Příběh o rabínovi a jeho synu (Buber)

Byl jednou jeden rabbi, jenž zasvětil svůj život tóře, přilnul k ní celou duší, chtěje ji probádat, a celou svou vůlí střežil přikázání, aby v jeho obci byla všechna, i to nejmenší, zachovávána. Když se mu později narodil syn, považoval to za boží souhlas a odměnu. Bylo mu to jako, kdyby dostal shůry potvrzení jeho cesty a zapřisáhl se, po všechny dny, co mu ještě zbývají, dbát na to, aby i jeho syn stejně jako on pronikl do hloubky učení a ani o vlas se neodchýlil od ustanovení Zákona. A že mu také bude nepřítelem, kdo by se opovážil, své prchavé sny spojovat s předvěčnou mocí tóry. Syn vyrostl a vyspěl ve znalosti svatých Písem. Měl v doměsvého otce komůrku, v níž pobýval a hroužil se soustředěnými smysly v tajemství Tóry. Ale jeho duše nedokázala vytrvat u knih a jeho pohled nezadržela nekonečná plocha nehybných písmen, ale zalétal ven přes žluté lány klasů až ke tmavému pruhu vzdáleného jedlového lesa.

A s jeho pohledem tam zalétala i duše, houpajíc se jako ptáček v klidném vzduchu. Ale vždy znovu přinutil oči i srdce vrátit se do svého úzkého vězení, neboťchtěl znát a poznání bylo přece v knihách. Ale i když držel hlavu oběma rukama nad stránkami pokrytými znaky, duše se tím spoutat nedala. A když neměla dost plnosti venku za oknem, hleděla dovnitř od sebe jako na neznámou a tajemnou krajinu. Přesto sílil v poznání nauky,ale moudrost k němu neproudila se zmatených znaků, ale jakoby sama ze sebe zevnitř. A současně se v něm vzmohla ona síla bytosti, kterou nazýváme svatostí. Moudrost a svatost se spojily v nevyslovitelné proměně, jež se nazývá stupněm malého světla a tu a tam, občas se objeví v některé lidské duši a s ní i skoná.

Ale jako ten, jenž se má za nezpůsobného, i když nese ve svém nitru celý svět, soudil rabínův syn, že aby dostál pravdě, musí i nadále bádat ve spisech. Kdykoli ale přistoupil ke knihám, cítil v sobě bezmeznou prázdnotu. Obrátil se tedy opět ke světu svých vnitřních vizí. Ale ani v nich neshledával potěšení.

Nedokázal o tom mluvit, neboť když se o to pokusil, jeho slova vyjadřovala něco jiného, nežli, co plnilo jeho mysl. Z ostatních lidí se držel pouze chasidů,tedy přesně těch, kteří byli u jeho otce natolik v nenávisti. Cítil totiž, že v jejich způsobech, jakkoli se zdály nevázané, žilo něco z toho, co se odehrávalo v jeho snech. Jeho otec se na něj hněval, ale on se nedokázal styku s nimi zříci.

Jednou tedy byl pohromadě se dvěma mladíky z jejich řad. Tu se jeho srdce posílilo a zápolil se slovy, až ho poslechla. Vyprávěl oběma, jak touží po nepojmenovaném. A oni mu odpověděli: "Jen jeden ti může pomoci. Je to velký caddik, který bydlí den odtud. Byla mu totiž dána moc osvobozovat duše. Když kráčí mezi lidmi, z jeho očí na ně tryská božské blaho a když vztáhne ruku ke stísněným, všichni vydechnou. On stírá z čela známky hoře a soužení. On uvolňuje sevření nenávisti v srdci a trudnomyslným ukazuje krásu světa." "A je moudrý?", zeptal se mladík. "Nevíme, zda je moudrý", zněla odpověď, "poněvadž nikdy nemluví o věcech, o kterých se říká, že je poznáváme. Ale víme, že působí zblízka i na dálku." "Je svatý?", otázal se dále. "Nevíme, zda je svatý",řekli oni, "nezdržuje se totiž nijak stranou a nebrání se styku s hříšníky. Ale víme, že od něj neodejde nikdo, aniž by mu sňal z duše těžké břímě." "Není tomu však tak" pokračoval v tázání, avšak hleděl přitom více do sebe, nežli na ně, "že právě takové obdarování je stupněm velikého světla a jen jednou za velmi dlouhý čas se zjeví v jediné duši, aby skrze ni vyzařovalo na tisíce?" Mladíci zmlkli zasaženi zápalem jeho slov, jaký na něm dosud nepostřehli.

Od té chvíle byl rozhodnut, že se vydá za oním caddikem. Sdělil své předsevzetí otci, a prosil ho, aby jej pustil. Otec však považoval za velkou hanbu, že se jeho syn vydává za bláznivým divotvůrcem a udal všechny důvody, jaké mu jen přišly na mysl. Když syn trval na svém naléhání, měl ho k tomu, aby zvážil.zda se sluší, aby vzdělaný syn z pravověrného rodu se vydal hledat svoji spásu u takového bludaře a nevědomého pomatence. A s tím ho odmítl. Ale brzy všichni v domě zpozorovali, jak celý život chlapce potemněl pro tuto neuspokojenou touhu. A jednou, když opět vyslovil své přání, se starcovo srdce pohnulo slitováním. Slíbil, že vyhoví jeho touze a rozhodl se sám dovést svého syna k caddikovi, neboť byl svému synu v nitru velmi oddán a také ve skrytu srdce doufal, že se mu rozumnost vyplatí, zatímco onen cizinec se projeví jako malicherný pošetilec. Když ale svolil,řekl: "Jedno nám však budiž znamením toho, že se naše cesta shoduje s nebeským záměrem: že se během ní nepřihodí nic, co by bylo v rozporu s každodenností. Pokud se však přihodí něco, co naše nohy zastaví, budiž to znamením, že ti tato cesta není určena - a pak se vrátíme zpět. Na druhý den se otec se synem vydali na cestu. Byli jižněkolik hodin na cestě, když tu jejich kůň na mostěklopýtla přivedl vůz k pádu. Oba sice vyvázli bezeškody, ale stařec přikládal nehodě velký význam a nemínil jinak, nežli že je to varování, aby dál v cestěnepokračovali. I obrátili se tedy k domovu. Od toho okamžiku však přepadl chlapce takový zármutek, že otec pohnut jeho úpěním se brzy opět vydal na cestu. Měli už půli cesty za sebou, když se náhle zlomila náprava u vozu a otec znovu v pochybách a úzkostech, že událost znamená náznak shůry, upustil od cesty a nařídil se vrátit. A znovu se syn trápil, že se na to otec zármutkem nemohl dívat a vydali se na cestu potřetí. Tentokrát se stařec rozhodl, že se nevrátí a nebude dbát na žádné nehody, pokud jim v cestě nezabrání v cestě něco skutečně mimořádného. Jeli tedy až do večera a teprve, když padala tma, vyhledali přístřeší. A kdyžodpočívali v hostinci, přidružil se k nim potulný kupec a dal se s nimi do řeči. Rabbi si umínil, že se během rozhovoru nezmíní o jejich cestě za caddikem, neboť to považoval za něco, zač se musí stydět. A tak mluvili o různých světských věcech a starý se divil, jak byl onen cizinec zcestovalý a v každém ohledu vzdělaný a jak dovedně se uměl bavit. Rabbi brzy pod jeho rukama změkl jako vosk a cizinec se dozvěděl všechno, co chtěl. A když se tak bavili o tom i o onom, zavedl kupec znenadále řeč na caddiky a na to, kde je člověk najde. A když se rabín dychtivě pustil do tohoto tématu, poznamenal cizinec, že nedaleko odtud bydlí jistý caddik, o němž se mnoho mluví. Přitom spočinul zvláštním, jiskřivým a pronikavým pohledem na mladíkovi, který tam doposud tiše a usebraně seděl. Mladík sebou trhl, jako by ho nějaké píchnutí probudilo ze sna a slyšel svého otce, jak se táže cizince, zdali zná onoho caddika. "Znám ho dobře" odvětil kupec s úsměškem. "Tak tedy budete bezpochyby vědět, zda je skutečnětakový ctihodný a zbožný muž, za jakého platí?" Tu se cizinec opět jasně usmál s promluvil: "Caddik zbožný a spravedlivý? Ale ne, nikdy jsem nepotkal horšího světáka, nežli je on. Jeho hříšné obcování jsem viděl na vlastní oči a když jsem za ním přišel prosit o pomoc a podporu, odešel jsem zklamán." Stařec se obrátil na svého syna a zvolal: "tušil jsem,že tomu tak bude, jak nám upřímně povídá tenhlečlověk. Vrátíme se domů. A kdyžs to nyní slyšel na vlastní uši, přestaneš ve svém srdci takto blouznit." Když však dospěli domů, syn ulehl a zemřel.

Jeho smrt způsobila otci bezbřehý zármutek. Avšak několik týdnů po jeho smrti se mu mrtvý zjevil ve snu rozlícený a na pohled strašný. Stařec s chvěním zvolal: "Proč tě vidím, synu, v této podobě?" A zjevení mu odpovědělo: "Vydej se na cestu k onomu caddikovi a dozvíš se to." Ráno pomyslel rabbi na to, co se stalo, ale usoudil, že se stal obětí smyslového poblouznění a byl to jen sen jako jiné. Ale dostavil se podruhé a potřetí a tu už se stařec neodvážil mu vzdorovat a vydal se na cestu za oním caddikem. K večeru, když už ho zmáhala tma a únava, zajel na nocleh, a když chvíli seděl v ztemnělém hostinci, poznal, že je to tentýž, kde pobýval před několika týdny se svým synem. To ho vytrhlo z jeho chmury, rozhlédl se okolo sebe a uviděl proti sobě sedět tutéž postavu kupce, kterého onehdy potkal. Když přišel, byla místnost prázdná a on si vůbec nevšiml, že by byl kdokoli vešel. Ale jeho bolest byla příliš silná, aby poskytla místo údivu a tak se cizince jen zeptal: "Nejsi ten kupec, co jsme spolu před časem zde hovořili?" Tu propukl onen v divoký smích a odpověděl: "Jsem to já, a podařilo se mi, co jsem zamýšlel. Jen si vzpomeň, jak jsi se synem chtěl jet za caddikem. Nejdřív padl kůň, a ty ses vrátil. Pak se ti zlomila osa u vozu a ty ses zas vrátil A nakonec jsi sem dorazil, narazils na mne, vyslechl jsi má slova a potřetí ses obrátil nazpět. Ale teď, když jsem zahubil tvého syna, si klidně jeď. Věz, tvůj syn dosáhl stupně malého světla a každému caddikovi je dán stupeň velkého světla a kdyby se tito dva na zemi sešli, naplnilo by se slovo a zjevil by se Mesiáš. Ale teď, když jsem tvého syna zabil, si můžeš klidně jet!" Jak to řekl, vytratil se a rabbi zíral do prázdného vzduchu. I vlekl se dále svou cestou, přišel k caddikovi, vrhl se mu k nohám a vykřikl: "Běda, běda pro ty, kdo jsou ztraceni a nemohou být nalezeni!"