Andresius | O „dobru a zlu“ mytologicky

Zkusme se ještě na problém "dobra a zla" podívat mytologickýma očima, a to prostřednictvím mýtu zakládajícího evropskou kulturu – příběhu o stvoření.

První zmínkou o "dobru a zlu" v knize Genesis je verš 2:9: A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a ovoce k jídlu chutné; též strom života u prostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého, tedy verš, jenž oznamuje stvoření "stromu poznání dobrého a zlého". A je to také vůbec první verš, v němž se zmiňuje zlo – do té doby je všechno jen "dobré", případně "velmi dobré". Navíc je člověk chráněn boží zápovědí před konfrontací s tímto podivuhodným "věděním" a aktuálního "poznání dobra a zla" dosahuje až ve třetí kapitole – zásahem hadovým.

Takový stav věcí skýtá mnohé možnosti interpretace.

Tak za prvé si můžeme myslet, že se zde představuje jakýsi prvotní stav lidí/lidstva, v němž lidem ještě zcela schází schopnost rozhodování, v němž je vše určeno a člověk je k setrvávání ve svém standardním/ideálním stavu jaksi přímo nucen svou přirozeností, tedy jakýsi polozvířecí stav. Něco podobného vskutku pozorujeme u zvířat: u nich nejsou odchylky od normy dost dobře možné; každá závažná odchylka znamená segregaci od stáda, společenství jedinců daného druhu a jejím následkem také brzy smrt. - To dobře souzní s varováním z Genesis 2:17: Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš. Interpretovat onen prastav lidstva právě takto je tedy celkem nasnadě a možná by se podobnou interpretací mohlo podařit i smířit Bibli s materialistickým evolucionismem. Znamenalo by to ovšem také, že implicite dáváme za pravdu těm revoltujícím směrům (převážné gnóstickým), které právě ve vzpouře člověka proti tohoto archaickému řádu vidí jeho hlavní duchovní výkon otevírající mu cestu k naplnění svého poslání v duchu.

Možná tedy bude lépe pokušení této cesty nepodlehnout a zkusit vytvořit výklad jiný. Předešlý výklad nakonec nemůže přijmout ani křesťanská theologie. Proč? Vidí totiž v onom "prvotním" stavu naopak cosi velmi dokonalého, v němž člověku nescházela žádná z jeho skutečných duchovních i duševních mohutností. Snadno bychom mohli víceméně scholasticky argumentovat takto: Jestliže člověku nyní, v jeho nynějším nám dobře známém stavu neschází svoboda rozhodování a jednání, není možné, aby mu tato svoboda scházela v jeho předchozím dokonalejším stavu. "Avšak jaké svoboda", namítnete, "když není alternativ, není volby". Člověk mohl třeba být habituálně svobodný, ale nebylo nač by tuto svobodu aplikoval." Ano? A kde berete tu jistotu, že pokud není dobra a zla , není ani volby? Cožpak každá volba musí být mezi dobrým a špatným? Samozřejmě  že ne. Ale toto pochybení, tato tendence, každou volbu interpretovat v souřadnicích "dobré - zlé", cosi velmi významného vypovídá o tom, jak jsme se naučili vidět svět. Ve skutečnosti je tomu totiž právě naopak: Člověku, ale koneckonců každé bytosti - ovšem na její rovině realizace, jsou neustále otevřeny tisíce možností, jak vstupovat do interakcí se světem, jak ho plodně a tvořivě proměňovat, jak se z něj těšit a jak jej využívat. A svoboda mizí právě tehdy, kdy je určeno, co je dobré a zlé, kdy je zavedeno a definováno "dobro a zlo". Pokud totiž přijmeme "dobro a zlo" do svého systému, nemáme již vlastně možnost volby; je nutno "volit dobře", vyvolit si dobro - druhá možnost by byla sebezničující a šílená. Jestliže zůstáváme na mytologické, symbolické úrovni, můžeme si všimnout i drobné asymetrie při popisu obou "prastromů" - zřejmě zastupujících určité principy. Strom života je uprostřed  ráje - v centrálním postavení, odkud je všude víceméně stejně daleko a odkud se otvírá možnost výhledu na všechny strany - tedy i všestranného poznání. O druhém stromě se to nepíše, zato je jasně vymezen jeho účel - "strom vědění dobrého i zlého".

Zní skoro jako tautologie, řekneme-li, že zlo je ďábelské. Ale není to tautologie. Když odhlédneme nyní od mýtického rámce a pohlédneme na skutečnost, již tento mýtický rámec uvádí, na rovině naší autentické zkušenosti, nemůžeme nevidět, že tomu tak opravdu je: Kolik dobrých záměrů a vitálních iniciativ už vzalo za své, kdy lidé začali zkoumat, co by se asi mělo "správně" udělat, a je-li to, co hodlám(e) učinit "dobré či zlé". Opravdu neváhám tvrdit, že tuto "morálku" vložil do lidských myslí největší a globální Odpůrce lidského pokolení. Svět "dobra a zla" je světem ďábla a těch, které svou "logikou" uvedl v područí. Světem člověka je Stvoření, ona mytologická Zahrada Eden, v níž na každém kroku může žasnout nad dalšími a dalšími možnostmi tohoto úžasného světa a může jich užívat, slyše přitom neustále v pozadí veliké božské přitakání: "A bylo to velmi dobré". Musíme se ovšem vyrovnat ještě s jednou drobností: v našem mytologickém obraze je tomu totiž zdánlivě jinak - i onen strom vědění dobrého a zlého vytvořil, zasadil Bůh. Ale ve skutečnosti v tom problém není. Pro Boha totiž nic nemůže být problém. V Bohu je plnost bytí a jsou v něm sloučeny veškeré protiklady. Kdyby chtěl, mohly by je ve stvořeném světě od sebe oddělit a stvořit dva světy - svět "dobrý" a svět "zlý", ale neučinil tak. Poskytl však jiným možnost, aby si svět takto rozdělili. Dal duchovním bytostem a lidem možnost polarizovat svět na dobrý a zlý a připravit se tak o část své svobody. Je však zrádné se takovému polarizování přespříliš oddávat a zcela zhoubné učinit z něho princip veškerenstva - pokoj buď s veškerými scholastiky. Boží svět tedy lidský (pozemský, stvořený) svět přesahuje, abych tak řekl, dimenzí: není omezen na Stvoření, ale vůči konkrétnímu stvořenému má vždy alternativu nestvořenou. A zatímco ve všech partikularitách světa (tj. v libovolné z nich) si duchovní bytosti a člověk mohou stanovit své orientační hodnoty, které potom nazvou "nejvyšším dobrem", je jasné, že v Bohu existuje i alternativa opačná, nestvořená - tj. možnost nebytí právě této partikularity, této kvality - jež by pro onu konkrétní bytost by byla "nejvyšším zlem"

Podmínkou toho, aby člověk mohl jednat "zle", tedy je, aby měl onu kategorii, aby si jí byl vědom. Zároveň však, jestliže si takovouto kategorii osvojí, bude jistě možností "vyzkoušet její funkčnost" přitahován. Vím, jak jsem za mladých let pociťoval vždy zvláštní směsici pocitů při chůzi po mostě - možnost vrhnout se dolů do hlubiny mě přitahovala a děsila zároveň. Do jisté míry tedy můžeme dát za pravdu i oné části tradičního mýtu, jež nemá bezprostřední oporu ve svatých spisech, totiž, že ještě před člověkovým pádem se podobného a snad horšího přestoupení dopustila jiná duchovní bytost, která se pak stala člověku  zároveň nepřítelem a svůdcem. V biblickém příběhu je tomu trochu jinak: tam had vystupuje sice jako svůdce, ale za nepřítele si vystačí bohatě člověk sám: Stal se tak "dobrým žákem" svého učitele a našeptavače, že je v sobě zcela rozpolcen - v dávnověku jako kolektivní lidské společenství, jež už neudrží mezi sebou mír, v novější době dokonce i jako jedinec.

Na rozpolcenost lidského společenství byl nakonec vymyšlen lék - zákon. Ten stanoví, kam až mohou jednotliví aktéři společenského dění zajít, a kam už ne. Není rajským stavem, ale do jisté míry vrací člověku bezpečí; bezpečí toho, že v rámci vymezených hranic je dovolena svoboda. Zákon (ani zákon náboženský) ovšem nemá vůbec žádnou mravní funkci, kdo by ho tak chtěl chápat, je velmi politováníhodný. Dodržování zákona se ještě nikomu nestalo cestou ke zdokonalení, ale mnohým odňalo část jejich břemena mravní nesvobody a poněkud je uvolnilo od diktatury "dobra a zla"

Dnes však máme něco ještě lepšího než zákon, co nás od této diktatury může osvobodit - sluneční sílu Kristovu, jež jakoby opět vrací na zemi ráj. A mimochodem - Kristus nechtěl, aby jej lidé nazývali dobrým (Mk 10,18; Lk 18,18; Mt 19,16.n. - u Matouše se ovšem toto místo čte v různých pramenech různě, ve větší části pramenů nezaznívá označení Ježíše za dobrého, ale Ježíšova podrážděná reakce "jedině Bůh je dobrý" je odpovědí na otázku po "dobru vůbec"!) Jí požívajíce, a na ni především spoléhajíce, můžeme dostát vybídnutí

16. dubna 2015 V.O.