Andresius | Ještě jednou o zlu

K prvnímu odstavci se nemohu zdržet poznámky: Sokolova vystižení podstaty zla, jeho "definice", je totiž velmi chytrá, vpravdě fenomenologická, neboť váže "zlo" k člověku a podmiňuje ho lidským vnímáním! Zároveň už vlastně činí otázku po původu zla – tematické východisko dalších Sokolových úvah – zbytečnou: Kdyby si ovšem lidé byli připustili tuto nebo podobnou definici zla, museli by říci, že zlo se na světě bere z nich samých!... Nicméně nechme ještě chvíli Jana Sokola, bez přerušení, rozvíjet jeho myšlenky

Jan Sokol tedy, u vědomí toho, že jednotný pohled na "zlo" je obtížný a při každém z jím uvedených modelů upadne dříve nebo později v aporie, se při pohledu na "zlo" pokouší konstruovat kategorie, do nichž můžeme s jistou dávkou obecné shody zážitky chápané subjektivně jakožto "zlé" rozčlenit. Hlavním vodítkem je mu záměr, intencionalita, která se v činu a dění, označeném za "zlé" skrývá. A vskutku "zlým" se mu nakonec jeví jen zlo intencionální, někým záměrně konané - tedy jeho kategorie 2-4. Při něm je jistě ještě důležitý rozdíl, zdali jsme se stali záměrným cílem něčí nenávistné agrese, nebo, zdali jsme se stali pouze prostředkem nebo překážkou . (Kat 2-3) Drobné nesrovnalosti můžeme konstatovat snad jen u poslední Sokolovy kategorie. Přiznám se, že ač chápu, jaké věci si autor představuje pod kategorií 4, nejsem ji, co do její intencionality schopen příliš odlišit od kategorie 3. Vždyť přece nikdo nelže jen pro potěšení ze lhaní (to by potom mohla být spíše nějaká hravá mystifikace, většinou venkoncem ne zlá). Semtam se snad někdo najde, kdo tahá své bližní úmyslně za nos, aby se předváděl, nějaký ten baron Prášil, ale i to většinou bývají činnosti neškodné a sami napálení se jim posléze rádi zasmějí... Lži a zrady však prakticky bezezbytku slouží temným osobním účelům: ziskuchtivosti, touze po moci, mstě.... Čtvrtá Sokolova kategorie tedy není odlišná tím, o nakolik záměrné jde jednání, ale svou kvalitou. (Autor ji charakterizuje jako zlo nenásilné, ale to nestačí - i mnohé ze zločinů spadajících do kategorie předešlé se určitě dají provádět - alespoň v počáteční fázi zcela bezhlučně a "nenásilně". V tomto bodě tedy vyjevuje rozdělení určité slabiny.

Vrátíme-li se k charakteristice zla, jež zazněla na samém začátku článku (a je to charakteristika výborná!), vidíme, že v našem prvotní porozumění pro to, co je "zlo" žádný takový rozdíl nebyl: "zlo" je vždy "zlo" a bolest je vždy bolest, ať nám ji působí zhoubný nádor v našem těle, nebo zbraň v cizí ruce. Jistě, posouzení záměrnosti je důležité z hlediska mravního, ale tak daleko zatím ještě nejsme. Zkusme se tedy na Sokolovy "kategorie" podívat z trošičku jiného úhlu - totiž pod zorným úhlem typu zkušenosti, co konkrétně zakoušíme ( jak konkrétně v dané situaci "trpíme") - a zároveň je maličko přetvořit. Zde nabízím své neumělé rozčlenění:

1.     Na prvním místě budiž jmenováno to, co míří přímo proti naší existenci, co se nás snaží zničit, odstranit, zabít. Tedy smrt a přímá agrese vedená proti nám ve smyslu Sokolových kategorií 1 a 2. Život je jistě to nejcennější, co na zemi máme, a proto útok, proti našemu životu jistě všichni oprávněně vnímají jako "zlo"; to Jan Sokol dostatečně popsal.

2.     Na druhém místě budiž jmenováno to, co míří proti našim životním podmínkám, které k životu potřebujeme. Sem jistě patří hlad, ekonomické zločiny, ožebračování, vyhánění a tudíž mnohé z toho, co má Jan Sokol ve své třetí kategorii. Budiž podotknuto, že tyto činy skutečně nejsou namířeny proti nám samým, "jen" proti našemu majetku, domovu, zajímají ho naše peníze, naše pracovní nástroje, náš nábytek, nakonec třeba i naše zlaté zuby. A protože jako lidé, jsme na těchto věcech závislí, nakonec mohou vést i ke smrti. Je to zlo mnohem brutálnější, masivnější a - samozřejmě, jak Sokol správně uvedl, většinou zcela neadresné. V našich očích bývá proto odpornější nežli otevřená nenávist a přímá agrese. Zároveň však do této kategorie patří i záležitosti "neintencionální" povahy. O životní podmínky můžeme přijít i výbuchem sopky nebo jinou přírodní katastrofou.

3.     Avšak to, co hodlám uvést na třetím, místě už Sokol ve svých kategoriích nemá. Pracovní označení budiž "nevědomost". Sem patří vše, co nám brání v pravém poznání světa a orientaci v něm. To bývají zhusta subjektivní podmínky: psychický handicap, snížená inteligence, ale třeba i lenost, nebo nedostatečná vůle dobrat se poznání. Na druhém místě sem třeba zahrnout vše, co nás mate a obrací se proti našemu poznání: nedostupnost vzdělání, uměle jednotně udržovaná ideologie - i ta Sokolova individuální lež a klam. Sokolova poznámka, že v takovém případě musíme "naletět", z níž nepřímo vyplývá, že jsme v tomto případě jakoby částečně"sami vinni, mi nepřijde příliš vhodná: Jednak jsou situace, v nichž opravdu nemáme jinou možnost, nežli spolehnout se na ten jediný zdroj informací, který je právě v té chvíli dostupný (Kolik lidí "dobré vůle" například věřilo komunistické ideologii!), jednak soudím, že bychom ani neměli mít ke skutečnosti a obzvláště k lidem apriorně nedůvěřivý přístup. Metodická skepse může být dobrá pro určitý typ vědy, ale v lidských vztazích působí ničivě.

Jestliže jsme doposud na člověka jeho utrpení pohlíželi z hlediska jeho imanentní bytosti, která nemá žádný časový rozměr (utrpení je vždy aktuální), nyní je načase uvědomit si, že člověk je bytost žijící v čase a že z toho plynou další typická ohrožení Jedno můžeme nazvat (pracovně)

4.     "odervanost od kořenů". Jde o všechno, co bere člověku "půdu pod nohama": Umělé ničení kulturní tradice, zatajování pravdy o skutečném původu, vyhánění z domova atp., ale také třeba ničení našeho přírodního prostředí; všechno to, co z nás dělá "sirotky na tváři země", co nám bere minulost a tím nám bere i orientaci. Je jasné, že tento typ zla postihuje tíže děti a mladého člověka - člověk, který má již větší část života za sebou a má již také určitou osobní zkušenost si svou "kulturní paměť" nedá tak lehce vzít - v tom tkví mimo jiné i ohromná kulturní hodnota "nábožných babiček" - nebo také "babiček pohádkářek". O nich koneckonců pojednává stěžejní dílo naší národní literatury.

5.     Jestliže je zločinem, který právem prožíváme jako utrpení a zlo, vzít člověku jeho minulost, o to větším zločinem – troufl bych si říci hříchem proti Duchu svatému – je vzít člověku jeho budoucnost a naději na ni. To jsou dvě věci: Naděje se týká spíše duše, toho, co nás vnitřně uschopňuje vykročit v tvář budoucnosti a ovlivňuje tedy spíše naše současné naladění na budoucnost, naše představy o ní, naši vůli něco vykonat; metaforou "vzít budoucnost" ovšem označujeme nejenom zničení naděje, ale ve druhém smyslu i zničenípodmínek pro možný vývoj směrem k budoucnosti. Učitel, který vyhodí studenta ze školy (což je příklad, který Jan Sokol rád uvádí:), jistě změní objektivní možnosti jeho dalšího vývoje – že to nemusí být jen ke zlému, je v tomto případě nabíledni. Pro tento typ zla si vypůjčím termín z psychoanalýzy a nazvu ho kastrací. "Kastrace" tedy pro mě znamená - zamezení ve vývoji, zničení možností – subjektivních nebo objektivních – aby se člověk dále vyvíjel a dospěl ke své zralosti, případně překonal sám sebe. Tento typ zla také nejvíce postihuje mladé lidi, protože to mají před sebou ještě "dlouhou budoucnost" u nich se ještě "hraje o hodně". Ovšem oni zase mu většinou houževnatěji kladou odpor a lépe vzdorují.
Ještě poznámka – od zamezení vývoje, je nutno odlišit překážky ve vývoji. Ty jsou do jisté míry přirozené; klade nám je život sám a je dobře, že je klade, neboť se tím učíme je překonávat. Dokonce, klade-li nám jich málo, musí nastoupit učitelé a vychovatelé a nějaké pro nás uměle vytvořit. To, o čem jsem se zde snažil promluvit, nejsou překážky, na nichž si zkoušíme svou sílu, virilitu onoho plamene, jenž v nás je a žene nás kupředu, ale něco, co se obrací proti podstatě této naší schopnosti, proti onomu našemu životnímu ohni, zháší ho a tím znehodnocuje to, co je v nás skutečně lidské, "vyhání Ducha z jeho chrámu". – Proto jsem se nerozpakoval nazvat něco takového hříchem proti Duchu svatému.

6.     Všech předchozích pět typů zla a bolesti, které jsem zde uvedl, může být ve své vyhraněné podobě velmi bolestných, i když může být způsobeno neintencionálními příčinami. (I o domov nebo o možnost dalšího rozvoje můžeme být připraveni nepředvídatelným neštěstím mimo jakýkoli dosah lidské činnosti.) Poslední dva typy, které zde uvedu, nemají tuto akutnost bolesti, přesto mohou být dosti ničivé. Výsledkem a plodem toho, že člověk žije na této zemi, má ke svému životu potřebné podmínky a znalosti, stojí v určité kulturní tradici a zároveň má výhled a ambice směrem k budoucnosti, je jeho práce. Každý člověk má svůj specifický druh práce a práce jednoho každého jednotlivce, pokud je upřímně míněná, je cenná. Zabránit tedy někomu v práci, nebo v tom, aby předložil její výsledky druhým, aby z nich oni mohli mít užitek, je jistě zlé a poškozuje "celkovou bilanci" světa. Samozřejmě je jasné, že v tomto případě může být ve hře obrovská řada faktorů, které nemají co do činění s ničí vůlí – různé společenské toky a mechanismy, v neposlední řadě ty "tržní".  Přesto musí-li někdo sedět s rukama v klíně, nebo "psát do šuplíku", je to špatné. Samozřejmě, nežijeme v ideální společnosti a nemůžeme jen tak bez dalšího zajistit, aby každý došel v ní uplatnění, jakého by si představoval, ale mělo by nám ležet na srdci, abychom využívali potenciálu, kteří jednotliví lidé přinášejí na tento svět. Nic cennějšího a užitečnějšího pro budoucí vývoj země totiž nemáme. 

7.     Poslední typ zla, který zde chci uvést, se poněkud podobá předchozímu. Člověk je tak nějak odedávna vybaven potřebou svobody. Snad je to způsobeno tím, že naši pra-pra-pra-předci ponejvíce kočovali, nebo něčím jiným, nevím, ale zvláště v moderní době člověk pociťuje velmi silnou potřebu svobody; tedy toho, aby jeho jednání vycházelo z něho samého, z jeho vnitřních pohnutek a rozhodnutí a nebylo mu vnucováno zvenčí. Žádný člověk nemůže být plně šťastný, není-li svobodný. Vše, co směřuje proti naší svobodě, směřuje i proti našemu lidství a je tudíž zlé. Příkladů bych mohl uvést spoustu, ale – což je zajímavé – zde by byly všechny "intencionální" povahy: Svobodu nám neberou přírodní síly a přírodní zákony: na ty jsme zvyklí a nemohli bychom bez nich – například bez náležité míry gravitace – vůbec existovat. Vzpomeňme si, jak komicky poskakují kosmonauti na Měsíci. Rovněž žádný pionýr v té nejpustší divočině, který musí dennodenně bojovat o holý život s podnebím i dravými šelmami, by asi o sobě neprohlásil, že je nesvobodný. Naši svobodu mohou bolestným způsobem omezit pouze druzí lidé, nebo společnost jako celek. My však ty druhé lidi, společnost potřebujeme. I když to technicky třeba umíme nějakými způsobem zařídit, abychom už vůbec nikoho nepotřebovali, není to v naší přirozenosti. Naše potřeba svobody je v přirozeném napětí s jinou naší potřebou, potřebou kontaktu s druhými lidmi. Je tedy nasnadě, že mnohé "zlo" v této oblasti si můžeme přivodit sami svou neuvážeností. O tom však mé zamyšlení není. Kromě toho, že se své svobody, nebo naopak svých lidských kontaktů sami neuváženě zbavíme nějakým nepředloženým činem (nepředloženě se můžeme zbavit i vlastního života), zde existují síly, jež záměrně proti nim působí: zotročují nás, nebo vhánějí do izolace od ostatních lidí. A toto je poslední typ zla, který zde – již bez pořadí – uvádím. Ale přeci jen bych se u něj ještě na chvíli zastavil: Do izolace nás může jistě vehnat i fyzický nebo duševní handicap, autismus například. Ale takovéto síly a "vlny" uvádějí do pohybu i lidé. Dobře je to vidět u holčičích přátelství: "Dáša je divná, s tou se nebavíme." A zmiňovaná Dáša tím jistě trpí. Ještě horší je to, když takovýto ostrakismus nabude celospolečenské nebo organizované podoby. Pro (hrůzné) příklady z nedávné minulosti – anebo dokonce současnosti nemusíme chodit daleko. Po celém světě se dosud točí filmy, lepší či horší, v nichž židovská hvězda "hraje hlavní roli". A mít snědější , štíhlou tvář, hnědé oči, velký nos a třeba trochu kučeravé vlasy, také není sociální charakteristika, která by vám všude otvírala dveře. A – poznámka poněkud akademická – takový ostrakismus je zrůdný, i když – i kdyby zůstalo pouze při něm. I kdyby se Židům za války nic jiného nestalo, nežli ty hvězdy!

Nakonec jsem při své typologizaci dospěl k číslu sedm, i když by to vlastně mělo být osm. Ale líbilo se mi na sedmi přestat. Je to jiných "sedm hlavních hříchů"(a o hřích zde vždycky jde tehdy, když je libovolné ze zde uvedených "zel" záměrně způsobeno) nežli těch tradičně uváděných. Jiných proto, že ony tradiční byly stanoveny s ohledem na jediného člověka a jeho vlastní sebepoškozování, zde však nás vedlo hledisko bolesti, kterou způsobujeme, nebo můžeme způsobit jiným lidem. Ve smyslu Ježíšova slova o největším přikázání nejsou tedy nikterak méně důležité.

Že zlo nějak podstatně souvisí se hříchem, ví lidstvo už dávno, křesťanská theologie reflektuje tuto zkušenost velmi silně. Obloukem se tak vracíme k začátku, je-li samo zlo vázáno na člověka a vzniká vlastně až jeho vnímáním skutečnosti, vzniká obdobným způsobem jeho (nešťastným) zásahem do skutečnosti jako hřích. Nemusíme přitom na to pohlížet nijak metafyzicky: právě nastíněná Sokolova dekonstrukce, kterou jsem se pokusil zde ještě dovést o krůček dále nám poskytuje sdostatek materiálu, abychom viděli, jakým konkrétním způsobem můžeme způsobovat bolest jedni druhým, bolest, kterou pak oni oprávněně vnímají jako zlo.