Nebude-li vaše spravedlnost větší ....

Vzdělání bývá lidem v drtivé většině případů ku prospěchu. Velmi málo je případů, kdy je tomu naopak, ale právě na jeden takový bych chtěl upozornit. Mluví-li se třeba o "justičním paláci" nebo o "poměrech v české justici" i průměrný občas nedotčený jakýmkoli klasickým vzděláním a možná jen s povrchní znalostí angličtiny si uvědomí, že to vlastně znamená spravedlnost a - nolens, volens ve svém podvědomí nějak předpokládá, že zmíněné instituce tu zde jsou od toho, aby právě spravedlnost v naší společnosti zajistily Při konkrétnějším seznámení s činností těchto institucí pak bývají hořce zklamáni, neboť o spravedlnost (to píšu při plném vědomí toho, jak individuálně deformovaně může být takový požadavek vnímán), těmto institucím (ztělesněným jejich představiteli) prakticky vůbec nejde. S čím se člověk fakticky setká, je houšť předpisů a formalismus nejhoršího druhu, jimiž si ovšem na druhé straně poměrně snadno razí cestu rutinéři sledující bezohledně svůj nebo - pokud jsou najati a řádně zaplaceni - také něčí jiný zájem. Občánek tímto shledáním zcela frustrovaný pak podle nátury hledá útočiště v silných řečech, hospodském revolucionářství, podlézání, anarchismu, podrazech (když vy na mě ... tak já na vás zas jinak...), apelech na jiné, údajně ještě vyvýšenější a spasitelské instituce (prezidentská kancelář, mezinárodní soudy ap.), organizování nátlakových skupin atd. atd. Neuvědumoje si však při tom, že na to jde z úplně špatného konce.

Když jsme tak před těmi pětadvaceti lety udělali v naší zemi revoluci (já vím, že jsou mnozí, co to vykládají úplně jinak, ale prosím, nehádejte se se mnou, o to teď vůbec nejde a nikam by nás to nedovedlo), jedním z jejích důvodů bylo, že lidé cítili, že věci jsou nějak "nesprávně, špatně" a leccos není tak, jak by mělo být a skoro každý cítil, že je nějak utlačován, že mu režim nepopřává dost prostoru, na nějž by snad měl mít právo. A tak jsme se v naší zemi chtěli zařídit lépe, "spravedlivěji". Byly vytyčeny určité ideály (svoboda, demokracie..) a prakticky nebylo o ně sporu. A také jsme si zvolili (do parlamentu a do vlády) lidi, kteří to podle nás měli zařídit. Jak? No to je přede jasné - musíme mít spravedlivé ZÁKONY. (Mimochodem jsme se v tom vůbec nelišili od athéňanů diskutujících o účelném zřízení státu někdy za Platóna okolo roku 400 před.

) Ale zanedlouho se ukázalo, že krásné zákony zas tak výraznou změnu nepřinesly, ráj na zemi nenastal. A tak se tak v polovině devadesátých let začalo mudrovat, že spravedlnost je nutno vynutit a začala se ohromně posilovat policie a bezpečnostní složky. Mělo to jistě něco do sebe, poněvadž v té době se naše země stávala nebezpečně bezpečným útočištěm pro nejrůznější mafie - od Solncevské, přes albánské až po venezuelské a jiné. Velmi populární byla tehdy hesla typu "podporujte svého šerifa". Policie ohromně zbytněla a policisté dostali královské platy. Ale po pár letech se ukázalo, že postavit policajta na každý roh a za každého občana taky moc nemá efekt. To už ale bylo v době, kdy se ideály občanské společnosti, jimiž byla společnost prodchnutá na začátku devadesátých let začaly hroutit, společnost nezakrytě propadala prospěchářství a marasmu, v němž se nalézá doposud, takže v otázce "spravedlnosti" došlo k tiché rezignaci; nikdo se ani nepokusil hledat další instituci, která by nám ji měla zajistit - takže - paradoxně - na soudy, které by nyní logicky měly přijít na řadu, už prakticky nedošlo; nikoho nenapadlo, že by spravedlnost mohla požadovat po soudech. Ale i kdyby to někoho bylo napadlo, výsledek by byl asi stejný, to jest mizivý. Spravedlnost totiž nemůžeme po nikom POŽADOVAT, spravedlnost musíme ČINIT. Přitom je to velice prosté: Budou-li všichni, nebo většina občanů sami spravedliví, tedy budou-li se všech okolností snažit chovat především spravedlivě, společnost nebude možná ještě stoprocentně spravedlivá, ale jistě se bude tomuto ideálu blížit. Kdo však z občanů si tehdy, v devadesátých letech, takový ideál vytyčil? Někteří měli jisté ideály, například související s lidskými právy, se "zelenou politikou" anebo s tolerancí, ale většině šlo spíše o vlastní prosperitu. (Ano ta také byla mezi listopadovými hesly. Bohužel.) A dnes? Nebuďme směšní. Spravedlnost vůbec NEFIGURUJE mezi hodnotami, o které je třeba usilovat, nikdo nepožaduje spravedlnost - pro druhé; pro bezdomovce (šikanujeme je, vyhazujeme z tramvají a nejraději bychom je vyvezli za město nebo vůbec za hranice, nebo někam do koncentráku), pro Romy (kdy by se staral, aby měli příležitost k práci aspoň stejně často jako "většinoví" obyvatelé), pro přistěhovalce a utečence (tady vůbec jsou veškeré ohledy stranou, to je prostě NECHCEME a konec), pro staré a tento výčet bychom mohli nekonečně prodlužovat, protože fakticky uznáváme pouze nárok svůj a své skupiny , s níž se identifikujeme a spojujeme ve skupinovém sobeckém prosazování zájmů. CO se tedy k nám z úřadů a institucí jakoby ozvěnou vrací, není nic jiného než naše vlastní neschopnost, neangažovanost pro pravdu a nespravedlnost. Takže i zde platí: Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu.

Dá se s tím něco dělat? Je zde třeba někdo, nějaká mravní autorita, která by lidi vybízela ke spravedlnosti?

S kazatelen různých církví se občas o spravednosti mluví, ale - jednak některé z těchto církví mají samy máslo na hlavě, ale hlavně se pod těmi kazatelnami schází čím dále méně lidí. Ale i tak za to musíme být vděčni. Kdyby se uchovala v národě aspoň nějaká malá zdravá menšina, mohla by se stát jádrem obnovy po nevyhnutelné společenské katastrofě, k níž při nastoupeném kurzu musí nutně dojít. Jen si nemyslete, na Sodomu také trhlo.

A co školy? I při všeobecném úpadku školství a propadající se prestiži škol a učitelů ve společnosti, mají školy přece stále větší společenský záběr a možnost oslovit širší vrstvy - hlavně mladého - obyvatelstva. jak je to se spravedlností na školách? Bledě. Pisatel těchto řádků působil poměrně dlouho na školách, a to různých typů. A za celou dobu své učitelské praxe jsem neslyšel (snad s jedinou výjimkou, na škole hodně nestandardního typu), aby se mezi žáky, ba ani mezi učiteli, řešil nějaký problém z pozice, zda to bylo spravedlivé, nebo v jazyku žáků "férové". Na školních konferencích se vše odehrává mutatis mutandis v kategoriích "podle školního řádu" vs. "proti školnímu řádu". Mezi žáky pak spíše: "já mám právo" a "přeci nemůžou/můžou..." Musím říci, že je to smutný obrázek - když křivárnu šikovně schováš, nic se ti nestane. A nějaké jiné autority? Prezident? Ó ano - kdysi. Masaryk popisoval v hovorech s TGM situaci na Kyjevském prospektu za časů bolševické revoluce: Začalo se tam střílet a on se chtěl honem schovat do hotelu. Vrátný se ale ptal, zda je tam ubytován. A Masaryk pokračuje: "Lhát jsem nechtěl..." Kdo to ale proslul výrokem o "neviděné" Maradonnově ruce. Nebyl to náhodou jiný český prezident? Raději skončím.

Kutná Hora , 4.10.2016

Václav Ondráček