Laik o moudrosti (Manfred Krüger)

Ve svém dialogu Idiota de sapientia – Laik hovoří o moudrosti – popisuje Mikuláš Kusánský (Nikolaus Cusanus, 1401–1464), jak chudý nevzdělaný člověk (idiota) otevírá oči bohatému a vzdělanému "řečníkovi" (orator). Moudrost není vědění. Moudrost je vyšší vědění: náhled, přehled a hlubší vhled směrovaný k počátkům.
Laik ví současně méně i více nežli učenec – kazatel. To, co mu dává oprávnění otevřít učenci "oko jeho ducha", je jeho vědění o nevědomosti ve vědění. Tato vědomá nevědomost je branou moudrosti. Laik pro ni zpočátku používá termínu humilitas – skromnost. Vědec má v malíku učené soudy nejrůznějších autorit. Ctnost skromné uměřenosti vědoucí nevědomosti však vede k bezprostřednosti a duchovní samostatnosti jakožto k předpokladu skutečného poznání. Vědění je před Bohem bláznivostí. Poznávání nás činí moudrými.
Při nerozděleném, prostém pohledu je duše vyladěna k moudrosti. Toto naladění spočívá v upuštění od vědění. K tomu ovšem je třeba poznamenat, že pouze vědoucí může rezignovat na vědění. Proto hovoří Kusánský o "vědoucím nevědění". Toto upuštění od vědění je vnímáno jakožto vnitřní síla a v této síle se manifestuje podstata moudrosti. Vědění zaměřené na svět věcí totiž postrádá jakékoli síly. Moudrost však je silou: silou poznání. Proto nazývá Pavel Krista nejen Boží moudrostí, ale "Boží mocí a moudrostí". Dohromady.
Laik cituje volně ze sapienciálních knih Starého zákona: "Moudrost křičí po ulicích. Oznamuje, že má sídlo na výsostech." V Příslovích Šalamounových stojí: Moudrost hlasitě volá po ulicích, na náměstích pozvedá svůj hlas. V knize Ježíše Siracha pak promlouvá sama: Bydlím na výsostech, na oblačném sloupu stojí můj trůn. Job to pak doplňuje: Jen Bůh k ní zná cestu a jen On zná její místo. Pouť k moudrosti tedy začíná na náměstích a ulicích a vede až k nejvyšším výšinám, kde se ztrácí: jen Bůh totiž zná místo moudrosti. Ale přesto není třeba soudit, že je nepřístupná: vždyť přece křičí na ulicích, i na římském Fóru, kde se laik spolu s učencem nalézají. Teď a tady začíná cesta moudrosti. Každý se po ní může vydat, kdo jen chce.
A co se vlastně děje na tržišti? Platí se tam penězi. Platit znamená aplikovat lidský rozum, jímž se člověk pozvedá z říše přírody. Rozlišuje a pořádá mnohost principem jednoty. Mnohému rozumíme skrze jediné. Poznávající moudrost přivádí k jedinému: Jediné, nesložené, je nutným předpokladem složeného, a je tedy vůči němu také prvotní. Laik sokratovskou metodou redukuje mnohost na princip: "Což nepočítáme po jedné?", ptá se laik. Jednotka je principem čísla. Ale v jednotce je již obsaženo počítání. Jednička je obrazem jednoty. Kdo to zaznamená, je již na cestě vzhůru, k sídlu moudrosti. Moudrost, které se lze naučit na ulicích, je přenositelná na úroveň oněch výšin, kde má svůj prvotní domov. To tedy znamená naučit se číst obrazy v souvislosti s jejich vzory. Vyjádřeno společně s laikem by nejvyšší moudrostí bylo: .

..vědět, jak se dá podobenstvími bez přímého dotyku dosáhnout onoho nedosažitelného.
V dotýkání se bez dotýkání láká učeného kazatele příslušný duchovní požitek. A je mu přáno. Vzápětí se mu dostává ujištění: Moudrost je nedostižnou rozkoší ducha. Ten se však netýká moudrosti jako osoby. Ji však, jež sídlí na nejvyšších výsostech, nelze zakusit v ničem, žádným aktem, žádnou radostí.
To však znamená, že se oblast moudrosti nalézá ještě výše než sama oblast ducha. I duchem se jí lze pouze přiblížit. Mystikové a jiní její ctitelé opájející se jí zůstávají na mnohem nižších úrovních, povětšinou ještě v říši smyslů. Kusánský proniká za pomoci moudrosti do sféry jejího bytí, když ji zakouší jako "život poznávajícího ducha" a "nepomíjivé nasycení života". Samaritánka žádala u Jákobovy studny Krista o vodu, jež se sama stane pramenem "vylévajícím se do věčného života". On pak se sám označuje za "chléb života". K těmto momentům odkazuje řeč o "nepomíjivém nasycení života". A tak, krok za krokem, je učený kazatel laikem voděn po jeho cestách a připravován k tomu, aby sám poznal Krista jako Boží moudrost.

Kazatel: Není snad Bůh původcem všeho?
Laik: Kdo by váhal odpovědět?
Kazatel: A je věčná moudrost něco jiného nežli Bůh?
Laik: Není; je to Bůh.
Kazatel: A nestvořil snad Bůh vše skrze Slovo?
Laik: Slovem všechno stvořil.
Kazatel: A Slovo je Bůh?
Laik: Tak tomu je.
Kazatel: A je také moudrostí?
Laik: Je jedno a totéž říci: "Bůh stvořil vše svou moudrostí" a "Bůh stvořil vše svým slovem".

Kristus, Logos je také Boží moudrost. Logos čili Boží moudrost hovořil skrze Šalamouna a v Ježíši z Nazareta.
Kazatel je na konci první knihy již sdostatek poučen, takže klade sice ještě otázky, ale ty jsou již v jádře odpověďmi; laikovi jakožto filosofickému hierofantovi zbývá odpovídat již jen: "Ano, je tomu tak."
Když se z vědoucího stal poznávající, je mu odhaleno sídlo moudrosti mezi Boží Trojicí: Bůh je pravé, skutečné bytí. Jakožto Slovo – ve své druhé osobě – je "moudrost čili Syn Otcův, rovnomocného a jediného bytí." Bez Syna není Otce. Bůh je jednotou existence a podstatného určení jsoucna. Současně je však – jako Třetí osoba – samým oním poutem, jež vše svazuje – to je Bůh jako Svatý Duch, neboť v nás i ve světě je to duch, jenž vše uvádí v jednotu a spojuje. Taková je myšlenková zkušenost laika, jež se nyní stala i kazatelovým myšlenkovým zážitkem, moudrost vedoucí k Bohu.
A myšlenková kontemplace trojjediného Boha nakonec ústí v nový výměr moudrosti:
Moudrost je rovnost Bytí a Slova neboli pojem Jsoucna. To je tedy moudrost, jež na počátku volá na ulicích a náměstích; nakonec se těm, kdo vytrvale následují její volání, zjeví jako božská osoba. Moudrost je cesta. Duch je ohněm duše, jenž jí dává odvahu po této cestě jít, jejím cílem je Bytí.

Z publikace Die Weisheit in der abendländische Geistesbewegung