Andresius | Kleméns Alexandrijský, učitel moudrosti (C. Los)

"Amfión z Théb i Arión z Methymny byli zpěváky: jeden lákal svým zpěvem ryby, druhý jím zbudoval Thébské hradby. A ještě jiný umělec, Thrák," míní se Orfeus, "krotil zpěvem divoká zvířata, dokonce svým zpěvem dokázal i pohnout dub k tomu, aby se přemístil.‘

"Můj pěvec však přišel zničit vbrzku hořké otroctví tyranských démonů. On jediný mezi živými dokázal zkrotit ty nejdivočejší živočichy, totiž lidi, a také ptáky - to jsou lehkomyslní, a plazy, čili zrádce, lvy - prchlivce, vepře - smyslné, i vlky, tedy loupežníky. A jako kámen a dřevo platí nerozumní - vždyť člověk upadlý v nerozumnost vnímá a cítí méně nežli kámen."

"Všechna tato divoká zvířata, ale i tvrdý kámen, proměňovali nebeská píseň v přívětivé lidi." "Když se zjevila dobrotivost a laskavost Boha našeho Spasitele, hle co tato nová píseň způsobila: Učinila z kamenů, ze zvířat lidi. I veškerenstvu vtiskl harmonický řád a vyladil disonanci elementů v uspořádaný libozvuk ... Božský Logos, jenž pochází od Davida, avšak již před ním byl, zahanbil lyru i harfu, neživé nástroje a naplnil svatým Duchem svět harmonií, a i malý svět, člověka, jeho duši i tělo a chválí Boha na tomto mnohostrunném nástroji...”

"Podle svého obrazu vzdělal Pán člověka v krásný nástroj, naplněný Duchem, neboť i on sám je svatý a libozvučný nástroj boží, plný božské harmonie a nadzemské moudrosti, nebeský Logos.”

Nechť dosvědčují Frygům pradávnost jejich kozy a Arkadům jejich básníci, kteří tvrdí, že je onen národ starší než měsíc, ... my jsme však byli před založením světa (Ef 1,4), my, rozumné výtvory božského Logu; v něm máme svou starobylost, neboť v prapočátku bylo Slovo. Když však nyní Logos přijal odedávna svaté jméno Kristovo, nazývám jej Novou písní.” —

Tak takové tóny znějí světem dávného křesťanství v polovině druhého století. Žádná dogmata, za něž by člověk ukryl, bude-li třeba, co se dá zachránit, ale umělecky prožívaná pravda o svatých základech světa.

Ten, kdo takto opěvuje Krista jako božského hudebníka, líče jak se člověk a svět naplňují a harmonizují živou melodií jeho slova , je velký učitel moudrosti Kleméns z Alexandrie (zemřel okolo r.215).

Otevřenost a uměleckost v líčení božských základů světa nás u tohoto člověka, jehož vzdělání vychází zcela z řeckého ducha, nepřekvapí. Řecké filosofii a umění se nenaučil v mládí ve škole; po způsobu hledačů moudrosti z dob mystérií sledoval jednoho učitele po druhém, až toho nejpřednějšího ze všech vyslídil v Egyptě. U něho, u Pantaina, pak zůstal. Tradice (tedy Eusebius v Ekklesiastiké historia) o Pantainovi uvádí pouze to, že vedl školu katechumenů v Alexandrii až zápal pro šíření křesťanského učení ho dovedl až do Indie. Svou nauku předával pouze ústně.

Kleméns se stal nástupcem tohoto muže a udělal ze školy středisko svatého bádání, jež navštěvovali všichni bažící po moudrosti a jež se proslavilo zejména za vedení jeho nástupce, Origena.

Z vlastních Klementových spisů vysvítá, jak hluboce byl vzdělán v moudrosti Platónově, Plútarchově a Filónově. Při výkladu starých i nových svatých písem projevuje také svou důvěrnou obeznámenost s mystérii.

Mezi jeho spisy, které se dochovaly, můžeme tři označit za jeho hlavní díla, tvořící stupně, jež přesně odpovídají pravému vývoji duše. Prvním je "Protreptikos", "Slovo napomenutí", jenž vyzývá, abychom "pronikli skrze nevědomost a temnotu tísnivou jako hustá mlha před našima očima a vzhlédli k Bohu vpravdě jsoucímu a zvolali: ‚Buď pozdraveno, světlo!'”

V něm se snaží vlastními slovy starých filosofů ukázat, jaká v nich žila neuspokojená touha po pravém očišťujícím, spasitelném a smírčím Logu (božském slově). V Kristu se zjevilo naplnění starých proroctví. "Radujíce se velmi z tohoto Logu se slavnostně zříkáme starého poblouznění a jsme omlazeni pro spásu!' Prvním stupněm ke vstupu do božského světa je tedy očištění celého člověka od veškerých jeho vášní a pudů skrze toto "Napomenutí".

Na druhém stupni se z onoho slova stane "lékař a rádce", jenž nyní bude duši nápomocen jako její vychovatel (Paidagogos): "Vášně se léčí tím, že vychovatel povzbuzujícími příklady duše posiluje a vede je milou radou k jinému životu, a jako nemocné tiší.” (Paid 1,8) Taková léčba či osvícení, je pro vychovatele nezbytná, "aby nás přivedl hojivým stupňovitým postupem k dokonalosti; Logos, jenž je na vše strany plný lásky, k tomu používá znamenité výchovné prostředky, přiměřené správné výchově, neboť nejprve napomíná, pak vychovává a nakonec učí.”

Největším třetím dílem Klementovým, jsou tzv. "Koberce"- Strómateis, celkem v sedmi knihách. Není to systematický výklad jako předcházející dvě, ale spíše jakási sbírka aforismů, něco jako Goethovy "Maximy a reflexe". Někdy jednotlivé výroky ovšem nabudou do rozměru malých traktátů. Cítíme, že duchovní prohloubení, či osvícení, potřebuje takovou volnější formu. Zároveň však má také tento třetí stupeň být učením o nejhlubších tajemstvích křesťanství, probouzejícím duše učedníků, protože bohatá plnost sdělovaného plyne zcela volně a své ovoce může přinést jenom, připojí-li se k ní též osobní píle a práce. V těchto přebohatých obrazech jde o to, najít si ve vnitřní zralosti vlastní cestu, jež nás vede skrze víru (pistis) a poznání (gnósis) k pravé lásce (agapé). Kleméns o tom na začátku říká: "Co se pak týče tohoto díla, není to žádný skvělý spis vypracovaný s nějakým velikým uměním; jenom si dělám poznámky ..., jako pomůcku proti zapomínání a zároveň jako podobu a vylíčení oněch názorných a živých slov oněch blažených a vpravdě významných mužů, které jsem navýsost ctil.” (Strom I,11). Na konci poukazuje na to, že na pravou cestu k Otci a Synu vstoupili jen ti, kdo dnem i nocí v srdci přemítají o slovech božích a rozvažují nad nimi svým smyslem, jako když zvíře přežvykuje. (Strom VII, 109,2) "Naše koberce se však nepodobají starostlivě pěstěné zahradě, v níž je vše vysázeno k potěše oka v krásném řádu, leč spíše stinnému pahorku, na němž rostou pohromadě cypřiše i platany, vavřín i břečťan, a na němž jsou současně vysazeny i jabloně, olivovníky i fíkovníky, neboť kvůli lidem, kteří chtějí potajmu krást ovoce, byly záměrně smíšeny stromy přinášející ovoce se stromy bez poživatelných plodů; právě tak měl zůstat skryt duchovní obsah mého spisu.”

Celé životní dílo Klementovo tak proniká zákon o tom, že každý pravý duchovní vývoj člověka směrem k božskému světu musí být stupňovitý a opírat se o značné vnitřní úsilí.

Za první stupeň na cestě považuje Kleméns myšlenkovou činnost: Filosofie napomáhá sama k horlivému zaujetí moudrostí; moudrost pak je známost božských a lidských věcí a jejich příčin. Úkolem filosofie je zkoumat podstatu věcí; vzdělání připravuje též ducha na spočinutí v Kristu, a vybízí rozum hledat pravou filosofii.” (Strom I,32)

Dále "filosofie působí v duši již předem nezbytnou její očistu a správné návyky, aby si byla schopna osvojit víru; na tomto základu buduje pak pravda dům poznání (gnósis),” (Strom VII, 20).

Takové výroky jsou neustále svérázně ilustrovány biblickými viděními. V souvislosti s tvrzením o významu filosofie například uvádí: "Sára měla ovšem za správné, aby se Abrahám zasnoubil nejprve se světským vzděláním (Hagar pocházela z Egypta a tím je míněn svět) a teprve později se spojil s ní, aby podle božské prozřetelnosti zplodil Izáka, dítě veliké moudrosti.”

Dnes jsme zvyklí odbývat tento způsob zacházení s Písmem, převzatý z velké části od Filóna, jako alegorický; jen ale nechme jej na sebe u Klementa působit a procítíme, jak bylo starým odhalování životních osudů biblických osob současně zjevením vnitřních duševních pochodů. Obrazce na velkém koberci života dávají krásou svého utváření prohlédnout k silám, jež v nich působí.

Filosofický předstupeň nás vyzývá usilovat neustálým vzděláváním veškerých duševních sil o "pravé", křesťanské poznání, čili o známost božských věcí. Nevyhýbáme se úzkostlivě myšlenkovému poznání, abychom neuškodili své víře a nepodlomili její sílu; víra roste naopak až na řádně zoraném a s úsilím očištěném poli duše.

Kleméns podrobně ukazuje, jak veškerá svatá písma Egypťanů i Řeků, jakož i Starý a Nový Zákon jsou "pro svůj způsob poučování, při němž skrývají svá tajemství, vpravdě božská a pro svatou nauku schraňovanou ve svatyni pravdy zcela nepostradatelná.” (Strom V,19,3). Na druhém stupni zkoumá pravdu poznávající křesťanský gnóstik tento skrytý svět a mravní očistou celé své bytosti se ho činí hodným. "Nyní žádá gnóstik nejprve o prominutí hříchů a pak, po modlitbě, aby již nehřešil, bude prosit ještě o to, aby činil dobro a pochopil veškerý řád světového dění, jak se uskutečňuje z vůle Páně, aby konečně, jsa čistého srdce, byl zasvěcen poznáním seslaným mu Synem, do duchovního zření tváří v tvář.” (Strom VI, 102,1)

"Kdo tedy nejprve zmírní své vášně a pak usiluje být od nich svoboden a pokročí dále k dobrodiní gnóstické dokonalosti, již na Zemi se rovná andělům.” (Strom VI,105,1)

Na tomto druhém stupni se snoubí harmonická dvojice víry a gnóze. Uchvácení gnózí umožní víru, jejíž nejvyšším stupněm je zase gnóze. V úvodu k páté knize Strómateis se nachází překrásná úvaha o tom, že se víra vztahuje k Synu podobně jako poznání k Otci. "Sice je třeba věřit v Syna - že je Synem, že přišel a trpěl; ale také musíme nutně poznat, kdo je Syn boží. Není tedy poznání bez víry ani víra bez poznání. Abychom věřili Synu, musíme znát Otce. A také musíme, chceme-li poznat Otce, věřit Synu, neboť Syn boží o něm učí.' (Strom V,1,3).

Obě síly se tedy vzájemně podmiňují, asi tak jako výdech a nádech. "Můžeme tedy říci, že víra je krátce shrnuté poznání nejdůležitějších věcí a poznání pevný a bezpečný důkaz učení přijatého skrze víru.” (Strom VII,57,3)

Zde k nám doléhá ohlas starého řeckého pojetí ducha, v němž skrze přijetí a pochopení obsahů vnějšího světa člověk vdechuje a nasává božské tvůrčí síly, na nichž svět stojí. Druhou stránkou člověka poznávajícího takto ducha však byl člověk činný, člověk angažující se v lásce, člověk vůle, který nechává proudit ze sebe svou obětní sílu v činu. A tato činná síla lásky je základem víry. Musí odpovídat poznání a následovat po něm tak, jako po vdechu následuje výdech. Rudolf Steiner ve své přednášce "O proměně světového názoru" (Über den Wandel der Weltanschauung, otištěno v Goetheanu VII,18) poukázal na tuto původní rovnováhu vnitřního člověka jako na základ poznávání a víry. U Klementa po ní shledáváme stopy všude: víra je aktivní, činná síla srdce, která ovšem utěšeně roste jen na základě gnóze.

Takto vytříbená víra společně s poznáním božského života nyní vedou ke třetímu stupni, k dokonalosti, k cíli pravého gnóstika: "vpravdě pozemský obraz božské důstojnosti, ozdobený dokonalou ctností, dovedený k tomuto vysokému stupni vývoje přirozeností, vlastním úsilím a poučením.” Tímto posledním cílem je osvojení božské lásky. O tom pojednává velmi krásně a důstojně sedmá kniha Strómateis, jež opěvuje křesťana jako pravého gnóstika a kreslí obraz o překrásné budoucnosti vznešeného lidství ve společenství.

"Poznáním dochází víra svého cíle a posvěcení.” (VII,55,2)

"Neboť se praví: "Tomu, kdo má, bude ještě dáno': víře poznání, poznání láska, lásce pak nebeské dědictví.” (VII,55,7)

"Neboť gnóstik odhodlaný milovat jediného Boha je vpravdě dokonalým člověkem, božím přítelem, vyvýšeným na stupeň Syna.” (VII,68,3)