In hoc apparuit charitas dei in nobis (Q5a)

Kázání na 1.neděli po Trojici (Q5a)

‘In hoc apparuit charitas dei in nobis, quoniam filium suum

unigenitum misit deus in mundum ut vivamus per eum.'

Svatý Jan praví: "Na tom se nám zjevila boží láska, že poslal na svět svého Syna, bychom žili skrze něj  a v něm " a tím je naše lidská přirozenost nezměrně vyvýšena, tím totiž že přišel shůry a přijal lidství.

Jeden mistr říká:" Když pomyslím, že naše přirozenost je vyvýšena a trůní v nebesích , výše než andělé a ti se jí klanějí, musáím se ve svém srdci z toho radovat, že mi můj milý Pán Ježíš Kristus daroval ve vlastnictvívšechno, co má. Říká také, že Otec ve všem a při všem, co kdy dal svému Synu Jezu Kristovi v jeho lidské přirozenosti, hleděl více na mne a miloval více mne nežli jeho a dal mně více než jemu. Jak to?

Jemu udělil skrze mne, ježto já jsem toho potřeboval. Proto také, čímkoli  mu dal, pamatoval také na mne a udělil mi to stejně jako jemu a já tak nejsem vyňat ani  ze jednoty, ani ze svatosti božství, ani z ničeho prospěšného.

Vše, co mu kdy dal v lidské přirozenosti, mi není nijak vzdálenější nežli jemu. Bůh totiž nedokáže dávat málo: Buď musí dát vše najednou nebo nedat nic. A jeho dar je celistvý, prostý a dokonalý, bez rozdělování a není v čase ničím, ale ve věčnosti vším, ale již teď o něm víme. A máme-li ho od něj obdržet, musíme se pozdvihnout nad čas do samé věčnosti. Na věčnousti je všechno současně. A to, co je nade mnou , je mi blízko a tak přítomno, jako to, co mám u sebe; a tam přijmeme to, co nám od Boha náleží.

Bůh také nepoznává nic mimo sebe, leč jeho oko je vždy obráceno do sebe sama. A co zří, to vše zří v sobě. Proto nás Bůh nevídí, když jsme v hříchu; a čím tedy více nad ním vítězíme, tím více nás Bůh poznává, tedy: jestliže zvítězíme nad hříchem. A všechny skutky, jaká kdy náš Pán vykonal, mi také přivlastnil a prospívají mi neméně nežli mé vlastní skutky, ty které sám činím.

A když teď máme my všichni stejně, já jako ty,  veškerou jeho vznešenost, proč jitaké stejně nevnímáme? Ó rozume! Kdo chce přijít k tomuto daru, aby toto dobro podobným způsobem  dostal společně a rovným dílem a v lidské přirozenosti jako všichni lidé, protože v lidské přirozenosti není nic "dále", nebo  "blíže", musí nutně býti, abys byl rovný ostatním vlidské pospolitosti a sobě abys nebyl blíže než ostatním. Musíš všechny lidi stejně milovat a stejně si jich vážit; co se stane jednomu - buďsi to dobré či zlé, je i tvé, jako by se to stalo tobě.

A jiný smysl: Poslal ho do světa. Měli bychom tím chápat veliký svět, který obhlédnou jen andělé. A jak na tom budeme my? My v něm budeme svoji láskou a touhou, jako říká sv. Augustin: Co člověk miluje, tím se ve své lásce stává. A máme tedy říci, že když člověk miluje Boha, stane se Bohem? To zní jako nevěra. Když člověk něčemu daruje svou lásku, nejsou už dvojím, ale jedním a sjednoceni a v lásce jsem Bohem více nežli sám sebou. Prorok praví: "Řekl jsem: jste bohové a děti Nejvyššího" Zní to nádherně, že se člověk takto může stát Bohem v lásce, ale je to také doopravdy pravda. Náš Pán Ježíš Kristus to ukazuje.

Poslal ho do světa. Mundum znamená také jiním způsobem "čistý". HLeďte! Bůh nemá lepšího a náležitějšího místa nežli čisté srdce a čistou duši - tam rodí Otec svého Syna, jako rodí na věčnosti, ani méně ani více. A co je čisté srdce? Čisté je to, co je odděleno ode všeho stvořeného, ježto tvorstvo vytváří poskvrnu, neboť je nicotné, a nicota je proviněním a poskvrňuje duši. Veškeré tvorstvo je naprosté nic, ani andělé ani tvorové nejsou něčím. Mají vše ve všem a jsou poskvrněni, poněvadž jsou učiněni z nicoty. nejsou nic a ničím nebyli. Co je protivné všemu stvoření a vzbuzuje nelibost, je ničím, Kdybych vzal do ruku žhavé uhlí, způsobilo mi bolest, ale to vůbec nic není; a když se osvobodíme od nicoty, nebudeme nečistí.

A teď: "žijeme v něm", s ním. Je ničím, když po něčem tak silně toužíme jako po životě. Co je můj život?   To co se vnitřně pohybuje samo sebou. A když tedy žijeme s ním, musíme také vnitřně působit společně s ním, a to tak , že zevně nečiníme nic, avšak musí námi hýbat něco zevně, to v čem žijeme - to jest: skrze něj. Můžeme a musíme ze jednat z toho, co je nám vlastní, tedy zevně. Máme-li žít v něm či skrze něj, musí nám být tím nevlastnějším a my máme jednat z toho, co je nám vlastní, stejně tak jako Bůh vytváří veškerá svá díla ze svého vlastního a skrze sebe sama; a tak i my máme působit ze svého vlastního, co je v nás. On je stále celý náš a v něm vlastníme i vše ostatní. Vše , co mají všichni andělé a všichni svatí i naše paní, je v něm i mé a není mi o nic vzdálenější, nažli kdybych to měl sám. Všechno v něm vlastním jednostejně; a jestliže máme přijít ke skutečnému vlastnění, aby bylo naše opravdu vše, nesmíme ho srovnávat s žádnými věcmi, ani s tou ani s tou, ježto on je roven všemu.

Jsou lidé, co okoušejí Boha určitým způsobem a ne jiným a chtějí se s Bohem sjednotit určitou intencí a určitým rozjímáním a ne jiným. Nechať mají dobře, avšak jsou mu zcela neprávi. Kdo chce být Bohu práv, má ho brát ve všem stejně: ve strasti i v pohodlí, v pláči i radosti - vše mu má být jedno. Pláčeš-li proto, že nemáš zbožnost ani vážnost a nezavinil sis to smrtelným hříchem, kdyžtě bys rád měl zbožnost a vážnost, a že proto nemáš Boha, že nemáš zbožnost a vážnost, a jestliže tě to mrzí , už to je zbožnost a vážnost. Propt se nesmíte spolehnout na žádný způsob, ježto Bůh není podle nějakého způsobu, to či ono. Proto ti, kdo Boha pojímají takto, mu nejsou právi. Chápou se způsobu a ne Boha.

Držte se tedy tohoto slova, abyste Boha myslili a hledali čistě. Abuďte v pokoji, ať se to děje jakýmkoli způsobem. Máte totiž v mysli nést Boha a nic jiného. A co byste pak měli rádi nebo naopak neradi, bude s ním v souladu a budete vědět, že by to jinak bylo nesprávně.A ti , kdo ho chtějí mít na mnohý způsob, strkají Boha pod stůl. a jestliže potom pláčí, nebo vzdychají a podobně, to Bohu nic není;   zlíbí-li se mu,  přijměte to a buďte spokojeni, ale nestane-li se tak, buďte také spokojení a vezměte, co vám Bůh právě dá a zůstaňte v pokorné bídnosti a nepatrnosti a myslete si stále, že nejste hodni ničeho dobrého, co by vám Bůh mohl dopřát, kdyby chtěl.

Tím se vysvětluje to, co napsal svatý Jan: V tom se zjevila láska boží - kdybychom byli takoví, zjevila by se v nás. A že je nám to skryto, nemá jinou příčinu nežli nás samé  - my jsme tou překážkou por nás samé. uChraň se před sebou samým - abudeš mít dobře. On nás vyvolil ke svému účelu, který my nechceme přijmout. Ale když ho nepřijmeme, bude nás to mrzet a ochudíme se tím. A že toto dobro nepřijímáme, není jeho vinou, ale naší....