Andresius | Hrst myšlenek o mrtvém těle

Jak je to vlastně s naším vztahem k tomu nejbezprostřednějšímu dokladu smrti, k mrtvému lidskému tělu?

Nám připadá lidské tělo krásné a máme k němu, aspoň v naší kultuře, dost zřetelnou úctu. Těší se pro nás určité nedotknutelnosti. Rozhodně větší než třeba k tělu zajíce, kterého nám většinou nečiní problém stáhnout a sníst. O úroveň níže pak pro nás jsou další těla, třeba plazí nebo hmyzí. Chrousta už nesníme, většinou se nám oškliví na něj jen sáhnout.  U lidského těla jsme na rozpacích: Máme ho zřejmě natolik identifikované s daným člověkem (protože právě v této podobě jsme ho za života viděli vystupovat a jednat), že se nám zdá jako by tato jeho podoba byla on. Tak vlastně působí člověk ve svém těle ještě po smrti a to snad také dává mrtvému tělu určitý půvab. Vskutku jsem viděl mrtvá těla, která byla krásná jako by na nich spočíval poslední polibek duše na rozloučenou.

Teď bych měl učinit poznámku.  Použil jsem slovo duše a měl bych vysvětlit, co tím míním. V tomto textu nechci používat pojem "duše” v nějakém příliš specifickém smyslu. Používám ji tedy tak, jak ji bylo zvykem užívat v křesťanské tradici, jde tedy spíše o jakési Augustinsko-novoplatonské, nežli Aristotelsko-alchymické, nebo theosofické pojetí duše. Duší zde míním souhrn veškerých vyšších funkcí člověka, individualizovaných i neindividualizovaných. Mohli bychom říci, že je to člověk při zanedbání, odečtení jeho pomíjivé hmotné podstaty.

Ale také se setkáváme se smrtí v úplně jiné podobě a dnes díky sdělovacím prostředkům, hlavně televizi, je to stále snadnější: Jde o těla znetvořená násilnou smrtí, těla v nichž se zračí odpor a hrůza násilného odchodu, ať už byl způsoben lidskou rukou, nebo neštěstím (případně neštěstím, jež řídila lidská ruka). A tady nás naplní hrůza: Podvědomě jaksi cítíme, že bychom se měli i takovému tělu obdivovat, ale to, jakým způsobem s ním bylo naloženo, ať už úmyslně či neúmyslně, je pro nás porušením tabu, porušením posvátného prostoru, neočekávaným a nevítaným dotykem mocného posvátna, rouháním. Vidíme, že zde jakoby duši bylo její panství a sídlo vyrváno násilně a díky jakési neosobní  síle (tedy nikoli vůli formované vědomím) tak nabyly vrchu fyzikální procesy , hmota vítězí nad duší. Můžeme zároveň cítit, že i ona duše, která v takovém těle "přebývala” zřejmě je tímto násilím zraněna a poškozena, že se jaksi nestačila se svým tělem "pokojně rozloučit” a že tudíž je stále vázána nějakým způsobem k okolnostem této smrti a k hmotnému světu. A nevnímá to jen ona sama i okolní svět je tím zasažen; to je ten známý "hlas krve”, jak jej známe například ze Starého Zákona.

Nicméně je podivuhodné, jak sama Smrt se dokáže podivuhodně s obojím vyrovnat: k jejímu cíli - obnově života skrze jeho negaci, skrze jeho vyostřenou konečnost - poslouží stejně dobře pokojná smrt učencova, jako násilný masakr na tisíci nevinných. Pravda, to je pohled z veliké dálky a člověk, přímo zasaženým nějakým takovým "strašným” děním se často bouří a ptá se, proč věci ztrácejí svůj přirozený řád a dochází k takovým orgiím krutosti, jaké dnes, díky zvětšovací optice médií, máme možnost podrobně sledovat na různých místech světa. Neměli bychom ale zapomínat, že takové vybočení z řádu je odedávná známou a skoro všudypřítomnou zkušeností lidstva: zkušenost války se vší její krutostí a bezohlednou ničivostí patří k archetypální výbavě lidstva - její bohové (a bohyně!), často nepředstavitelně krutí, jsou snad ve všech Panteonech na světě. Evropské lidstvo má tendenci zahlazovat tuto zkušenost, zatlačovat ji do nevědomí. Mohli bychom to s Nietzschem nazvat apollinským snem lidstva. Ale ještě za středověku a na prahu renesance si byli lidé velmi dobře vědomi této ničivé duchovní mohutnosti. Doklad o tom podávají například Chaucerovy Canterburské příběhy - Příběh rytíře s nádherným vylíčením martického a saturnského charakteru. Až později, snad také díky šíření křesťanství, které vlastně až v pozdním středověku prosáklo i lidovými vrstvami a zatlačilo přirozenější, pohanské vnímání světa, se z Marta stává taková ta figura na válečném voze, která se pěkně vyjímá na barokních freskách a obrazech. Ono původní martické tremendum přešlo v oné době na Smrt; tak vidíme hlavně v pozdním středověku a v baroku pompézní triumfy smrti, kdy smrt kosí (jen pod čarou: kosa je vynález z přelomu 13. a 14. století) lidi po tisících. Tím byla smrt zatížena dalšími významy, které původně pro středověkého člověka neměla. Zkusme nyní odhlédnout od těchto novějších významů a podívat se na smrt a její působení na člověka a lidské tělo bez těchto postranních významů "válečného šílenství”, nebo "krvavých orgií”.

Smrt většinou vnímáme jako konec. Když se ale podíváme, jak působí na těla, jde spíše o začátek: smrtí se dává do pochodu určitý proces, který nazýváme rozkladem. Při něm se především mění, rozpouští doposud pevný tvar, jaký tělo/těleso zaujímalo. Jeho hmota, "podstata” se mění také, ale méně a pozvolněji. Rostliny uvadají, živočišná těla hnijí a rozkládají se. Tím má smrt blízko k alchymickému principu mercurium a také k lásce. Není určitě náhodou, že mají témata lásky a smrti v literatuře a v mytologii k sobě tak blízko. Co je ale výsledkem takového procesu? Výsledkem je naprosté odstranění, zmizení těla. Přesto jsou ale v lidském těle určité části, které rozkladu vzdorují - po člověku ještě dlouho zůstávají jeho kosti. Možná právě tato disharmonie je zčásti pramenem toho, jak nepříjemně na mnohé z nás setkání s lidskými kostmi nebo lidskou kostrou působí. Asi bychom přijali, kdyby v okamžiku smrti, celá fyzická podstata člověka kamsi zmizela, a my bychom pouze spekulovali zdali je ještě něco jiného pro toho člověka podstatného, co případně je jeho nějakým pokračováním a kam se to podělo. Ale máme tady ty kosti. Ty nám staví nepříjemné otázky. Jako by říkaly: Toto zde je ta trvanlivá část člověka, není žádná jiná; vidíš , že vše ostatní propadlo zkáze. Skutečně, vidíme-li, jak rychle svaly, ostatní měkké tkáně, tělesné tekutiny, nervy, mozek a vše ostatní propadá zkáze, jak můžeme uvěřit, že se uchová něco, ještě mnohem jemnějšího a nezachytitelnějšího? To je argument nesmírně pádný a těžko vyvratitelný. Ale v tomto okamžiku bych se rád vrátil k první části naší úvahy. Tam jsme se zabývali čtyřmi (2 x 2) možnými přístupy ke smrti, z nichž každý měl svou váhu a svá oprávnění. Nakonec jsme si z nich vybrali přístup jaksi nejméně podložený, přístup který do značné míře spočívá na víře a na naději a přidržíme se ho i nyní. Proto tvrdím, že nikoli (hamletovsky) život je/byl v lebce a časem z ní vyprchal (čímž se ona projevila jako mocnější a trvanlivější), ale že lebka a kosti jsou části, jakési usazeniny, zkonkrétnění-konkrece, životního procesu, které mají své místo v životě a nikde jinde!

Jak zacházet s mrtvým tělem?

Když se tak k věci postavíme, má to závažné důsledky i pro praxi, konkrétně pro otázku, jak zacházet s mrtvým tělem. Je jasné, že mrtvé tělo není možno nijak retušovat, tedy mumifikovat, balzamovat, hibernovat či co (to je jen křečovitá touha po popření smrti). Také ovšem fascinace mrtvým tělem v jeho "přirozené” podobě, tedy rozpadající se a rozpadlé je navýsost podezřelá; zavádí nás až na práh oněch středověkých triumfů smrti. Tady, v této kostnici, ostatně máme možnost si do dostatečně vychutnat. Ale celé křesťanské hřbitovnictví, je vlastně ve slabší podobě něčím podobným, stále je drženo fascinací smrtí a mrtvým tělem, nemá na zřeteli život. Ještě tak nejlépe ,u odpovídají ty prosté venkovské hřbitůvky, bez kamenných náhrobků, jen s nakloněnými kříži a několika kopečky hlíny. Ano, chceme-li být ve svém stanovisku "smrt v životě” důslední, tedy, prosím, žádné žulové náhrobky, hrobky, pomníky a všechna ta morbidní městská funerální paráda. Nejkrásněji nás ovšem tomu naučí hřbitovy židovské: tam o náhrobcích nebo hrobkách nebývá ani vidu, nepoužívají se ani rakve. Jedině řady kamenů označující místa...

A pak je ještě hranice - krásná čistá, jak se používá v Indii. Nebo ukoptěná, dusivá pec jaká se používá v Evropě. Rozdíl mezi obojím je patrný na první pohled. Jak blízko jsme zde onomu "apollinskému/epikurejskému snu” lidstva, a jak příjemné by bylo se v něm rozplynout. Můžeme to učinit? Nevymažeme tím, ze svého života smrt, jako důležitou veličinu, která má být přítomna i v našem myšlení a jednání?