematického nazírání jeho ideálu a zaplést do kompromitující sítě konkrétnosti, teď možná po mnoho staletí se budou kávové dýchánky firemní i soukromé děsit vpádu muže, jenž by – ó hrůzo – mohl svou přímočarou "bezohledností" narušit předivo jemně vybalancovaných vztahů, které poutá každou s každou a díky nimž si udržují svůj sociální i ekonomický standard. Tak vypadá situace viděná hegelovským pohledem. Někomu je takový pohled ovšem až příliš fatalistický. Chtěl by onu hegelovskou syntézu uspíšit a třeba si říká, že vědomým úsilím a nasazením lidských bytostí by přeco snad šlo vrátit kyvadlo do rovnovážné polohy rychleji a již ho dále nerozkmitávat. Buddhisté ostatně už po dvaapůl tisíce let neusilují o nic jiného. Jako vždy, celý problém a zároveň klíč k němu leží v tom, že lidi jsou (jen) lidi.

Kutná Hora, 6.11.2013

Václav Ondráček